Tedy Sauvignony mají v tomhle kraji skvělé. Vína (i městečka a krajina) se podobají Burgundsku, jen jako by zaměnili Chardonnay za Sauvignon. Postupy práce na vinici (včetně docela husté výsadby) i ve sklepě jsou podobné (nedá se říct stejné, ale podobnost je nápadná). Dokonce jsme narazili i na velmi zajímavé víno z Gamay (Domaine Villargeau), jen nebylo zpracované jako Beaujolais, ale klasicky po burgundsku. Mně se to tak líbilo.

Dopoledne by se dalo popsat jako první seznámení se Sauvignony z Loiry, odpoledne přišly hned dva velké objevy.

Domaine Pascal & Nicolas Reverdy si Daniel vytipoval předem a hodně na ně sázel. Sídlí v Maimbray, kousek od Sancerre a byla to trefa do černého. Nabízejí vlastně jen čtyři vína (dva Sauvignony a dva Pinoty), ale všechna jsou skvělá. Křupavé a oslnivé Sauvignony i Pinoty s charakterem a vlastním loirským stylem. Pinotů od Loiry jsem zatím pil jen pár, ale ty jejich bych chtěl pít dál a furt! Už je oceňuje Revue du Vin de France, už jsou známí a tak nejsou levní. Ale ta vína jsou emotivní a zároveň precizní, mají styl a švih, jsou poctivá, tak prostě nemůžou být levná. Až se aklimatizuju zpátky v Čechách, určitě o nich napíšu víc !

Sébastien Treuillet (Domaine Treuillet, Fontenille) nás dostal. Kvalitou Sauvignonů, sdílností a neokázalou ochotou komunikovat a nechat nás nahlédnout pod pokličku. Dal nám přechutnat nejen (vyprodaná) vína z aktuálního ročníku 2011 (výborné Pouilly-Fumé 2011), ale i ročník 2012 z tanků, pěkně jednu vinici po druhé a nakonec plánované cuvée ze tří vinic.

Když jsem nerozuměl jeho výkladu o viničních pracích, vzal nás autem na vinici a ukázal nám to v reálu. Hned potom jsme s jeho Peugeotem zapadli do promoklé louky, tak jsme vyskočili a vytlačili ho na asfaltku. Ten pán si na nic nehraje a nejspíš se vinařením dobře baví (podle informací z internetu přečtených cestou k němu ho živí pěstování zeleniny a vinařství si pořídil sám, v první generaci, a nejspíš na něm není závislý). Po návratu do vinařství nás vzal do sklepa k sudům, kde zraje Pinot noir, dal nám ochutnat z každého sudu zvlášť (pětistovky i bariky) a stočil nám na ukázku jednu lahev červeného cuvée 2011. Hned jsem ji zabavil pro sebe. Pouilly-Fumé 2011 má skvělé.

Večer jsme to všechno přechutnali, zhodnotili, zajedli a šli spát. Jak jsem psal předevčírem, chtěl bych toho ještě spoustu stihnout… a já to stihnu!

Začnu akčně, protože na první den Daniel Brož vymyslel akční program. Pět návštěv vinařství. Snídaně byla už před osmou, protože v devět jsme měli první randez-vous. Hubert Veneau, vinař ze Saint-Pere a pro mě zatím nepotkaná apelace Coteaux du Giennois.

Byl to docela ostrý začátek s pěknými čistými Sauvignony, vinař přinesl i vzorek ještě nenalahvovaného ročníku 2012. Cote du Giennois je mladší bratříček dvou slavnějších loirských apelací, a moc se mi líbilo Pouilly Fumé 2011. Následoval rychlý přesun do nedaleké Domaine Villargeau a degustace s Markem Thibaultem.

Nejenže si na nás udělal čas a provedl nás vinařstvím, ale před degustací prodávaných vín nás vzal i do sklepů a dal nám ochutnat vzorky zrajícího ročníku 2012. Tak jsem se mohl na vlastní smysly přesvědčit, že Sauvignony z tolik ceněného křemičitého podloží dávají suchá, živá vína, zatímco vápenité podloží se dá poznat i v chuti podle robustnosti a ovocnosti.

Zašli jsme i do barikového sklepa a ochutnali Sauvignon ze Silexu ze tří sudů včetně rozdílného vývoje v sudech. To byla dobrá škola! Hotová vína z ročníku 2011 byla pěkná, dostali jsme vzorky pro podrobnější degustaci a Daniel se hned večer rozhodl několik vín koupit a dovézt.

