Tohle víno má pro mě zvláštní význam, jen si nejsem jistý, jestli za to může jen můj fanouškovský vztah k němu nebo taky notná dávka snobismu – rád bych se od snobismu distancoval, ale dobře vím, že při koupi velkých vín hraje svou roli a určitě to platí i o mně. A jestli někdo tvrdí, že snobismus v jeho rozhodování o koupi velkých vín nehraje žádnou roli, můžete mu věřit – je to snob!

Ten vztah vznikal postupně. Jednak mě k burgundským vínům přivedl Daniel Brož z Le Caveau, vinotéky na pražském Žižkově. Druhak jsem si přečetl tu větu ze Stevensonovy encyklopedie o vínech z Puligny („Je to jedna ze dvou obcí v Montrachetu, produkujících nejvýznamnější suchá bílá vína na světě.“) a v roce 2005 strávil iniciační tři dny v Puligny. Ale protože jsem tam jel s kamarádem a ženu nechal doma, chtěl jsem se jí trochu revanšovat. Vzal jsem ji na ochutnávku vína do pražského „Domu vína U Závoje,“ kterou tehdy vedla Klára Götzová.

A v červených dala k dobrému právě tohle víno. Degustace byla „naslepo,“ tedy ze zabalených lahví, s diskusí o víně bez odhalení vína a s následným odhalením a komentářem Kláry G. po odtajnění. Nicméně víno ve sklence bylo tak výrazné, že jsem už po přivonění hlasitě šeptal do ucha paní Skleničkové, „Jasný Pinot z Burgundska, do deseti kilometrů od Beaune!“ – a že jinak při slepé degustaci neoplývám sebevědomím. (Aloxe-Corton leží možná 12 km od Beaune, ale uznejte, že to byla trefa, po prvních třech dnech v Burgundsku…) Na zem mě vrátilo hned následující víno, kusovka z Bordeaux, kde jsem naslepo opět hlasitě tipoval burgundský Pinot… dobře mi tak. (Pro ty, co poznají naslepo pět z pěti vzorků mám po ruce čerstvý čtenářský výpisek z Jamieho Goodea tady … nepoznal šardonku. Na jiné ochutnávce U Závoje se mi to stalo taky, nepoznal jsem přestárlé zoxidované Beaune AOC, takže se v jistém ohledu Jamiemu vyrovnám. Doznávám se pokorně k tomu, že pro mě jako amatéra je správné určení vína naslepo cosi jako vánoce v přestupném roce, takže s takovým zážitkem potom otravuju kdekoho.)

Ale ta zkušenost ve mně přetrvává, že dobrý burgundský Pinot poznáte ještě před ochutnáním, jen podle barvy a vůně, samozřejmě, hlavně vůně! Ta ovocná směs švestek, višní a třešní, ta by vás měla zavést v myšlenkách pod Dijon… proto se taky obtížně smiřuji s domácími modrými rulandami s jejich trpkými brusinkami a trnkami.

I přes vysoké ceny jsem si na vánoce 2005 koupil jednu lahev Leflaivova Aloxe-Cortonu a dokonce jsem na ni v srpnu 2006 pozval kamaráda. Bohužel jsem teprve den před otevřením zjistil, že jsem dostal ročník 2002 namísto vytouženého 2003, ale protože jsem tehdy na ročníky neměl nijak vyhraněný názor (ne že bych si nesehnal informace, ale přece jen, mít názor vyžaduje jistou zkušenost…) no tak z nedostatku zkušenosti jsem si řekl, že to nějak dopadne a dál jsem to neřešil.

Ne že by ta 2002 byla špatná, jen byla proti zřetelným až úderným vlastnostem nulatrojky o poznání méně výrazná. Našli jsme v chuti čokoládu i pomeranče, to peckovité ovoce samozřejmě – švestky a višně, bylo to vlastně o dost složitější víno, než 2003, ale moje nervozita a nezkušenost se na mě podepsaly, prostě ten zážitek se nevyrovnal slasti popisované s tím, jak jsem poprvé v životě poznal Burgundu jen podle vůně.

Kamarád zhodnotil víno poznámkou „předčasně otevřené,“ čímž mě docela rozhodil, až o několik měsíců později jsem pochopil, že je to u něj statisticky nejčastější hodnocení 🙂 Ale stejně ve mně přetrvávala ta nejistota: ještě si tak jednou ochutnat nulatrojku a v duchu si to porovnat. U Závoje jsem rok 03 nenašel, i Tomáš Dominec nabízel jen 2002.

Letos na Prvního Máje jsem byl zase v Puligny na Obědu s Leflaivem (La Table d’Olivier Leflaive) a při hovoru s Guillaumem Esmerym (foto nahoře), sommelierem, který celou degustaci vedl, vyšlo najevo, že v jejich skladu v Mothelie by se ještě pár Cortonů 03 našlo… kus za 23€! Teď bych měl ocenit cenu u Dominců, jestliže víno, které koupím v Puligny za 23€ (575 Kč) prodává Závoj za 1130 Kč, potom je Domincova cena (asi 860 Kč) docela dobrá… přivezl jsem si tři kousky Leflaivova Aloxe-Cortonu 03.

