Před týdnem jsem se připravoval na blížící se ochutnávku italských vín a narazil přitom na zajímavou soutěž italských vín. Vyčetl jsem to tady, na webu Daniela Cernilliho. Ve stručnosti, v červnu 2012 Luca Gardini a Andrea Grignaggini svolali do Milána skupinu (italských i zahraničních) novinářů a odborníků k degustaci, která měla sestavit seznam padesáti nejlepších italských vín. Účastníci s předstihem nominovali každý padesátku podle svého výběru a do degustace vybrali pořadatelé 160 vín – všechna, která měla aspoň dvě nominace. Hodnotilo se naslepo a výsledkem je jen seznam padesáti nejlepších a skóre ve stobodovce.

Je to zajímavé čtení, i proto, že mnohá vína jsou dostupná i u nás. Navíc je jasné, že výchozí seznam nebyl ovlivněný žádnými komerčními tlaky – pokud by někdo z účastníků nominoval svoje koně, dvojitá nominace a následná slepá degustace by měla postranní vlivy omezit. Myslím, že zárodek podobné soutěže už doma žije díky MUDr. Křístkovi a ostravskému K.A.H.A.N.u.

Vždycky jsem tvrdil, že stobodovka je pro soutěž něco jako svinovací metr pro zedníka – nástroj pro snazší porovnání velké řady měření. Nehodí se pro vybírání vína na večírek s kamarády nebo na večeři se slečnou (podobně jako nebudete měřit dojem z architektury svinovacím metrem), ale na soutěži má svoje místo. A pokud máte důvěru v porotu a znáte dostatečně hodnocená vína (zejména druhá podmínka bývá nesplnitelná, když chcete posuzovat výkon poroty, která hodnotila třeba sedmdesát Sauvignonů a sami jste letos ochutnali sotva deset), je to zajímavé čtení včetně těch protivných bodů ve stobodovce :o) Pár poznámek k italské soutěži…

1) už při prohlížení páté desítky je zábavné srovnání cen. Číslo 48, Solaia 2009, 180 EUR. Číslo 44, Montevetrano 2010 (Sassicaia italského Jihu, dováží Markuzzi), 50 EUR. Bodový rozdíl minimální, cenový rozdíl významný, jestli si kupujete víno za svoje peníze :o) Pro pobavení, 43. místo Masseto 2008 za 400 EUR, 42. příčka – pro mě neznámé Primitivo di Gioia del Colle 17 2009 (Polvanera) za 22 EUR. Zcela bez ironie – tohle Primitivo bych si hned koupil!

2) 37. místo bralo víno Vitovska 2007 (Vodopivec). Bílé, 40 EUR, 91 bodů a podle komentáře báječného vinného komunikátora Cernilliho kachetinská metoda následovaná barikovým sudem :o) Nic o tom nevím, ale hned bych utratil dalších 40 EUR. Znáte někdo vinařství Vodopivec?

3) 32. místo a Villa Bucci 2007, Verdicchio dei Castelli Jessi Classico Riserva, dováží Markuzzi. Bílé víno ze zprofanované odrůdy a podceňovaného regionu – 35 EUR a 91 bodů. Psal jsem o něm v dubnu tady a přestože je na blogu.cz reklama zakázaná a pan Sklenička je naprosto neúplatný, kdybych náhodou dostal lahev, klidně bych o něm psal znovu :o)

4) třetí desítka je pro mě s vyjímkou několika vín od velkých producentů neznámá. Ve čtvrté desítce přichází skutečná bomba, na 19. místě je Vitovska 2008 (Zidarich). 26 EUR a 93 bodů. Bílá odrůda Vitovska už podruhé a ani jedno Chardonnay! (Pro úplnost – Chardonnay je v žebříčku třikrát, ale pokaždé jen v šumivkách z Franciacorty.) Na 17. místě sicilské Rosso del Soprano 2008, (17 EUR a 93 bodů, zase Markuzzi 🙂 už jsem ho tady v minulosti zmiňoval několikrát, a přestože je na blogu.cz reklama zakázaná … (viz výše). Nerello Mascalese se dere žebříčkem vzhůru, kde zůstal Merlot a Cabernet?

5) Radici Riserva 2005 (Mastroberardino) na sedmém místě. Tentokrát Chovan jako dovozce :o) 28 EUR a 94 bodů. Sedmé místo a 28 EUR? Není to nepoměr? Na třetím místě – já to věděl, že tady někde bude – italská ikona, Sassicaia 2009 s 96 body. Její postavení je zřejmě neotřesitelné.

