Archiv pro měsíc: Srpen 2007

Vínečko bílé, vínečko rudé

„Ta mutěnská silnica/ je velice úzká/ a po ní mašíruje/ pěchota francúzská“ zpíval v sedmdesátých letech Hradišťan písničku, kterou složil primáš Jura Pavlica, ale podepsal ji jako moravskou lidovou. Jednak je Pavlica frajer (zdůvodňoval to tím, že v písni použil kompoziční postupy a zažité obraty z folklóru, takže to přísně vzato není jeho dílo), jednak to ve folklórním světě bývalo běžné. Nejznámější je asi případ Františka Hřebačky z Mikulčic alias Fanoše Mikuleckého, autora desítek moravských lidových včetně té nejznámější, Vínečko bílé. Ve filmu Opera ve vinici hraje Hřebačku Josef Kemr a padne i otázka, proč si písně nikdy neregistroval u OSA a připravil se tak o miliony Kčs. Filmový Hřebačka odpovídá slovy „a kdo by mi jich zpíval, kdyby věděli, že sú od nějakého maléřa pokojů?“ a mě to i podvacáté spolehlivě dojme.
Časy se mění, mutěnická silnica je stále úzká, ale frajerů ubývá a originalita se tolik necení. Opisují už i vědci (od jiných vědců), opisují právníci (od jiných právníků), opičí se nový grafik po starém grafikovi, opičí se i Paroubek po Topolánkovi. Když vídám v regálech supermarketů domácí vína s etiketami, které mi připomínají jiné etikety zahlédnuté ve Francii či v Itálii, spíš mě to pobaví. Jako když jsem jednou v sobotu přišel do našeho vietnamského koloniálu a objevil tam několik vín z mutěnického vinařství Miroslav Jagoš. Doma jsem se přesvědčil, že mi paměť ještě slouží.

Taková dokonalá nemaskovaná (ná)podoba si zaslouží si pochvalu. Jednak obě vína, mutěnické i italské, patří ke stejnému segmentu trhu, v toskánském COOPu stála lahev Vernaccie od Le Chiantigiane 2,29 Euro a přiznám, že jsem tam vyzkoušel i jiný výrobek téhož vinařství za 1,99 Euro. Náš Vietnamec prodává Modrý Portugal za 49 a Frankovku za 59 Kč, takže to odpovídá té levnější produkci. (Kontrolní otázka: najdete pět rozdílů?)
Původně jsem chtěl pokračovat v textu degustací a porovnáním obou vín, ale tím by text příliš sklouzl do bulváru, takže jen dodám, že tak výmluvně krátký korek jako v mutěnickém veltlínu jsem už dávno neviděl. Ale jak mám rád Itálii, tak se mi líbí i etikety Chiantigiane a něco z té toskánské radosti se přenáší i na mutěnické etikety, takže ode mě podstatnější kritiku nečekejte.
Honza Čeřovský si před časem nechal poslat Pinot Noir z Oregonu a taky ho pobavila podobnost s domácí etiketou. Pan Trčka inspiraci přiznal včetně toho, že si před výrobou vlastní etikety předem vyžádal souhlas Eyrie Vineyards. Nic proti tomu.
Upřímně, dobře vybraná a dobře okopírovaná adjustáž mi nevadí, horší je nepovedená vlastní tvorba. Dobře vím, že nejsem první, komu etiketa vína Gryllus připomíná jistý nepříjemný hmyz, divím se, že to grafika nenapadlo.
Ale když už víno pojmenujete po cvrčkovi … tak mi nezbává než schovat se za citát ruského „klasika“ Kozmy Prutkova: „Cvrček taky skáče, nevěda kam spadne.“ (Snad mi to Špalkovi odpustí, nedávno jsem tu vychválil jejich rosé.)
V mém oblíbeném Burgundsku jsem získal dojem, že etikety poloviny vinařství navrhuje jedna jediná reklamní agentura a používá přitom několik málo modelů s drobnými variacemi. Totéž se dá říci i o webových stránkách vinařství, střídají se barvy pozadí a jednotlivé obrázky, ale struktura stránek i rozmístění nabídek zůstává stejné. Proč vymýšlet něco nového, když je po ruce osvědčený model? Aspoň se snáz orientujeme my, co nevládneme francouzštinou. (A potom o to víc oceníme vlastní nápad a originální řešení, když se objeví.)
Že je grafický návrh etikety zapeklitý oříšek jsem se přesvědčil sám, když jsem si letos na jaře na výstavě vína na mikulovsku našel výborné víno a rovnou koupil od výrobce několik kartonů, bez etiket. Vytiskl jsem si na laserovce vlastní etikety, což má výhodu v tom, že mám velkou volnost a můžu si udělat třeba šedesát etiket, každou jinou. Nebojte se, ukážu tady jen jednu.
Ten malý formát fakt svazuje, a navíc laserová tiskárna neumí zlatou barvu, tak důležitou pro dobrou etiketu. (Kontrolní otázka: jak se jmenuje moje dcera?)
Jestli mě něco okouzluje, tak to jsou adjustáže italských vín a zejména jihoitalských. Mám dojem, jakoby celou adjustáž navrhoval sochař-designér s tím, aby víno-předmět vystupovalo jako socha, která má kompletně reprezentovat osobnost, obsah, náplň lahve. U nás se mi nesmírně líbí design vín bořetického podniku Stapleton-Springer, ale to si schovám na samostatný text někdy jindy.
Pokusím se skončit tenhle letní výlet do krajin povrchnosti rádoby hlubokomyslně: přimlouvám se za to, aby výrobci vybavovali výborná a originální vína odpovídajícím balením, ale nakonec nepijeme etiketu, ale víno. Rád odpustím dobrému vínu nedotažený obal, ale koupím-li víno kvůli krásnému designu lahve a etikety a zklamu se, pamatuju si to dlouho! Na zdraví a pěkný zbytek prázdnin.
TOPlist