A jak jsem psal v úvodu, trochu se ve mně hádá duše s tělem, jestli si tím dělám radost nebo jen živím panské choutky (rozumějte snobismus). Ale možná je to jen moje sebemrskačství, víno má krásnou adjustáž, noblesní etiketu, pro Leflaiva typickou, a v květnu 2008 určitě nebude ročník 2003 předčasně otevřený! Barva vína je znatelně burgundská, ale hodně výrazná, temná – ale to bylo k vidění u většiny burgundských nulatrojek, které jsem pil. Vůně je silná, koncentrovaná, ale nepříliš složitá. Pinot byste uhodli, a hodně dobrý, ale 2002 byla pestřejší, měla víc vrstev. (Nemůžu to dokázat, nemám z roku 2005 žádné poznámky, ale o to důrazněji to musím tvrdit 🙂 Ale i tato nulatrojka byla v roce 2005 o dost lepší…

V chuti jsou švestky a jahody, teplé a příjemné taniny, jemné koření. Dlouhéééé! Husté a koncentrované, jak ostatně odpovídá netypickému, spálenému ročníku 2003. Bohužel zřetelně pozdě otevřené, rok 2005 byl pro otevření mnohem vhodnější. Jak jsem tady už několikrát napsal, lépe vypít dříve než litovat později! Přesto je to stále výborné víno a nebyla by žádná ostuda nabídnout ho jakékoli návštěvě, jen by před dvěma – třema roky dalo mnohem lepší a bohatší zážitek. Jeho hloubka a koncentrovanost vzbuzuje představu luxusu. Pil jsem před pár měsíci Aloxe-Corton 04 ze Chateau Corton André a bylo sotva poloviční, ale to by se dalo přičíst na vrub „klasickému“ ročníku 04.

Leflaive je sice slavný díky svým šardonkám, ale jeho Aloxe-Corton taky stojí za povšimnutí. A jestli někdo fandíte červeným burgundám a máte doma Leflaivův Aloxe-Corton 2002, ozvěte se! Třeba se nám podaří otevřít oba ročníky společně a porovnat je…

Tenhle text napsal koncem března, čekal jsem, až zase Blog.cz zastávkuje nebo až omarodím. Namísto toho všeho jsem vyjel na burgundský výlet zrovinka ve chvíli, kdy se na webu objevila iniciativa SVČR – VIZE 2008. Ne že bych se bál, že moje myšlenky tak rychle zastarají, ale kdy že to vlastně má být ta valná hromada Svazu vinařů ČR?

Čtenář Vosisko mi napsal k nedávnému cancu o připravovaných moravských V.O.C. „Morava nemá vinařskou historii a tak nemá z čeho čerpat. Všechny návrhy vinařských zákonů nejsou zevnitř, z Moravy, z historie. Pořád se něco opisuje, překrucuje odjinud…“ (ten člověk má postřeh, už podle toho, co napsal o mém blogu 🙂

Tož to je pravda, že současné návrhy sú poplatné cizím vzorům. Dovedu si představit, že to mnohé zastydlé vlastence musí odrazovat. Ale proč to nebrat jako příležitost k tomu, abychom využili současného nevyhovujícího stavu k vytvoření něčeho lepšího? Jako v mnoha jiných oborech, byl bych pro převzetí osvědčeného zahraničního modelu pokud možno bez úprav nebo s co nejmenším množstvím změn poplatných lidové tvořivosti. Žádné vyjímky, modifikace, žádná domácí specifika, pokud možno.

Už jsem tady napsal, že největší výhodou současných snah o zavedení apelačního systému je opuštění současného nevyhovujícího systému, který je založen na hodnocení vín podle cukernatosti moštu a vychází ze srandovní premisy, že čím víc cukru v bečce, tím lepší víno. Největší úskalí přechodu na apelační systém je, že apelační systém je výběrový. Základní premisou apelačního systému je restrikce. Výběrovost vlastně ani není na apelačním systému příliš patrná – už před pár stovkami let v Burgundsku kdosi, možná burgundský vévoda, možná francouzský král, nakázal sázet na vinicích pouze Chardonnay a Pinot Noir. Kdo vysadí jinou odrůdu, tomu hlavu dolů! Apelační systém zavedený ve dvacátém století vychází z faktu, že na vinicích roste Chardonnay nebo Pinot Noir. Pokud se někdo rozhodne vysadit cokoli jiného, už mu dnes nikdo hlavu nesrazí, ale nevejde se do apelačního systému. Podobně to je v jiných francouzských regionech a pokud vím, tak i v Itálii. Když se v šedesátých letech v toskánském Bolgheri (království Chianti, postaveném na odrůdě Sagiovese) rozmohla výroba bordeauxských směsí postavených na mezinárodních odrůdách Merlot a Cabernet Sauvignon, trvalo to dost dlouho, než tato oblast a tyto vína získaly vlastní apelaci Bolgheri D.O.C. Dodnes mnozí vizionáři v Itálii zatřiďují svá vynikající a mezinárodně uznávaná vína o stupeň níž, jako I.G.T., protože se nechtějí podřizovat apelačním předpisům, a jejich dlouhodobé úsilí zřetelně vede k rozvoji italského vinohradnictví.

Jak zavést apelační systém ve vinařské oblasti s více než padesátkou povolených odrůd, to je mimo moji představivost. A to je také největší technické úskalí pofiderní VOC Morava. Zavedeme-li o stupeň menší VOC „Mikulovský vlašák“ a VOC „Znojemský veltlín,“ bude hned jasné, proč mikulovské Chardonnay, Alibernet, Scheurebe nebo Sauvignon nezískají automaticky apelační status a marketingovou podporu spojenou s apelačním systémem. To není omezení pestrosti moravských vín, pokud je někdo přesvědčen o perspektivnosti a kvalitě vín z jiných odrůd, může je pěstovat dál, jen nedosáhne na podporu spojenou s apelačním systémem. Ten je výběrový a preferuje odrůdy a vína pro danou oblast typická a významná.