První místo? Absolutní překvapení a pro mě důkaz otevřenosti porotců, absence předsudků a prostě bomba. 97 bodů pro víno ze skoro banální bílé (!) odrůdy. Trebbiano d’Abruzzo 2007 od Valentiniho. Na vrcholu italského žebříčku vesměs červených (Barola a Brunella jsem ani nepočítal) trůní bílé Trebbiano. Už kvůli tomuhle objevu ta soutěž stála za to! (Už jsem o tom mluvil s jedním italským someliérem, řekl mi: Znáte Valentiniho? Neznáte? To musíte ochutnat!) V úterý jsem tady psal o některých trendech v italském vinařství, dají se ukázat i ve zmiňované padesátce. Navíc: do očí bijící otevřenost porotců vůči novým trendům dává tušit, že se toho děje hodně a že se máme na co těšit!

Samozřejmě mě při čtení napadalo, jak by podobná soutěž vypadala v domácích podmínkách. První otázka: kdyby podobná porota vybrala dvacítku nejlepších domácích vín, znal bych jich aspoň tolik, jako u italské padesátky? Shodnul bych se s porotou natolik jako s tou italskou? (Například s porotou Národního salonu vín se neshodnu, ale to je zbytečné připomínat.)

Ale hned jsem zase vystřízlivěl. Podobnou soutěž prostě v Čechách neuděláme. Těžko najít dost nezávislých a i kdyby, je vůbec reálné, aby se shodli na způsobu výběru a hodnocení? Trochu Italům závidím – ne vína, ale to, jak je umějí společně propagovat!

Moselské ryzlinky pro všechny dosud přihlášené bedýnkáře jsou objednané a když všechno půjde dobře, přijednou příští týden. Pro ty, kdo je budou chtít zase ochutnat společně, jsem rezervoval na úterý 4. prosince večer vinotéku Le Caveau. Kromě šesti ryzlinků z bedýnky vezmu dva ryzlinkové sekty, staré Spatlese s názvem Kranklay (tak se jmenuje nejlepší poloha na vinici Urziger Wurtzgarten) a několik starých Spatlese a Auslese. To bude napínavé dobrodružství, protože jsem je sám dosud neochutnal a ani neochutnám – Stefan Erbes mě vybavil archivními vzorky z různých ročníků, ale mám vždycky jen jednu lahev. Na ročník 2003 si ještě troufám, ale jak dopadne ryzlink z ročníku začínající 199_, to neodhadnu. Možná pro jistotu přibalím i nějaký Grand Cru Riesling z Alsaska. Jestli to chcete zkusit, přidejte se. Začínáme v 18:30, vstupné je 300 Kč. Přihlásit se můžete tady.

Dnes jen pár fotek z jedné degustace. Fausto Borella se pokusil zhustit týdenní školení do hodiny. Jestli jsem zpočátku nevěřil, že se olivový olej dá degustovat jako víno, jeho nadšení mě přesvědčilo.

Nemusíte vždycky degustovat jen víno. Tohle jsme měli jako neutralizační pečivo. Jabka.

Ale vážně, je pár důležitých věcí. Olivy musíte sklízet v září a říjnu, aby měly dostatek polyfenolů. Polyfenoly jsou antioxidanty, jsou zdravé a pro olej jsou důležité.

Podle gesta se zaťatými pěstmi teď Fausto určitě mluví o lisování. Ale lisování není všecko…

Olivový olej vyzrává v nerezu, bez přístupu vzduchu. Fausto ukazuje, jak musíte tank přiklopit, zavřít, aby tam vzduch nemohl. Hodí se mu k tomu i nakrájená jablka z druhé fotky, připomene na nich, jak rychle oxidují. Kdo jste někdy dělali jablečný mošt, znáte to – původně zelenkavá jablečná šťáva zhnědne během minuty, jak ve zrychleném filmu. Takře žádné skladování v otevřených nádobách!

Košt začíná vůní, žádné body za barvu. Papírový ubrousek v levé ruce hraje velkou roli. Druhou hlavní roli má větší kelímek po straně na vyplivování. Kyseliny naopak nehrají žádnou roli, je jich minimum.

Tak co tam cítíte? Zeleninovou vůni? Artyčoky? Chřest? Trávu a olivy? Hořkost a bílý pepř?!

Tohle je bomba, Frantoio, už je to jasné? Toskánsko produkuje jen 5 % italské produkce, ale odrůda Frantoio je nejlepší!

