Degustace vín Domaine Jacques Prieur, kterou loni v dubnu pořádala Domaine R&W, byla pro mě jednou ze dvou domácích událostí roku 2007, především kvůli účasti současného ředitele Martina Prieura. Domaine Jacques Prier totiž hraje v Burgundsku první ligu, už několik let dostává v ročence „Classement des Meilleurs Vins de France“ vydávané časopisem Revue du Vin de France dvě hvězdičky ze tří možných. Podnik sídlí v Meursaultu a obhospodařuje 20,68 hektarů vinic včetně Grand Cru Chambertin, Musigny, Clos de Vougeot, Corton Charlemagne a Montrachet. Majetkový podíl v podniku má burgundský negociant Antonin Rodet, chtěl jsem napsat popaměti, ale nejnovější verze webu uvádí jen, že Rodet má vína Prieura jen v distribuci, tak se jen přiznám, že nevím, jak je to přesně.

Na dubnové ochutnávce mě Martin Prieur získal nejen věcným komentováním předváděných vín, ale především suše jednoduchým komentováním některých ročníků – popravdě jsem zvažoval, mám-li za ochutnávku zaplatit nemalé vstupné, když některá papírově slibná a významná vína byla na seznamu jen z posledního ročníku (2005). Na konkrétní dotaz to pan Prieur komentoval lapidárně: 2005 byl vyjímečný ročník, víno se dá pít hned. 2004 nebyl tak výborný, je lepší vína 5 až 10 let nechat ležet ve sklepě. 2003 byl vyjímečný ročník, vína se dala pít okamžitě. 2002 byl průměrný ročník, je lepší nechat víno ještě tak 4-5 let ležet… to jistě není nic proti delšímu lahvovému vyzrávání vín, ale přece jen, vychází mi z toho, že dobré ročníky a dobrá vína je možné pít brzy. Nikdo neprotestoval a Prieurova vína millésime 2005 se to zdála potvrzovat. (Dolní fotka Martina Prieura pochází z časopisu La Revue du Vin de France.)

Chuť je výrazně ovocná s převládající višňovou a švestkovou složkou (jak taky jinak, u dobrého vína se v chuti objeví totéž, co ve vůni). Zpočátku jsou stále patrné třísloviny. Dlouhá teplá dochuť, ve které nejkonkrétněji převládají třísloviny. 12,9 % alkoholu neruší. V chuti se objeví i vanilka a jemné koření. Kyseliny jsou velmi jemné a po hodině v karafě se i třísloviny krásně zjemňují a vyhlazují, bohužel trochu na úkor svěžesti. Pokud jde o stárnutí v láhvi, pokud bych soudil ne podle doporučení na webu nebo papírových předpokladů, ale podle vypité láhve, je nejvyšší čas víno vypít, a možná jsem na něj čekal o rok déle, než bylo nutné. Přesto – krásné víno, až ho dopijeme, budeme si stýskat, že nemám další.

Stýskat si budu o to víc, že jsem ji v dubnu 2007 koupil v Praze za cca 1000 Kč, ale v nejnovějším ceníku dovozce už stojí 2.056 Kč. To víno je výborné, ale za 2.056 Kč nestojí ani náhodou, ale o tom jsem už tady psal. Ta cena je tak přemrštěná, až se bojím, až že se to dozvědí redaktoři Revue du Vin de France, Domaine Jacques Prieur přijde o jednu hvězdičku 🙂

Teprve v poklidu povánočního lyžařského soustředění jsem zjistil, že za půl roku, co smolím tenhle blog, jsem nenapsal nic o vínu z burgundské vesničky Gevrey. S tím je dnes konec – Ici Commence le Chambertin!

K legendě až kultu zdejších Pinotů Noir přispělo i to, že si je nechal posílat Napoleon, jak s oblibou zdůrazňují místní vinaři. (Pavouci se mi do titulku dostali z vinice, někde jsem se dočetl, že Corvées jsou náhodou zrovna pavouci. O kvasinkách až v textu.)