Poprvé jsem slyšel o ideji moravských Grand Crus někdy v únoru 2007 od obchodního zástupce Znovínu Znojmu na firemní ochutnávce vín v pražské vinotéce Cellarius. Celkem jasně deklaroval, že Znovín bude usilovat o status Grand Cru pro svou vinici Šobes. Na koštu se ochutnávalo deset vín, asi 3 až 4 byly ze Šobesu, a žádné mě nezaujalo, koupil jsem jen láhev „Modrého Portugalu z Bořetic“ z tehdy nového podniku Stapleton-Springer. K čemu bude Znovínu nálepka Grand Cru na lahvi, když z té očividně vyjímečné vinice nedokážou udělat dobré víno? Jak znám status Grand Cru z Francie, vztahuje se vždy k dané vinici, k pozemku, a deklaruje, že víno z této konkrétní vinice je vyjímečně kvalitní. Marně bych v případě Šobesu zjišťoval, zda se se toto tvrzení vztahuje k Rulandskému bílému, Veltlínskému zelenému, Ryzlinku rýnskému či Ryzlinku vlašskému, k Rulandskému modrému nebo ještě k dalším odrůdám?

Možná by pro začátek stačilo neohlížet se až do vzdálené Francie, ale převzít rakouské DAC tak, jak je zavedené v Rakousku, tedy jen základní stupeň DAC bez „nadstavby“ Premier Cru a Grand Cru. Vlastně nevím skoro nic o tom, kdo a jak jejich DAC řídí, ale výsledky, měřené spokojeností s nákupy rakouských Veltlínů v Poysdorfu jsou maximální. Z hlediska zákazníka a jeho orientace na trhu s vínem je rakouský DAC systém jednoznačný úspěch, a vlastně mi připadá samozřejmé, že Weinviertel DAC = výborný Veltlín, ale už ne vlašák, rulandské bílé nebo Chardonnay. To možná není přesně to, co je za ideou moravského apelačního systému, ale to je mi fuk. Jako Skleničku mě vlastně nezajímá, co z toho budou mít velcí moravští výrobci vína, ale co z toho budou mít jednotliví zákazníci.

Co z toho vznikne, to už je jiný příběh. Co z toho asi může vzniknout v zemi, kde zákony regulující televizní vysílání vznikají v ředitelnách televizí a zákony o víně v ředitelnách velkých výrobců vína? Možná na tom až tolik nezáleží, už teď pokrývá dvě třetiny domácí spotřeby vína dovoz, a dá se předpokládat, že se podíl dovozu bude dál zvyšovat.

Zapletl jsem se minulý pátek do diskuse o nebetyčně drahých vínech DRC na Zeleném Svahu. To téma se nám vrací, sám jsem ho před nedávnem pojednal trochu stručněji tady. Předem varuju, bude to moralita a bude to dlouhé.

Jen jsem se v diskusi ozval k myšlence, že „ochutnat klasická velká vína (společně naopak s těmi základními či úplně selskými) je předpokladem k lepšímu pochopení toho kterého regionu.“ Jestli těmi klasickými velkými víny byly myšleny Grand Cru renomovaných výrobců, dovolím si nesouhlasit. Dokonce bych s trochou jezuitské argumentační obratnosti mohl dovozovat, že naopak pochopení toho kterého regionu je předpokladem k tomu, abychom mohli ochutnat (a vychutnat) klasická velká vína.

Mám s tím jednu vlastní hořko-sladkou zkušenost. V roce 2006 jsme se zastavili v Domaine Arnoux ve Vosne-Romanée pro jednu láhev, kterou si objednal jeden známý. Už jsem o tom psal, láhev stála 160 € a já jsem toho využil a požádal jsem paní recepční o malou degustaci. Řekla nám, že to není žádný problém, protože večer otevřeli pro jinou ochutnávku asi osm lahví, zavedla nás do degustační místnosti, a dala nám ochutnat tři vína. Nepsal jsem si poznámky, bral jsem to jako dárek a radost. Myslím, že první bylo Vosne Romanée AOC za 21€, druhé Nuits-Saint-Georges Premier Cru (asi 35 €) a třetí Échezeaux Grand Cru (60€). Už první víno bylo krásně harmonické, mnohovrstevnaté, bohaté, prostě krása. O druhém bych mohl napsat totéž, v něčem mi připadalo jemnější, ale těch vrstev tam bylo tolik, že jsem se pořádně nedokázal orientovat a přesněji určit rozdíly. A když přišlo Grand Cru, zase se to opakovalo. Ta vína byla nesmírně jemná a harmonická, byla odlišná, ale kdybych měl jejich odlišnosti po jednom degustačním vzorku stručně popsat, nedokázal bych to. Samozřejmě že podléhám etiketě s honosným „Grand Cru,“ ale po této zkušenosti jsem si řekl, že z těch třech kousků bych si vybral to nejlevnější – rozdíl mezi vínem za 21€ a 60€ byl pro mě v tu chvíli především v ceně. (Na horním obrázku paní majitelka (a zároveň recepční, tak už to v Burgundsku chodí) s lahví Grand Cru za 160 €, dole degustační místnost v Domaine Arnoux.)

Na svou omluvu můžu uvést, že to bylo nejspíš poprvé, co jsem ochutnával Vosne Romanée i Premier Cru z Nuits. A aby nebylo pochyb, Domaine Arnoux patří do burgundské první ligy. I jejich „obyčejná“ Village AOC mají kvalitu zřídka vídanou. U burgundských vín navíc přistupuje k pochopení kvality jedna komplikace: každá z Village apelací je do jisté míry samostatným regionem, posuzujete-li kvalitu vína, posuzujete napřed i to, do jaké míry vlastnosti vína odpovídají jeho původu. Máte-li dokonalé smysly a dokážete přesně analyzovat vůně a chutě, nestačí vám to k posouzení vína bez toho, abyste měli zkušenost s víny z dané apelace. Po této zkušenosti jsem si drahá vína zakázal. Usoudil jsem, že nemá smysl pít prestižní Grand Cru víno bez toho, že bych se vyznal v nižších apelacích. (Ale zrovna tenhle zákaz strašně rád porušuju.)