Půlhodinové zpoždění se zřejmě ve Francii toleruje :o) Příjezd do vinařství Michel Langlois v Pougny nám zpestřila další návštěva, která dorazila hned po nás a pozdravila nás česky Dobrý den! Na moje české Kde se tady berete? už odpověděla francouzsky a ukázalo se, že paní (na fotce napravo) je Francouzka a pracovala čtyři roky v pražské reklamní agentuře.

Mně se vína zdála trochu jednoduchá a jaksi bez překvapení. Danielovi se zprvu líbila, ale nakonec se při večerní kontrolní degustaci rozhodl, že upřednostní Domaine Villargeau. Následoval oběd v restauraci v Tracy-sur-Loire (kachní prsa, ale při vší skromnosti, doma je dělám lepší!), pohledy na rozvodněnou Loiru a krátká zastávka v Sancerre.

Město Sancerre leží na kopci obklopeném široko-daleko vinicemi. Teď v únoru je sice jasno, ale kromě trávy a pampelišek má krajina hodně tlumené barvy (ale i z pohledu na Loiru ze Sancerre je zřejmé, že máme krásné počasí, Il fait beau!). Taky sklepy a degustační místnosti jsou studené a ochutnávat studené Sauvignony (to ještě jde!) a Pinoty Noir, sem tam Gamay, to dá zabrat. Možnost připojení k internetu je ve Francii vzácná asi jako u nás dobrý čtyřicetiletý Veltlín. Tolik moje stížnosti, Daniel mi na ně pravidelně odpovídal, že Francouzi zase mají dobré víno a jídlo.

Dnešní zápisek bude pro většinu čtenářů asi jen seznam vín podobný seznamu tet v dětské básničce Pavla Šruta:

Kolik já mám vlastně tet?
Tak abych to nepoplet:
Tetu Bětu, tetu Květu,
tetu Fanču, tetu Manču,
tetu Táňu, tetu Stáňu,
tetu Vandu, tetu Žandu…
Většina dnešních vín se v Čechách neprodává, takže největší význam snad může mít pro mě a několik spolustolovníků, až jednou narazíme na některého ze jmenovaných výrobců a budeme se chtít ujistit, co už jsme od něj pili a jaké to bylo… tak abych to nepoplet:

Na druhé schůzi se náš SPP (Spolek Přátel Piemontu) rozrostl o další duši. Catering se přizpůsobil degustovaným vínům (přidal jsem jednu položku vzdáleně ladící s bílými víny). Dovozce František Šamla přinesl deset vín, dvakrát Erbaluce a osmkrát Arneis. Všechno (kromě jednoho, jak se ukázalo na konci) to byly vzorky nabídnuté piemontskými vinaři ke zvážení dovozu do Čech, a náš Spolek mu měl pomoct s výběrem. (Asi nejznámějším piemontským bílým vínem je Moscato d’Asti, druhé v řadě je Gavi, vyráběné z odrůdy Cortese. Až třetí v řadě je Arneis. Erbaluce, Cortese i Arneis jsou lokální odrůdy, myslím, že jinde než v Piemonte se nepěstují. Takže večírek málo známých piemontských bílých odrůd.)

1. Briseide 2011, Erbaluce di Caluso DOCG, Cantine Briamara. Crisp! Myslím, že česky se to přeloží jako Křupavé!Mladé víno s dobrou kyselinou, travnaté a výrazně minerální, suché, prachové. Citron poprášený vápencem? Zajímavé. Velmi neučesaný, ostrý projev, ale mě to bavilo. Druhý den se už obrousily hrany a víno se zakulatilo a zklidnilo, ale zajímavější bylo první den.
2. Biancamano 2011, Erbaluce di Caluso DOCG, Cantine Briamara. Ve vůni se zdá přezrálé, i v chuti je plnější a vyzrálejší, s výraznou kyselinou odpovídající odrůdě Erbaluce.