Původně jsem myslel, že to bude fotohádanka, cože jsme to koštovali? Olivové oleje jsou ovšem celkem jasné, naopak odrůdy Grignano, Frantoio a Nocellara del Belice by asi byly příliš exotické na hádání. Kdo chcete, můžete hádat třeba kdy se ta degustace konala? :o)))

Doma jsem hned prověřil olivový olej, co jsem si v létě přivezl z Toskánska v třílitrových kanystrech. Kdepak, kam se hrabe můj Extra Vergine Olio di Oliva na ty, co jsme degustovali s Fausto Borellou!

Aby bylo úplně jasné, že nejde o ironii, dodávám, že až povedu svou příští degustaci, už se nebudu držet zpátky a přitopím pod kotlem. Nebudu se ostýchat šlapat na plyn a prodávat nadšení, asi jako se ukazatel na křižovatce nebojí ukázat nalevo nebo napravo. Víno nebo olej, je to jedno!

Zatím naposledy se vracím k nedávnému výletu na Moselu. Když se řekne Mosela, je to skoro synonymum pro ryzlink. Český název odrůdy je Ryzlink rýnský, ne moselský, ale pro mě byly už dávno, od prvního setkání, moselské ryzlinky daleko nejpřitažlivější.

Stěžoval jsem si v prvních zprávách z výletu na ohavné počasí. Poslední den odpoledne se konečně oblačnost roztrhala a vykouklo slunce. Hned se všechno změnilo! Přidávám pár fotek, vesměs těch z jediného slunečného odpoledne.

Minulý týden jsem odvedl dvě degustace, v úterý pro účastníky italských komunitních bedýnek, ve středu podobnou jako firemní večírek. Rád to dělám i pro úplně neznámou společnost, abych si ověřil, nakolik jsou srozumitelná a nosná témata, o kterých tak rád píšu tady na blogu.

Dvě vína měla na degustacích překvapivý úspěch. Pecorino z Torre Raone a potom „víno reklamní přestávky,“ moselský ryzlink z Weingut Karl Erbes. Rozlil jsem jednu lahev ryzlinku a prodalo se osm moselských Komunitních Bedýnek. Uváděl jsem to jako reklamní přestávku a vyplnilo se to doslova!

O víkendu jsem dopíjel vzorky přivezené před týdnem z výletu na Moselu. Dost těžko jsem si přitom vzpomínal na to, kde jsem které víno koupil, ale po ochutnání se to vždycky vyjasnilo. Kusovky z obdivované Mosely trpí podobnými neduhy jako domácí vína. V sobotu jsem měl už druhé suché Spätlese bez nadšení, zato s podezřením na vyšší než malé množství síry a s disharmonickým nahořklým tónem v závěru chuti. Dvě lahve otevřené v pátek a v sobotu jsem koupil jako výkupné na ochutnávkách, kde mě nic nezaujalo, a ten dojem si potvrzuju i doma. Moselský ryzlink umí být skvělý, ale vyžaduje to „německou preciznost.“ Při obvyklé strohosti či útlosti ryzlinku se každý nedostatek projeví. Porovnávám to s několik dní otevřeným 2011 Urziger Wurtzgarten Rieslingem Spätlese z Weingut Karl Erbes, jedním z šesti vín z bedýnky. Ještě včera se mi zdál až moc jednoduchý, příliš ovocný a sladký. Teprve po průměrném ryzlinku vynikne :o)

Snad na každé degustaci, kterou vedu, se dostanu i na téma vztahu mezi společenskou tolerancí k pití vína a křesťanstvím. Kříže na vinicích nedovolují zapomenout, v Burgundsku jsou jen vyšší a štíhlejší :o)

Rrrriesling!

V neděli jsem se vypravil na SM slavnosti na Jiřák. Nebyla taková zima jako před rokem (ale zase mě to přimělo přečíst si po sobě, co jsem psal před rokem a ejhle, je tam pár laskavých slov pro Zweigelt, který tři čtvrtě roku poté vyhrál šampiona na soutěži Prague Wine Trophy) a dav byl skoro neprostupný. S krabicí vzorků jsem si odnesl i nový krásnohorský Muškát moravský 2012 a hned večer se mu podíval pod screwcap :o) Kdykoli se u mě v běžném roce na stole objevila vína aktuálního ročníku, bývala z Austrálie či Nového Zélandu, protože tam se sklízí už na jaře!

