Zatracené léto, které trvá už od února, pravil pan Sklenička… nebojte, nezbláznil jsem se a obvykle si ho taky užívám. Jen letošní prodloužené léto mi zkyslo, když jsem vytáhl ze sklepa burgundské bílé Saint-Aubin Premier Cru 2002, které jsem si přivezl z první vino-turistické výpravy do Burgund na jaře 2005. Našel jsem v něm vyšší obsah kyselin spolu s jakousi agresivní kompotovou chutí a pomyslel si, že se víno nějak vzdálilo od chuti, kterou si pamatuju.

Nedalo mi to a podíval jsem se i na alsaské ryzlinky, dovezené loni v červnu, a jejich chuť dostávala podobný šmrnc. Vína uschovávám v zemním sklepě, ve kterém se bohužel tohoto léta teploty šplhaly výš než měly, a dvě horká léta za sebou dala mým miláčkům pěkně zabrat. V rychlém sledu jsem otevřel několik červených burgundských, několik Roučí od Springera a po ochutnání jsem je vylil – běda! I odebral jsem se k nejmenovanému prodejci elektro a zakoupil jednu věžovitou chladicí skříň na víno (nejmenuji, nebudu přece dělat reklamu zadarmo) a naskládal do ní skoro 190 nejlepších pokladů. Ve sklepě se vylidnilo (nebo vyláhvilo? – no prostě do lahví jako když střelí 🙂 a probírka pokračuje. Když jsem v rámci letošního burgundského výletu dostal na Chateau Corton školení, že nedopité Corton Grand Cru se má vylévat na podlahu sklepa, netušil jsem, že budu za pár měsíců vylévat deset lahví do výlevky. Teď místo mazlení se skleněnými miláčky ve sklepě oblézám mrakodrapovitou chladničku a porovnávám digitální měření teploty výrobce s údaji rtuťových teploměrů rozmístěných na různých policích…

O argument víc do polemiky pana Skleničky s Honzou J. Svahem o tom, zda pít vína mladá nebo stará – když se ke všem možným vadám korku a oxidaci přidají ještě dvě horká léta, semtam nějaký výpadek elektřiny, vsázím na jistotu. Česky se sice říká „Pozdě, ale přece,“ ale v tomto případě se kloním spíš k „Better soon than never.“

Vinaři si asi letošní dlouhé léto pochvalují, ale já mám výhrady…

Pan Sklenička byl v úterý i ve středu v lese a je to jisté: rostou!

Vyhlašuji houbový týden… recepty zde nehledejte, můj včerejší recept na vepřovou panenku se smetanovo-houbovým přelivem (okoukaný před dvěma lety v báječné alsaské třetí cenové v Guebwilleru, nabízeli řízek s přelivem v pěti variantách – lišky, hřiby, smrže, lesní směs… ) spočíval v tom, že jsem očištěné houby předal manželce s prosbou o houbový přeliv. Sám jsem na zahradním grilu upekl vepřovou panenku, takže recepty hledejte na jiných webech…

Naopak recept na smažené řízky z pravých hřibů není potřeba, stačí najít pár praváků a už si poradíte… se vzpomínkou na Alsasko jsme řízky doprovodili polosladkým Pinotem Gris Grand Cru 2004 od Wolfbergera a bylo to ono.

Smolil jsem včera večer nový příspěvek, obrazovka svítila, ale inspirace nepřicházela. Probudil jsem se čelem o stůl a prázdná lahev s rámusem poskakovala po podlaze. Inspirace se nedostavila, ale na svítící obrazovce monitoru se ukláněl panáček. Klikal jsem na něj, ale z monitoru jsem ho nevyhnal. Nepředstavil se, mluvit neumí, ale píše mi na obrazovku vzkazy, a že chce taky psát sem do mého blogu. Nenechá se vyhnat, a mně už nápady vyschly, možná to tak bude lepší, když ho nechám psát místo sebe.

Vypadá jako sklenička se svatozáří, tak mu říkám Skleničko, zatím, než mě napadne něco lepšího.

Děkuju všem čtenářům za vlídné ohlasy, ale přišel čas, abych s psaním o víně skončil. Přenechávám své místo panu Skleničkovi a odcházím na odpočinek. Napíše-li sem nějakou pitomost, popudí-li vás tím, že nerozezná vysoký přívlastek od obyčejného přísudku, ať si to vyřídí sám, já už za to nebudu moct. Jen pěkně prosím, buďte na něj v komentářích stejně laskaví, jako jste byli na mě.