3. Arneghé (Arneis) 2011, Il Crave. Květinová vůně se stopou zatuchlosti, v chuti zakulacená kyselina, nepříliš tělnaté, ale za to výrazně minerální, až moc.
4. Garbello 2011, Monferrato DOC Bianco (Arneis). Ve vůni lehce zatuchlý smrádek, který po chvíli identifikujeme jako kvasnicový. Silná plná barva, v chuti napřed zaperlí na jazyku, potom se objeví i kvasnicový podtón, plnější tělo, pěkné a bohaté víno. Můj favorit.
5. Langhe 2011 DOC Arneis, Fratelli Aimasso. Svěží, příjemné, zaoblené, zase minerální, přístupné a pěkné.
6. Roero Arneis 2011 DOCG, Delpero. Ovocná vůně s kvasnicovým podtónem a podezřením na delší ležení na kvasnicích. V chuti štiplavě kořenité, s pěknou kyselinou a potvrzeným kvasnicovým podtónem, moc pěkné. Můj druhý favorit.

7. Roero Arneis 2011 DOCG, Cascina Ciapat di Bertello. Výrazná květinová vůně, v chuti zřetelná přezrálost, kořenitost až štiplavá, pěkná kyselina. Svěží, ale ne úplně harmonické víno.
8. Roero Arneis 2011 DOCG, Savigliano Mario. Plnější, se slabší kyselinou, líp zakomponovanou, a nejspíš i malým zbytkovým cukrem (!). Přezrálé, trochu nudné. Nebavilo mě.
9. Roero Arneis 2011, Battaglio. Kulaté, jednoduché, příjemné až líbivé. Vyvážená, jemně kořenitá plnější chuť.
10. Langhe Arneis 2011, Battaglio. Harmonické, plné, kulaté, vyzrálé, ale nezábavné.

Našeho dárce Františka Šamlu, dovozce piemontských vín, jsme zahrnuli dobře míněnými radami, co dovézt a co ne, až nakonec jen smutně seděl a hrál si s tužkou… Soukromě bych se bavil u každého z koštovaných vín, nejvíc u prvních sedmi. Mého největšího favorita (4, Garbello) už František dováží a přidávat k němu nějaké další a méně výrazné víno z málo známé odrůdy není moc obchodnicky prozíravé. Prodávat dvoje Erbaluce a sedmero Arneis bych nechtěl, a když to nejlepší z naší ochutnávky (aspoň podle mého hodnocení) František dováží, je další výběr těžký.

Ještě připomínám plánovanou degustaci rakouské bedýnky a případných doplňků v žižkovské vinotéce Le Caveau (Husinecká 3) na úterý 5. března od 18:30. Vstupné bude asi 350 Kč, rezervace nutná! Hlaste se tady, ať můžu rezervace potvrdit!

Už před měsícem jsem tady psal o pozvání na firemní večírek s degustací vašutovských vín z Lídlu. Včera se konalo druhé kolo. Nálada byla výborná a společenská zábava převládla nad degustačním zaujetím. Ale za krátký záznam to stojí, přestože jsou tu jiné slovutné weby, které dávají Lídlu mnohem větší prostor.

Přeskočím úvodní nultý ryzlink od Monarchu a docela seriózní rosé 2011 z Bandolu, které ale nejspíš nepocházelo z Lídlu. Velmi slušné překvapení bylo (nelídlovské, viz komentáře) MUS C 2009, Vin de Pays de Vaucluse, výrobce Juilen Mus a Domaine de la Gravelrette. Temně rudá barva, ovocitá lesní vůně a hustá „chlupatá“ chuť se štiplavým závěrem. Hladké třísloviny, údajně dárek od dodavatele a moc dobře pitelný.

Chateau de Valcombe 2009, Costieres de Nimes AOC je víno z Rhony, po paměti Syrah a Grenache. Temná barva, lehká květinová vůně s kůží (nojo, Syrah!), trochu do zelena, nevyzrálé. V chuti podivný dřevěný tón a neharmonický projev. Mnohem lepší bylo bordeauxské Chateau Balac 2008. Mělo průhlednější černorudou barvu, ovocnou vůni se stopou slepičího dvorku, lehkou vyrovnanou chuť. Pěkné. Chateau de Mauvesin 2007, Moulis AOC mělo nahnědlo výrazně nazrálou barvu, ovocnou vůni opět s jemným animálním podtónem. V chuti tenká kyselina, která s ohřátím vystupuje, tříslo a malinko neharmonický projev. Podchlazené bylo lepší.