Krásnohorský Muškát 2012 je víno trochu ostré, štiplavé a hranaté, ale dobře pitelné. Úplně suché s nízkým alkoholem (11,5%), klidný společník z té nenáročné kategorie. O předchozím ročníku jsem už přiznal, že jsem mu v červnu v Prague Wine Trophy dal naslepo 82 bodů (vůbec nesdílím webovou fobii z degustátorů a stobodovky, která se přehnala dvěma blogy minulý týden a rád se hodnocení účastním, když si na mě někdo vzpomene a pozve mě), a myslím, že ročník 2012 Muškátu se i s tím šroubovacím uzávěrem po Novém roce ohladí a bude OK.

V žižkovské vinotéce Le Caveau, pražském distribučním centru Komunitních Bedýnek, se našla jedna zapomenutá krásnohorská bedýnka ze srpna. Řekl jsem si, že už je moje – jinak by se o ni už dávno někdo hlásil. Jako první šlo pod vývrtku Zweigeltrebe 2011 a hned po prvním napití jsem si medil, že jsem si v Krásné Hoře řekl o celý karton. Víno krásně vyzrálo, kromě typické višňové barvy má parádní vůni zralého peckového ovoce, v chuti suché a podobně jako ve vůni ovocité i s dotekem tříslovin, jako by bylo v sudu (ale nebylo :o) Myslím, že se od července, kdy jsem ho chutnal poprvé, pěkně rozvinulo, ale že už se o moc dál vyvíjet nebude a je načase ho vypít.

V červenci mě v Toskánsku bohatě zásoboval vínem i komentáři Ken Lenzi, francouzský sklepmistr monteskudájského vinařství Marchesi Ginori Lisci. Zmínil jsem se mu, že bílá vína děláme u nás doma lepší, než jaká jsou (obvykle) v Toskánsku, tak mi řekl, ať mu krabici něčeho zajímavého pošlu. Poraďte mi: co byste poslali vinaři do Itálie nebo do Francie jako ukázku domácího vinařského umění?

Pokud jde o červená, určitě mu pošlu Zweigelt 2011 z Krásné Hory (myslím, že odrůdu nezná, tak to bude zajímavé, a s 11,5% alkoholu to bude kontrast k červeným vínům, která vznikají v Toskánsku) a i nějaká bílá už jsem vybral. Stále mi chybí ryzlink a vůbec je to zajímavá otázka: Co byste poslali vinaři do Itálie nebo do Francie jako ukázku domácího vinařského umění?

Kdysi dávno v sedmé třídě se nás učitelka angličtiny ptala, jakou hudbu máme nejradši. Aleš poslouchal Beatles, taky měl přezdívku Beatník. Já jsem už tehdy ujížděl na country a druhej Aleš hrál vážnou muziku. „Já miluju džéééz,“ protáhla třídní krasavice Eva Bendová. Učitelka trochu strnula a po chvíli se zeptala: „Fakt jazz? Myslíš tu černošskou muziku se spoustou saxofonů a klarinetů?“ Bendová trochu tápala, ale pak to vysvětlila – „no ty písničky co hrajou v rádiu. Gotta, Matušku, Vondráčkovou, Pilarku.“ „Takže popík,“ shrnula to úča.

Vzpomínka se vynořila při četbě jedné webové diskuse o nedávné vinařské angažovanosti Marka Vašuta. Cituju: „V regálku před kasou „Novinka v nabídce“ Barolo za 7,77 €. No nekup to za ty peníze.“ Barolo za 200 Kč? Kdepak – popík!!!

Už jednou jsem tady psal v článku o Masterclass s Lynne Sherriff, že trh s vínem je ostře segmentovaný. Říká se tomu všemu víno, ale není víno jako víno. Myslím, že ti, kdo pijí rukodělně či řemeslně udělaná vína od malých vinařů nemají docela nic společného s těmi, kdo kupují v supermarketech unifikovanou velkosériovou produkci vín v ceně do 120 Kč. Možná je to jen zmatení jazyků, možná jen nedorozumění. Možná je to jen flashback na ně samé v zárodečném stádiu :o) Konzumenti, kteří vynakládají čas i peníze na to, aby si sehnali informace a nakoupili zajímavá vína, často přehlížejí konzumenty ze supermarketů jako stádo ovcí. Supermarketoví lovci zase soudí o nás (hledačích fermentované krásy :o) že jsme snobové, protože k dosažení stejného účinku musíme vynaložit mnohem víc práce a peněz. V jistém ohledu jim můžeme závidět: neurolog by dokázal, že slast bohatce, snídajícího kaviár a šampaňské, je stejně velká, jako slast chudáka (tedy když v neděli zjistím, že mám prázdnou ledničku a snídám opečený chleba s džemem a hořký čaj).

