Po 1.100 kilometrech z prvního dne jsem druhý den najezdil slabou stovku, ale dalo mi to zabrat. Jen dopoledne jsem ochutnal asi deset vzorků, třináct dalších potom v Puligny na obědě, následně asi sedm v Auxey-Duresses a čtyři v Meursaultu. Z Puligny do Auxey jsem spěchal, ale když jsem si potom dýchnul do elektronického alkohol-testeru, zatočila se mi hlava: 2,2 promile. Zastavil jsem v polích, vypil litr vody a cvičil, dokud jsem to nesrazil na 0,5 – hranici, která se ve Francii toleruje. Ne že bych nevěděl, že i v Leflaivových vínech je alkohol, ale jsou tak jemná, že jsem se nechal ukolébat pocitem, že i následky budou jemné. Navíc mám Leflaivova vína tak rád, že by mi bylo líto vyplivovat – přestože plivátko bylo připraveno na každém stole.

Dopoledne jsem zabíjel čas v Nuits, zašel jsem na prohlídku velkolepých sklepů a ochutnávku zdarma k Moillardovi. Vína mě nenadchla, ale koupil jsem pár zajímavých vín jinde. Hned v devět jsem se telefonicky objednal na „La Table d’Olivier Leflaive,“ degustační oběd v Puligny-Montrachet. Před pár lety jsem o něm psal tady, ale od té doby se mnohé změnilo. Jednak Leflaive koupil na náměstí v Puligny větší dům a přestěhoval tam restauraci, kanceláře i oběd.

Taky tehdejší sommelier Pascal Wagner, který degustace velmi energicky a expresivně vedl, předal žezlo dalšímu. A samozřejmě nabídka vín byla jiná. Oproti první zkušenosti přišel malý deficit – tehdy jsem byl překvapen sladěním podávané omáčky s kyselinou v některých vínech. Tento trik se neopakoval, omáčka ani tlačenka, podávaná jako předkrm, kyseliny neměly. Takže teď na chvíli „Oběd u Oliviera Leflaiva“ přeskočím a vrátím se k němu na konci textu, i tak bude můj popis druhého dne v Burgundsku dlouhý jako Vojna a mír.

Na další návštěvě jsem v Auxey-Duresses ochutnával vína z Domaine Roy Fréres (na horním obrázku Vincent Roy). Znám je od roku 2006, kdy jsem je náhodou našel ve vinotéce v Maranges. Loni jsem pro ně zajel přímo k výrobci. Našel jsem u nich tehdy ještě i úžasné Premier Cru z roku 99, 2003 i 2005, které už letos zmizely. Letos jsem ochutnával vína z ročníku 2006 a koupil po dvou kartonech jejich červených Auxey-Duresses 2006, Premier Cru „Le Val“ 2003 i 2005, navíc i bílé Premier Cru 2006.

Po hodince cvičení s Altesterem mě napadlo, že z Auxey-Duresses pojedu kolem vinařství de Sousa v Meursaultu, takže jsem sáhl po telefonu a zeptal se pana de Sousy, jestli by ubohému turistovi neprodal pár lahví. Pan de Sousa odpověděl, že ano a že můžu přijet „tout suite“ nebo tak nějak. Tomu jsem nerozuměl, ale z intonace jsem vytušil, že to znamená ihned. Když jsem tam vloni kupoval víno, dost to skřípalo, a měl jsem dojem, že se mu nelíbilo, když jsem mu zničehonic zazvonil u dveří. Tentokrát měl mnohem lepší náladu, otevřel mi hned Volnay 2003 i 2005 a poté i Meursault 2005 a 2006, nezviklal mě a koupil jsem to, co loni. Popis jeho Meursaultu je obsahem textu, kterým jsem tento blog před rokem otvíral. Jeho Volnay a Pommard z loňska jsem doma otevřel až týden před výletem, a jak jsem fanoušek Pommardu, uhranul mě jeho Volnay 03. Takže jsem si odvezl zase celý karton, žena mě pochválí. Bez ironie, chutnal jí a to má svou váhu.

Dojel jsem do penzionu v sedm večer, umyl jahody, načal dva sýry, šunku a červený Meursault 05 z Domaine Prieur-Brunet (po tolika dnešních ochutnávkách, hříšníci nedojdou klidu, abych citoval klasika). Podíváte-li se do encyklopedie, zjistíte, že červený Meursault je zřídkavé víno, které málokdo zná. Je to teprve podruhé, co ho piju, a poprvé to bylo velmi nepodařené, skončilo ve výlevce. Pokud jde o tento Meursault, je to celkem slušný Pinot s pěknou kyselinou, ale kdyby se v Meursaultu rodil jen Pinot, asi by Meursault nepatřil mezi velká vína. S ubývající hladinou v láhvi ve mně sílilo zklamání a nakonec i tento Meursault skončil ve výlevce. Ale i to je poučný výsledek – někdy při tom ochutnávání najdu krásné víno, někdy víno zavrhnu a už se potom doma nemusím trápit tím, že je téměř nedostupné.

A teď zpátky do Puligny k Leflaivovi. Leflaivova vinařství patří v burgundsku do první ligy, v ročence Revue du Vin de France dostávají pravidelně dvě hvězdičky ze tří možných – a těch tříhvězdičkových je jen pár. Na Leflaivově popularizaci v Čechách má zásluhu hlavně pan Dominec a dům U Závoje. Mě tam ale zavedla Encyklopedia vína od Toma Stevensona. Ta u hesla „Puligny-Montrachet AOC“ uvádí stručně: „Je to jedna ze dvou obcí v Montrachetu, produkujících nejvýznamnější suchá bílá vína na světě.“ Takže když jsem se kdysi rozhodl zajímat se o suchá bílá vína podrobněji, bylo jasné, že se do Puligny vypravím. Strávil jsem tam 3 dny v roce 2005 a úplně mi to převrátilo představy o vínech. Následujícího roku jsem už zasedl u Leflaiva k degustačnímu obědu.

Dnes se tyto obědy konají každý den kromě neděle v Leflaivově restauraci na náměstí v Puligny. Ve velkém sále pro asi čtyřicet hostů, vzdušném a stylově zařízeném. Sommeliér Guillame Esmery (na horní fotce) průběžně vítá návštěvníky, rozesazuje je ke stolům a s klasickým čtvrthodinovým zpožděním zahájí degustaci. Většinou na zahájení přichází i Olivier Leflaive, s každým hostem si potřese rukou, zeptá se, odkud přijel a prohodí pár slov.

Před každým hostem je talířek s malou porcí šunky v aspiku (Jambon Persillé), selské paštiky (Terrine de Campagne) a košík s pečivem. Pan Esmery nalije každému první dávku vzorků. Celý program je jednoduchý. Tvoří ho tři chody jídel, ke každému chodu se nalévá série 3 vín. To je program Sélection (výběr) za 40 €. Za 50 € dostanete navíc 4 vzorky Premiers Crus.

Já jsem zvolil úspornou verzi, jednak jsem očekával, že alkoholu by mohlo být na polední hodinu víc, než jsem zvyklý, a jednak vím, že v takovýchto případech sommeliér stejně hostům rozlévá dražší vzorky navíc, protože je to přirozenější, než aby je vyléval – nazítří se stejně začíná se zavřenými lahvemi, takže se víno neschovává.

V první letce přiletěla vína té nejnižší nominace, ale nenechte se mýlit – žádná Leflaivova vína nejsou obyčejná!
1. Bourgogne Aligoté 2006. Ohromná vůně! Chuť je kyselejší, než bývá Chardonnay, ale na Aligoté je nečekaně kultivovaná. Podle vůně nusely ty hrozny hodně uzrát.
2. Chablis Les deux Rives 2006 – má nižší barvu, než Aligoté. Pěkné, ale ne tak překvapivé, jako první vzorek. Obě první vína jsou dělaná v nerezu – NO OAK. Dál už budou jen bariky.
3. Bourgogne Les Sétilles 2006 – no jasně, kouřové signály Apačů hlásí barik. Překvapivě „dospělé“ víno, úžasně kultivované, krása. Trochu postrádám chuťové hrátky, souhru mezi víny a aspikem, které jsem tu zažil před dvěma lety, ale i vína sama stojí za to.