Na dvě bílá alsaská vína jsem byl zvědavý, protože alsaská vína přece jen trochu znám. Muscat 2011 byl čistý, suchý, výrazně odrůdový, jen trochu jednoduchý a těžkopádný. (Výrobce jsem si nepoznamenal, ale čtenáři znalí vašutovské nabídky z Lídlu se zorientují i bez toho.) Padl argument, že za 99 Kč (4 EUR) je to výborné. To je sice možné, ale přece jen jsem si už zvykl na lepší muškáty. Přímé srovnání s Muškátem Ottonel 2012 od Seppa Mosera z aktuálních rakouských Komunitních Bedýnek by bylo nejvýmluvnější. Gewurtztraminer 2011 AOC Vieilles Vignes překvapil lehkostí. Byl nečekaně suchý a minerální, docela jiný, než bych od alsaského GWT čekal, ale tím spíš se mi líbil.

Dvě závěrečná Sauternes byla podle očekávání sladce medová vína s lehkým dotekem botrytis, skutečně supermarketové verze sauternského :o) Degustace mi ze všeho nejvíc ukázala platnost starého pravidla, že očekáváním si člověk může leccos zkazit. Před měsícem jsem v prvním kole očekával špatná vína a byl jsem příjemně překvapený – žádný malér se nekonal. Včera jsem měl mnohem větší očekávání a vína byla nejspíš na stejné úrovni. Ale zaměřil jsem se na vína, která by kvalitou překračovala první kolo, a to bylo zklamání. Prostě nejosobitější a asi i nejlepší bylo závěrečné Svatovavřinecké PS od Špalka (fotka i ročník bohužel chybí, ale ročník byl časný s novou, dosud neznámou etiketou) a potom soukromý chill-out se dvěma žernoseckými Pinoty Noir, jakostkou a pozdním sběrem. Sice jsem je naživo zkritizoval, ale když se tak ohlížím za celým večerem, domácí vína by to vyhrála.

Jen malé shrnutí aktuálních rakouských Komunitních Bedýnek. Kromě dvou bedýnkářů, kteří zahraničně lyžují, jsem odeslal bedýnky všem přihlášeným – buď je už máte nebo je tento týden dostanete. Jestli ne, ozvěte se mi! S týdenním zpožděním se dnes objevil nový účastník, slíbil jsem mu bedýnku poslat. Ještě jednu bych složil :o) jestli se ozvete dřív, než vypiju poslední Frankovku od Judith Beck. Ta by mi asi nezevšedněla ani za dva týdny, na rozdíl od Lídlů !

Pro degustaci rakouské bedýnky a případných doplňků jsem zarezervoval žižkovskou vinotéku Le Caveau (Husinecká 3) na úterý 5. března od 18:30. Vstupné bude asi 350 Kč, rezervace nutná! Hlaste se tady, ať můžu rezervace potvrdit!

Ve středu večer se ve Skleničkově Lhotě konala ustavující schůze SPP (Spolku Přátel Piemontu).

Ve skutečnosti jsme se s Františkem Šamlou, zapáleným dovozcem piemonstských vín, už od prosince domlouvali, že se sejdeme a přechutnáme vína, která dostal jako vzorky od piemontských vinařů. Když jsme si v pondělí domluvili termín, přál si František, aby se nás sešlo víc a naše hodnocení tak bylo co nejreprezentativnější. Obeslal jsem několik účastníků Komunitních Bedýnek a ve středu jsme zasedli v pěti. Ochutnávalo se devět vín, všechna z odrůdy Nebbiolo.

V prvním kole jsem naléval malé degustační dávky o vínech jsme diskutovali ve třech vlnách. Potom jsem upekl jednoduchou sýrovou pizzu a následovalo dopíjení, spojené s odtajněním cen. Soustředění povolilo, diskuse se uvolnila a se znalostí cen se mnohé preference změnily. Pro čtenáře se zálibou v luštění degustačních poznámek přináším stručný výtah.

1. Roero DOCG 2009, Cascina Ciapat di Bertello. Světloučká hnědá barva, selské vůně smíšené s květinovými, náznakem venkovský dvorek. V chuti ještě mladé, svěží a jednoduché, slušně dlouhé s dobrou kyselinou. Po třech hodinách se zjemňuje a zakulacuje, od začátku to byl můj favorit. 255 Kč.
2. Roero DOCG 2010, Delpero. Temnější černorudá barva s fialovým tónem, jemná květinovo-ovocná vůně, chuť zprvu mladá a jednoduchá, ale s výrazným a příjemným třešňovým tónem. Tříslo ještě hodně stahuje pusu, ale odhaduju, že tohle by se mohlo lidem líbit. 280 Kč.

