Jde na mě jaro, tak budu plácat páté přes deváté. Nějak se to sešlo, dokonce i málo piju víno. Kdybyste věděli, co se při psaní naškrtám! … a nechávaje zbytek nevyřčený 🙂 vzlétám v bezstarostné odmlce.
Bedýnkáři mě překvapili. Poslal jsem prvním třiceti přihlášeným bedýnkářům žádost o zaplacení s tím, že toto pondělí vše uzavřu a bedýnky dostanou jen ti, co budou mít zaplaceno. Čekal jsem, že se počet výrazně zredukuje, ale ouha, v neděli v poledne mám už 23 plateb. Takže musím oznámit, že od jednoho vybraného vína mám jen 25 lahví. Jestli se nakonec sejde víc plateb, na někoho nezbude. Zkrátka: pokud jste ještě peníze neposlali, tak už neposílejte. Jsem nadšenej vaším nadšením, ale bude to spousta práce. Zatím mi distribuce vychází na týden po Velikonocích, ještě budu informovat. A to ani nevím, jak nacpu do jedné krabice burgundské lahve a prodloužené rýnské pistole… achjo…
Tento týden jsem vynášel Morenu a vítal jaro v restauraci, doporučené slovutným foodwriterem Cuketkou. Restaurace Na Kopci je dobrý cíl orientačního běhu, hledali jsme ji autem nejmíň půlhodinu. Zvenčí vypadá jako panelový konzum, jaké se stavěly v sedmdesátých letech v akci Z. Vyděsil jsem se, ale wine-blogger musí nějakou ostudu překousnout, tak jsem zatnul zuby a vzal za kliku. Vyplatilo se! Vrchní je prostě k sežrání, je přesně nastavenej na okouzlující úroveň srdečnosti bezpečně pod hranicí vlezlosti, vypráví o svých jídlech a svých vínech s takovým nadšením, že je vám líto si je nedat… a potom bonus, ta jídla jsou dobrá a báječně upravená! Vrchní přibíhá, podotýká a dolévá, italská klasika! A když zaznělo, Sem musíme ještě někdy zajít, už jsem se jen blaženě chechtal. Máš to u mě, Cuketko.
Poslouchám Šumění letních trávníků, desku Joni Mitchell, zpěvačky, která chodila s jazzovejma basákama. Dokonce jí to pomohlo zachovat si dobrej vkus, přestože na jejím životopise by se dal ilustrovat pojem muzikantská Liduška… Popíjím k tomu Meursault 2006 „Les Millerans“ z Domaine Albert De Sousa, ještě příliš mladé víno, ve vůni až mydlinkové a připomínající starou školní lavici, v chuti nerozvinuté, úplnej hřích cucat ho už teď, ale za chladných večerů si rád zahřeším, aspoň takhle.
Při třetí písničce mě napadlo, že zrovna tohle víno se k Mitchelce hodí, představoval jsem si, jestli by ho pila taky? Dodnes mám v autě dvě písničky z alba „Chalk Mark in a Rain Storm“ – Tancujícího klauna a Cool Water, i po dvaceti letech na mě tyhle písničky působí jako akustická sprcha po třicetikilometrové tůře. Moje chlupy na krku ty písničky milujou. Jako tu následující, o biodynamice :o) Vydláždili ráj a postavili na něm parkoviště –
Původně jsem přemýšlel o tom, zda se ústřední myšlenka písně – nikdy nevíte, co máte, dokud o to nepřijdete, dá vykládat i negativně – nikdy nevíte, co vás trápí, dokud se toho nezbavíte – ale jak už jsem psal výše, škrtám, škrtám, a teď večer se sprchuju písničkama a vínem.
K sedmdesátinám horňáckého hudce Martina Hrbáče vydalo nakladatelstvé ALBERT knížku Zahrajte ně, Majstre. S krásnými fotkami a civilně oslavnými zdravicemi od přátel. Doporučuju!
Máte taky spojené nějaké pití a muziku? Joni Mitchell a Meursault? Jack Daniels a Rolling Stones? Jožka Černý a směs bílá neurčená? Nebo něco objevnějšího? S kým byste si dnes večer dali nejraději barikované Tempranillo? Podělte se!