4. Rully Premier Cru Raclots 2006 – hodně jemné a svěží víno, což je ostatně pro Leflaiva typické. Výrazná vůně včetně silné vanilky, středně plná chuť, jemná dochuť.
5. Saint-Aubin Premier Cru Perrieres 2006. Ještě zavřené víno se slabou vůní, zvlášť pro mě, zmoklého a podchlazeného z deštivého dopoledne, skoro neznatelná. V chuti se ale projevuje váha Montrachetu, je těžší oproti předchůdcům.

Jako druhý chod se podávala kuřecí roláda na Chardonnay (Poulet Jaune Fermier au Chardonnay du Domaine), křehká až k rozpadnutí, a přesně „al dente“ rýže, akorát měkká. Předváděná jídla byla spíše tradiční, „selská.“ Přičítal jsem to jednak tomu, že hlavní roli v téhle show mají hrát vína, jednak Leflaivově snaze prezentovat podnik jako tradiční burgundské vinařství. I při letmém setkání před rokem neopomenul zdůraznit tradici: !Přestěhovali jsme se do nového domu na opačném konci náměstí, ale jinak ve všem pokračujeme stále stejně, jako dřív.“

K tomu další tři vína:
6. Chassagne-Montrachet 2006.
7. Meursault Narvaux 2006.
8. Puligny-Montrachet 2006. Stejný kopec, stejný ročník, stejný výrobce, ale tři rozdílná vína. Chassagne má těžkou vůni, Meursault voní podobně, ale lehčeji, svěžeji a lákavě. Ale možná to je jen rozdíl mezi otevřenějším vzorkem (6) a zavřeným (7,8). V chuti působí Meursault uzavřeně a méně výrazně, než bych čekal, ale má mírně štiplavou dochuť dlouhou jako fronta na D1. Chassagne je v chuti plná a ovocná, meursault nevýrazný a zdaleka ne tak rafinovaný, jak umí být, podobně je to i s Puligny. Všeobecně odborníci velebí Leflaiva za to, že dokáže udělat i velká vína tak, že jsou brzy pitelná (a šetří tak zákazníkům peníze za skladování, protože čekat deset let na Grand Cru koupené za 300 Euro se vám prodraží), dnes ale máme dva vzorky otevřené až příliš brzo.

Jako bonus dostávám další dvojici vín:
9. Chassagne-Montrachet Premier Cru La Grande Montagne 2006
10. Puligny-Montrachet Premier Cru Referts 2006.
To je zábavné hlavně pro porovnání kvalitativního rozdílu mezi Village apelací a Premier Cru. Tato vína mají silnější strukturu, už nejsou jemnější, naopak jsou silnější a plnější, koncentrovanější.

S talířem burgundských sýrů přilétá poslední trojice vín:
11. Santenay Rouge 2004.
12. Pommard 2003
13. Volnay Premier Cru Taille Pieds 1999.

Santenay má typickou ovocnou vůni s kyselinami znatelnými už z vůně, vyváženou bohatou chuť. Kyseliny, ovoce, taniny a dlouhá pepřovo-papriková dochuť. Za 15 Euro levné víno! Pommard dává mnohem těžší a rafinovanější vůni, která mi sugeruje představu luxusu! V chuti je usedlé, bez vzrušení, jen harmonie. Krásné, ale za 26,50 Euro drahé. Volnay má slabší jemnou vůni a světlou cihlovou barvu, která upozorňuje na vysoký věk. Ušlechtilá griotková chuť, zase s pepřovým koncem.

I přes výhrady k předčasnému otevření některých vín Oběd u Leflaiva stojí za to. Pokud budete v Burgundsku a zajímají vás bílá vína, je to rozhodně dobrá zkušenost. Myslím, že podobné obědy pořádá víc burgundských podniků – četl jsem o podobné akci v sousedním Chassagne-Montrachet (Michel Picard v Chateau de Chassagne) a v Nuits-Saint-Georges (Nicolas Potel).

Odvezl jsem si z Puligny tři krabice vín a taky jednu krabici degustačních skleniček Spiegelau, těch s Leflaivovým logem, které vidíte na fotkách. Doma se koukám na český ceník skla Spiegelau a říkám si se starou reklamou, vyplatí se vám dojít až k nám do Puligny!

P.S. Sledujte další díl – příště půjdu do Fixinu k Žanetě!

Pokus o mobilní blogováni – dnes se Skleničkuje na koštu v Popicích (jen sem ještě umět importovat obrázek z telefonu a bylo by to dokonalý!)

Podrobnější zpráva v průběhu týdne…

Příklad si ze mě neberte. V pondělí 28. dubna jsem začal shánět ubytování v půl páté, a když mi paní Bouthenetová z Maranges řekla, že mají na celý květen obsazeno, na pár minut mě to ochromilo – tam jsem si to plánoval! Ale za čtvrt hodiny jsem už měl proklatě levné ubytování v Premeaux-Prissey, vesničce se strategickou polohou mezi Nuits a Beaune, a mohl se věnovat dalším věcem – balení ponožek, hledání automap, a kde vůbec je nějaká zubní pasta?

Nakonec to dopadlo dobře, vyjel jsem v půl šesté ráno, takže jsem telefonáty zákazníků a vlastní nedodělky řešil za roamingové ceny z Německa. Na německé dálnice si asi nikdy nezvyknu. Na honěnou a schovávanou mám rád, ale obvykle přejedu každou druhou křižovatku a pak už jen proklínám německé značení – jejich šipka Ausfahrt na sjezdu z dálnice mi vždycky připomene ten starý vtip, jak jela zvláštní škola na výlet a porouchal se jim autobus.

Už jsem tady psal, že za tu dobu, co jezdím do Burgundska na víno, kleslo Euro ze 30 na 25Kč, takže tím v podstatě klesly ceny vína. Tahle radost vyprchá při první zastávce u benzínky v Německu. Těším se, že ve Francii budou ceny lidštější, což tak trochu je a není pravda. Francouzské ceny benzínu na dálnici jsou stejné, jako německé. O desetinu za čárkou jsou nižší u pump u supermarketů, takže se vyplatí zajíždět k nim – ta desetina jsou 2,50 Kč na litru. Na francouzských dálnicích je občas k vidění zajímavý vynález, totiž cedule s cenami benzínu u pěti až šesti nejbližších stanic, včetně kilometráže těch stanic. Ovšem podle zákona namazaného krajíce je tahle skvělá pomůcka k vidění vždy, když máte prázdnou nádrž, a nejvyšší ceny má nejbližší stanice. S tím by se mělo něco udělat.

Ve dvě hodiny dorážím do alsaského Hunawihru a chci nakoupit něco královských ryzlinků, ale z ochutnávek mám pocit, že letošní nabídka bude horší, než loňská. Kupuju krabici ryzlinků 2002 u Domaine Sipp-Mack, o kterém jsem už tady psal, ale nechytám se na Grand Cru ryzlincích ani šeďácích v Cave Vinicole de Hunawihr (ale stejně jako loni tam mají famózní Sylván!), ani o chvíli později v Cave de Ribbeauvillé. Cestou dál to svádím na moje smysly zničené už osmi hodinami za volantem, ale když to teď zveřejňuju, už vím, že cestou zpátky mám plné auto a už se tam nevrátím.

Už cestou se mi podařilo domluvit si čtyři rendez-vous s burgundskými vinaři. Moje žena se mi občas posmívá, že neintonuju, že ani jednou za život netrefím tón. Francouzsky neumím a učím se jen odposlechem – nechci ani pomyslet, co by Skleničková říkala, kdyby mě slyšela domlouvat si francouzsky schůzku. Naštěstí, jak jsou Francouzi nespolehliví ve faxové nebo e-mailové komunikaci, jsou velmi vstřícní v osobním styku. Já se fakt snažím, ale Francouze musí moje francouzština bolet. Jako průvodce turistů po Francii si mě neberte.