3. Colline Novaresi DOC Nebbiolo 2010, Mirú. Světlá, ale plná barva, výrazná květinová vůně s animálním tónem. Chuť nekomplikovaně ovocná, nízký alkohol (12%), jakoby zahalená zelenými tóny. Selské jednoduché pití, ale po předchozím vínu se 14% alkoholu vyznívá příjemně. 255 Kč.
4. Colline Novaresi DOC Nebbiolo 2008, Il Chiosso. Podle etikety míří víno do vyššího segmentu, jak se ukázalo po zději, cenou také. Opět hnědočervená barva s temnějším odstínem. Plnější vůně s lesním ovocem, přezrálost. V chuti zkrocená kyselina a silnější tělo, líbivé, plnější a nazrálejší. 14% alkoholu pomáhá plnosti. 390 Kč.
5. Ghemme DOCG 2007, Il Chiosso. Barva – další odstín červenohnědé, vůně zpočátku uzavřená. Chuť štiplavá, ale kultivovaná a poměrně plná. Opět hodně mírná kyselina, ovocný projev s jemným dotekem koření. Líbivé. 570 Kč.
6. Gattinara DOCG 2007, Il Chiosso. Ve vůni konečně zase správný selský smrádek, jaký se dá očekávat u Nebbiola! Chuť prozrazuje stejný rukopis jako dva předchůdci, kultivovanost, zkrocené kyseliny a plnější tělo. Kořenitý vrchol chuti a poměrně dlouhá dochuť. 14,5% alkoholu, takže moje poznámky o kořenitém vrcholu možná patří spíš alkoholu. 650 Kč.

7. Noto 2005 (Monferrato DOC Rosso), Boeri Alfonso. Zakalená temná barva, zřejmě nefiltrované. Mohutná ovocná vůně, hodně plná chuť, hodně alkoholu. Extrémně plné a vyzrálé víno, ale taky už poslední dostupná lahev. 425 Kč. Tohle víno František obětoval pro srovnání, prodával ho v minulosti, ale ročník 2005 už je vyprodaný.
8. Barolo 2007 DOCG, Antonio Sasa. Štiplavá a květinová vůně, jemná, komplexní a kultivovaná chuť s dobrou kyselinou, příjemně tenké s kořenitým závěrem, dlouhé. Pěkné. 650 Kč.
9. Barolo 2007 DOCG, Pira Giorgio. Jednodušší vůně odpovídající očekávání, které mám od Barola, plnější chuť. Zase ukázka současného sortimentu VPV Praha, s předchozím vzorkem jsou na stejné úrovni, ale Antonio Sasa boduje nižší cenou.

Jak už jsem psal úvodem, odtajnění cen nám trochu změnilo preference. Barolo 2007 Antonio Sasy za 650 Kč vpodstatě odepsalo tři vína od Il Chiosso. Tenhle výrobce vypadal zajímavě, ale při ceně 650 Kč za Barolo od Sasy neměl šanci se prosadit. Mně se hodně líbilo první Roero a přitahovalo mě i třetí Nebbiolo od Mirú, netradičním projevem, jednoduchostí a pitelností. Uváděné ceny jsou jen odhadované, až čas ukáže, jestli které víno se objeví v nabídce VPV Praha a za jakou cenu.

Jak nám některá vína v prvním kole ničila chuťové pohárky kyselinou a tříslovinami, po čtyřech hodinách se hodně zakulatila a stala se příjemnější. Jako hostiteli mi doma zbyly nedopité lahve a konec týdne byl ve znamení Nebbiola. Byla to dokonalá odměna za uspořádání večírku. Všechna vína bylo druhý večer o třídu lepší, než při prvním kole degustace. Provzdušnění jim prospělo a bral bych kterékoli z nich. Ale i s odstupem několika dní asi nejlíp vzpomínám na první Roero a Barolo od Sasy..