Jednou jsem slyšel na degustaci u Dominců vyprávět o malém testu, který burgundský vinař připravil pro české obchodníky. Přinesl neoznačenou láhev, nalil vzorky a řekl: tu apelaci asi nepoznáte, to je těžké, ale jestlipak aspoň poznáte, jestli to víno je z Cote-de-Beaune nebo z Cote-de-Nuits? Občas si u vín z Volnay nebo z Nuits-Saint-Georges, které mívají silná višňová aromata, říkám, jestli bych je dokázal zařadit naslepo… naštěstí nejsem profesionál a nikdo to po mně nechce. A dokud si nebudu myslet, že bych takový test zvládl, asi si domů Grand Cru vína kupovat nebudu. Moje smysly jsou zatím dostatečně zavlažovány i víny z nejnižších, regionálních apelací.

Kdybych měl úplnému laikovi vysvětlit smysl té pyramidy burgundských apelací, řekl bych mu asi toto: úplně na špici (asi 2% produkce) jsou vína Grand Cru. Jsou to vína na královský stůl, vína, která si pro sebe vyhrazovali králové (aspoň to tvrdí legenda o Corton Charlemagne Grand Cru). O stupínek níž jsou vína Premier Cru, představte si to jako vína pro vévody, kardinály a vysokou šlechtu. Obyčejná Village AOC vína jsou pro barony a ostatní nižší šlechtu. Bohatí, ale neurození měšťané si kupují vína z regionálních apelací, Hautes-Cotes de Beaune, Cote-de-Nuits Villages. Obyčejní řemeslníci, sedláci, lid, ti na vína se statutem AOC nedosáhnou, ti pijí stolní vína (Vin de Table) nebo zemská vína (Vin du Pays).

S tímto přirovnáním pro mě Grand Cru vína už nejsou nedostupným snem ani vytouženou metou. Rád se občas na komerční ochutnávce poučím, jaké rafinovanosti a kvality může víno dosáhnout, ale nepotřebuji se pravidelně utvrzovat o svém sociálním statutu pomocí vína s Grand Cru na etiketě. Nicméně doba je demokratická a šlechtické tituly se už nenosí, takže má-li někdo dost peněz, může si tu radost dopřávat bez ohledu na moje poznámky. Soukromě si myslím, že láhev Cortonu Charlemagne si nemůže opravdu vychutnat někdo, kdo si neunavil nos i patro stovkami moravských šardonek a desítkami bílých Aloxe-Cortonů, Ladoixů, Pernardů a Beaune AOC. Taky bych to mohl napsat stručně: Lidi, neblbněte! A protože je mi líto, že v souvislosti s Domaine de la Romanée Conti se v Čechách vždy zmiňuje jedna hloupá historka s obědem Viktora K., nabídnu vám jiný výklad téže historky jako příběhu o poučeném hříšníkovi. Viktor K. totiž k vínu přivoněl, uvědomil si, že vínu nerozumí natolik, aby musel pít to nejdražší na světě, a poslal ho personálu s prosbou, aby mu přinesli něco obyčejnějšího. Věřte mi, že se mnou necloumá závist, když pohlížím s nedůvěrou na lidi, popisující své zážitky s Chambertin Grand Cru, když vím, že ti samí lidé by naslepo nepoznali ani dobré základní víno z apelace Gevrey-Chambertin.

Takže si nemyslím, že je třeba vyhrát první ve Sportce, abych mohl studovat burgundská vína. Nevěřím, že by k tomu byla potřeba orientace v Grand Cru vínech v desetitisícových cenách. Většina poučených konzumentů vína by ohrnula nos nad někým, kdo slije dobré víno s Coca-Colou, ale vyžahnout láhev burgundského Grand Cru bez předchozích zkušeností s víny nižší apelace je pro mě něco podobného. Už se nebojím, že na mě nezbude ani jedna lahvička Romanée-Conti. Bojím se, že se nikdy nenaučím naslepo určit hlavní burgundské apelace. Ale jsem na dobré cestě – už s jistotou rozeznávám Aligoté AOC od Vosne Romanée. Přineste mi ty dvě lahve, rád vám to předvedu!

Minulý týden jsem zažil několik šoků, příjemných i nepříjemných. S jarním počasím na mě okamžitě padla první jarní alergie, teče mi z nosu i očí, kašlu a bolí mě hlava. Mám chřipku, kterou vyléčí několik dávek Analerginu. Úterní košt italských vín nové firmy Jiřího Markuzziho asi oželím, přestože jsem strašně zvědavý na to, co a jak bude Markuzzi dělat. Jeho prezentace vín ve VinodiVino byly vynikající, takže jsem zvědavý, jestli byly tak dobré proto, že je dělal Markuzzi nebo proto, že je pořádala La Fattoria. (P.S. pozdě po půlnoci: díky dešti a ochlazení alergie polevila a na úvodní degustaci Vino Markuzzi jsem dorazil, zpráva bude následovat do konce týdne.)

Největším vinařským zážitkem a v dobrém smyslu slova šokem byla pro mě páteční soukromá degustace vín pana doktora Šusty.