Už v roce 2005 jsem poprvé zabloudil v typické gevreyské pohádkové uličce do sklepa pana Guillarda a koupil jeho Gevrey-Chambertin AOC VV 2003. Přestože jsem kupoval po ochutnávce, po několika měsících jsem byl doma překvapený, protože jsem čekal spoustu tříslovin, a víno bylo naopak hlaďoučké, sametové a ovocné. V roce 2006 jsem se tam vrátil a koupil ročník 2004, kus za 14,50 €. S touto lahví jsem vydržel do prvních dnů roku 2008 – dnes se do ní podíváme.

Barva vína je krásně světlá višňová, srdce jásá! Vůně je zvláštně navinulá ovocná (přezrálé višně a švestky), říznutá stájovými vůněmi. Dvojtón višní a stáje působí až pikantně! Silná, krásná a vyhraněná vůně.

Chuť má jasnou strukturu, výrazné ovocné kyseliny a hladké, rozpuštěné třísloviny – překvapivě, vzhledem k ročníku, nedrhne na patře. V chuti je zřetelně višňové a jemně kořenité. Víno by se dalo díky višním splést s Volnay AOC, ale pevnější struktura ukazuje na Cote-de-Nuits. Na dolním obrázku vlevo je monsieur Guillard.

Jediná věc, s kterou si teď lámu hlavu je, jakým zázrakem se ve víně objeví zároveň koňská stáj a višně. Pokud nerozumíte, vysvětlím: zrovna jsem četl napůl odborný, napůl populární text o kvasinkách Brettanomyces, které jsou zřejmě původcem všech těch stájových vůní, kterým obvykle dáváme jména jako koňské sedlo nebo slepičí dvorek. V textu se poměrně autoritativně píše, že prvním poznávacím znamením činnosti tohoto druhu kvasinek je zhoršení odrůdového charakteru vína provázené degradací některých ovocných vůní, zejména ztráta višňových a třešňových vůní a chutí v Pinotu Noir… a toto je jasný, odrůdově čistý Pinot Noir s višněmi a koňskou stájí pěkně pohromadě! (vše, co si milovník Pinotů může přát.)

Ale teorie je teorie, a teorie se od praxe liší především v praxi, a tak si z několika možných vysvětlení, které mě při přemýšlení o neslučitelnosti kvasinek Brett a višňové vůně napadají, asi vyberu poslední, že to víno je skvělé a že jsem si měl koupit hned několik kartónů, Brett nebrett!

Zimní čas, ryzlinků volá hlas… 🙂 aneb co na mně na jaře 2007 alsaské Ribeauvillé ušetřilo na počasí, to jsem si vybral ve víně.

Z předchozích cest jsem znal Alsasko jako kraj slunce, ale v květnu 2007 jsem se probudil v Orschwilleru do zamračeného dne s nízkými těžkými dešťovými mraky a celodenním mrholením a přeháňkami. Navíc byl celoevropský státní svátek, 8. květen, a nejblahobytnější alsaská vinařství měla zavřeno – u Trimbachů jsem pořídil jen fotku z ulice (nakonec skončila ve vínoznaleckém kvízu zde), u Leona Beyera v Eguisheimu ani to ne. Vynahradil jsem si to ranní procházkou po ribeauvillské hlavní třídě, v zelinářství hned na kraji hlavní třídy jsem se přesvědčil, že Clos Ste. Hune stojí opravdu na alsaský ryzlink neuvěřitelných 89 €, koupil jsem si další sadu tradičních alsaských skleniček a omámil se u právě otvíraného pekařství. No řekněte, jak by se vám líbila snídaně v osm ráno v takovém pekařství?

Procoural jsem ribeauvillskou Grande Rue pomaloučku, protože největší místní podnik, Cave Vinicole de Ribeauvillé, otvíral až v devět hodin. Nevím jak je to ekonomicky, s 89 € za ryzlink budou Trimbachovy těžko dohánět, ale podle velikosti výroby by družstevní Cave Vinicole s 2,5 milonem lahví ročně měly být jedničkou (Trimbach vyrábí ročně asi 1 milion lahví). Družstvo Cave Vinicole de Ribeauvillé bylo založeno v roce 1895 a sdružuje (pouze!) 40 pěstitelů a hospodaří na více než 260 hektarech (mimochodem, asi na 24 hektarech pěstují Sylvánské zelené, to je myslím víc, než kolik je ho osázeno v Čechách a na Moravě). V odborném tisku družstvo sbírá medaile a od roku 2000 i zvýšený respekt v souvislosti s příchodem a výsledky nové oenoložky Evelyny Dondelinger-Bleger.