Podobné souvislosti najdete nejen v muzice, ale i v literatuře nebo v jídle. Někdo si nenechá vzít svůj bůček, i kdyby mu nakrásně v michelinské restauraci nabízeli slavičí jazýčky restované na rozmarýnu s brusinkami. Zrovna tak nepřesvědčíte čtenáře detektivek (můj případ!) že by si měl přečíst Tichý Don. Ještě tak Rudou Jízdu… asi je to tak správně, jen to zmatení jazyků mě štve – není víno jako víno. V popíku už podobné rozdělení proběhlo dávno, kritici začali dělit moderní hudbu na artificiální a konzumní, spotřební. Literární kritika je taky dál, odlišuje literaturu a čtivo :o) Jen my ještě říkáme všemu víno.

A někdy příště třeba napíšu o tom, proč se tři nejhezčí holky z té naší třídy provdaly do Itálie.

Psal jsem o tom už dávno, co všechno dělá dobré víno. Dělají ho především lidi a stojí to spoustu práce. Při jmenování všech faktorů, které dělají dobré (výborné!) víno, jsem zapomněl zdůraznit jeden. Vinici.

Vypadá to samozřejmě, ale není to triviální. Vynikající vinice dává (při správném hospodaření atd atd.) vynikající víno. Ale zároveň je taková vinice omezená. Může dát jen nějaké (omezené) množství vína. Není nafukovací.

(Na fotce je Ürziger Würzgarten, Ürzigská Kořeněná zahrada.) Z jedné strany ji omezuje řeka a z druhé skála. Někdy ten předěl není patrný, prostě o pár metrů dál už réva nedává tak dobré víno. Apelace tam končí a je šmytec.

(Na fotce je vinice Erdener Treppchen, česky Erdenské schůdky, podle stupňů vytesaných do podloží. Obec Erden leží přes řeku od vinice.) I kdyby mělo víno sebevětší úspěch, není možné zdvojnásobit produkci – jednak vinice sama (většinou) nejde rozšířit, jednak by větší zatížení keřů vedlo okamžitě ke snížení kvality vína.

To je taky důvod, proč na etiketách dobrých vín nenajdete poznámku: vyrobeno v Chile, lahvováno v Německu. Najdete tam místo toho název vinice. Některé názvy jsou kultovní. Romanée-Saint-Vivant. Chevalier Montrachet. Erdener Treppchen. Barolo Cannubi, jen tak namátkou. V Burgundsku si vinic váží natolik, že si na začátku dvacátého století některé vesnice přidaly do svého názvu i jméno nejlepší vinice. Už jsem o tom psal, že Aloxe-Corton nebo Puligny-Montrachet není obdoba našeho souměstí Frýdek-Místek nebo Svatobořice-Mistřín. U nás by se obdobně jmenovaly obce například Znojmo-Šobes nebo Mikulov-Turold.

A kdybych chtěl vtipkovat, přidal bych něco o zálibě Němců ve slunečních hodinách. Sonnenuhr se objevuje v názvech několika moselských vinic, až jsem měl jednou dojem, že jsou sluneční hodiny na obou protilehlých březích řeky, proti sobě. To nemůže fungovat, říkal jsem si.

Ale nejspíš za to může jen nedostatek orientace a divoce meandrující řeka, kde bez slunce ztrácím orientaci a často mám dojem, že jsem na druhém břehu a jedu na opačnou stranu (zajímalo by mě, kolik z vás bylo na Mosele a mělo podobné problémy s orientací :o))) Vybral jsem si na Mosele londýnské počasí. MMTZ, jak to zkracují meteorologové: mlha, mrholení, tma, zima. Takže žádné hodiny neukazovaly čas a nebylo jasné, kde by svítilo slunce, kdyby zrovna chtělo svítit. Když poslední den slunce konečně vyšlo, vždycky mi osvětlovalo ty nejstrmější svahy. A hodiny ukazovaly přesně.

To jen na vysvětlenou, že každá dobrá vinice se nějak jmenuje. A ty nejlepší to mají viditelně napsané. (A ty úplně nejlepší se často jmenují po slunečních hodinách!)

Pro jistotu dodávám, že článek jsem napsal ještě předtím, než jsem se tady dočetl, že letos budou na trhu přes dva miliony lahví Svatomartinského a nebyl míněn jako kritika tohoto každoročního Božího dopuštění, domácí verze prodeje vína en-primeur. Spíš to berte jen jako připomínku, že vína ze dvou jmenovaných vinic, Erdenské schůdky a Ürzigská Kořeněná zahrádka, jsou v aktuálních Rrryzlinkových Komunitních bedýnkách – info je tady.