Náš pan doktor ve Skleničkové Lhotě v jižním cípu mělnické vinařské oblasti se věnuje taky vinařství. Jak už to na vesnici bývá, slovo dalo slovo a když se pan doktor pochlubil, že se mu povedl Vavřineček, nebylo od slova daleko k pozvání. V pátek večer jsme zasedli, abychom probrali některá místní vína a pár dalších věcí, jak je slina na jazyk přinese… Pokud jsem se někdy vyjadřoval přezíravě o perspektivě červených vín z Moravy a z Čech, odpusťte mi to. Ale nevím, jestli mi to poznání k něčemu bude, protože náš pan doktor je malovinař a víno neprodává.

Přeskočím několik položek včetně čtenářsky vděčného Rosé CDD (Co dům dal) 2007, kdy následkem dubnových mrazíků pomrzlo vše kromě resistentů Fénix a Prim, které poté vytvořily základ cuvée spolu s dalšími asi čtyřmi odrůdami… samo o sobě to bylo víno z nouze, ale jako předehra k Vavřincovi to bylo výborné.

Ovšem ten Vavřinec! Přesněji Svatovavřinecké 2006 Samotok s 12,6 % alkoholu! Strčil by do kapsy skoro všechna červená, která jsem poslední rok pil včetně asi 200 burgund. Hrozny měly při sklizni 19,5 stupně cukru, doslazeno na 23 stupňů. Bomba od nalití – hustá až černá barva, na moje vtípky o dobarvení Neronetem výrobce odpověděl, že je to 100% vavřinecké a barva je následkem velmi častého potápění matolinového koláče (dva týdny po 4 hodinách). Vůně je typická svatovavřinecká, silná, ale jaksi ohraničená a příjemná – konečně se po tolika ochutnávkách můžu s Vavřincem usmířit! Ve vůni borůvky, třešňový kompot, povidla a akátový soudek. K chuti nemám žádné poznámky, protože se víno vypilo dřív, než jsem na psaní poznámek pomyslel, ale myslím, že se tam hlavně opakovaly dojmy z vůně, pamatuju si, že víno bylo krásně hladké, bez tříslovin, krása!

Dvě věci mi ten zážitek kalí. První je nasnadě – víno se nedá koupit, píšu tady o něm skoro zbytečně. Nebude ani na mělnickém Winefestu (ptal jsem se na to) a nejspíš další butylky nezískám ani já – je ho málo a výrobce si je dobře vědom toho, že je to vyjímečný skvost. Druhá vada na kráse je spíš soukromá. Tohle víno jsme měli na jiné soukromé degustaci v prosinci 2007, takže zhruba před čtyřmi měsíci, a poklad jsme neobjevili. Je možné, že se víno za pouhé 4 měsíce vyladilo o takový kus? Je možné, že jsme takový skvost měli pod nosem před 4 měsíci a nepoznali to? To určitě možné je, tehdy to byl spíš společenský večírek než soutředěné vínoznalectví, ale stejně mi to soukromě nepřidá. Ostatně nedávno jsem tu měl příspěvek o Pinotu z burgundského Vosne Romanée za 7,50 €, které jsem shledal vynikajícím, přestože před rokem mi nic neříkalo. Tam se to dá zdůvodnit, víno mívá brzy po nalahvování znatelný pokles kvality a po roce se může začít významně zlepšovat, ale raději bych si byl jistý už napoprvé.

Mimochodem, na závěr koštu jsem připravil burgundské Cote-de-Nuits Villages 2003, z renomovaného podniku Vincent et Denis Berthaut z Fixinu (obrázek nahoře). Přivezl jsem si karton v roce 2006 a nechtěl jsem na košt stavět mezi domácí mělnická vína nějaké drahé Premier Cru, aby to nevypadalo, že chci soutěžit, ale kdyby to byla soutěž s bodováním, tento Pinot by vedle předchozího Vavřince propadl, a všechny moje červené burgundy s ním. Možná si budu muset svůj vkus osvědčit a na konci května, až se vrátím s novými nákupy z Burgundska, uspořádat zase veřejnou degustaci. Přespolní zájemci o účast mohou přičinit poznámku do komentářů nebo na můj e-mail.

Sommeliér ze mě už nebude. Příchod jara a první závan pylů mi úplně vyřadí nos, občas i běžná domácí neshoda mi vyřadí žaludek, takže živit bych se tím nemohl. Přesto popisovaný zážitek s Vavřincem je vlastně tím důvodem, pro který to všechno dělám. Snaha dotknout se hvězd, hledání dokonalosti, která nalezena okamžitě mizí, takže docházím k poznání, že hledání je vlastně důležitější, než jeho výsledek, a že cesta může být cíl. Je povzbudivé, že ta hledaná dokonalost se nakonec najde jen kilometr od mého bydliště (jo, tak daleko leží vinice). V poslední době se mi stalo víckrát, že jsem vynikající vína našel u malovinařů (nebo malých vinařů – to není totéž!) v malých objemech. Opačnou stranou mince je to, že dost často se taková vína nedají koupit. Pokud se koupit dají, často v tak malém množství, že nemá cenu o tom psát (ani v blogu). Určitě ale má smysl je hledat. Podporujte svého vinaře!