(Abych učinil zadost oficialitám, ribeauvillské vinařství Trimbach pravidelně dostává dvě hvězdičky ze tří v ročence „Classement des Meilleurs Vins de France,“ vydávané časopisem „Revue du Vin de France,“ zatímco Cave Vinicole de Ribeauvillé jen doporučení – citaci bez hvězdiček.) Jako spousta jiných alsaských vinařství i dnešní výrobce silně investuje do sklepních technologií, snaží se zabránit kontaktu hroznové šťávy se vzduchem, lisuje v pneumatických lisech a chladí mošt během kvašení (20-24 ^oC) i před kvašením.

Dvě minuty po deváté jsem nakráčel po koberci za automatickými skleněnými vstupními dveřmi do prodejní haly vinařství, nechal jsem se ohromit moderním interiérem a s radostí jsem se svěřil do péče prvnímu prodejci, který mi z lednic pod pultem ochotně naléval další a další poklady. Tady udělám drobnou odbočku k domácím poměrům : v alsaském vinařství jsem vždy dostal ochutnat cokoli z ceníku, a vždy to bylo z lahve vytažené z chladničky. I při soukromém popíjení v rodině jsme dostali láhev silně podchlazenou. Protože jsem v Čechách jednou dostal za snahu vše alsaské podchladit vynadáno (cituji, „každý patok se dá pít, když ho podchladíš“), při poslední návštěvě v Alsasku jsem se na to vyptával. Většinou se mi dostalo odpovědi v podobě pokrčení ramen a gestu směrem k lednici, a když jsem se vyptával dál – takže z lednice, to je asi deset stupňů? – dozvěděl jsem se, „Ne, tak 6 až 8 stupňů.“ Možná to není přesně podle domácí české praxe servírování vína, ale já se budu raději nad desetiletým alsaským ryzlinkem Grand Cru mýlit s Alsasany, než abych měl pravdu proti nim. (Vy dříve narození víte, koho parafrázuju 🙂

Barevné pruhy na etiketách ribeauvillských lahví odlišují čtyři řady vín jako barvy pásu bojovníky v karate – černý pás je nejvýš. V této řadě se prodávají nejvýznamnější vína z Grand Cru vinic. Adjustáž je tradiční, uměřená, korek byl ze tří čtvrtin promáčený – bral jsem to jako blahopřání ke správně načasovanému otevření láhve.

Barva vína ve sklence je silná žlutá, zlatavá. Vůně je výrazná lipová a černorybízová, připomíná i burgundský likér Cassis. Po čase se ve vůni objeví i med. Víno má hustou olejovitou konzistenci a zároveň jemně perlí na jazyku i na patře. Má krásně vyrovnanou uhlazenou chuť s tóny chleboviny a citrusů, zejména pomela. Kyseliny decentně postávají vzadu, zbytkového cukru je malinko, ale výsledek je harmonický a jemný, jako když hladíte kočku po srsti. Pozoruhodná je vyváženost mezi živostí vína a uhlazeností, zakulaceností. Později v chuti nacházím kromě očekávaného medu i ovocný džem (meruňky a ananas?) Podchlazení chuti skutečně prospívá.

Dochuť je dlouhá a na patře mi zůstává dlouho viset delikátní natrpklost. Chlebovitostí chuti se dojem přibližuje opulentnějšímu Pinotu Gris – kdyby měl ryzlink víc zbytkového cukru, asi bych si ho spletl s šedým Pinotem.

Výsledný dojem je elegantní, hustý ryzlink v nejlepších letech. Krása a za 11,25 € úplná láce! (Zejména v dobách, kdy ceny moravských ryzlinků z loňské sklizně atakují hranici 300 Kč – například v Tanzbergu RR 2006 ze Slunečné za 274 Kč, Vinařství Kovacs RR 2006 Nový Přerov panenské za 250 Kč, Kolby RR 2005 VzH 399 Kč, u Mikrosvínu jsem našel hned dvě vína z ročníku 2005, výběr z hroznů za 275 Kč a výběr z bobulí za 359 Kč – údaje z e-shopu výrobců na konci roku 2007.) Měl jsem jich koupit pár kartonů!