Marsannay Blanc 2002 AOC, Chateau de Marsannay

Nevzpomínám si, kdy jsem koupil v Čechách dobré bílé víno z Cote-d’Or za dobrou cenu. Montagny Premier Cru 2000 Chateau du Cray za 480 Kč od Kupmeto bylo výborné, ale Montagny přece jen nepatří do klasického Burgundska. Do úžasných bílých vín Oliviera Leflaiva z Puligny jsem se v Čechách nepustil, kupovat v Čechách víno s cenou přes tisícovku mi připadá jako loterie, a loterii nehraju. Toto Marsannay stálo 348 Kč v průhonickém velkoobchodu Tvin a rovnou dodám, že to byla dobrá koupě. V Marsannay by stálo 8-10 €, za dopravu bych musel při individuálním dovozu připočítat aspoň stovku, takže bych ho levněji nepořídil.

Bílá vína z Cote-de-Nuits mívají kolísavou kvalitu a Marsannay je samozřejmě známější červenými víny a rosé – malou raritou, v celém Burgundsku se snad jen v Marsannay vyrábí rosé z Pinotu Noir. Nicméně, Chateau de Marsannay by mělo udávat měřítka mezi víny z Marsannay, takže jsem po tomto Chardonnay sáhl bez velkých obav.
Adjustáž je typická pro vína z Marsannay, matně si vzpomínám, že podobné baňaté lahve s rytířským soubojem na etiketě tam prodávali v několika obchůdcích na náměstí. Barva je docela vysoká zlatavá a naznačuje vyšší stáří vína. Vůni bych očekával mohutnější a ovocnější, tady je tlumená ovocná. Chuť už postrádá mladickou jiskrnost a svěžest, ale naštěstí se neláme do trávových tónů jako staré Chablis, stále je cítit ovocnost, ale už hodně naleželá a kultivovaná. Celkový dojem zvedá zřejmě vyšší extrakt, jak jinak si vysvětlit plnou chuť, která působí v závěru až sladce. Víno už asi je za vrcholem a další skladování mu nepomůže, ale stále je dobré. Chcete-li si vyzkoušet slušné uleželé vesnické bílé z Cote-de-Nuits, je to dobrá volba. Není to typický reprezentant velkých bílých vín z Cote-d’Or, ta byste museli hledat o čtyřicet kilometrů jižněji v Cote-de-Beaune, ale je to slušné víno s výborným poměrem kvalita/cena.
A jestli víte o nějakém jiném dobrém burgundském v ceně do 500 Kč, přispějte do komentářů.
TOPlist

Snídaně šampiónů z Intersparu

Můj anděl strážný zaspal, když jsem kupoval v Intersparu vína od Maison André Goichot za ďábelsky nízké ceny:
Bourgogne Chardonnay 2004 AOC (129 Kč)
Bourgogne Pinot Noir 2004 AOC (129 Kč)
Chablis 2005 AOC (249 Kč).