Dnes to není článek na přivítanou s novým bloggerem na www.wineblog.cz. „Wine blogging is for losers“ (volně přeloženo, Blogování o víně je pro ztroskotance) je podtitul amerického wine-blogu Wine-ing 2.0. Pokud hledáte čtení nejen o víně, které neurazí ani nenadchne, prostě fajn blog, není to nic pro vás! Tenhle web rozhodně není pro ty, kdo nerozumí vtipu, a jak říká varování v záhlaví: „Jo a jestli jsme o vás ještě nenapsali, nebojte se, napíšeme… a nebude to hezké.“ Myslím, že čtenáři se okamžitě rozdělí na nadšené fanoušky a znechucené odpůrce. Pro ilustraci překládám příspěvek z 25. března: (obrázky jsou ukradené z webu Wine-ing.20, na prvním je etiketa nového vína 2×4)

Firma Constellation včera oznámila úmysla vstoupit na trh s novou značkou vína, pojmenovanou 2×4. Jak nám řekl obchodní ředitel pro východní pobřeží Henry Woodbottom, „Zjistili jsme, že existují lidé, pro které jsou naše vína příliš ovocná.“ Nové víno je směs Cabernetu, Merlotu, Syrahu a překvapivě i řecké odrůdy Agiogitko a bude zrát v dubových sudech po 48 měsíců. Předpokládá se, že se bude stáčet do nových sudů každé 3-4 týdny. „Je nám jasné, že víno bude drahé,“ řekl Woodbottom, „ale očekáváme, že zákazníci s ovocnou fóbií si rádi připlatí.“ Očekávaná cena je přibližně 1299 dolarů za láhev, vyrobí se 2 kartony.

První zprávy ukazují, že známý vinný guru Robert Parker vsadil jmění na en-primeur nabídku těchto vín, určenou jen adresátům přísně tajného mailing-listu, o kterém náš zdroj řekl, že „není určen smrtelníkům.“

Pod příspěvky jsou podepsáni tři autoři, Over Oaked (Přebarikovaný), Over Extracted (Přelouhovaný ?) a Flabby Chard (Nanicovatá Šardonka ??? – to bude asi bloggerka), kterým není nic svaté. Bezuzdnou prču si dělají nejen z Roberta Parkera (Robert Parker bude publikovat recenze jen na Twitteru), Opus One (Sklepy Opus One zamořili bobři) a šmahem ze všech kolegů-bloggerů (Vědí ti dva z Catavino aspoň kde leží Španělsko?), ale i z Nedotknutelných jako Gary Vaynerchuk nebo hlasování o nejlepší blog Wine Blog Awards. Bloggerky nedávno dostaly svůj příděl v článku „Bloggerky protestují nahoře bez.“ (z tohoto článku je spodní obrázek)

Zvlášť doporučuju příspěvek „Kathleen Lisson je chytřejší než páťák“ (a videa, sám jsem neměl výdrž sledovat až do konce vzrušující video „Jak otevřít a odšpuntovat láhev vína„) Velmi přesně to v diskusi vyjádřil Paul Mabray, šéf firmy Inertia: „To nebylo pěkné, kluci. Kathleen je hodná holka a fakt se snaží. Souhlasím s Robertem, že tento příspěvek překračuje hranici mezi legrací a krutostí.“ Od dob Jaroslava Haška se takový humor, plný osobních narážek a útoků, v Čechách neprovozuje (a je to škoda). Humor bloggerů ze Wine-ingu je občas docela drsný, ale zdá se, že americké publikum není zdaleka tak cimprlich jako to české. (A bloggeři z Wine-ing 2.0 se rozhodně nezdržují s datlováním smajlíků, když o někom napíšou drsný vtip.) Není to hezké a není to ani politically correct, ale je to nejzábavnější wine-blog, co znám.

S rozkoší si představuju, kolik lidí by se urazilo, kdyby se blogger Over Oaked pustil do debaty o moravských V.O.C. nebo do Manifestu pokročilého bloggera… a rovnou se omlouvám, samozřejmě Manifest nepatří do wine-bloggingu! Škoda, že je česká wine-blogová scéna tak maličká! Kdybych měl vymyslet pár parodií na kolegy ve stylu pošuků z Wine-ing 2.0, napadá mě jen „Nový wine-blog má image pohřebního ústavu“ (sledujte zítra!) a „Utajená svatba českého wine-bloggera se starší dámou z Auxey-Duresses“ (pozítří) a popozítří mě najdou zabitého. Možná vás napadnou další témata hodná klaunského šklebu a parodie, poraďte!

Podle nejnovějších zpráv, které přicházejí z Polešovic, je celosvětová móda drahých barikovaných vín za námi. Ve známé polešovické Šlechtitelské stanici se podařilo týmu, vedenému nestorem domácího vinohradnictví profesorem Vilémem Krausem vyšlechtit křížence odrůd Cabernet Sauvignon x Merlot x dub letní – Quercus robur.

Po dvaadvacetiletém úsilí je nový kříženec připraven projít procedurou zápisu do knihy odrůd. Jak nám řekl náš zdroj, který si nepřeje být jmenován, „Novošlechtěnec je poměrně rezistentní a nenáročný na půdu, uchytí se všude tam, kde roste dub. Nevýhodou je složitější sklizeň a menší hektarový výnos, zatím se nám nepodařilo naučit dub, aby rodil žaludy v hroznech.“

Víno z novošlechtěnce postrádá banální primární ovocné chutě, ale je bohaté na dřevité bukety (vanilka, skořice) a tříslovinové chutě. Pokud se podaří odrůdu zavést do praxe, bude to mít za následek snížení ceny barikovaných vín, protože už nebude třeba finančně náročného několikaletého školení vína v nových dubových sudech.

