Potenciální předseda vlády, Bůh nás ochraňuj!, křtil novou knihu. Na den přesně rok po křtu té předchozí, a tentokrát žádný z jeho přátel nikoho nezastřelil. To musela být zábava. Úplně jako sobotní fotbal: vyhráli jsme, ale nikdo to neoslavuje.

Třetí Komunitní Bedýnky začaly úspěšně: kamarádova manželka pravila o jednom z moravských vín, že je pitelné, potvrdil to i sám kamarád. Zatím mi všechna moravská vína, která jsem jim přinesl, poplivali. Jsem otrlej padouch, když mi hlásí „to víno jsme museli vylít, nedalo se pít“ jen se směju. Jiný kamarád, vinař, mě za výběr pochválil: „Jseš úchyl, máš tam samý podivnosti a úchylný vína. Sauvignon udělanej jako šardonka, vavřinec co chutná jako jižní Rhona nebo Itálie, botrytickej ryzlink a navrch sladkej šeďák od vinaře, kterej se jmenuje jako dva vinaři.“ To jsem si vždycky myslel, že mám konformní vkus a úchyl je někdo jiný!

Kdyby byla Česká Pošta kotovaná na Pražské Burze, její akcie by letěly nahoru. Nechci to zakřiknout, ale za poslední dva týdny jsem posílal poštou patnáct kartónů vína a nemám hlášenou jedinou rozbitou láhev.

Miluju soutěže! Miluju kvízy! Zašel jsem na ochutnávku italských vín s nezapamatovatelnými názvy tady a v soutěži vyhrál láhev docela slušného Vermentina. Kvízová otázka zněla, v Itálii se do vína smí přimísit až 15% nepřiznané odrůdy, a jakáže odrůda byla přimíchaná do tohoto Vermentina? Ten Sauvignon by poznal každej, ale že jsem o tom tady nedávno psal, tak se mi to mnohem líp poznávalo, než kdybych to musel ze sklenky jen vyčuchat. Ruka letěla nahoru, hlásil jsem, To je lehký, SVG! a dva somíci se na sebe tak udiveně podívali (jak na to přišel?), že to bylo lepší, než celá výhra. Mým vítězem koštu a nákupním tipem bylo Pugnitello 2006, supertoskánec ze stejnojmenné odrůdy (?) silné a animální víno prakticky bez tříslovin, bratru za tisícovku. Byl jsem v Grand Cru baru u Neubauerů poprvé, na utrácení jsem tak nějak nebyl připravený, tak jsem se hned zeptal, Nedáme nějakou soutěž o Pugnitello? Nedali, srabi.

Povzbuzen rozhovorem s šéfem českého zastoupení Marks and Spencer v sobotních Lidovkách vlezl jsem v Letňanech do jejich oddělení potravin a ulovil lahev Macon Villages 2008 za 149 Kč. Pomohlo mi, že jsem na etiketě našel výrobce, Cave des Terres Secretes z maconského Prissé. Těšil jsem se, protože jsem na ně náhodou letos narazil a přivezl (kromě paštik) taky několik nadprůměrných dvanáctieurových vín. Ovšem šestieurové víno z obchodu s konfekcí bylo prostě jen konfekční. Nic jiného se ani za 149 Kč nedalo čekat, je to ta nejobyčejnější šardonka, jakých jsou v burgundských supermarketech plné regály.

Překvapení podzimu: loni v květnu jsem tam koupil sedm kartonů vína a trochu jsem na ně zanevřel. Zrovna tohle víno jsem koupil téměř ze zoufalství, dodatečně, protože jsem měl plný kufr červených a skoro žádné bílé. Proto jsem si nechal přibalit karton bílých a doma jsem byl otrávený: burgundská šardonka měla lehkou sirku, eufemisticky řečeno voněla jako kraví stáj nebo slepičí dvorek. Sedmnáct měsíců poté se sirka vytrácí a původně tenké víno získává krásný kořenitý závěr, parádně podtržený barikem.