If you cannot beat him, join him, říká americké přísloví. Když ho nemůžeš porazit, přidej se k němu (nebo tak nějak a klidně i naopak, když se s ním nemůžeš spojit…). Dneska budu vařit z vody, sedím na penzionu v moselském Űrzigu a už druhý den mám počasí, že by psa nevyhnal. Není zima, ale je zataženo, lezavo, mlhavo a drobně mží.

Krajina vypadá zajímavě, ale foťák nedohlídne moc daleko. Můj pan domácí mi ukazoval svoji vinici, horní fotku z prohlídky jsem zveřejnil už v předchozím článku.

Nadšeně mi vysvětloval, že jako podloží se na vinici nejvíc cení modrá břidlice, ale když se podívám na řez terroirem, tedy na obnažené podloží, je mi jasné, že kdysi dávno muselo být prvním osadníkům krušno. Než jim někdo poradil pěstovat révu, asi tu moc živo nebylo (mimochodem, co dělali cisterciáci ve Vyšším Brodě? Tam přece réva neroste?). Vlastně mi ani není docela jasný, co bylo v údolí Mosely dřív – víno nebo lidi?

Při večerním setkání mi pan domácí řekl, že víno zavedli na Mosele už Římani, takže žádní mniši. Přesto, tím těžší práce to původně musela být. Těžko se mi představuje, jak začalo před dvěma tisici lety osidlování Mosely :o) Dostali to původní osadníci za odměnu (to sotva) nebo za trest (to spíš)?

Je to půda, na které by sotva co rostlo. Osázet ty extrémně strmé a kamením porostlé svahy révou vypadá jako výborný nápad, ale v tomhle terénu to je obří investice a pěstování révy je vždycky podnik s nejistým výsledkem. Co bylo dřív, víno nebo úspěch?

Když už byl úspěch, věřím, že se vinice rozšiřovaly snáz.

Břidlice, která původně byla největší překážkou, najednou sloužila.

Zdobí zdi domů, zdobí jejich střechy.

V Bernkastelu zdobí úplné paláce. Jenže když koukám na ty strmé svahy a představuju si popraskanou břidlici kousek pod povrchem, už mi 8 EUR za základní ryzlink z úpatí svahu nebo 20 EUR za Auslese ze samého vrcholu připadá jako láce.

Nějak se mi změnily měřítka.

Ještě pořád mám már míst na degustaci italských Komunitních Bedýnek. 6. listopadu večer můžete na dvě-tři hodiny odletět do Itálie. Začínáme v 18:30 v žižkovské vinotéce Le Caveau (Husinecká 3, Praha 3). Vstupné 400 Kč. Vezmu s sebou 10-12 vín z bedýnek, některá jednodušší vína nahradím fajnovějšími kousky (které se nakonec do bedýnky nedostaly pro vyšší ceny) a společně je ochutnáme. Je nutná registrace předem na vran@seznam.cz, a registrace platí až po potvrzení.

Pan Sklenička zase vyjel skleničkovat do světa.

Odkládal jsem to několik týdnů kvůli stále probíhající sklizni, a teď mi to zase kazí počasí. Cestou do cíle svítilo slunce, pršelo i sněžilo. Po příjezdu ve tři hodiny odpoledne zataženo a temno, škoda fotit. Cestou autem jsem si vymyslel několik „vtipných“ úvodů o zemi větrných mlýnů atakdále, ale při prvním pohledu na ty heroické vinice jsem to všechno zapomněl.

Ten pohled mi totiž vyrazil dech. Jasně že jsem to mnohokrát viděl na fotkách, jasně že si pamatuju meandrující řeku a všechny ty pohádky okolo, ale to mě vůbec nepřipravilo na realitu. Strmé svahy a na nich tak ohromně rozsáhlé vimice, to jsem si představit prostě nedokázal. Kvůli tomu jezdím do míst, odkud mám rád víno – protože i když si o tom doma přečtu kdeco, nakonec mě to stejně dostane. Některé vinice byly doslova vyrvané lesu.

Tohle byl vůbec první pohled na vinice. Vypadalo to, že už je sesbíráno, ale po chvíli jsem z protějšího svahu objevil v půlce svahu několik broučků. Tady jsou. Ještě sbírají. Tady bych snad ani sbírat nemohl.

Tohle jsou ty slavné atributy známé z encyklopedií a PR článků. V pondělí jsem si na ně mohl sáhnout, železniční vlečka co povalila křečka nebyla v provozu. Kousek dál plný auslák auslese :o) ukrást hrozen jsem se neodvážil, ale pár poničených hroznů na vinici zůstalo, tak jsem ochutnával.