Velká bordeauxská vinařství nabízejí horentní sumy za polešovickou Šlechtitelku. „Pro bordeauxská vína představuje určitou hrozbu snaha polešovického týmu naroubovat na dub i trojkřížence Cabernet Sauvignon x Merlot x Cabernet Franc,“ pravil jeden z představitelů francouzského INAO. Jako první komentoval polešovický úspěch nezávislý blogger a známý milovník moravských vín J.Č.: „Stejně zase utratím majlant za En Primeur. Nejbližších dvacet let není pravděpodobné, že by se bordeauxské červené sklízelo v lese jako jmelí.“

Na vinné stezce v Itálii je název anglicky psaného blogu, který se zabývá italským vínem, a který byl letos nominován na americké wine-blogové ceny v kategorii obsah. (Umberto Eco by na můj účet dodal, že všechny blogy pojednávají zase jen o jiných blozích 🙂 Pokud klikáte ze Skleničky na Jižní Svah a zpátky, tak vězte, že v USA byste se uklikali, wine-blogů jsou tam nejspíš stovky. Pokud mám mluvit za pana Skleničku, ten čte Brita Jamieho Goodea (ale asi přestane, Goode je suchopárný vědec), ňůjorský Brooklynguy’s wine & food blog, miluje Frantíka navštěvujícího francouzské vinaře i japonské saké-palírny s neuvěřitelně dokonalýma fotkama, mít jen o trochu víc času a peněz, četl by a vařil podle FX kuchyně (hledáte-li recepty a honí vás mlsná, doporučuji tento odkaz.) Nadějně vypadá Wilma, ale objev objevů je pro mě Italská vinná stezka – takhle bych chtěl umět psát o víně! A není to jen o italském víně, lifestylové přesahy jsou v tom psaní zřejmé. Úplně mě dostal nedávný příspěvek Obejmi Itala v sobě (haha, to neměl být dvojsmysl, ale jak to mám sakra přeložit s ohledem na smysl celého článku :-). Zkusím kus ocitovat (obrázek je vypůjčený z Italské vinné stezky):

Jednou nebo dvakrát jste byli v Itálii. Možná jste tam dokonce chvíli žili. Dost dlouho, abyste získali pocit, že vás něco přitahuje. A pak se vrátíte do svého běžného života. Jste sami. Neslyšíte překřikování pěti Italů mluvících současně, leda ve vaší hlavě. Jdete do kuchyně. Mísa s čerstvým ovocem tam chybí. Otevřete chladničku a džus ze sicilských pomerančů tam není. V rohu stojí láhev kalifornského Chardonnay, poloprázdná. Co uděláte se svým životem?

P.S. Italskou vinnou stezku jsem si samozřejmě dal do záložek, ale trochu mě to nakoplo. Už měsíc ve mně hlodá nespokojenost s vlastními texty a přemýšlím o tom, co s tímhle webem udělat. Takže se vrátím k původní periodicitě (psát jen když mám pocit, že to stojí za psaní, nebrat druhák, jen samotok) a ruším statistiky. Nevím, jestli to zvedne literární úroveň příspěvků, ale snad to přidá uspokojení v mé vlastní bilanci. A pokud budou pro vás zdejší pauzy mezi příspěvky moc dlouhé, klikněte si na Italskou vinnou stezku nebo wineterroirs.

O chystané klasifikaci vína V.O.C. jsem už tady psal. Minulý týden se objevily nové informace, napřed ve Vinařském obzoru (vejcuc u Cuketky), potom originál tady. Tak dlouho jsem se posmíval neuspořádanému marketingu domácích vín, tak dávno už jsem někde vtipkoval, že to nejmenší, co mohou moravské vinařské podniky pro svá vína udělat, je napsat na etiketu GRAND CRU – a už je to tady!

Já vím, že to bude ještě dlouhá cesta, ale už teď je jasné, že je našlápnuto špatným směrem. Vysvětlím stručně důvody skepse. Nic proti apelačnímu systému, Francouzům ho může závidět celý svět. Hlavně proto, že systém je dobře nastavený. Díky tomu fungují samoregulační mechanismy, které podporují zvyšování kvality vína. (Pokud si někdo ještě myslí, že apelační systém nefunguje, ať se zamyslí nad tím, proč je celosvětově a dlouhodobě nejúspěšnějším vínem šampaňské.) Před časem jsem tady o VOC rezignovaně napsal, že si velké podniky stejně prosadí své zájmy, a tento dojem mám i z nejnovějšího návrhu.

Už dnes někteří malí vinaři nenechávají svá vína zatřiďovat, protože by se jim to nevyplatilo, a prodávají je jako zemská vína. Pokud se prosadí, že marketingová značka VOC se bude udělovat jednotlivým vínům v jednotlivých ročnících (viz návrh) a ne vinicím, pozemkům (jako ve Francii), přinese to ještě větší finanční nároky na zatřiďování (degustační komise pro každý jednotlivý případ). Pokud jsem v poslední době našel na Moravě opravdu vynikající víno, bylo to u malovinaře, který podle předpisů vůbec nesmí víno prodávat, ne u králů vinohradu, kteří zaváží hypermarkety. VOC konstruované podle současného návrhu jen zvětší příkop mezi trhem a malými vinaři, kteří na trh téměř nemají přístup, a v důsledku povede ke snížení kvality a unifikaci vín jako průmyslových výrobků.

O tom, že na současném stavu nevidím hnidy jenom já, svědčí i Otevřený dopis orgánům Svazu vinařů ČR pana Horešovského. Valná hromada Svazu vinařů 20. března 2008 musela mít zajímavý průběh.

Jediný klad vidím v tom, že se konečně zbavíme starého, nepřehledného a nefunkčního systému klasifikace vín, který v duchu těch nejhorších tradic osmdesátých let předpokládá, že čím víc cukru v bečce, tím lepší víno.

Abych nekončil pesimisticky, Prague Trophy má taky své klady, ale pokud si chcete přečíst opravdu nezávislou, zábavnou recenzi nabídky vín, klikněte si sem. Tolik nezávislosti, srandy a osobní statečnosti se dá jenom závidět!

