Ambaláž je na italské víno až střídmá, černo-červeno zlatá. První úraz vína je barva, připomínající naředěný nálev ze švestkového kompotu nebo trochu přeextrahované rosé. To by stačilo na deklasování vzorku na většině soutěží, ale jednak mě na to prodejce upozornil, jednak to píšou všechny webové zdroje. Grignolino vypadá jako rosé, ale chutná jako červené. To je problém všech lokálních vín – musí se včas poznat původ a porovnávat (jen) ve své kategorii. V řadě mezi standardními červenými víny by propadly, přesto můžou připraveného konzumenta potěšit.
Voní zemitě a kořenitě, trochu po růžích, žádná ovocná selanka. Jestli ovoce, tak leda nedozrálé švestky. Webové informace upozorňují na přirozený sklon Grignolina ke tvorbě vyšších kyselin, ale moje víno to nepotvrzuje. V chuti je příjemně ovocné, kořenité a samozřejmě taninové. Ale taniny jsou už měkké, neškrábou. Středně dlouhé, s pěkným pepřovým závěrem. 13% alkoholu je tak akorát, alkohol nevystupuje a neruší.
Barva je na půl cesty mezi rosé a červeným, a na tomhle webu píšou, že se Grignolino vyrábí stejně často jako rosé i jako červené. Tím mi vůbec neusnadňují zařazení, ale v tom je možná jádro problému – jestli je můj vzorek typický, je rozhodnutí mezi červeným a rosé jen subjektivní. Nejspíš je to tím, že jsem se po kouknutí na průhlednou barvu připravil na nějakou podivnost, ale mě to víno baví tak, jak je, i s vodovou barvou a s tříslovinami.