„Když jsem byl v Indii,“ vyprávěl plukovník, „jeden starý vojenský lékař mi dal na všechny nemoci léky, které mi vždycky pomáhaly: proti tlučení srdce velkou sklenici kořalky, proti nespavosti tři nebo čtyři sklenky portského po večeři, při žaluční nevolnosti láhev velmi řízného šampaňského ke každému jídlu. A pokud je člověk zdráv, whisky and soda.“
„Výborně, sire,“ souhlasil Aurelle. „Před válkou jsem pil čistou vodu a byl jsem pořád nemocen, od té doby, co jsem s vámi, zvykl jsem si na whisky a je mi lépe.“
„To je jasné,“ potvrdil plukovník. „Měl jsem přítele, majora Featherstonehaugha, kterému se kolem čtyřicítky začaly dělat mžitky před očima: vyhledal lékaře, který dával vinu whisce, poradil mu, aby zkusil nějaký čas mléko… Well, za deset dní byl po smrti.“
„Dobře mu tak,“ prohlásil padre.

Tuhle knížku jsem si někdy na konci sedmdesátých let vypůjčil v Městské knihovně v Praze. Jak dosvědčuje razítko, líbila se mi tak moc, že ji mám dodnes. Vyberu ještě jednu ukázku tématicky blízkou Skleničkově blogu:
„Původ těchto přípitků je zcela barbarský a slyšel jsem, že Highlandeři ze Skotska, polodivoké kmeny, které žijí v ustavičných svárech, uchovaly tomuto obyčeji jeho původní ráz. Připít někomu na zdraví znamená prosit ho, aby nad vámi bděl, zatínco vy pijete a jste bezbranný. Také osoba, jíž připíjíte, odpovídá: „Iplaigiu,“ což znamená v jejich jazyce „Zaručuji se za vás,“ potom tasí dýku. opře ji hrotem o stůl a chrání vás, dokud nevyprázdníte sklenku…“
(…) „Dejte kolovat portské, messiou,“ vybídl plukovník, „chci vypít druhou sklenici na zdraví padra, abych uslyšel odpověď „Iplaigiu“ a abych uviděl, jak opře o stůl hrot své dýky.“

Dneska cituju z knihy André Mauroise „Mlčení plukovníka Brambla.“ Popisuje autorovy zkušenosti z první světové války, viděné ze zákopů a důstojnických klubů. Dočtete se v ní hodně o rozdílech v povaze Britů a Francouzů a ve mě zůstává dojem, že má hodně společného s jednou rozmarnou novelou Vladislava Vančury. Mohl bych z knihy vybírat i jiné ukázky, než jen ty o alkoholu v zákopech… třeba jednu stále aktuální :
„… anglický lid, který již dal světu stiltonský sýr a pohodlná křesla, vynalezl pro blaho nás všech parlamentní ventil. Zvolení zápasníci dělají pro nás nadále vzpoury a převraty ve sněmovně, což dopřává zbytku národa volné chvíle, aby mohl hrát kriket. Tento systém doplňuje tisk, neboť nám dovoluje těšit se z těchto vzbouření v zastoupení. To vše je součástí moderního komfortu a za sto let každý člověk bílý, žlutý, rudý nebo černý odmítne bydlet v bytě bez tekoucí vody a v zemi bez parlamentu.“ Kniha je z roku 1918, takže už za deset let se budeme moci přesvědčit o správnosti citovaného odhadu…

Na konec ještě malou ukázku v Čechách upadajícího umění společenské konverzace:
„Ve vaší zemi hodně prší,“ řekl mu major od ženistů, jeho soused při jedné večeři.
„V Anglii také,“ dodal Aurelle.
„Přál bych si,“ pokračoval major,“aby už tahle prokletá válka skončila. Odešel bych z armády a usadil bych se na Novém Zélandě.“
„Máte tam přátele?“
„Nikoliv, ale výborně se tam chytají lososi.“