Dostal jsem ji od Ježíška – knihu o Burgundsku, která vychází z pětiminutovek vysílaných během roku 2007 na České televizi. Naživo v televizi jsem viděl snad jen dva díly, až po návratu z loňské dovolené v Burgundsku jsem se dočetl, že další díl byl věnovaný i vinařství Dubois, odkud jsem si přivezl také několik vín, viz úvodní foto. Vydalo v roce 2007 nakladatelství Gutenberg, doporučená cena 275 Kč. Obrázky neoznačené Skleničkou pocházejí z knihy Obrázky z Burgundska.

Kniha se naštěstí díky redakční práci vyvarovala věcných chyb, je rozdělena do 14 kapitol, které kopírují jednotlivé díly televizního seriálu a popisují nejen to, co už zaznělo v televizi, ale i to, jak jednotlivé televizní díly vznikaly. I když jsem burgundský fanoušek, kniha si mě nezískala, a celou druhou půlku četby jsem se snažil přijít na to, proč. Autor popisuje dojmy z Burgundska s odstupem, který mně jako fanouškovi vadí, a který občas neváhá podtrhnout, jako například v úvodu dílu o Dijonu (str. 96): „Kdo odjíždí z Dijonu, musí si alespoň několik skleniček (hořčice) odvézt, ale já se bez ní klidně obejdu. Chápu však, že jsou tady na ni pyšní.“ Kdybych měl k dijonské hořčici takový vztah jako Jan Šmíd, asi bych si vybral jiné téma.

Nebo na straně 64, u popisu plavby pronajatým hausbótem po burgundských kanálech : „Nebudu předstírat, že jsem velkým milovníkem výletů na lodi. Nedovedu pochopit, jak si někdo může loď pronajmout na deset dní a plavit se po kanálech. Spousta lidí to však dělá. Když jsem spolu s dalšími třemi lidmi strávil dva týdny plavbou ve Středozemním moři, nudil jsem se už po dvou dnech…“

Dovedu pochopit, že Jan Šmíd natočí pro televizi plavbu na lodi, dijonskou hořčici (nebo burgundské víno), i když ho to nebaví – možná to dostal za úkol ? Ale když o tom jednou natočí TV seriál a nebaví ho to, proč o tom ještě navíc píše knížku? Jan Šmíd určitě není velký znalec burgundských vín, ale i kdyby knihu psal expert na víno, kterého zrovna burgundské víno nezajímá, byl by výsledek pro čtenáře méně zajímavý, než kniha od fanouška, který toho o Burgundsku moc neví. V některých oborech se snáz promine nedostatek odbornosti než nedostatek nadšení – a nedostatek nadšení se taky snáz pozná. Chápu pragmatické důvody, které za vznikem knihy stály, ale je mi to líto jako promarněné příležitosti. S Janem Šmídem jako průvodcem bych tedy do Burgund nejel, a protože odhaduji, že schopnost nebo neschopnost nadchnout se pro něco souvisí s povahou člověka, nevybral bych si ho za průvodce ani po jiném kraji.

P.S. Jak snadno se pozná novinářský nedostatek zájmu, o tom svědčí jiný výpisek z četby: v sobotní Kulturní revue Lidových novin (15.12.2007), strana 14, rubrika Kuloáry, psal nepodepsaný novinář o letošních nominacích do rock’n’rollové Síně slávy: kromě Madonny dojde i na „kanadského písničkáře a kytaristu Leonarda Cohena.„

Cohena miluju a Cohen na kytaru hraje, ale jako kytarista by neuspěl ani na Portě. Dlouhá léta jeho hru na kytaru kritici na koncertech odzívali větou „zase se od loňska nenaučil žádný nový akord.“ To je úskalí povrchního zjednodušování, když někdo píše o něčem, v čem není úplně odborník (jako píšu já o víně a děsím se, kdy plácnu bez ověřování něco o karbonické maceraci) a co ho navíc ani nezajímá. Jasně, že to pro většinu lidí vypadá jako hnidopišství, ale asi nikdo z nás, co máme Cohena rádi, by o něm nemluvil jako o kytaristovi. Kdyby se Leonard Cohen měl dostat do r’n’r Síně slávy jako kytarista, začnu cvičit na trumpetu.

