„Ta mutěnská silnica/ je velice úzká/ a po ní mašíruje/ pěchota francúzská“ zpíval v sedmdesátých letech Hradišťan písničku, kterou složil primáš Jura Pavlica, ale podepsal ji jako moravskou lidovou. Jednak je Pavlica frajer (zdůvodňoval to tím, že v písni použil kompoziční postupy a zažité obraty z folklóru, takže to přísně vzato není jeho dílo), jednak to ve folklórním světě bývalo běžné. Nejznámější je asi případ Františka Hřebačky z Mikulčic alias Fanoše Mikuleckého, autora desítek moravských lidových včetně té nejznámější, Vínečko bílé. Ve filmu Opera ve vinici hraje Hřebačku Josef Kemr a padne i otázka, proč si písně nikdy neregistroval u OSA a připravil se tak o miliony Kčs. Filmový Hřebačka odpovídá slovy „a kdo by mi jich zpíval, kdyby věděli, že sú od nějakého maléřa pokojů?“ a mě to i podvacáté spolehlivě dojme.

Časy se mění, mutěnická silnica je stále úzká, ale frajerů ubývá a originalita se tolik necení. Opisují už i vědci (od jiných vědců), opisují právníci (od jiných právníků), opičí se nový grafik po starém grafikovi, opičí se i Paroubek po Topolánkovi. Když vídám v regálech supermarketů domácí vína s etiketami, které mi připomínají jiné etikety zahlédnuté ve Francii či v Itálii, spíš mě to pobaví. Jako když jsem jednou v sobotu přišel do našeho vietnamského koloniálu a objevil tam několik vín z mutěnického vinařství Miroslav Jagoš. Doma jsem se přesvědčil, že mi paměť ještě slouží.

Taková dokonalá nemaskovaná (ná)podoba si zaslouží si pochvalu. Jednak obě vína, mutěnické i italské, patří ke stejnému segmentu trhu, v toskánském COOPu stála lahev Vernaccie od Le Chiantigiane 2,29 Euro a přiznám, že jsem tam vyzkoušel i jiný výrobek téhož vinařství za 1,99 Euro. Náš Vietnamec prodává Modrý Portugal za 49 a Frankovku za 59 Kč, takže to odpovídá té levnější produkci. (Kontrolní otázka: najdete pět rozdílů?)

Původně jsem chtěl pokračovat v textu degustací a porovnáním obou vín, ale tím by text příliš sklouzl do bulváru, takže jen dodám, že tak výmluvně krátký korek jako v mutěnickém veltlínu jsem už dávno neviděl. Ale jak mám rád Itálii, tak se mi líbí i etikety Chiantigiane a něco z té toskánské radosti se přenáší i na mutěnické etikety, takže ode mě podstatnější kritiku nečekejte.

Honza Čeřovský si před časem nechal poslat Pinot Noir z Oregonu a taky ho pobavila podobnost s domácí etiketou. Pan Trčka inspiraci přiznal včetně toho, že si před výrobou vlastní etikety předem vyžádal souhlas Eyrie Vineyards. Nic proti tomu.

Upřímně, dobře vybraná a dobře okopírovaná adjustáž mi nevadí, horší je nepovedená vlastní tvorba. Dobře vím, že nejsem první, komu etiketa vína Gryllus připomíná jistý nepříjemný hmyz, divím se, že to grafika nenapadlo.

Ale když už víno pojmenujete po cvrčkovi … tak mi nezbává než schovat se za citát ruského „klasika“ Kozmy Prutkova: „Cvrček taky skáče, nevěda kam spadne.“ (Snad mi to Špalkovi odpustí, nedávno jsem tu vychválil jejich rosé.)

V mém oblíbeném Burgundsku jsem získal dojem, že etikety poloviny vinařství navrhuje jedna jediná reklamní agentura a používá přitom několik málo modelů s drobnými variacemi. Totéž se dá říci i o webových stránkách vinařství, střídají se barvy pozadí a jednotlivé obrázky, ale struktura stránek i rozmístění nabídek zůstává stejné. Proč vymýšlet něco nového, když je po ruce osvědčený model? Aspoň se snáz orientujeme my, co nevládneme francouzštinou. (A potom o to víc oceníme vlastní nápad a originální řešení, když se objeví.)

Že je grafický návrh etikety zapeklitý oříšek jsem se přesvědčil sám, když jsem si letos na jaře na výstavě vína na mikulovsku našel výborné víno a rovnou koupil od výrobce několik kartonů, bez etiket. Vytiskl jsem si na laserovce vlastní etikety, což má výhodu v tom, že mám velkou volnost a můžu si udělat třeba šedesát etiket, každou jinou. Nebojte se, ukážu tady jen jednu.

Ten malý formát fakt svazuje, a navíc laserová tiskárna neumí zlatou barvu, tak důležitou pro dobrou etiketu. (Kontrolní otázka: jak se jmenuje moje dcera?)

Jestli mě něco okouzluje, tak to jsou adjustáže italských vín a zejména jihoitalských. Mám dojem, jakoby celou adjustáž navrhoval sochař-designér s tím, aby víno-předmět vystupovalo jako socha, která má kompletně reprezentovat osobnost, obsah, náplň lahve. U nás se mi nesmírně líbí design vín bořetického podniku Stapleton-Springer, ale to si schovám na samostatný text někdy jindy.

Pokusím se skončit tenhle letní výlet do krajin povrchnosti rádoby hlubokomyslně: přimlouvám se za to, aby výrobci vybavovali výborná a originální vína odpovídajícím balením, ale nakonec nepijeme etiketu, ale víno. Rád odpustím dobrému vínu nedotažený obal, ale koupím-li víno kvůli krásnému designu lahve a etikety a zklamu se, pamatuju si to dlouho! Na zdraví a pěkný zbytek prázdnin.