Tahle fotka mi visí nad hlavou už třiadvacet let a dneska napíšu, jak jsem k ní přišel. Mám jich od Bohdana Holomíčka víc a způsob, jakým jsem je získal, o něm možná řekne víc než odborné články kritiků.

Byla horká letní noc někdy v osmdesátým osmým. Šel jsem z rande, byl jsem se slečnou na večeři na Starým městě, a na Jungmannově náměstí jsme se rozešli. V bývalé galerii FOMA na Jungmaňáku se svítilo, dveře dokořán. Chtěl jsem se tam jít podívat a slečna už ne, šla na metro a domů. Měl jsem v kapse saka načatou lahev červeného, nejspíš objednanou a nedopitou z večeře. V galerii bylo živo, přes pozdní hodinu se tam procházelo dost lidí, a já se bavil. Holomíček zásadně vyvolával fotky na fotografickém papíře (nejnižší kvality) zvaném Dokument. Všechno černobílé zrnité A4, všechno s typickým černým rámečkem. Po stěnách galerie lezlo několik stovek obrázků, samé fotky lidí. Nic než obličeje a postavy, často známí. Většinou postavy z kultury na hranici mezi undergroundem a oficiální kulturou, bigbíti, často disidenti nebo soukromé fotky.

Jediná fotka z těch několika stovek byla bez lidí, ovečky. Několikrát jsem se k ní vrátil, zašel jsem ke vchodu a zjistil, že dnešní večer je derniéra výstavy. Tak proto ten ruch před půlnocí! Ve dveřích kecali tři nebo čtyři chlapi, tak jsem se jich zeptal, jestli tam někde není autor. „A co mu chcete?“ zeptal se jeden z nich. „Mně se tady strašně líbí jedna fotka a chtěl bych ji získat,“ přiznal jsem se. „Ale to může bejt hodně drahý,“ provokoval neznámý. „To je moc drahej fotograf. Máte na to?“ „To záleží na tom,“ nedal jsem se. „Když bude drahá a nebudu na to mít, tak se nedá nic dělat. Ale líbí se mi a chtěl bych se na ni zeptat.“ Neznámý řekl, ať mu tu fotku ukážu a pochvalně pravil, že nejlepší je chodit na výstavy s lahví vína jako mám já. Už si nepamatuju, jestli jsme ji spolu pili, ale v tu chvíli už bylo jasné, že jde o autora. Tak jsem mu ukázal ovečky a řekl si o ně, ještě jsme skoukli a okomentovali několik fotek, a na slečnu spěchající domů jsem zapomněl – už jsem ji nikdy neviděl. Za pár dní mi přišla poštou fotka, po které jsem toužil, na tvrdém kartonu se závěsem a s věnováním. Dodnes na mě působí uklidňujícím dojmem, jakoby vysávala stres a uvolňovala napětí. Proto si ji stále nechávám blízko sebe, na dohled.

Rok poté jsme se potkali v Budapešti před slavným rockovým koncertem se Springsteenem, Gabrielem a Tracy Chapmanovou, v davu před branou na stadion. Pamatoval si mě, zaměřil foťák jako pušku a cvakal. Za pár týdnů mi přišlo poštou několik fotek na dokumentu, jen tak. Bohdan Holomíček bez foťáku nemůže být. Jak se nerad fotím, od něj mi nevadilo, ani když mi jednou při náhodném setkání na ulici strčil objektiv okýnkem do auta a vypálil na mě patero cvaknutí. (Jel jsem pak za rodiči, vzpomněl jsem si na praotce českého modellingu a v duchu se křenil: teď už budu vědět pořád navždycky / jak se cejtil Jožka Mrázek-Hořický :o)

Někdy v roce 2000 jsem organizoval nahrávání v nahrávacím studiu. Bylo to někde ve Stodůlkách, pozdě večer. Zpěváka jsem potom vezl domů do Prahy. V jednu v noci jsme na Radlické uviděli povědomou postavu. „Hele, není to Holomíček?“ řekl jsem nejistě, a zpěvák zavelel: „Je to on, zastav!“ Zacouvali jsme k němu a odvezli ho asi kilometr k jeho autu. Fotil tehdy nějaká divadla. Z koníčka se stala profese, už se fotografováním živil. Za ten kilometr v autě jsme se pochlubili, že připravujeme vydání starých osmdesátoletních písniček zpěváka – spolujezdce, a Holomíček nám nabídl: „Mám někde dávný fotky z tvýho vystoupení v Liberci. Chcete je?“ Za týden poslal rovnou originální negativy, ať si je naskenuju sám. Jedna fotka se dokonale hodila se na booklet CD. „Co za to budeš chtít?“ ptal jsem se ho. „Nic,“ řekl mi. „Pošli mi to cédéčko, až ho budeš mít hotový.“ Jako by samotný obsah fotky byl důležitější, než všechny souvislosti okolo?

Pár náhledů jeho fotek je tady (kupodivu tam chybí moje ovečky). Když to tak po sobě čtu a vzpomínám, říkám si, že dneska už bych z jeho foťáku snad nebyl tak nesvůj, kdyby zase mačkal spoušť jako voják na střelnici. Jen jestli by mě dneska ještě chtěl fotit:o) Kdyby mě to napadlo napsat už před měsícem, mohlo to na blogu vyjít k jeho osmašedesátým narozeninám. Takhle aspoň děkuju za ovečky v mlze nad Jánskýma Lázněma, Bohdane. Mám je moc rád.

(Dneska to nebyl blog o víně, ale kdo jste se ještě nepřihlásili do nových Komunitních Bedýnek, tak šup honem sem, přihláška je na konci článku. Z šestice italských vín podle Skleničkova výběru načerpáte víc moudrosti než z posledních pěti ročníků Reflexu, diskuse o vínech s ostatními Bedýnkáři tady na blogu je zdarma, takže se hlaste!)