Loučím se. Je to tady tvoje, Skleničko!

napsal jsem asi před rokem na jednom fanouškovsko-vinařském serveru podtitulek textu srovnávajícího podmínky návštěvy vinařství u nás a ve Francii. Přiznávám se k hříchu marnivosti, chtěl jsem tehdy provokativním titulkem lacině přivábit pozornost moravských patriotů a zvýšit si počet čtenářů. Ten slogan se tradoval v osmdesátých letech mezi námi, co jsme sjížděli moravské vesnické i oblastní Výstavy vína… jen jsme neměli možnost si ověřit jeho platnost v éře výjezdních doložek a valutových příslibů.

Dnes je všechno jinak, jen v Toskánsku a Burgundsku jsem byl za vínem třikrát, v Alsasku čtyřikrát. Co je ale ještě lepší, i moravské vinařské podniky si zvou „domů“ prestižní odborníky z Evropy k hodnocení domácích vín a konzultacím o dalším rozvoji. V loňském roce to byla Angela Muir, Master of Wine (ten pro mě neznámý titul jsem napoprvé přečetl a nadlouho zafixoval jako Mother of Wine). Ta jako slušně vychovaný host pochválila hostitele, marketingovou skupinu osmi moravských vinařství V8, a hostitel pečlivě dohlížel na to, aby na veřejnost neunikly podrobnější hodnotící poznámky o konkrétních vínech. Navštívil jsem v říjnu 2006 prezentaci vín, které ochutnávala Angela Muir, v pražském hotelu Diplomat, a moje poznámky z prezentace byly spíš rozpačité, takže jsem je raději ani nikde nezveřejňoval.

O letošní návštěvě Jurgena von den Marka, taky Master of Wine, opět na pozvání sdružení V8, vím jen díky zprávě čtenáře pana Blahy (děkuju!), který mi poslal kopii dvou článků z MF Dnes z 1. a 3. září, takže by ode mne bylo hloupé dělat závěry jen na základě novinového článku, ale ten rozhovor z 3. září vypadá jako studená sprcha a kdybych měl jeho obsah převyprávět jednou větou, použil bych tu zprofanovanou větu z titulku. Docela rád bych teď navštívil podobnou prezentaci vín V8 jako byla loňská v Diplomatu a přesvědčil se sám o tom, jaká vína von den Mark hodnotil, jen kdyby byla ochutnávka trochu klidnější a poskytla více možností zamyslet se bez vyrušování nad předváděnými víny, než vloni. Předpokládám, že po mladofronťáckém článku se objeví další, které budou vyznění toho prvního mírně korigovat, ale pokud si V8 pozvala pana von den Marka vědomě jako člověka kritického, z jehož kritiky se dozví víc, než z nepoučené nebo neupřímné chvály, tomu bych jen zatleskal.

A když už riskuju, že popudím moravské patrioty laciným titulkem, ocituju i jednu myšlenku ze zmiňovaného rok starého textu: Jestli dnes omlouváme slabší kvalitu vína (…) domácím původem, děláme tím domácímu vinohradnictví špatnou službu. Takový patriotismus je jako mafiánský polibek smrti.

„Ta mutěnská silnica/ je velice úzká/ a po ní mašíruje/ pěchota francúzská“ zpíval v sedmdesátých letech Hradišťan písničku, kterou složil primáš Jura Pavlica, ale podepsal ji jako moravskou lidovou. Jednak je Pavlica frajer (zdůvodňoval to tím, že v písni použil kompoziční postupy a zažité obraty z folklóru, takže to přísně vzato není jeho dílo), jednak to ve folklórním světě bývalo běžné. Nejznámější je asi případ Františka Hřebačky z Mikulčic alias Fanoše Mikuleckého, autora desítek moravských lidových včetně té nejznámější, Vínečko bílé. Ve filmu Opera ve vinici hraje Hřebačku Josef Kemr a padne i otázka, proč si písně nikdy neregistroval u OSA a připravil se tak o miliony Kčs. Filmový Hřebačka odpovídá slovy „a kdo by mi jich zpíval, kdyby věděli, že sú od nějakého maléřa pokojů?“ a mě to i podvacáté spolehlivě dojme.

Časy se mění, mutěnická silnica je stále úzká, ale frajerů ubývá a originalita se tolik necení. Opisují už i vědci (od jiných vědců), opisují právníci (od jiných právníků), opičí se nový grafik po starém grafikovi, opičí se i Paroubek po Topolánkovi. Když vídám v regálech supermarketů domácí vína s etiketami, které mi připomínají jiné etikety zahlédnuté ve Francii či v Itálii, spíš mě to pobaví. Jako když jsem jednou v sobotu přišel do našeho vietnamského koloniálu a objevil tam několik vín z mutěnického vinařství Miroslav Jagoš. Doma jsem se přesvědčil, že mi paměť ještě slouží.