První jsem otevřel Chablis a bylo tak mizerné, že jsem si ani nepsal poznámky. Tenké unavené víno bez vůně a bez chuti, víno, které nestojí za recenzi, s dobrým Chablis mělo málo společného. Pinot Noir je za 129 Kč poživatelný, ale je to bída. V Beaune, kde Goichot sídlí, by tento Pinot byl neprodejný. Při třetí lahvi (Chardonnay) mě zachránila vyšší moc. Nechutnalo mi, nevypil jsem ani deci. Přesto jsem asi dvě hodiny po požití musel odběhnout na záchod a strávil tam krušnou chvilku. Mezitím moje žena vypila asi půl lahve s následky, jejichž popis na foodblog nepatří. Strávila na záchodě několik hodin a prováděla tam úporně a vynuceně činnost komplexnější, než já.
Samozřejmě, za ceny z Intersparu by ta vína byla podezřelá i v hypermarketu v Beaune, kde Goichot sídlí. Tam by se ovšem nikdo nepokusil prodávat něco tak podřadného. Na takové produkty by se měl vztahovat zákon o zamezení transportu odpadů v EU.
Výběr vín v Intersparu je veliký, jistě si tam při nákupu můžete dobře vybrat, ale doporučuji zdaleka se vyhnout třem jmenovaným vínům. Nechci lacině vtipkovat na téma zapojení desetibojaře Romana Šebrle do reklamní kampaně Intersparu, ale jako obdivovatel českého desetiboje se bojím, že požití půl lahve jmenovaného Bourgogne Chardonnay AOC z Intersparu by mohlo zamíchat pořadím atletického mistrovství. Romane, nepij to!
TOPlist

Víno a řidičák.

„… v zemích, kde platí nulová tolerance alkoholu, jsou dopravní nehody (a bohužel i ty smrtelné) mnohem častější než ve státech s nenulovým limitem.“ – cituji z rozhovoru s Václavem Špičkou z Autoklubu ČR v pátečních Lidovkách (Lidové noviny 10.8.2007, příloha letní relax, str. 2, značka -sli-).

Zajímavá je i souvislost výše limitu alkoholu a nehod způsobených pod vlivem alkoholu:
„Z celkového počtu nehod to jsou asi 4 procenta. Statistiky ovšem neuvádějí, s jakým obsahem alkoholu v krvi řidiči nehody zavinili. (…) zejména při smrtelných nehodách mají řidiči pravidelně více než 0,5 či 0,8 promile alkoholu v krvi.“ Logicky mi z toho vyplývá, že tolerancí 0,5 promile alkoholu za volantem by se bezpečnost silničního provozu nezhoršila. Ale tolerance alkoholu za volantem u nás není problém věcný, ale politický.
Ve Francii a Itálii je vinná turistika důležitou součástí celého obchodu s vínem, a nese to s sebou podstatné zvýšení kvality prodeje. Podle některých (náhodně přečtených) statistik tvoří u malých vinařství přes 50 % prodeje prodej pasantům – náhodným návštěvníkům. S tím souvisí velká vstřícnost a profesionální přístup k návštěvníkům včetně toho, že zájemce kupuje vždy po ochutnávce vín – jinak řečeno, všechno, co je v ceníku, můžete před koupí ochutnat. Za letošní dovolené ve Francii jsem ochutnal za den i 30 vzorků vína, a nemusel jsem se bát o řidičák. Ano, vozil jsem s sebou elektronický alkohol-tester a nejel jsem, pokud jsem nadýchal víc než 0,2 promile. Ale přece jen jsem měl povznášející pocit z toho, že mohu ochutnávat víno, aniž bych se musel stát zločincem.
Díky nulovému limitu alkoholu za volantem u nás vinařská turistika ztrácí přitažlivost i pro vinaře: zbyly z ní buď skupinové zájezdy autobusem do sklípků, končící ožráním všech, nebo projížďky cyklistů, kteří na svém bicyklu stejně neodvezou o mnoho víc, než kolik pojme žaludek cyklisty. Takový cyklista je pro vinaře jen zbytečnou zátěží.
Myslím, že další vývoj moravského vinohradnictví je bez pokročilejší vinné turistiky problematický. Ovšem propagovat vinařskou turistiku v zemi, kde je alkohol za volantem trestným činem, je nezodpovědné. Statistika citovaná v úvodu ukazuje, že pro nulovou toleranci není rozumný důvod. Jestli se najde síla a vůle prolomit zákonnou nulovou toleranci, to je otázka. Kdo by na tom mohl mít zájem, tedy kromě občanů – řidičů? Zdálo by se, že to je v zájmu domácích vinařů, ale ti po tom nevolají. Český trh s vínem je trh několika velkých hráčů, kteří prodávají do velkoobchodů a bez pasantů a turistů se obejdou. (Podle údajů MZ ČR je v ČR jen 380 pěstitelů s plochou vinic větší než 5 hektarů.) Ti malí, kteří prodávají právě pasantům, zase nemají přístup na trh a často by ani víno neměli oficiálně prodávat, takže sotva mohou své zájmy hájit.
Ještě že mají Autoklub ČR, aby se alespoň někdo jejich zájmů zastal.
TOPlist