Barva je tradičně světle zlatavá, což odpovídá nepříliš významnému ročníku. Ve vůni meloun a tropické ovoce, v nástupu chuti jen minimálně citrusů (musím si znovu prohlédnout fotky, ale nevzpomínám si na nerezové tanky, jen dubové sudy), prostě žádné reduktivní víno, naopak zdravě selsky vyzrálé už v sudu, a po řídkém citrusovém nástupu chuti přichází krásně plná kořenitá chuť dochucená dubovým sudem. Překvapilo mě to, protože tohle víno jsem vytěsňoval z dohledu do spodních polic a nedával mu šanci – teď se projevuje moc pěkně. Ale názor nezměním, před rokem a půl bylo víno marné, nechutnalo mi, a bez bližšího vztahu s vinařem – výrobcem nemám možnost odhadnout (a uvěřit), že má cenu ho tak dlouho skladovat a čekat na to, až se promění jako kukla v motýla.

Neusidler See znám zatím jenom z vinařských map, proto jsem zpozorněl, když jsem ho objevil na blogu věnovaném létajícím přírodninám. Hned jsem tam kliknul, protože zrovna hledám tipy na výlet na poslední říjnový týden, kdy budou mít děti prázdniny. Stojí to za to, mrkněte sem.

Text s podobným názvem jsem napsal na základě třídenního postávánmí za pultem a nalévání vína kolemjdoucím. Potom neprošel autocenzurou, připadal mi nabubřelý a představoval jsem si, jak by se mi zkušenější s gustem vysmáli. Tak z něj zveřejním jen pár výtažků. Samozřejmě, že pokud vám moje postřehy budou připadat mentorské, nudné nebo otravné, klidně je přeskočte.

Návštěvníci, kteří předem přesně vědí, co chtějí, odcházejí nespokojení, pokud jim vyhovíte. Pokud jsem je varoval při nalévání, že náš Tramín je suchý (je tak suchý, že vám bude skřípat mezi zuby!), často ucukli a následně jsme se dopátrali něčeho, co jim vyhovovalo. Je zajímavé, kolik návštěv přicházelo s přesvědčením, že Tramín nebo Sauvignon povinně mají zbytkový cukr. Doporučil bych návštěvníkům mluvit s obsluhou a důsledně vyžadovat ochutnávku před koupí. Doporučil bych obsluze mluvit se zákazníky a ochutnávky nabízet.

Komunikace není to, co někomu říkáš. Komunikace je jen ta část z toho, co někomu říkáš, kterou ten druhý pochopí. Před mnoha lety mi to Hank Loeser při školení obchodních dovedností opakoval pořád dokola. Mockrát jsem si na něj za ty tři dny za pultem vzpomněl. Přijde chlapík, mrkne na lístek s popisem vín a suverénně žádá Tramín. Máme honičku, není moc času a chlapík vypadá sebejistě. Naleju Tramín, chlapík odejde a už ho víckrát neuvidím. Máme totiž Tramín, který je suchý. Suchý jako saharský písek. Má jen gram zbytkového cukru. Pokud máme víc času nebo pokud se návštěvník netváří tak rozhodně, vždycky se ho zeptám, co má rád, nebo rovnou nabídnu slzu vína na ochutnání. Pokud chce suché víno (skoro všichni tvrdí, že mají rádi suché), dám mu ochutnat suché. Pokud se mu nelíbí, dám mu ochutnat jiné. Máme Chardonnay, které je sice taky suché, ale pěkně ovocné a s vyšším extraktem, takže vypadá trochu plnější. Pokud nekývne na Chardonnay, naleju mu Rulandské šedé s deseti gramy zbytkového cukru. Díky vyššímu extraktu ho máte plnou hubu a skoro každý ho nakonec koupí. (Hlavně ti, co přišli hledat suché.)

V předchozím článku (tady) jsem citoval některé kuriózní dotazy. Několik obchodníků mi potvrdilo, že se zákazníci někdy ptají na neuvěřitelné věci. S tím ovšem nic nenaděláte, ani jako návštěvník ne. Ovšem když prezentuju u nálevního pultu malé rodinné vinařství, zrovna mám před sebou deset žíznivců s nataženýma skleničkama a návštěvník z Austrálie se mě ptá na specifika moravského vinohradnictví a Co považujete za nejdůležitější rozdíl mezi australským a moravským vinařstvím? – vzpomenu si neomylně na Bruce Springsteena. Toho se jednou novinář na tiskovce před koncertem zeptal, Proč si myslíte, že se z rockové hudby stal univerzální komunikační jazyk současnosti? Springsteen se zamyslel a odpověděl: No já nevím, co si myslíte vy? Už několik vinařů mi řeklo, že si z hlavy nepamatují, kdy sbírali například ryzlink v roce 2005, ale když se na to někdo zeptá, prostě něco plácnou.