Pro ty co chtějí na degustacích všechna analytika a vůbec mají rádi všechno přesně, dodám, že je to všude samej štajn. Tím všudypřítomným šutrem jsou obložený baráky a někde i vydlážděný chodníky. Vypadá to jako břidlice. Keře jsou většinou vedené na hlavu, ale občas někde vede drátěnka. Nejlepší je, že co dva – tři řádky to už zase patří jinému vinaři. Pozná se to podle jmenovek na úpatí řádků. Montrachet hadr.

Než jsem se ubytoval, přejel po řece remorkér, přesně jak to znáte ze zdejších reklamních fotek. Ty fotografové musejí mít objektivy jako prase, protože ten člun byl delší než mezinárodní rychlík a mně by se určitě do foťáku nevešel. Ledaže bych ho vzal enface čili zepředu. Nikdy jsem tak dlouhej šíf neviděl, a to mám okna k Labi a občas mi tam remorkéry něco tlačí.

Nápověda pro ty, co negůglují. Pan Sklenička je v továrně na sny. Takhle totiž funguje Hollywood. Mají to napsáno na stráni nad městem, však to znáte z filmů :o)))

6. listopadu večer místo do lampionového průvodu můžete na dvě-tři hodiny odletět do Itálie. Veřejná degustace posledních italských Komunitních Bedýnek se koná v 18:30 v žižkovské vinotéce Le Caveau (Husinecká 3, Praha 3). Vstupné 400 Kč. Vezmu s sebou 10-12 vín z bedýnek, některá jednodušší vína nahradím fajnovějšími kousky (které se nakonec do bedýnky nedostaly pro vyšší ceny) a společně je ochutnáme. Bude tam jazz i popík a můžete se ptát na všechno, co vás bude zajímat. Už jsem si to vyzkoušel před týdnem na Brňácích a teď se těším i na vás! Je nutná registrace předem na vran@seznam.cz, a registrace platí až po potvrzení.

Na sobotu mě pozval kamarád a dovozce německých vín. Že posedíme a otevřeme nějaká vína, která je mu líto vypít samotnému, bez podobně naladěné společnosti. Když jsem se tak klouzal po okreskách v sobotním sněžení, říkal jsem si, jen aby to stálo za to :o) Stálo!

Překvapila mě krásná mladá (a zasněžená) vinice kousek za Kutnou Horou. Zakousnutá do lesa jako bývají některé vinice v Burgundsku. O pár kilometrů dál už na úpatí Železných hor jsem narazil na silniční ukazatel, který dával tušit, že se tady všude v minulosti réva pěstovala. Můj hostitel potom potvrdil, že se traduje pěstování révy i v okolí jeho městyse. Vinice zanikly, když jakýsi hrabě, kterému všechny pozemky široko-daleko patřily, zavedl daň z vinic (do té doby od daně osvobozených). Nájemci rychle vinice vyklučili a ve městě postavili nový pivovar. Něco mi to připomíná, ale je to jen stará pověst a ten hrabě se nejmenoval Kalousek.

Reklama je na blogu.cz zakázaná, ale pravidelní čtenáři už vědí, s kým se kamarádím a kdo dováží mitlrajnské ryzlinky. Zrovna přemýšlím o výletu za německými ryzlinky, tak sobotní degustační večer přišel vhod. Začali jsme dvěma velmi-velmi-veselými rýňáky (Oberweseler:) doktora Kauera.

Ve vůni výrazně barvy a laky, v chuti krásně suché, výrazně petrolejové, zpočátku svěží až do bublinky. Průběžně barvy a laky ustupují ovoci a po chvíli se zase vracejí. Díky absenci zbytkového cukru vyniká minerální závěr. Na Spätlese není víno ani nijak přehnaně tělnaté, jen příjemně důrazné. „Totálně vypité víno,“ komentuje můj nejmenovaný hostitel poslední lahev. Ale hned ho posednou roupy: „Možná by bylo zajímavý zkusit 2010,“ říká a odchází pro další lahev. 87 bodů v německém průvodci.

Stejný kopec a stejná klasifikace, jen jiný ročník. Už podle vůně výraznější ovocnost, možná podtržená malým zbytkem cukru (a absencí chemických tónů). Meruňky a broskve, extraktivní, plnější v chuti, krásně přístupné a pitelné. Zpočátku jsme se neshodli, Ivan dával přednost projevu „barvy a laky“ ročníku 2009, po čase se naše názory sblížily. Na můj vkus v ročníku 2009 příliš převládají chemické tóny a celková harmonie je trochu jednoduchá, jednostranná a válcovaná B+L chemií. Desítka je míň výrazná, ale postupem času se prosazuje.