Ale budete-li se chtít ubytovat a hned večer sehnat dobré víno, to se musím pochválit. Sjel jsem z dálnice v Beaune v 17:57, zaplatil mýto, a když jsem se v 19:30 ubytoval v Premeaux-Prissey, měl jsem nakoupenou nejen studenou večeři, ale i bílé od Etienna Sauzeta a Domaine Prieur-Brunet, a červené od Meo Camuzeta, a navíc zajímavost, červený Meursault. A to jsem ještě nekoupil několik (drahých) lahví Domaine Leroy, jen abych tím mohl pozlobit Zeleného Svaha.

Nepleťte se, že je to tak snadné, už jsem několikrát odbyl první večer v Burgundsku bez vína nebo s vínem ze sámošky – ale na první večer se s trochou štěstí i v sámošce dá najít slušné víno. Když už tam jdete pro bagetu, pár druhů sýra, šunku, jahody a pár broskví. Ale zase se nenechte vystrašit tak, jako jeden kolega, který sice v Burgundsku ještě nebyl, ale plánuje, že si tam napoprvé s sebou přiveze z Prahy víno! Burgundské, abyste mi rozuměli! Cestovat se má proto, abychom poznali něco dosud neznámého, aspoň myslím.

Aklimatizační večírek jsem začal sámoškovým půlčíkem Pouilly-Fuissé 2006 od André Montessuy, negocianta z Mercurey, od kterého pocházelo vůbec první víno, které jsem kdy v Burgundsku otevřel, ale o tom jsem už psal jindy a jinde. Toto Pouilly ale bylo nevýrazné, bez vůně, s nudnou kyselou chutí a skončilo po zásluze ve výlevce. Ze sestavy ho vytlačila šardonka Bourgogne 2006 Cuvée Ste-Jehanne de Chantal od Domaine Prieur-Brunet. To se hned podle etikety pozná dobré víno, totiž podle dlouhatánského názvu – blbému vínu by se nikdo neobtěžoval dát tak dlouhé jméno! Už z vůně je cítit nazrálost a bohatost, ta se projevuje i v chuti spolu s ještě docela říznou kyselinou. Žádný zázrak, ale docela plné víno, vydatně barikované, myslím, že to ani nebylo moc drahé (půlčík za cca 5€), takže vlastně dost dobré.

Pokračování zařídilo Bourgogne 2006, Chardonnay od Etienna Sauzeta. Nezáviďte, koupil jsem to podle jména a pil jsem Sauzeta poprvé. Takže bych se asi měl držet zpátky, ale stejně si pár postřehů dovolím, kdo jste měl to štěstí, klidně mě korigujte, protože mi napoprvé několik vjemů ulítlo, ale k této lahvi se naskytla už moje paní domácí a pár omylů mi opravila. Toto víno je na burgundskou šardonku hodně netypické, proto taky paní majitelce nechutnalo. Je hodně jemné, takže mi napoprvé úplně uniklo, že je barikované. Ale toho kouře v chuti je tolik, že se teď až divím. Nemám úplně jasno v tom, nakolik je suché, nejspíš tam pár gramů cukru zbylo. Nechci se vymlouvat, ale odřídil jsem dnes 1100 kilometrů, takže to byl spíš chill-out než degustace. Trochu si s tím Sauzetem nevím rady, takže vidíte, tenhle text je zase víc o cestování než o víně.

K večerní seanci s paní majitelkou penzionu a dvěma italskými hosty, při níž konverzaci tlumočila nejmladší Italka téměř současně francouzsky a anglicky, k degustaci zpestřené místním sýrem ze sýrárny v nedalekém Brochonu vyzrávajícím v pálence, a talířem gužérů od paní majitelky (nevím, jak se to píše, ale je to jeden z postupných kuchařských cílů paní Skleničkové, takže to p.t. čtenářky jistě budou znát 🙂 přibyla láhev Bourgogne 2006 z Domaine Amiot-Servelle. Nejlepší objev prvního večera a nakonec se jí nechávám udolat. Je to vlastně nenáročné pití, jednoduché, svěží, ale typická burgundská šardonka to je na první polknutí. Dneska mám smysly hnuté dvanácti hodinami za volantem, ale poslední den výletu kupuju celý karton.

Nazítří jsem se vydal na oběd do Puligny k Olivieru Leflaivovi, ale o tom až příště.

Přestože občas v titulcích rád přeháním, tento titulek mohu vědecky prokázat. Pokus je základní metodou vědeckého důkazu, a po včerejším návratu z otevření Vinného klubu V8 se mnou paní Skleničková takový pokus provedla. Právě se připravovala na dnešní hodinu angličtiny ve třetí třídě ZŠ, kde provozuje učitelské řemeslo jako svůj koníček, a jala se mě zkoušet ze slovíček, která si připravovala na dnešní hodinu. „Tak schválně, jestli víš, jak se anglicky řekne zvracet?“ – „A jak se řekne omdlít?“ – „A jak se řekně puchýř?“

(První dvě slovíčka se vyskytují v Chandlerových a Hammettových románech, kdo je četl v originále, jistě si vzpomene. Třetí je lehké, Johnny Cash měl v šedesátých letech hit jménem „Blistered.“) Takže snadno, vomit, faint, blister. Kdybyste mě zabili, neřeknu vám, k čemu budou ta slovíčka dobrá třeťákům, ale jako důkaz, že víno podporuje některé mozkové pochody, to snad postačí. (Pak na mě vytáhla zvířátka a dostala mě, zabodoval jsem ještě s pávem – peacock, ale křečka, andulku a další havěť jsem už nedal. Díval jsem se jí potom do lejster, měla ta slovíčka skutečně v nějakém úředním učebním textu.)

Cestou na otevření Vinného klubu V8 jsem to měl sesumírované úplně jinak: byl krásný den, letos první skoro letní – lepší den byste si pro otevření nové prodejny vybrat nemohli. Už od rána rašili dopraváci na okreskách jako hřiby po dešti – pokud trochu prší, projedete Prahou klidně stovkou, ale v takový krásný letní den se ploužím krajinou jako Švýcar Basilejí (namísto série fotek Dopravní policie balón nad malostranskými střechami).

Po dlouhých přípravách včera na Maltézském náměstí (samozřejmě v čísle 8) otevřela aliance osmi moravských vinařství V8 Vinný klub, pražskou reprezentační prodejnu. Sliboval se program degustací a možnost ochutnávek (ve všední dny od 12 do 18) a ještě pár dalších věcí. Mírná skepse patří k základnímu vybavení internetovského deníčkáře, takže podotknu, že pro prodej po kartonech (vzhledem k parkování) není Maltézské náměstí ideální adresa, ale to všechno se ukáže až časem. Ale protože včera jsme při otevření byli bohatě zavlažováni vybranými víny, slibuju, že při první příležitosti se na místo činu vrátím jako anonymní zákazník a napíšu o tom, jak se takový zákazník na Maltézském náměstí cítí.

Komentování jednotlivých vín se dnes vyhnu. Nebylo by vhodné některé víno zhanět (jako host na otevření jsem je měl zadarmo), ani vychválit (protože jsem je měl zadarmo a vy byste mě mohli podezřívat, že se nechám uplatit sedmi vzorky vína). Takže příště … ale bez ohledu na povinnou skepsi jsem ochutnal ryzlink z Kolby a chutnal mi. Ostatní až podle příští návštěvy, viz výše.

Přítomni byli zástupci vinařství sdružených ve V8 a taky Prokop Petr Siostrzonek, benediktýnský opat břevnovského kláštera, který požehnal vínu pěknou řečí o fyzické a duchovní stánce vína (a života), což jsou myslím tradiční témata benediktýnů, ale celý projev vyzněl v souvislosti s vínem velmi šťastně.

