Už jednou jsem tady psal v článku o Masterclass s Lynne Sherriff, že trh s vínem je ostře segmentovaný. Říká se tomu všemu víno, ale není víno jako víno. Myslím, že ti, kdo pijí rukodělně či řemeslně udělaná vína od malých vinařů nemají docela nic společného s těmi, kdo kupují v supermarketech unifikovanou velkosériovou produkci vín v ceně do 120 Kč. Možná je to jen zmatení jazyků, možná jen nedorozumění. Možná je to jen flashback na ně samé v zárodečném stádiu :o) Konzumenti, kteří vynakládají čas i peníze na to, aby si sehnali informace a nakoupili zajímavá vína, často přehlížejí konzumenty ze supermarketů jako stádo ovcí. Supermarketoví lovci zase soudí o nás (hledačích fermentované krásy :o) že jsme snobové, protože k dosažení stejného účinku musíme vynaložit mnohem víc práce a peněz. V jistém ohledu jim můžeme závidět: neurolog by dokázal, že slast bohatce, snídajícího kaviár a šampaňské, je stejně velká, jako slast chudáka (tedy když v neděli zjistím, že mám prázdnou ledničku a snídám opečený chleba s džemem a hořký čaj).
Podobné souvislosti najdete nejen v muzice, ale i v literatuře nebo v jídle. Někdo si nenechá vzít svůj bůček, i kdyby mu nakrásně v michelinské restauraci nabízeli slavičí jazýčky restované na rozmarýnu s brusinkami. Zrovna tak nepřesvědčíte čtenáře detektivek (můj případ!) že by si měl přečíst Tichý Don. Ještě tak Rudou Jízdu… asi je to tak správně, jen to zmatení jazyků mě štve – není víno jako víno. V popíku už podobné rozdělení proběhlo dávno, kritici začali dělit moderní hudbu na artificiální a konzumní, spotřební. Literární kritika je taky dál, odlišuje literaturu a čtivo :o) Jen my ještě říkáme všemu víno.
A někdy příště třeba napíšu o tom, proč se tři nejhezčí holky z té naší třídy provdaly do Itálie.