Je známá věc, že lidské usilování o významné hodnoty přináší často opačné výsledky a má snahu zvrtnout se ve svůj protiklad. Nejspíš proto je náš současný kapitalismus stále více korporátní a socialistický, ale abych zůstal u témat vlastních wine-blogu, tak třeba právě proto se stává, že když se malovinař – nadšenec stane profesionálem a zdvacateronásobí produkci vína, začne vyrábět a chválit vína, jaká před pár roky jako malovinař vyrábět ani pít nechtěl. Jistě se to dá zdůvodnit technickými argumenty jakože s novými technologiemi má nové možnosti, ale mě na tom zajímá právě to, jak se lidské snažení zvrtne ve svůj protiklad :o)

V lednové diskusi jsem tady zalinkoval text Matta Kramera, Stojí za to ještě archivovat vína? který se dotýká zajímavého tématu, který bych stručně nazval rychlým rozvojem velmi konzervativního oboru. Že je vinařství konzervativní obor, to je dáno (nejméně) dvěma základními faktory. Setrvačností s dlouhodobou perspektivou vinohradnictví (rozhodnutí vyměnit ve vinohradu jednu odrůdu za druhou mívá za následek několikaletý výpadek produkce a kvality) a taky tím, že kořeny vinařství jako oboru jsou provázané s katolictvím. To formuje společnost směrem k tradičním a konzervativním hodnotám. Přesto mám v posledních letech dojem, že vinařství zažívá prudké změny a zkusím některé popsat.

Některé změny jsou nenápadné a je možné, že je jako změny vnímám až poté, co jsem se o některé věci začal podrobněji zajímat. Od roku 2003 se zajímám o italská vína a tamější bílá vína jsem dlouho vnímal jako nenáročné vodovaté pití. V posledních několika letech vidím velký nárůst kvality a současně dva jevy, které bych nazval jako současnou modernizaci a návrat k tradicím. Vinaři se vrací k tradičním (nebo až před-tradičním, už zapomenutým) odrůdám a zároveň modernizují výrobní postupy. Ponechat víno v nerezovém tanku šest měsíců v kontaktu s kvasničními kaly není extrémně náročná technologická změna, ale výsledkem jsou seróznější (a modernější) vína s delší časovou perspektivou archivace. Některé změny jsou nenáročné a přitom působí významně. Je to ještě modernizace nebo už návrat k tradicím? (Na prosincových ryzlinkových degustacích v Praze a v Brně jsem tvrdil, že jen evropská kultura vnímá protiklady nesmiřitelně, asijské kultury prý chápou protiklady jako spojité a neodlučitelné.)

Zmiňovaný Matt Kramer píše o jedné podstatnější změně, byť s tím předchozí odstavec volně souvisí. V posledních letech se jasně ukázalo, že stále víc vín, která dříve nutně vyžadovala delší archivaci, už ji nepotřebuje, píše Kramer Nebudu citovat celý článek, přečtěte si ho sami, stojí za to (stejně jako jeho příspěvek na novozélandské konferenci Pinot Noir 2013!). Matt Kramer to dává do souvislosti s tzv. zelenou sklizní, tedy s redukcí úrody už na vinici. To je v posledních dvou desetiletích stále běžnější vinohradnická praxe: omezuje se výnos na keř tak, aby zbylé hrozny byly optimálně vyzrálé a dostatečně koncentrované, pokud jde o vlastnosti moštu. Sklizená surovina je potom nejen optimálně vyzrálá, ale taky kvalitativně mnohem homogennější, než bývala dříve. Mošt má jemnější třísloviny a minimum zelených chlorofylových tónů. Následkem toho bývají vína nejen dříve konzumovatelná (není nutná delší harmonizace drsných taninů, ostrých kyselin a chlorofylových příchutí, které obsahoval mošt získaný dříve bez zelené sklizně), ale taky se mění jejich chuť. Matt Kramer se víc zabývá tím, že taková současná vína nejen nepotřebují delší archivaci, ale příliš dlouhou archivací ani nic nezískají. Je zřejmé, že dvacet let staré poučky o archivaci velkých vín už neplatí, ale já se chci zaměřit na to, jak se moderní a prospěšný trend může zvrhnout ve svůj protiklad.