Ne že by vinaři nestáli o diskusi, naopak, ale když jste na ochutnávce, očekávají vaše komentáře ke konkrétnímu vínu. Mají-li okolo deset žíznivců, nebudou se chtít bavit o celní politice nebo o rozdílech mezi germánským a románským systémem označování vína. Naopak s vámi nadšeně podiskutují o zbytkovém cukru ve svém víně a o tom, jestli ty hrozny nebyly náhodou botrytické.

Potlačte trochu svoje ego. Nevytahujte se na vinaře. Uvědomte si, že pokud jde o pití vína, má vinař větší praxi než vy. Má-li po ruce pár vzorků svých vín, která dokonale zná, určitě vás dokáže nachytat při nějaké neznalosti. Tak se na něj nevytahujte tím, kde jste všude byli a co všechno znáte. „Myslím, že na Moravě se dají udělat slušná bílá vína, ale ještě jsem nepila dobré červené z Moravy. Čím mě přesvědčíte?“ S tím k nám přišla jedna slečna. Pomyslel jsem si, že to je fakt špatnej začátek konverzace a potvrdilo se to při třetím vzorku, kterým byl právě suchý Tramín. „To je nějaké sladké,“ pravila slečna odborně. „To se vám možná jenom zdá,“ řekl velmi pomalu sklepmistr. „Má to jen 1,1 gramu cukru.“

Vinařům bych poradil hlavně jedno: jezděte na ochutnávky sami a neposílejte za sebe náhradu. Návštěvníci touží po setkání s výrobcem a neříkám to jen jako návštěvník (o víkendu jsme prodávali proti několika renomovaným a velkým vinařstvím a uspěli jsme. Myslím si, že to bylo hlavně díky komunikaci, velké podniky obsadily stánky someliéry, u nás byl na stánku vinař osobně. To nemůžete trumfnout.)

Dobře si rozmyslete, která vína na stánku nabídnete. Nedávejte jich tam moc, nebo se obsluha zavaří. Dejte jich tam jen pár a hlavně každé z nich v jiné kategorii, ať si navzájem nekonkurují, a ať v tom má obsluha jasno. Donuťte obsluhu pozdravit každého procházejícího návštěvníka. Někoho musíte atakovat přímo, ale obyčejné Dobrý den! dělá divy. Ať je cena degustačního vzorku jakákoli, nabízejte návštěvníkům pár mini-vzorků zadarmo, abyste zjistili, co jim chutná.

A pokud jde o pořadatele, vyhýbejte se těm, které kasírují současně vás – vinaře – i návštěvníky. Pokud chce pořadatel nájem od vás a zároveň podíl z toho, co naléváte (například prodává degustační kupón za 30 Kč, ale vám dává jen 20), odmítněte ho. Není úplně fér, aby pořadatel vydělával, když vy proděláváte. Pokud za účast platíte, žádejte od pořadatele seznam inzerátů, které objednal.

Návštěvníkům bych poradil to samé: požadujte ochutnávku zadarmo. Dokud si nechcete sednout někde stranou a věnovat se slečně, snažte se ochutnat co nejvíc vzorků po co nejmenších dávkách. Mluvte s obsluhou. Pokud s vámi obsluha není schopná komunikavat na úrovni, která je pro vás srozumitelná, jděte jinam.

Jamie Goode měl v neděli 4. října zábavný příspěvek: Je vinné vzdělávání elitářské? Je elitářstvím předpokládat, že lidé potřebují poučení, aby pili lépe? Aby jedli lépe? Aby žili lépe? Vzpomněl jsem si při tom čtení na starou písničku Toma T. Halla, Gimme Peace:

Let me drink water from your well
Tell me a story that you’d like to tell
I think you’ll find that I’ll listen well
Gimme peace, gimme peace, gimme peace.

Ať je to elitářství nebo ne, ať je to zábava nebo dřina, jako autor bych se o to nenechal připravit! O víně píšu rád a jestli to někdo čte pro zábavu nebo pro poučení nebo nečte vůbec, je to jeho věc. Tom T. Hall v druhém verši naznačuje, že lidé příběhy raději vyprávějí než poslouchají – vypravuj, když chceš, a neotravuj! (Jen doufám, že jsem se tomu nezpronevěřil zrovna předchozím mravoučným povídáním o tom, jak na koštu mluvit s vinařem!)