Úvod do prázdninové italštiny

Při četbě úvodní lekce portugalštiny pana Cuketky jsem zavzpomínal, jak to chodí s kávou v Itálii… a vzpomněl jsem si na první italská slova, která jsem se tam samovolně naučil. Bylo to „Cento grami di questo formaggio“ (čento grámi di kvesto formádžo – deset deka tohoto sýra) a „due cento grami di questo prosciutto“ (dvacet deka tamté šunky). Nakupování v italských supermarketech patří k mým nejradostnějším životním zážitkům – když jsem na letošní dovolené vešel poprvé do COOPu v toskánském San Vincenzu, šťastně jsem se tlemil jako tichej blázen.

Ten výběr ovoce, zeleniny, (ten si užívala hlavně moje žena) sýrů, šunek a salámů! Tady jsme v roce 2003 objevili kouzlo čerstvé balené pasty (a u vedlejšího pultíku i pesta) a já jsem jako závislák ukazoval na sýry, které jsem chtěl ochutnat – „čénto grámi!
A samozřejmě ty regály plné místních laciných vín – kdykoli jsem v Itálii zkoušel barikovaná monstra nad 15 €, byl jsem zklamaný. Možná za 15 let z nich budou vynikající vína, ale já na to měl jen 3 týdny dovolené, takže jsem se vracel k obyčejným spolehlivým supermarketovkám mezi 5 a 6 €, které jsou výborné k jídlu, a výhled na slunce zapadající nad toskánskými kopečky je vždy katapultuje o dvě třídy výš.
Když jsem se nabažil levných supermarketových vín, naučil jsem se další italská slovíčka: vendita diretta.
Další série slov, které jsem se naučil jaksi samovolně : fragola, frutti di bosco, nocciola, pistacchio, baccio (to je těžké) … už v pěti letech věděl můj syn, že fragola je italsky jahoda a gelati zmrzlina. S tím souvisí důležitý výraz, jehož rozluštění mi trvalo: produccione propria (vlastní výroba). Pokud marně luštíte výraz „baccio,“ přidávám nápovědu:
Slovo se vloudilo do slovenštiny a z ní do moravské lidové písně: Prečo sa ty za mnú vláčíš/ Keď ma ani neobáčíš/ Ani večer, ani ráno/ Jaký jsi ty sprostý, Jáno. Zpět do Itálie:
Těžší je to s rybičkama, ale někdy pomůže angličtina (trout – trote, mořský pstruh v rybárně stojí asi 7 €), jindy posunková italština : questo (pražmy jsou buď orate nebo spigole, viz obrázek, ale spíš orate, 10 €). Na spodním obrázku uno troto e due orate con rozmarýno (alla griglia).
Pokud jde o kávu, myslím, že Italové ji prostě milují. Při první zastávce v Auto-Grilu (dálniční osvěžovna) jsem s úžasem zjistil, že v Itálii dostanete u benzinky nejen lepší kafe, než v pražských hotelích, ale i na víc způsobů. Nicméně! Podávání kávy není jen obchod, je to kultura, takže někdy ceník nestačí k tomu, abyste obstáli. U té pumpy u Trenta si má žena chtěla objednat latté macchiato (teplé mléko, do kterého vám nalejí prcka espressa), ovšem podlehla při objednávce dojmu, že se tomu říká zkráceně jen „latté,“ na otázku obsluhy, zda chce caldo nebo freddo zareagovala jako angličtinářka (cold – studený) odpovědí, že chce teplé – freddo a dostala hrnek studeného mléka (mnemotechnická pomůcka: fredoledo!).
Než to zapomenu, zde je výčet káv, jak si je z Itálie pamatuju:
Ristretto – malé espresso, smrťák.
Espresso – obyčejné espresso, silné.
Doppio – dvojité espresso, dvě dávky do jednoho šálku.
Corretto – espresso vylepšené prckem lihoviny, obvykle grappy.
Cappuccino, cappucco – espresso pomalu zalité zpěněným mlékem. Pomalu proto, aby na hotovém šálku byly hnědé kávové okraje!
Café macchiato – strakaté kafe. Do většího hrnku kafe, zalít teplým mlékem.
Latté macchiato – strakaté mléko. Zrcadlový obraz předchozího – do většího hrnku nebo do skla teplé zpěněné mléko a do něj nalije barista malé espresso.
Lungo – espresso s dvojnásobným obsahem vody.
Obvyklý způsob pití kávy v Itálii je u barpultu na stojáka, cena od 1 €. Můžete si někde taky sednout ke stolu a nechat se obsluhovat, ale potom očekávejte vyšší cenu, třeba 1,80 €. Italové tak i snídají: cestou do práce si objednají kávu a kousek pečiva (croissant nebo jiné sladké pečivo, možná proto je italsky snídaně = colazione) a snědí to vestoje u barpultu. Obvykle si dopřejí dopoledne pracovní přestávku na kávu, kávou končívá i oběd a večeře. Kavárna je cosi jako kulturní klub, důchodci vydrží sedět na zahrádce před kavárnou neuvěřitelně dlouho.
Ale pozor! Podávání kávy je kultura a některé druhy jsou v některou dobu nevhodné. Názorně mi to ukázala Italka Laura, když po obědě rázně odmítla mou nabídku, že za ni zaplatím pizzu: „Od barbara, který pije cappuccino po obědě, se přece nenechám pozvat!“ Když já to cappucco prostě miluju…
TOPlist