Ora et lavora je myslím motto benedikýnů už řádku století. Jako konzument jsem, pokud jde o výsledky, netrpělivý, nemám na to několik století. Nicméně vína, vybraná jako vzorky snažení jednotlivých vinařství V8, byla velmi kultivovaná, a přes skepsi k chvályhodným skupinovým prohlášením (redukce výnosů pod 50 q/ha) mám dojem, že kvalita vín vinařství z V8 nadějně stoupá, takže se přimlouvám za to dát jim čas na to, aby se mohla měřit s evropskou špičkou. To samozřejmě neznamená šanovat jednotlivá vína, která v měření s vynikajícími víny neobstojí. Jakkoliv mám argumenty proti současné cenové politice některých moravských výrobců, je to jen jeden hlas a jedna chuť proti mnoha dalším hlasům, které dohromady tvoří trh. Takže přeju vinařům z V8 dobrý vítr, ale přesvědčit se o tom, kam je zavál, se půjdu na Maltézské náměstí sám.

Nový, letos založený podnik VINO MARKUZZI měl premiéru (inaugurační degustaci) v úterý 15. dubna od 15 do 18 hodin v honosných prostorách Francouzské restaurace Obecního domu. Byl jsem několikrát v restauraci VinodiVino na tématických degustacích, které vedl devětadvacetiletý Jiří Markuzzi, a nesmírně se mi líbily. Logicky jsem byl zvědavý, zda to bylo italsky velkorysým přístupem pořadatele, společnosti La Fattoria, nebo frontmanem Markuzzim. Otázka je zatím nezodpovězena, protože zároveň s odchodem Jiřího Markuzziho (ale bez souvislosti s ním) skončily předváděčky La Fattorie ve VinodiVino, a zároveň první představení nové firmy Jiřího Markuzziho bylo srovnatelně velkorysé s večery ve VinodiVino. VINO MARKUZZI chce na našem trhu zastupovat jedenáct italských vinařství a jedno moravské (Reisten). Ano, na spodní fotce najdete v popředí i pana Nepraše z Reistenu.

Dorazil jsem do Obecního domu na čtvrtou a sál byl nacpaný – jasný úspěch. Ode dveří to vypadalo na strašnou tlačenici, ale uvnitř bůhvíproč všechno klapalo mnohem lépe, než bych se při příchodu nadál. Sice mnozí návštěvníci dodržovali starý dobrý český zvyk co nejdéle překážet u stolků s víny, hloučkovat se tam a bavit se, ale přítomní zástupci vinařství (z 12 přítomných výrobců v 11 případech obsadili stolky majitelé, spolumajitelé nebo členové rodiny!) se starali, aby vše klapalo a odsýpalo, nalévané degustační vzorky byly přiměřeně malé, takže nehrozilo nebezpečí spojené s nadměrnou konzumací. Byla to tlačenice, ale nebylo to nepříjemné.

Takže celkový dojem byl dobrý, a co víc, představovaná vína se mi moc líbila. Myslím, že Jiří Markuzzi má vkus a sympatický druh odvahy. V úvodní řeči deklaroval, že vybíral malé či rodinné podniky s malou produkcí, a v některých případech před jeho výběrem smekám. Když si totiž vyberete výrobce s dvaceti víny mezi 100 až 2.000 Kč, nakonec si v jeho nabídce každý najde nějaké víno. Ovšem přivézt z Campanie paní Silviu Imparato, tedy vlastně pětihektarové vinařství Montevetrano, s jediným vínem (Montevetrano IGT, směs Cabernetu Sauvignon, Merlotu a Aglianica Taurasi) je risk, v tomto případě ovšem majstrštyk. To víno je vynikající a za svých 1.309 Kč stojí. (Na horním obrázku paní Imparato.)

S podobným přístupem přijel ze Sicílie pan Salvatore Geraci z vinařství Palari. Přivezl jen dvě vína (myslím, že v dobrých letech vyrábí ještě třetí). Rosso del Soprano IGT za 550 Kč je směs tradičních sicilských odrůd a opravdu jemné víno, ale jeho Faro Palari DOC (haha, směs odrůd Nerello Mascalese, Cappuccio, Nocera, Acitana a Galatera, doufám, že jsem to opsal bez chyb) je komplexní a bohaté víno, jaké bych na Sicilii ani nečekal – ale já na Sicilii žádný expert nejsem. Krása, a znovu poklona dovozci za odvážné rozhodnutí. Laicky z toho usuzuji, že Markuzzi si za svým výběrem stojí, ba že se s ním přímo identifikuje.

Do třetice se mi moc líbila vína podniku Cordero di Montezemolo z Piemontu. Zkusil jsem i bílá vína, ale u nich mi cena připadala vzhledem ke kvalitě vysoká. Ovšem jejich Barola by přesvědčila o oprávněnosti své pověsti i mnohem váhavější ochutnávače, než jsem já. Měl jsem to velké štěstí, že jsem ještě ochutnal jejich Barolo 1997 s už cihlovou barvou, ale stále ještě s jemnými tříslovinami, krásné víno. Později bylo k mání už jen Barolo 2004, i to se mi líbilo. A jako správný škudlil jsem si napsal „kupovat!“ u jejich Barbera 2006 (405 Kč). (Na spodním obrázku je stolek Cordera di Montezemolo, zleva doprava hosteska, zástupce vinařství a Jiří Markuzzi.)

Pan Cappellini z toskánského vinařství Castello di Verazzano mi pochválil tričko (toskánské, se Skleničkami), takže bych mu to měl vrátit. Líbil se mi jejich Supertuscan Bottiglia Particolare IGT (80% Sangiovese, 20 % Cabernet Sauvignon), ale úplně nejvíc jsem ocenil jejich „entry level,“ základní víno Rosso di Verazzano 2005 (za 215 Kč). Samozřejmě se nemůže rovnat předchozímu nebo Barolům, ale ve své třídě (215 Kč) je vynikající. Pokud máte ještě despekt k italským vínům (zřejmě jste ještě nebyli v Itálii), doporučuju! Buď jeďte na dva týdny na dovolenou do Itálie, nebo si kupte Rosso di Verazzano, snad vás despekt přejde.

Jedna z věcí, které mě na Itálii nikdy neomrzí, je péče věnovaná designu. Za dovolených v Itálii si nepamatuju jediný ošklivý dům, ale abych neodbíhal daleko, dnes mám psát o víně – všechna italská vína měla bezchybnou ambaláž. Vynikalo Piemontské vinařství Villa Sparina s vlastním, originálním tvarem lahve. Samozřejmě, že když si vymyslíte extra vlastní tvar lahve, nesmíte poté tvořivost přepísknout s etiketou. Je to radost, jejich etikety jsou střídmé, uměřené, a nechávají vyniknout originální lahev. Naštěstí i vína stojí za to, mně se zalíbila „Rivalta“ Barbera di Monferrato 03 (863 Kč) a když jsem už před chvílí pochválil základní, levné víno, přidám ještě jedno: jejich „Montej“ Barbera di Monferrato 06 stojí 221 Kč a za ty prachy je úžasné.

Poslední víno, které chci zmínit, mi nalil Signor Raifer z vinařství Colterenzio (Alto Adige). Zkusil jsem jejich Pinot Nero 2007 DOC (310 Kč) a nezaujal mě. Až poté jsem si všiml v ceníku i staršího Villa Negra Pinot Nero 2005 DOC (631 Kč) a to byl Pinot se vším všudy, bohatý a typický ve vůni i v chuti. Přemýšlel jsem, jestli ho mám zmiňovat, protože 631 Kč je dnes 21 Euro, ale jako český pinotblogger se spoustou zkušeností s burgundskými červenými mám dojem, že v této cenové skupině se srovnatelná burgunda v Čechách nekoupí. Jasně že dokážu koupit v Burgundsku za 20 Euro lepší Pinoty, ale obávám se, že v Čechách narazím buď na zoufalé supermarketové Pinoty za 300 až 500 Kč nebo na slušná srovnatelná vína za cenu přes 1.000 Kč. Rád bych se mýlil, ale srovnatelný Pinot za srovnatelnou cenu v Praze asi neseženu.

