Minulý pražský týden byl ve znamení Burgundska. Došel jsem na středeční prezentaci a ochutnávku burgundských vín a francouzských delikates ve Wines Home (z toho se nakonec vyklubala jen skromně navštívená ochutnávka tuctu burgundských vín) a na tři čtvrteční akce. Wine Workshop burgundské vinařské školy pro novináře a společenský večer s kapelou Les Cols Roules byly zase ve Wines Home, do toho se mi vklínila ochutnávka vín meursaultské Domaine Jacques Prieur, pořádaná dovozcem Domaine R&W. Doufám, že se mi podaří z těchto akcí sesmolit nějaké zápisky, ale dnes jen dvě okrajové poznámky.

Ze středeční odpolední ochutnávky ve Wines Home jsem už napsal text, ve kterém jsem pohaněl bílá vína a nejvíc Pouilly Fuissé 2007 z Domaine Jean Curial et Fils. („Pouilly mělo ukázkovou vůni s máslem, zralými hruškami a přezrálým ananasem, ale podle chuti bylo už za zenitem (nebo bylo záměrně vyrobeno tak oxidativně. Já mám rád šardonky svěžejší.“) Naštěstí jsem text nezveřejnil, protože jsem si vzpomněl na to, jak jsem v minulosti ku prospěchu věci v textech škrtal a korigoval výrazy. Čtvrteční školení pro gastronomické novináře (přestože bylo zadarmo, sešlo se nás tam z dvacítky přihlášených jen sedm, včetně mě a P.J. z ovíně.cz :o) vedl Jean-Charles Servant, ředitel vinařské školy L’Ecole des Vins de Bourgogne tak, že ze čtyř hodin vyhradil dvě hodiny degustaci deseti burgundských vín. A hned jako první uvedl zmiňované Pouilly Fuissé. Oxidativní tóny byly fuč, barva byla o poznání střízlivější, než ve středu, svěží víno vyrobené v nerezu. Pili jsme jiné víno, než jsem měl ve středu, a já jsem sice byl rád, že jsem narychlo sepsanou zprávu o středečním koštu nezveřejnil, ale zase jsem se trápil otázkou, jak to, že jsem den předtím nepoznal, že máme problematickou lahev? (Na spodní fotce vidíte zleva tlumočníka Dalibora Hakima, vinaře Jeana Curiala a Jean-Charlese Servanta). Den předtím víno nebylo vadné, ale jeho projev byl tak markantně jiný, že jsem se docela ošíval. Co s tím asi nadělají hodnotitelé při „technických degustacích“ na soutěžích, kde má porotce dvě minuty na to, aby napsal hodnocení ve stobodové tabulce? Tolik příspěvek k nekonečným diskusím o podivných bodových skóre vín na různých soutěžích.

Druhá okrajová poznámka se taky týká degustace deseti Burgund vedené panem Servantem. Dvě hodinová školení o burgundském vinohradnictví a vinařství mi sice nepřinesla žádné zásadní novinky (byl jsem v Burgundsku za vínem sedmkrát a dost se o to zajímám :o), ale jeho dvě hodinové degustace dvakrát pěti vín byly extrémně poučné. Samozřejmě, že si pan Servant výborně vybral vína ke koštování. Tím nemyslím to, že by všechna vína snad byla výtečná nebo že by mi padla do noty. Ale když prezentoval Pinot Noir z Irancy, tak bylo jasné, jak moc se tenhle Pinot liší od proslulých červených z Cote-de-Nuits, a když nám nechal nalít Volnay 2003, tak to byla ukázková studie toho, jak tropické léto posunulo projev Burgund někam do Cote-du-Rhone. Jeho volba Monthélie 2005 ukazovala nazrálost nulapětek i eleganci vín z málo známých burgundských apelací a po třešňovém Mazis-Chambertinu Grand Cru 2007 si snad všichni přítomní zašli koupit lístek na vlak do Burgundska.

Ale pokud jde o mě, největším poučením bylo, že pan Servant s degustací vůbec nespěchal. Dával si na čas. Na pětici vín si vyhradil pokaždé přes hodinu. Zvolna komentoval barvu, až jsem si říkal, že tyhle začátečnické a samozřejmé poznámky by mohl přeskočit. Jenže i ta barva často souvisí s dalšími (a důležitějšími) charakteristikami vína, a on se od těch zprvu banálních poznámek odrážel k podstatnějším a zasvěcenějším komentářům… ke kterým se prostě nedopracujete, když přeskočíte (a nepojmenujete si) to, co je jaksi v první linii a nejvíc na očích, ale při spěchu se vám to snadno schová a zneviditelní jako chameleon na větvičce (nebo jako když vám vaše slečna říká, pomalu, nespěchej tolik…)

Taky jsem před dvěma týdny napsal (a nezveřejnil) krátkej příspěvek o tom, jak jsme s kamarádem na zahradě popíjeli víno a on mi přinesl Michlovského Svatovavřinecké, Latitude 49. Zabalené do igelitky, nalil mi to naslepo, schválně, jestli to poznáš, když tak mučíš čtenáře vínem v neoznačených lahvích. Napřed jsem ho poslal do záklonu direktem („podle barvy by to klidně moh bejt Vavřinec“), potom jsem ho uzemnil („vůně je taková zaprděná, vavřincová“), a potom jsem to v chuti zvoral a hlásil Frankovku. Po půl hodině, když se víno nadýchlo, to bylo jasné – Vavřinec! (Ale to už neplatí, protože jsem zahlásil Frankovku a kamarád mi ukázal etiketu, Vavřinec.)

Při slepé degustaci potřebujete spoustu času (ale tu většinou nemáte). Takže v tom plavete a pod časovým presem děláte chyby. Ale to jsou po poznámkách o páně Servantově degustaci už redundantní informace. Stačilo napsat, že na věci, které máme rádi, si musíme udělat čas. A nespěchat.