Přiznám se, že jsem od jednadvacetiminutové talk-show Marka Ebena s nestorem (česko)moravského vinařství profesorem Vilémem Krausem nečekal mnoho. Měl jsem na něj dlouho pifku, protože jsem si pamatoval jeho radu vinařům z jedné pětadvacet let staré příručky – vyklučit vinici po dvaceti letech, kdy réva začíná dávat menší úrodu.

Nedělní Plovárna s prof. Krausem ale přinesla svěží povídání o pěstování révy i výrobě vína, kde i názory časem překonané byly zasazeny do dobového rámce a osvětleny, se zábavnými exkurzy do antické historie i zaujatým vyprávěním o vypravěčově lásce, křížení a kultivování nových odrůd vinné révy. (Bohužel jsem si přitom uvědomil, že i zaručeně moderní názory na výrobu vína, na které bych dnes přísahal, budou za dvacet let vývojem vinohradnictví překonány.) Je-li zajímavý vypravěč se zajímavým tématem, zapomenu na jednadvacet minut i na to, že Plovárna není moc televizní pořad a Marek Eben je v něm už podvousté stále stejný.

Nejvíc jsem ocenil právě pohled pana Krause na to, jak se měnil přístup k pěstování vína a k hektarovým výnosům včetně toho, jak tato změna ovlivnila barvu vína a použití Neronetu, první odrůdy, kterou profesor Kraus vypěstoval. Premiéra byla v neděli večer, opakuje se v noci ze středy na čtvrtek 20. března ve 3:05 na ČT 1 – takže příležitost pro vaše videorekordéry. Nenechte si ujít!

Konečně – valí se na nás první vína ročníku 2007! Už jsem tady sice opěvoval tvrdonická vína ročníku 2007, ale to byla vína malovinařů, která se nedají koupit (http://vins.blog.cz/0802/vystava-vin-tvrdonice-sobota-23-unora-2008). Taky jsem tady jásal nad rakouským veltlínem 2007, ale to nebyl DAC Weinviertel, ale jen předehra, mladé víno (http://vins.blog.cz/0803/slibna-predehra-07 – omlouvám se za ty neohrabané odkazy, ale Blog.cz stále trvá na svém vylepšeném editačním systému, který jinou možnost nenabízí). Konečně mám plnohodnotné víno z loňského ročníku : Vermentino di Sardegna „La Cala“ D.O.C. 2007, pozdrav ze slunné Itálie.

Přišel jsem k němu náhodou, poté co jsem tady vyvěsil článek o Le Volte 2005 (http://vins.blog.cz/0803/tohle-vino-si-budu-pamatovat-le-volte-2005) jsem si zajel k prodejci koupit další dvě lahvičky, a přitom jsem objevil i tuto novinku. Rovnou napíšu, že to není žádný zázrak, to italská Vermentina nebývají. Jak jsem je poznal za dovolených v Itálii, jsou to mladá svěží vína, určená k rychlému vypití do vánoc, ideální jako doprovod k rybám a mořským plodům. Dodnes vzpomínám na první pozdní večeři loňské dovolené v toskánském San Vincenzu – když jsme si v pizzerii objednali carpaccio z lososa jako předkrm a k tomu Vermentino, znuděný číšník se rozzářil a očividně schvaloval naši volbu. (Někdo skeptičtější by mohl napsat, že byl překvapen, že barbaři, kteří si nedovedou objednat v italštině, dokážou správně spárovat jídlo s pitím.) Na podzim jsme doma na zahradě spáchali ochutnávku šesti Vermentin, rozdíly mezi vzorky byly malé a těžko popsatelné, ale ugrilovali jsme k nim pstruhy a byl to úspěch. Právě tak nemá význam hledat rozdíly mezi ročníky 2006 a 2007 (viz foto). Naše Vermentino 2006 překvapivě přežilo ve skvělé formě, ale nijak tím nezískalo. V zásadě je to víno k rychlému vypití, ideálně ještě v Itálii v turistické sezóně.

Vermentino je moje letní láska, o které naštěstí neplatí Šrutův bonmot o tom, že „přetáhli letní lásku do září.“ Objevil jsem je v italských supermarketech COOP (6 €) a zamiloval se. V Čechách prakticky neznámé víno dovážela jakási firma z Roztok u Prahy (kolem 350 Kč), až vloni jsem je objevil v letňanském velkoobchodu LESA za 240 Kč. Jak mě uviděly, hned mi tři lahve skočily do vozíku! Výrobce Sella e Mosca (www.sellaemosca.com) je přední sardinské vinařství zaměřené na velkoobchodní řetězce. Víno vyrábí pouze z vlastních hroznů, ostatně má osázených 500 hektarů vinic. Na jejich webu jsou i ukázky jejich reklamních kampaní, mimochodem velmi zdařilých a přímo vybízejících k představě, jak by podobná, počeštěná kampaň fungovala v našem prostředí. Ostrov na horním obrázku bohužel není Sardinie, jak by se k textu hodilo, ale Elba.

Víno má světle žlutou čirou barvu, po nalití se hladina sklenky pokryje závojem miniaturních bublinek. Vůně je jemná, medová, chuť překvapivě hladká s jemným perlením na jazyku. Hodně jemné kyseliny, tenké tělo, bonbonová dochuť (Bon Pari). Obvyklý minerální podtón je sotva znatelný. Netradičně vysoký je obsah alkoholu (12,5%), obvykle to bývá o procento méně. Pokud bychom víno ochutnávali v létě na zahradě k rybě, nejmíň jednu hvězdičku bych mu dal! (ale pokud jde o Vermentino, nejsem vůbec objektivní 🙂