No dobře, nejsem objektivní, přiznávám se k italofilství. Mám Itálii rád, byť si pod tou Itálií můžeme každý představovat něco jiného. Na úvodní degustaci VINO MARKUZZI jsem se věnoval hlavně červeným vínům, a ta měla všechno to, co domácím červeným chybí: krásnou plnou barvu, bohatou vůni a opravdu komplexní bohatou chuť. Už jsem tu dříve psal, že většinou při koupi italského vína dostanete za své peníze lepší kvalitu, než při koupi francouzského vína. VINO MARKUZZI začalo dobře, ale má před sebou ještě dlouhou cestu. Přeju mu úspěch, přeju sám sobě, aby nabídka nové firmy obohatila současný český trh, a přeju si, aby se tu našel dovozce francouzských vín, který by za stejné ceny dokázal prodávat podobně dobrá vína z Francie.

Vesnička Premeaux-Prissey nemá na burgundské vinařské mapě žádné významné místo, není po ní pojmenovaná žádná apelace nebo významné víno a ani mnozí milovníci Burgundska ji neznají. Kdo si zamiluje Burgundsko a vydá se tam za vínem, stráví obvykle první dovolenou popojížděním po světově proslulých vesničkách jako je Puligny-Montrachet, Aloxe-Corton nebo Gevrey-Chambertin. I já jsem trefil do Premeaux-Prissey až napotřetí, veden touhou ušetřit za drahá vína ve jmenovaných metropolích a najít si nějaké úžasné objevy v lidmi zapomenutých osadách jako je Cheilly-les-Maranges, Brochon nebo právě Premeaux-Prissey. (Neoznačené obrázky jsou z webu Chateau de Premeaux.)

Možná máte někdo jiné zkušenosti, ale já beru takové pozvání a s ním spojenou degustaci jako podmíněnou – očekává se, že přijel zákazník a chce si něco koupit, tak mu dáme ochutnat, aby se nebál koupit si toho hodně. Předpokládám, že kdybych přijel na kole, všimli by si, že nemám kam láhve dát, a nic by mi ochutnat nedali :o) Na druhou stranu to beru jako jistou reprezentaci (vždy se ptají, odkud jsem) a styděl bych se pokoštovat a nekoupit nic. (Snažně vás prosím, pokud někdy zajdete do francouzského vinařství s úmyslem popít a nic nekoupit, neodpovídejte na otázku Odkud jste? „Jsem Čech!“ Zalžete, nejlépe „Je suis Allemande“ – na to je spolehnutí, v celé Evropě nemají rádi Němce.) Koupím-li jen jednu láhev, bývá to jen zdvořilé znamení, že mi víno nechutnalo – pokud zrovna nekupuju láhev za 60 €. Občas bývám zpočátku napjatý – bude to víno dobré? Bude tak dobré, abych si koupil aspoň karton? Nebude moc drahé? Bude to dost dobré za ty peníze? (Pokud jde o ceny, jsou levnější destinace než Burgundsko.) Tady ze mě napětí hned spadlo – i nejlevnější regionální apelace, Bourgogne Pinot Noir, byla výborná a cena byla přijatelná.

Proberme tedy tři základní vína z jejich nabídky. Pinot Noir 2005 (6 €, současným kurzem 150 Kč, loni na jaře 180 Kč). Adjustáž tradiční, je to nejlevnější víno z nabídky výrobce, takže jde o to nezklamat, ne ohromit. Barva by slušela i Premier Cru nebo ještě vyšší třídě. Vysoká rubínová, s širokým bledým okrajem. Tříhvězdičková barva! Vůně : výrazná, intenzivní. Není moc vrstevnatá, je spíš přímočaře ovocná, ale vyhraněná, strukturovaná, snadno identifikovatelná. Z ovoce jsou nejvýraznější ostružiny, švestky a višně. Zase, podle vůně bych klidně tipoval o třídu výš. Chuť zopakuje to co vůně, první dojem by mě odvál do Chianti (ostružiny), teprve višně (a švestky) mě vrátí zpátky do Nuits. Výrazné třísloviny na sebe nezaslouženě strhávají pozornost, jsou vtíravé a nahořklé. Vzhledem k ceně jde o báječné víno, které by obstálo i o třídu výš.

Hautes-Cotes de Nuits 2005, (9 €, 225 Kč). Zase ta výrazná barva, asi ještě o odstín temnější, než Pinot Noir 2005. Vůně je méně výrazná, jemnější. Chuť zpočátku lahodná a vyvážená, pěkné kyseliny a široké tělo, ale při polknutí nastoupí tříslovinový ocásek a ten to všechno válcuje. Je příliš výrazný a vtíravý. Kdyby ho víno nemělo, bylo by vynikající. Podaří se ho rozpustit po třech letech archivace? To by bylo terno, ale víno samo zase není tak úžasné, abych ho nechal několik let zabírat místo v chladicím boxu. Jednotlivé druhy ovoce nepoznávám, ale v tomto případě je to spíš přednost. Ze třech probíraných vín z Chateau de Premeaux mi Hautes-Cotes sedly nejmíň.

Cote-de-Nuits Villages 2005 je matoucí apelace, protože „Villages“ v názvu ukazuje výš, ale sama apelace patří do těch nejnižších, regionálních. Opět výrazná rubínová barva připomínající černý rybíz, jen uzoučký světlý okraj sklenky. Ve vůni višně a švestky, trochu i černý rybíz. Chuť následuje vůni, všechno ve vůni vyjmenované ovoce je i v chuti, krásně harmonicky sladěné. Jemně hořká dochuť není tak výrazná jako u dvou předchozích vín. Chuťový skok od předchozího vína je velký, tohle víno je o třídu výš. Tohle bude velké víno, to se vyplatí archivovat! (Ještě jsem si koupil Crémant de Bourgogne, sekt vyráběný výhradně z Pinotu Noir, a Nuits-Saint Georges 2005 AOC.)

Maranges Premier Cru 2002 bylo první víno, které jsem si koupil v hypermarketu v Beaune v dubnu 2005 při první výpravě za vínem do Burgundska. Přiznávám, že jsem tehdy vůbec netušil, co to kupuju. Měl jsem před sebou 3 dny v Burgundsku a Maranges Premier Cru AOC za 8 Euro, nekupte to. Víno bylo výborné, takže jsem se o rok později rozjel přímo do Maranges.

Maranges jsou vlastně tři vesnice (Cheilly-les-Maranges, Dezize-les-Maranges a Sampigny-les-Maranges) které se dělí o pozemky vinice Maranges, a tak podle burgundského zvyku převzaly do názvu vesnice i jméno vinice. (V této souvislosti mě před rokem pobavil sommelier na degustaci v Domě vína U Závoje, když vysvětloval název burgundské vísky Aloxe-Corton po českém zvyku jako spojení dvou vesnic Aloxe a Corton. Tak vznikají názvy vesnic u nás (Svatobořice-Mistřín), ale Corton je název vinice nad původní vesnicí Aloxe. Právě tak vznikl název Morey-Saint-Denis z názvu nejslavnějšího Cru (St.Denis) u vesnice Morey a další burgundské názvy. Až u nás dosáhne vinohradnictví takového uznání jako ve Francii, možná se přejmenují moravské obce na Znojmo-Šobes a Horní Věstonice-Pálava.)

Apelace Maranges leží na jižním okraji Cote d’Or a byla uznána jako AOC až v roce 1988, takže není zdaleka tak známá jako „velké“ apelace (Aloxe-Corton, Puligny-Montrachet, Gevrey-Chambertin). Přijedete-li z honosné vesničky Puligny na náměstí v Cheilly, je to jako byste se vrátili o 30 let zpátky. Vyšší ceny vína v Puligny se projevily i na výstavnosti místních domů.

Víno se v Maranges pěstuje na 162 hektarech (z toho je 84 hektarů vinic Premier Cru) a průměrná roční výroba je 7750 hektolitrů (to je méně než půl litru vína na metr čtvereční vinice.) Na obrázku je část vinice Premier Cru „Clos Roussots“.