Taková dokonalá nemaskovaná (ná)podoba si zaslouží si pochvalu. Jednak obě vína, mutěnické i italské, patří ke stejnému segmentu trhu, v toskánském COOPu stála lahev Vernaccie od Le Chiantigiane 2,29 Euro a přiznám, že jsem tam vyzkoušel i jiný výrobek téhož vinařství za 1,99 Euro. Náš Vietnamec prodává Modrý Portugal za 49 a Frankovku za 59 Kč, takže to odpovídá té levnější produkci. (Kontrolní otázka: najdete pět rozdílů?)

Původně jsem chtěl pokračovat v textu degustací a porovnáním obou vín, ale tím by text příliš sklouzl do bulváru, takže jen dodám, že tak výmluvně krátký korek jako v mutěnickém veltlínu jsem už dávno neviděl. Ale jak mám rád Itálii, tak se mi líbí i etikety Chiantigiane a něco z té toskánské radosti se přenáší i na mutěnické etikety, takže ode mě podstatnější kritiku nečekejte.

Honza Čeřovský si před časem nechal poslat Pinot Noir z Oregonu a taky ho pobavila podobnost s domácí etiketou. Pan Trčka inspiraci přiznal včetně toho, že si před výrobou vlastní etikety předem vyžádal souhlas Eyrie Vineyards. Nic proti tomu.

Upřímně, dobře vybraná a dobře okopírovaná adjustáž mi nevadí, horší je nepovedená vlastní tvorba. Dobře vím, že nejsem první, komu etiketa vína Gryllus připomíná jistý nepříjemný hmyz, divím se, že to grafika nenapadlo.

Ale když už víno pojmenujete po cvrčkovi … tak mi nezbává než schovat se za citát ruského „klasika“ Kozmy Prutkova: „Cvrček taky skáče, nevěda kam spadne.“ (Snad mi to Špalkovi odpustí, nedávno jsem tu vychválil jejich rosé.)

V mém oblíbeném Burgundsku jsem získal dojem, že etikety poloviny vinařství navrhuje jedna jediná reklamní agentura a používá přitom několik málo modelů s drobnými variacemi. Totéž se dá říci i o webových stránkách vinařství, střídají se barvy pozadí a jednotlivé obrázky, ale struktura stránek i rozmístění nabídek zůstává stejné. Proč vymýšlet něco nového, když je po ruce osvědčený model? Aspoň se snáz orientujeme my, co nevládneme francouzštinou. (A potom o to víc oceníme vlastní nápad a originální řešení, když se objeví.)

Že je grafický návrh etikety zapeklitý oříšek jsem se přesvědčil sám, když jsem si letos na jaře na výstavě vína na mikulovsku našel výborné víno a rovnou koupil od výrobce několik kartonů, bez etiket. Vytiskl jsem si na laserovce vlastní etikety, což má výhodu v tom, že mám velkou volnost a můžu si udělat třeba šedesát etiket, každou jinou. Nebojte se, ukážu tady jen jednu.

Ten malý formát fakt svazuje, a navíc laserová tiskárna neumí zlatou barvu, tak důležitou pro dobrou etiketu. (Kontrolní otázka: jak se jmenuje moje dcera?)

Jestli mě něco okouzluje, tak to jsou adjustáže italských vín a zejména jihoitalských. Mám dojem, jakoby celou adjustáž navrhoval sochař-designér s tím, aby víno-předmět vystupovalo jako socha, která má kompletně reprezentovat osobnost, obsah, náplň lahve. U nás se mi nesmírně líbí design vín bořetického podniku Stapleton-Springer, ale to si schovám na samostatný text někdy jindy.

Pokusím se skončit tenhle letní výlet do krajin povrchnosti rádoby hlubokomyslně: přimlouvám se za to, aby výrobci vybavovali výborná a originální vína odpovídajícím balením, ale nakonec nepijeme etiketu, ale víno. Rád odpustím dobrému vínu nedotažený obal, ale koupím-li víno kvůli krásnému designu lahve a etikety a zklamu se, pamatuju si to dlouho! Na zdraví a pěkný zbytek prázdnin.

„… v zemích, kde platí nulová tolerance alkoholu, jsou dopravní nehody (a bohužel i ty smrtelné) mnohem častější než ve státech s nenulovým limitem.“ – cituji z rozhovoru s Václavem Špičkou z Autoklubu ČR v pátečních Lidovkách (Lidové noviny 10.8.2007, příloha letní relax, str. 2, značka -sli-).

