Vábení PFF bylo nad moje síly, jednak jsem se těšil na mlsání, ale taky jsem trochu podlehl snobskému pocitu, že na PFF musím, protože jinak jako bych nebyl. Mohlo mě varovat, že největší reklamu PFF dělali ti, kteří se snažili všechno sníst ještě před otevřením nebo dr. Jižní Cvach s posměšnými fotkami vyjedených talířů. První varovné znamení jsem zaregistroval cestou autobusem z naší vesničky do Prahy, když jsem zjistil, že mám sice k foťáku 2 paměťové karty, ale žádnou baterii.
Potom už přišla rána pěstí mezi rohy jako v sobotu o zabíjačce, v 15:30 před Sovovými mlýny fronta, v půlce fronty jsem dohlédl na ceduli oznamující, že se právě prodávají vstupenky na 18:00, do té doby zavřeno. Ještě chvíli jsem to zvažoval, pozoroval přes plot druhou polovinu lidstva, ale nakonec jsem volil čelem vzad – rozchod, pojedl jsem svíčkové filety se smetanovou omáčkou s hříbky a pivo u O’Briena a po šesté jsem už byl napapaný doma. (Druhá možnost byla vrátit se s plným břichem na šestou na druhé kolo mlsání, to už mě nelákalo.)
Sice se nemůžu prsit tím, že jsem byl na Prague Food Festivalu, ale jestli na něj míříte zdaleka, tak se už nemůžete vymlouvat, že vás nikdo nevaroval…
A jestli chcete na večer drobný hlavolam, zkuste hádat, co je na tomhle obrázku.
Nápověda: budu to mít dneska k večeři namísto mlsů na PFF.