Na náměstí v Cheilly je malinká vinotéka, kterou jsem tady už avizoval. Má trochu roztžitého patrona a uvnitř spoustu pokladů za mírný peníz. Tady jsem v roce 2006 koupil několik vín Marca Boutheneta, která mě nadchla nejen kvalitou, ale i poměrem cena/kvalita. Kromě červeného Hautes-Cotes de Beaune 2003, o kterém jsem psal nedávno tady, i Maranges Premier Cru „La Fussiere“ s tmavě rudou barvou, švestkově ovocnou vůní a štiplavou, švestkově-marmeládovou chutí.

Na jaře 2007 jsem se vydal přímo k Bouthenetům, což si vyžádalo trochu bloudění, protože vinařství sídlí v malé osadě Mercey poblíž Cheilly. Našel jsem je v pátek před šestou večer a vypadalo to, že nikdo není doma. Už jsem nasedl do auta a odjížděl, ale o pár metrů dál jsem narazil na ceduli vinařství Bouthenet a otevřená vrata. Párek Francouzů právě vcházel na objednanou návštěvu, přicházející Marc Bouthenet si mě spletl s ohlášenou návštěvou a pozval mě taky dovnitř. Francouzské návštěvě musel vyložit vše od začátku (Burgundsko, Chardonnay, Pinot Noir), takže ho spíš příjemně překvapilo, když zjistil, že přes svůj exotický původ a jazykový handicap ty základní pojmy už znám, na rozdíl od jeho krajanů.

Bouthenet vypadá jako sedlák, je to vysoký chlap mezi čtyřiceti a padesáti lety s expresivním projevem i mimikou. Pokud si chcete získat srdce francouzského vinaře, naučte se lámanou francouzštinou nějaký „zasvěcený“ dotaz. V mém případě to byla otázka, zda používá umělé kvasinky nebo přírodní. (Umělé kvasinky nepoužívá, vína kvasí v nerezu a poté jsou přečerpána do dubových sudů.) Když z mé posunkové francouzštiny pochopil, na co se ptám, rozzářil se, přidal další půlhodinku výkladu, provedl nás cuvérií, a pro srovnání přidal i ochutnávku několika archivních lahví včetně Santenay Premier Cru 99.

To nám dal napřed ochutnat naslepo. Uhodli jsme, že je to Santenay Premier Cru, ale mnohem jemnější, než před chvílí ochutnávaný ročník 05, a tak jsem se zeptal, zda je to následkem archivace, nebo zda je to ročníkem samotným. Bouthenet expresivně zavrhl archivaci – „to je ročník, to víno bylo tak jemné od začátku!“ Zeptal jsem se ho i na to, co podle jeho názoru dělá burgundské Pinoty tak vyjímečnými a uslyšel jsem nadšenou chválu půdy – „Země! To je půda, z té půdy to všechno je!“

Ochutnávali jsme jen červená vína, vesměs ročníku 2005. Začínali jsme s Hautes-Cotes de Beaune (regionální apelace jsou v Burgundsku na pomyslném žebříčku ty nejníže hodnocené), pokračovali jsme základnímu „village“ víny z apelací Maranges a Santenay (8 €) a končili Maranges Premier Cru (8 €) a Santenay Premier Cru. Zejména posledně jmenované bylo velmi jemné, bohaté a harmonické víno. Každopádně jsem byl nadšený celým ročníkem 2005.

Nejlepší tečkou za nákupem v Maranges byla návštěva druhé vinotéky v Cheilly v neděli odpoledne. Nesmírně vstřícná majitelka neustále nabízela další a další ochutnávky nejen vína, ale i sýrů včetně výkladu o vínech. Dozvěděl jsem se i to, že je Italka, provdaná do Maranges. Když mi doporučovala Bouthenetovy Hautes-Cotes de Beaune 2003, odmítl jsem to s tím, že jsem před dvěma dny přímo u Boutheneta koupil tři krabice jiných vín. Paní posmutněla nad zmařeným obchodem, pokývala hlavou a pravila upřímně, „Ano, pan Bouthenet je z Maranges nejlepší.“

V sobotu ráno, když jsem jel na snídani do Břeclavi, začínalo jaro. Venku bylo 12 stupňů, kdyby Mirek Dušín vyrazil do Tvrdonic na košt, určitě by už přišel v krátkých kalhotách. Nezřízeně jsem se těšil, přestože jsem v Tvrdonicích na koště ještě nebyl.

Předpokládám, že většina čtenářů ví, co to je, když se řekne moravský košt, ale pro těch pár, kteří na koštu ještě nebyli, to popíšu všechno od začátku (mimochodem Skleničková psala o koštech v Buchlovicích tady.). Od začátku února do půlky května probíhají snad v každé vinařské obci Výstavy vína (dále jen „košty“), na kterých drobní pěstitelé i velká vinařství představují hlavně vína z poslední sklizně. Myslím, že výstavy vznikly na podporu malých pěstitelů (dnešním termínem malovinařů). V malé obci se sejde třeba 200 vzorků (Popice, Traplice), ve velké i 600 nebo k tisícovce (Bzenec, Uherské Hradiště, Velké Bílovice, Břeclav). V Tvrdonicích bylo 378 vín, z toho 215 bílých, 157 červených a 6 rosé. Výstavu pořádala místní organizace zahrádkářů, dva týdny před koštem shromáždila od místních i přespolních vinařů 2-3 lahve od každého vzorku, sezvala odborné komise degustátorů a připravila hodnocení vín. Tříčlenné komise týden před veřejnou výstavou obodovaly všechna vína a vybraly šampiony výstavy, tedy nejlépe hodnocená vína. Během týdne se vytiskl katalog, kde jsou všechna vína rozdělená podle odrůd zveřejněná i s adresami výrobců a hodnocením odborné komise.

Potom přijde sobota, v jednu odpoledne se otevřou dveře sokolovny, návštěvníci za 180 Kč vstupného dostanou skleničku s logem koštu a katalog, a mohou ochutnávat, na co mají chuť a jak dlouho vydrží. Nejlepší je, když se několik lidí domluví a vytvoří společně studijní kroužek a chodí všichni pro vína jedné odrůdy, společně je ochutnávají a komentují. V mládí jsem několikrát zažil po požití pouhé jedné deci vína opojný pocit blízký opilosti jen z radosti a nadšení, že se zase koštuje, že se o víně mluví, že se víno chválí (i haní). Tak se taky člověk nejvíc o víně dozví, zejména koštuje-li společně s někým, kdo víno vyrábí a umí upozornit na některé vady nebo přednosti vína ve sklence.

Pro jistotu jsem hned po příchodu běžel ochutnat šampiona výstavy, kterým bylo Rulandské šedé VzH 2007 Jana Bartoše z Tvrdonic. Krásně odrůdové víno, nevzpomínám si, že bych v poslední době pil tak jasně odrůdový šeďák z Moravy. Pěkná zlatá barva vína, příjemně kořenitá nasládlá chuť s dlouhou dochutí. Vínu nejspíš pomohlo, že ho výrobce pro nával jiné práce „zapomněl“ na vinici trochu déle a víno chytlo botrytickou plíseň. Šampionem červených vín starších ročníků bylo Rulandské modré PS 2005 Ladislava Tesaříka z Tvrdonic (vysoká barva a krásně jemná chuť, mladá, vůbec by mě nenapadlo, že jde o 2 roky staré víno). Chutnal jsem i třetího šampiona (Bílé víno, starší ročníky) Ryzlink vlašský PS 2006 Pavla Příkazského z Tvrdonic, ale ještě víc mě nadchl vlašák 2007 Ing. Mariána Štvrteckého ze sousedních Kostic, víno s překvapivě vysokou žlutou barvou se zelenými pablesky, trochu méně výraznou vůní, ale s krásnou chutí se špetkou zbytkového cukru a omamně jemnou kyselinkou – mladý legrút – krasavec! To mi bylo líto odlít a vypil jsem celý vzorek.