Zajímavá je i souvislost výše limitu alkoholu a nehod způsobených pod vlivem alkoholu:

„Z celkového počtu nehod to jsou asi 4 procenta. Statistiky ovšem neuvádějí, s jakým obsahem alkoholu v krvi řidiči nehody zavinili. (…) zejména při smrtelných nehodách mají řidiči pravidelně více než 0,5 či 0,8 promile alkoholu v krvi.“ Logicky mi z toho vyplývá, že tolerancí 0,5 promile alkoholu za volantem by se bezpečnost silničního provozu nezhoršila. Ale tolerance alkoholu za volantem u nás není problém věcný, ale politický.

Ve Francii a Itálii je vinná turistika důležitou součástí celého obchodu s vínem, a nese to s sebou podstatné zvýšení kvality prodeje. Podle některých (náhodně přečtených) statistik tvoří u malých vinařství přes 50 % prodeje prodej pasantům – náhodným návštěvníkům. S tím souvisí velká vstřícnost a profesionální přístup k návštěvníkům včetně toho, že zájemce kupuje vždy po ochutnávce vín – jinak řečeno, všechno, co je v ceníku, můžete před koupí ochutnat. Za letošní dovolené ve Francii jsem ochutnal za den i 30 vzorků vína, a nemusel jsem se bát o řidičák. Ano, vozil jsem s sebou elektronický alkohol-tester a nejel jsem, pokud jsem nadýchal víc než 0,2 promile. Ale přece jen jsem měl povznášející pocit z toho, že mohu ochutnávat víno, aniž bych se musel stát zločincem.

Díky nulovému limitu alkoholu za volantem u nás vinařská turistika ztrácí přitažlivost i pro vinaře: zbyly z ní buď skupinové zájezdy autobusem do sklípků, končící ožráním všech, nebo projížďky cyklistů, kteří na svém bicyklu stejně neodvezou o mnoho víc, než kolik pojme žaludek cyklisty. Takový cyklista je pro vinaře jen zbytečnou zátěží.

Myslím, že další vývoj moravského vinohradnictví je bez pokročilejší vinné turistiky problematický. Ovšem propagovat vinařskou turistiku v zemi, kde je alkohol za volantem trestným činem, je nezodpovědné. Statistika citovaná v úvodu ukazuje, že pro nulovou toleranci není rozumný důvod. Jestli se najde síla a vůle prolomit zákonnou nulovou toleranci, to je otázka. Kdo by na tom mohl mít zájem, tedy kromě občanů – řidičů? Zdálo by se, že to je v zájmu domácích vinařů, ale ti po tom nevolají. Český trh s vínem je trh několika velkých hráčů, kteří prodávají do velkoobchodů a bez pasantů a turistů se obejdou. (Podle údajů MZ ČR je v ČR jen 380 pěstitelů s plochou vinic větší než 5 hektarů.) Ti malí, kteří prodávají právě pasantům, zase nemají přístup na trh a často by ani víno neměli oficiálně prodávat, takže sotva mohou své zájmy hájit.

Ještě že mají Autoklub ČR, aby se alespoň někdo jejich zájmů zastal.

Na úvodní fotce z květnového výletu do Burgundska je výhled od stolu, kde se podávaly snídaně – je to na samém kraji vesnice Puligny-Montrachet, s výhledem na vísku Meursault. Tak se mi to zasociovalo s příspěvkem o lahvi Meursaultu… potkal jsem tam několik zajímavých lidí, mimo jiné kanadský párek na dovolené, který mě potěšil svými nářky na to, jak jsou francouzská vína v Kanadě a USA předražená.

Podle jejich slov jsou v Kanadě jihoamerická, jihoafrická a další levná vína opravdu levná, ale dobrá francouzská, například burgundská jsou asi trojnásobně dražší, než v Burgundsku. Připomínalo to moje vlastní nářky nad prodejními cenami dovozců v Čechách, ale pak jsme se Kanaďanů zeptali na celní předpisy… Smějí si dovézt asi 3 lahve vína, cokoli navíc se daní stoprocentní přirážkou. Hned se mi zlepšila nálada – Kanaďané si totiž nemohou vzít auťák, zajet si tisíc kiláčů do Puligny a přivézt povolených 120 lahví vína s nulovým clem. Nejsme na tom tak špatně!

A bude ještě líp – kromě nich jsem v Puligny potkal dva páry belgických bankéřů, kteří si do Puligny jezdí pravidelně jednou ročně pro víno a s bezcelními limity si evidentně hlavu nelámou – mám podezření, že pašování burgundského je oblíbený sport belgických bankéřů, kteří se pak na večírcích trumfují tím, kdo dokázal ve svém Renaultu přivézt větší náklad francouzských vín.

Tak ještě obrázek z jedné snídaně v Puligny. Stejný stůl, stejný směr pohledu jako na horním obrázku. Francouzské snídaně…