Světlá barva, komplexní vůně se znatelnými barvami a laky, zpočátku mírně oxidativní. Chuť vrstevnatá, zralé ovoce, barvy a laky, mineralita. Suché. 12% alkoholu, podle etikety nezatříděné (jakostka). Krémovité, výrazné, nejspíš připravované s delším ležením na kvasnicích. Po čase oxidativní tóny ustupují, převládá ovocnost a svěžest. Výrazné, silné víno s komplexním projevem.

V mezičase jsme se posilnili grilovaným králíkem se šalvějí a špeclema se smetanovou omáčkou. K tomu riesling Erstes Gewachs. (2009 Deidesheimer Kalkofen Riesling Trocken, Weingut Von Winning). Komentoval jsem to, že mezi alsaskými ryzlinky a Grand Cru bývá větší rozdíl a hostitel přidal drobné zklamání, že od EG ryzlinku vlastně čekal víc. Pro mě to zklamání nebylo, nazrále ovocná vůně šla až do hrušek, plná chuť s vyšším zbytkovým cukrem nebyla úplně suchá, ale nasládlostí trochu rušila komplexní dojem. Mnohem hladší a harmoničtější než spätlese „kusovky.“

Tak jsme k tomu upili z otevřené lahve znovínského polosuchého Sauvignonu 2011 VOC a několika dalších domácích vín, ale bez úspěchu. Kritizujeme na hodně vysoké úrovni, řekli jsme si k poznámkám o německých rýňácích a šli zkontrolovat otevřené Pinoty.

Hodně světlá barva, až jako tmavší rosé. Vůně nečitelná, višně, švestky, kopřivy, podobně v chuti. Víno je ještě mladé, v chuti jsou stopy nevyzrálosti, ale taky dojem velkého potenciálu. Uvidíme, co bude za dva roky. Obtížný ročník, ale zajímavé víno.

Extrémně světlá až autenická barva s výrazně světlým nahnědlým meniskem. Naleželá marmeládová vůně, ale bez stop sladkosti. V chuti kořenité, bez stařinky a bez stop oxidace, stále trochu zrnité a neurovnané, až se vtírá očekávání, že by se mohlo ještě pár let zjemňovat. K dokonalosti a k jemnosti mu ještě dost chybí, ale zároveň se nezdá, že by bylo nějak nevhodně ovlivněné ve sklepě. Alkohol je vysoký (14,5%), ale odpovídá spálenému ročníku 2003. Zase ta poznámka, kritizujeme na vysoké úrovni.

Temná pinotová barva až do holandských růží. Zpočátku vůně připomíná korkovou vadu, zaprděnost, za minutu to vyvane a vyčistí se do nádherné pinotové trochu alkoholické vůně (14% alkoholu). Po další minutě opulentně orchidejová ovocná vůně, koncentrovaná. V chuti koncentrované, komplexní, nádhera! Stále ještě víno není za zenitem, má taniny a vyzrálou kyselinu, spoustu extraktu, silnej bejk v aréně je to. Nic nepřevládá, všechno je uměřené a vyvážené. Nepamatuju si žádný burgundský Pinot z ročníku 2003, který by to přebil. Úplná bomba na závěr, navíc ozdobená tím, že je víno deklarované jen jako stolní. Dodatečně zjištěno, že bylo tři roky v bariku.

Nebudu popisovat trojici dalších neúspěšných vín z Moravy. „To stejně nemělo cenu dál archivovat,“ utěšoval jsem hostitele při hodnocení neznámého červeného z osmdesátých let .o) Ale Spätburgundy od Filippiho se vyplatí sledovat!

V minulých dobách jsme 6. listopadu večer chodili do lampionového průvodu. Letos můžete v Praze 6. listopadu přijít i na veřejnou degustaci posledních italských Komunitních Bedýnek. Koná se v 18:30 v žižkovské vinotéce Le Caveau (Husinecká 3, Praha 3). Vstupné 400 Kč. Vezmu s sebou 10-12 vín z bedýnek, některá jednodušší vína nahradím fajnovějšími kousky (které se nakonec do bedýnky nedostaly pro vyšší ceny) a společně je ochutnáme. Bude tam jazz i popík a můžete se ptát na všechno, co vás bude zajímat. Už jsem si to vyzkoušel před týdnem na Brňácích a teď se těším i na vás! Je nutná registrace předem na vran@seznam.cz, a registrace platí až po potvrzení.