Od tvrdonického vinařství Kosík mě zaujalo Veltlínské zelené se sytě žlutou barvou s narůžovělým odstínem a jemnou odrůdovou travnatou vůní. V chuti mělo pěknou kyselinu a spoustu jablečných chutí, pěkné lehké víno. A taky Ryzlink rýnský PS 2007. Když už se mi tak líbil vlašák, vyzkoušel jsem od Ing. Štvrteckého i Muller Thurgau, lákavé víno, které mě bavilo víc a víc s každým douškem. Srovnával jsem několik rulandských bílých a nejvíc mě zaujalo RB PS místního Čebavu (ten měl pěkné i RŠ) a RB Luboše Trechy z Tvrdonic s jemnou bonbonovou vůní až do kandovaného ovoce a perfektně sladěnou chutí. V ryzlincích zaujal PS Ing. Richarda Tichého z Hrušek, nový ročník (jeden z těch starších jsem obdivoval před měsícem na Víno Revue Prague Trophy), příjemné víno s krásným nástupem chuti s jemným perlením, až bonbonovou sladkostí a jemnou kyselinkou. Starší a vyzrálejší ročník byl možná lepší, ale tohle víno bylo téměř „ze sudu“ a bude se ještě zlepšovat. Moc se mi líbil i RR Jana Verbířka z Tvrdonic, hlavně pro typickou odrůdovost.

Prošel jsem si polovičku z deseti vystavovaných Neuburků. Tady porota nasadila bodování hodně vysoko a nejsem si jistý, zda oprávněně, pět Neuburků bylo hodnoceno od 87 do 92 bodů. Ale nejspíš vysoké bodové ohodnocení podobně jako vysoká cena povzbuzuje konzumenta k lepšímu zážitku a vyššímu vlastnímu ocenění, podobně jako to je s cenami kosmetiky nebo dámských kabelek – o tom by mohl vyprávět i Jižní Svah cestou z koštů Domaine Leroy 🙂

Šampion mladých červených vín, Cabernet Sauvignon Ing. Radka Sotoláře byl překvapivě jemný, měl nečekaně vysokou barvu, cabernetovou vůni a kořenitou chuť s jemnou kyselinou. Z Cabernetů Moravia mě nejvíc zaujal ten od Miroslava Hanzlíka z Tvrdonic. U Svatovavřineckého a Zweigeltrebe moje zápisky ztrácejí souvislost, z ničehonic mě od psaní rozbolelo zápěstí a na takové bolavé zápěstí je nejlepší dobře se vyspat. Pravidelní návštěvníci moravských koštů vědí, jak takové bolavé zápěstí umí potrápit.

Pokud jde o pořadatelskou přípravu, tato výstava patřila k těm menším a nepříliš výpravným. Pokud jde o moje dojmy, patřila k těm nejlepším, nejen kvalitou vína, ale hlavně pohodlím a klidem pro degustování. Jednou z nejhorších věcí na takovém koštu je totiž přeplnění sálu a neustálý nával a zácpy u pultu, kde se vydává víno – pokud jste byli na velikonočním koště v Pavlově, víte přesně, co mám na mysli. Sál tvrdonického Dělnického domu ani pozdě večer nebyl přecpaný a lidé si u pultu s víny navzájem nijak nepřekáželi. Každý si u pultu vybral svoje vzorky do degustační sklenky, odnesl si je ke stolku a v klidu si je vychutnal, bez strkání, šlapání po nohou a prodírání se davem. Klid a soustředění na víno byly velmi příjemnou devizou tvrdonického podniku.

Hodnocení porot mělo svoje výkyvy mezi jednotlivými porotami, ale bylo celkem vyrovnané v rámci série vín, hodnocených jednou porotou. A to nemluvím o tom, v jakých podmínkách poroty pracovaly a jak tvrdý oříšek je hodnocení takto mladých vín. Vína, která jsem ochutnával, měla překvapivě vysokou úroveň (ale na tom se mohlo podepsat moje nadšení i velmi příznivá atmosféra) a určitě bych si našel dost vzorků, od kterých bych si rád odvezl domů alespoň krabici, ale upřímně řečeno to není to nejdůležitější. Co mě na těchto podnicích nejvíc okouzluje, to je šíře a rozmanitost všech možných vůní a chutí, které si mohu za jediný večer ochutnat. To je ten největší luxus – za jediný večer ochutnat desítky různých ryzlinků, ruland, vlašáků či co máte rádi. Sauvignony kopřivové i bez kopřiv, ryzlinky tvrdé i se zbytkovým cukrem, jiskrné mladé i uhlazené staré, všechno máme, co kdochcete – ! Při jisté míře sebeovládání je možné bez vážných následků ochutnat i padesát vzorků – znamená to nechat si nalévat minimální vzorky a spíše odlívat než dopíjet, ale i kdybyste měli špatný den, dokážete si najít třeba desítku výborných vín a porovnávat je mezi sebou.

Kdysi jsem na jiném místě končil sérii článků o výletu do Burgundska zvoláním Allez a Ouest, tedy Go West! Dnes volám Jeďte na východ, jeďte na Moravu – sezóna vesnických koštů už začala!

P.S. kalendář moravských koštů najdete tady.

Ovíněn na lednové přehlídce soutěže Víno Revue Prague Trophy 2007 častoval jsem pana Cuketku vtípky o své úplatnosti včetně toho, že pravým účelem mého blogu je získat mi co nejvíc pozvání na degustace zadarmo, případně za oslavnou recenzi na webu. Vyžíval jsem se v tom jako zvrhlík Doug Badman mučící Limonádového Joea, ale po přečtení dnešního příspěvku by mi to už ani (zásadově nezávislý) pan Cuketka neuvěřil, ztratím pověst chvaliče a očekávaná pozvání nepřijdou. Ale už jsem se tady za půl roku nachválil dost, a zásoby vína v chladicím boxu mám ještě nejmíň do konce roku, takže do toho.

Napřed chvála: Riesling & Co. je mladá firma, která se specializuje na dovoz německých vín, ale dováží i vína z Itálie a Francie. Sídlí na pražském Smíchově (Randova 2) v moderních a vzdušných prostorách, pro degustace jako dělaných. Wkusný web wábí příjemně nízkými cenami burgundských vín, což mě vylákalo i na degustaci burgundských červených ve čtvrtek 14. února. K přednostem degustace patřily i sklenky RONA, které se krásně hodily k červeným burgundám a pan Sitár, který představoval vína příjemně civilním projevem se správnou mírou fandovství.

Na zavínění přistál ve sklenkách vzorek červeného Liracu a po akademické čtvrthodince začala degustace dvěma víny z nejnižší regionální apelace.

1. Bourgogne Rouge 2004 AOC, Richard Maniere, 230 Kč. Víno světloučké barvy, že až šlo splést s rosé, ale možná na tom mají svůj podíl pro mě ještě nezvyklé sklenky s extrémně plochým dnem. Ve vůni švestky a jakási cizí vůně (vzpomínal jsem na krém na boty), chuť řídká. Vedou kyseliny a třísloviny, ale tělo se topí ve vodě.

2. Bourgogne Rouge 2001 AOC, Rossignol-Trapet, 310 Kč. Výrazná elegantní barva, jemná ovocná vůně. V chuti mix peckovitého ovoce a lesních plodů. Pěkné!

3. Chassagne-Montrachet „Les Voillenots Dessous“ AOC 2006, Sylvain Langoureau, 390 Kč. Překvapivě světloučká barva, švestkově nakyslá vůně, elegantní a jednoduché víno, až moc mladé, ale překvapivě už připravené k pití. Já jsem asi poslední, kdo by namítal proti tomu, aby se víno pilo mladé, ale o takto urychleném víně mám přece jen pochybnosti, prostě bych očekával, že červené Chassagne 06 bude ještě ležet v sudu. Celkový dojem z vína je tenký, těch několik kousků Chassagne AOC které jsem pil dříve byla naopak bohatá vína. Cena je šokézně nízká, ale nekoupil bych si je.

4. Vosne Romanée AOC 1999, Richard Maniere, 560 Kč. Staré víno už podle cihlového odstínu barvy, vůně také temnější až inkoustová s rybízovým listím, v chuti ovoce s griotkovým štychem a lesní listí.