Zweigeltrebe rosé 2006 PS, Vinařství rodiny Špalkovy

Sláva Zweiglu od Špalků! Vyzkoušel jsem si nedávno na slepé degustaci U Závoje, jaké to je určovat vína naslepo a byl to masakr… mého sebevědomí. Ještě že tam bylo i to titulní rosé, to jediné jsem ze sedmi předložených dokázal určit přesně. Díky Špalkům za takové rosé!

Druhý den se mi to trochu rozleželo a našel jsem si pro sebe docela dobré zdůvodnění, které mi umožnilo zachovat si sebeúctu (z těch vín jsem měl dříve v puse jen tento vzorek, a to ještě z ročníku 2005, mnohé z ostatních byly z regionů, kterým se vyhýbám) a nakonec jsem snad ve všech případech určil správně zemi původu – no aby ne, když moderátorka předem napověděla, že budou buď z Francie nebo z Moravy.
Nejhorší bylo poznání, jak moc je úsudek ovlivněn očekávání. Vzhledem k tomu, že vína vybírala Klára Gotzová, očekával jsem, že se mezi třemi bílými objeví Chardonnay a okamžitě jsem jako burgundskou šardonku určil cuvée z Luberonu – blamáž jako hrom. U dalších dvou bílých jsem byl bez šance – vyšeptalý Veltlín z Habánských sklepů a přestárlé naoxidované Beaune 2001 – to by se v restauraci dalo vrátit s omluvou od personálu, nepoznal jsem ani to, že to má být Chardonnay. Podobně jsem mezi třemi červenými čekal Pinot Noir, ale nevyskytlo se, tak jsem si to vynahradil tím, že jsem na Pinot nominoval další omyl – ach jo! Tak se aspoň budu vytahovat tím rosé, ale i to je zásluha mojí ženy, která si vloni poručila koupit aspoň krabici, a když jsem při ochutnávce určil podle výraznějších kyselin, že ten vzorek je z Moravy, nezbylo mi než hlásit Zweigel od Špalků, protože žádné jiné tak vynikající rosé z Moravy neznám.
Obvykle nad rosé ohrnuju nos (v lepším případě to bývá sladká vodička s jahodovou vůní), toto rosé je ale úžasné a dá se srovnávat i se skutečnými (a prvotřídními) víny. Musím už končit, právě mi došel mail z vinotéky v Brandejse, že právě dostali Zweigel rosé od Špalků….
TOPlist