Neúprosně jako březnové cálendy, neodvratně jako americké prezidentské volby se blíží termín IBD 2 a s ním povinnost zvolit jednu láhev vína, tentokrát v oboru červených směsek, a předložit ji psavým kolegům. Bordeauxské směsky si vybere jiný psavec, v chilských barikovaných monstrech zase nemůžu konkurovat dalšímu spisovateli webového deníčku. Co vybrat? Naši domácnost teď místo proudu Labe omývají červená cuvée roztodivného původu: jakou zvláštností můžu překvapit Společenstvo vidličky? Hledám i v Itálii…

Dnešní víno pochází z renomovaného toskánského vinařství, složení: Sangiovese (60%) s příměsí Cabernetu Sauvignon (20%), Merlotu (15%) a Syrahu (5%), vše vypěstované na toskánských vinicích Marchese Antinori. Zrálo 12 měsíců v sudech a dalších 8 měsíců v lahvích, než bylo uvolněno do prodeje.

Ambaláž je klasická uměřená italská, „seriozní,“ ale u mě bez výhrad. Víno ve sklence má tmavě rudou barvu, višňovou, až do fialova, tuze pěknou! Vůně je jemně ovocná, leč trochu nevýrazná. Připomíná černé peckovité ovoce s tóny kávy a koření. Chuť je čerstvě ovocná s výraznou tříslovinou, ve středně dlouhé dochuti se nejvíc uplatňují třísloviny. Bylo by zajímavé archivovat ho další 2-3 roky a porovnat dojmy.

Namísto podrobnější senzorické analýzy (kterou si beztak nejlépe uděláte sami a v tomto případě to můžu doporučit) nabídnu jednu úvahu: všiml jsem si na dovolené v Itálii, že výrobci i obchodníci drží cenu vína na stejné úrovni. Sjezdil jsem půl Toskánska, abych nakonec zjistil, že Sassicaiu koupím všude přibližně za 120 €.

Podobný trend tuším i u dovozců do Čech – italská vína přinejmenším nejsou tak bezohledně předražená jako francouzská. Zatímco při nákupu vína za 160 € u Roberta Arnouxe ve Vosne Romanée ušetříte oproti české ceně asi 6.000 Kč, při nákupu Sassicaii v Itálii za 120 € ušetříte nanejvýš pár stovek. (Takže nejspíš usoudíte, že se vám nevyplatí tahat láhev v autě a že si rádi těch pár stovek v Praze připlatíte.) Na spodním snímku vidíte, že šaramantní paní recepční u Arnouxe nám s lahví Romanée Saint Vivant Grand Cru (160 €) ještě zapózovala.

Za cenu kolem 400 Kč koupíte v Čechách tu nejobyčejnější Burgundu (Bourgogne Pinot Noir AOC), za kterou byste ve Francii dali kolem 6 €. Dnešní víno Villa Antinori IGT například stálo 401 Kč ve specializovaném velkoobchodě, a přestože je skladba chutí atd. úplně jiná než u francouzských vín, kvalitativně je přinejmenším o třídu výš, než zmiňované neojobyčejnější Burgundy. Stručně a zjednodušeně řečeno, chcete-li si za 200 nebo 400 Kč koupit v Praze dobré víno, v obou cenových kategoriích máte mnohem lepší šanci na dobrý nákup, koupíte-li italské víno.

P.S. Závěr je nasnadě, máte-li rádi francouzská vína, přinejmenším do Alsaska nebo Burgundska se vám vyplatí zajet. Limit na bezcelní dovoz je 90 litrů vína na osobu. Jak mi nedávno řekla jedna obchodnice s francouzským vínem, „Kdyby byli všichni jako ty, tak to můžeme zabalit.“