5. Gevrey-Chambertin AOC 2004, Domaine Trapet, 815 Kč. Nečekaně nazrálá barva, podle vůně by se už dalo trefit do Gevrey, tak je typická – višně promísené s ornicí, chuť jasně višňová, trochu říznutá taninem, typický Gevrey-Chambertin! Nicméně chuťovým projevem je toto víno tenké, nebo možná příliš mladé? Asi před měsícem jsem tady popisoval Gevrey-Chambertin od jiného výrobce, stejný ročník ale kvalitou o třídu výš, takže to v tomto případě nebude vraždění neviňátek, ale prostě špatně zvolený, slabý zástupce. Cena je na spodní hranici reálného očekávání, kvalita bohužel také.

6. Volnay AOC 2005, Albert Boillot, 510 Kč. Višňová barva, višně a třešně i v nose, ale v chuti překáží třísloviny. Zavřené, nepřístupné víno.

7. Volnay Premier Cru „Clos de la Chapelle“ 2004, Louis Boillot, 680 Kč. Nazrálá barva trochu klame, pokud jde o stáří vína, vůně je hodně jemná, chuť višňová s jakousi cizí příměsí a tříslovinovým koncem. Nezískalo si mě.

8. Pommard Premier Cru „En Largilliere“ 2004, Albert Boillot, 680 Kč. Cenová bomba, za 700 Kč v Čechách nekoupíte ani Pommard AOC, natož Premier Cru. Sklenky RONA musí kecat, to víno prostě nemůže mít tak světlou barvu! Podle zabarvení bych hádal na likér, chutná naopak vodově, s taninovým podtónem (nebo si to pletu s železitým podložím?). Vodové, málo extraktivní, zklamání. O to větší, že několik lahví tohoto vína jsem si v roce 2006 přivezl přímo od výrobce (říkal jsem si u poznámek o barvě nahoře, že to neodpovídá tomu, co pamatuju!) Doma jsem se honem podíval do fotek a našel s úlevou, že jsem si přivezl ročník 2003, a to bylo skutečně jiné víno, bohaté, extraktivní, jak má Pommard být! Kdysi jsem někde vykřikoval, že přece nepijeme ročník, ale tady je skok mezi 2003 a 2004 obrovský, bohužel je to skok dolů. Cenová bomba, ale ani 680 bych za ně nedal, dokonce ani 17 €, kolik stála 2003 ve sklepě pana Boillota ve Volnay. To není Pommard! – snad si ještě vzpomenete na reklamu Jima Beama. Věřte mi, pan Boillot umí lepší vína!

9. Saint-Aubin Premier Cru „Les Castets“ 2005, René Lamy, 460 Kč. Vysoká třešňová barva a krásně čistá švestková vůně, užasné! Chuť pěkně ovocná s taninovým štychem, který mi to kazí, ale je to mnohem koncentrovanější víno, než všechny dosud.

10. Nuits-Saint-Georges Premier Cru „Les Damodes“ 1999, Richard Maniere, 815 Kč. Cihlově nazrálá barva, povzbudivě ovocné vůně, tentokrát nedokážu vyseparovat konkrétní ovoce, ale popsal bych to jako směs peckovin. V chuti zase peckovité ovoce krásně zralé, ale hubu mi svírají výrazné třísloviny, takže ani po tomto víně jsem nezatoužil, ač mě ze seznamu před ochutnávkou lákalo nejvíc.

Výsledek je zklamání, tím větší, že podle seznamu to vypadalo na bubnovou palbu a podle cen na průvan v peněžence. Nekoupil jsem si nic, a kdybych si měl koupit, sáhl bych po čísle 2. Snažil jsem se být při psaní korektní a stále jsem měl v hlavě myšlenku o tom, jak těžký život mají dovozci vína, protože 1) jim každý závidí, že se živí tím, co jejich zákazníci mají za svého milovaného koníčka a 2) většina jejich zákazníků si myslí, že by jejich práci zvládla lépe, ale popisovaná kolekce vín na mě působí jako špatně vybraná. Nejvíc jsem se o tom přesvědčil u vín volnayského Alberta Boillota, v jeho sklepě jsem byl už dvakrát a přivezl jsem si úplně jiná vína, podobně i v Gevrey Chambertinu by se dala najít kvalitnější vína. Možná jsem se neměl tolik těšit, ale z předváděných vín bych si nevybral.

O cenách moravských vín a jejich srovnání se zbytkem světa jsem už tady psal. Třeba tady nebo tady nebo taky tady. Není to pro mě jen další položka v seznamu nářků: chleba zdražuje, ČEZ zdražuje, plyn je dražší… víno není komodita a já dobře rozumím tomu, že některá vína jsou dražší a jiná levnější. To jen na vysvětlenou.

Špatná zpráva je, že Weinviertel DAC 2007 v rakouském Poysdorfu ještě není nalahvovaný. Jel jsem tam zbytečně, zklamala mě (zrušená) pohraniční kontrola v Mikulově – to je nějaká hranice, když se nemusím bát celníků, kteří rozkáží zastavit a otevřít kufr? Zmíněný nový ročník Veltlínu ještě není a bude se nejspíš prodávat až v březnu. Nicméně v poysdorfské vinotéce jsem ochutnal, byť samoobslužným stylem a vzhledem k šoférování bez polykání, několik vín. Pátral jsem po dobrých Veltlínech, takže stručně řečeno ze tří ochutnávaných Gruner Veltlinerů 2007 bych si vybral jen Oppenauera, víno působí tvrdě, ale ne nepříjemně, ochutnal jsem i Weinviertel DAC 2006 (A.I.Amon), šardonku 2006 (Kletzer) a Gelber Muskateller 06 (Detz), ale nakonec jsem sáhl po (relativní) jistotě, kterou jsem tady vloni vychválil, Weinviertel DAC 2006 z vinařství Hauser, a novince z ročníku 2007 od stejného výrobce. Ochutnal jsem i několik červených, ale severorakokouské Zweigely mě nějak neberou – ale prosím berte moje poznámky s rezervou, ochutnávaná vína byla již několik dnů otevřená v chladicím zařízení a potom, copak je to za ochutnávání bez polykání?

Zkuste si malou hádanku: Na obrázku je souprava A, která má následující složení: 2x Weinviertel DAC 2006, Weingut Hauser, Poysdorf, 1x Erstes Vorspiel 2007, Weingut Hauser, Poysdorf, 1x Cuvée-Chocolate FRIENDS, W. Hauser, Poysdorf (54% čokoláda plněná vinným želé, hmotnost 70 gr. Na obrázku chybí.) Souprava B má složení: 2x Mladý Muškát 2007, pozdní sběr, suché, 12 % alkoholu, Sonberk, 1x Sauvignon 2004 p.s., polosladké, 0,5 l, Sonberk

Která souprava je dražší? Ta z levného moravského vinařství, nebo ta z drahé rakouské vinotéky? Chtěl jsem to vyhlásit jako kvíz s cenou v podobě čokolády plněné vinným želé, ale paní Skleničková je na čokoládu jako ras, takže můžu rovnou vyhlásit řešení. Při kurzu 1 € = 27 Kč vyhrává Poysdorf, souprava A včetně čokolády stála 19,40 Euro, tedy asi 524 Kč, zatímco za soupravu B jsem v Sonberku dal rovných 525 Kč. Pokud bychom ovšem odečetli z ceny čokoládu plněnou vinným želé v ceně 2,90 Euro, byl by vítěz ještě zřejmější.

Napadlo mě ještě několik provokativních početních příkladů, ale pro nás, co máme rádi víno, to není čistě početní úloha. Bez ochutnání dotyčných vín není možné příklady vyřešit. Jestli se některý z poysdorfských veltlínů opět ukáže jako vynikající, stojí za to zajet pro něj 15 km z Mikulova do Poysdorfu. Jestli se některé ze sonberských vín ukáže jako vynikající, pojedu příště do Sonberku. Ale stejně by bylo jednodušší, kdyby i v Sonberku nabízeli při koupi vína ochutnávku.

Pro nás, co pamatujeme ještě Gustáva Husáka a jeho výrok „Hranice není korzo“ je nakupování vína v Poysdorfu krásná zábava. Navíc tam dávají víno ochutnat, takže si tam skutečně mohu užít pocit váženého zákazníka!