Redukci vinohradnických výnosů dnes totiž nepraktikují jen přední výrobci ušlechtilých vín, ale i průmysloví velkovýrobci vína. I oni mají radši homogenně vyzrálou surovinu bez excesivních tříslovin a kyselin. Taková surovina jim umožní zpracovat víno nejen průmyslově a rychle, ale taky s minimem dodatečných technologických zásahů. Po vylisování následuje zakvašení selektovanými kvasinkami, fermentace je rychlá jako podzimní rýma a následuje odkalení, zchlazení a ostrá filtrace. Víno nepotřebuje síru (hrozny byly naprosto zdravé) a síří se až při lahvování. Výsledné víno má svěže ovocný projev s odrůdovým charakterem, minimum síry, a jen jistá jednoduchost, jednostrunnost projevu a všudypřítomná aromata tropického ovoce prozrazují, že tady se s vínem nikdo nepáře.

Že tahle vína mají bio-nálepku je dnes už samozřejmé, někteří je lahvují už v listopadu :o) Že víno vzniká ve vinici? No jistě, bez dokonale vyzrálých hroznů by to takhle rychle ani nešlo udělat! Redukce sklizně a organické hospodaření ve vinici jsou skvělé technologie, ale jejich výsledkem taky může být úplně marné, unifikované víno. Dělicí čáry dnes vedou jinudy, než v dobách, kdy jsme se začali o víno zajímat a kdy jsme přečetli první encyklopedii. V poslední době se vinařství prudce vyvíjí a nemělo by nám uniknout, že dvacet let staré pravdy už neplatí.

A samozřejmě, poslední přihlášky do rakouských bedýnek směřujte sem. Nikdy není pozdě, když jde o dobrou věc!

Dnes jen shrnutí poznámek z několika koštů rakouských Sauvignonů. Přesněji těch zajímavějších Sauvignonů, nezajímavá vína (jako obvykle) přeskočím.

Sauvignon Blanc 2011 von den Terrassen, Sepp Moser
Vinařství je v Rohrendorfu, 70 km západně od Vídně a kousek od Dunaje, o krátké návštěvě jsem psal tady. Oblast se vyznačuje proměnlivým počasím a výraznými teplotními změnami mezi dnem a nocí. Moserovské terasovité vinice mají 24 hektarů a jsou na spraši a smíšených zeminách.
Světle žlutá barva se zelenkavými pablesky. Ve vůni se mísí svěží a jemné ovoce (meruňky a angrešt?) s mineralitou. Na jazyku ještě drobné perlení, komplexní chuť s pěknou, ale ne přehnanou kyselinou, a ovoce je podobně jako ve vůni spojené s minerálními tóny. Malý zbytek cukru. V chuti se už vedle výrazné minerality prosazují zelené tóny. Celkově suché, lehké, elegantní, velmi příjemné, lákavé, přitažlivé ba až vybízivé. Nenápadné a rafinované! Technologicky jde o mix biodynamického vinohradnictví a docela rychlého sklepního zpracování (školení v nerezu a poměrně brzké lahvování). V lednu jsem ho ochutnával třikrát a pokaždé jsem měl trochu jiné dojmy. Je potřeba udělat si čas a nespěchat. Účastníci Komunitních Bedýnek si to budou moct vyzkoušet sami.

2011 Poharnig Sauvignon Blanc, Erwin Sabathi
Byla by to zábavná hádanka na veřejnou degustaci: v které zemi dají barikovaný Sauvignon pod šroubovací uzávěr? Kdepak, není to Nový Zéland ani USA a věřím, že ani Francie není správná odpověď – Rakousko! Rakouští vinaři to zmákli perfektně, zlomili nedůvěru veřejnosti vůči screwcapu tím, že tak začali lahvovat ta nejlepší vína. Tím vlastně odblokovali nedůvěru konzumentů i vůči stejně uzavíraným vínům z nižších segmentů. Už jsem se tady přiznával, že screwcapu fandím, a tak se mi líbí i rakouský postup. Pravda, věděl jsem dopředu, že je to barikovaný SVG ze Štýrska za 473 Kč, takže jsem si na to musel chvilku zvykat.

Tedy, barikovaný Sauvignon – sudem jenom protekl, pobyl v něm prý jen do šesti měsíců. V barvě je světlý, jiskrný, na stěnách skleničky drobně bublinkuje. Ve vůni je svěže ovocný a minerální, barik je cítit, ale neruší. V chuti už je to jasnější, bariková kouřovost a olejovitost se pozná snáz. Na SVG je to hodně střídmé až strohé, žádná opulentní ovocnost, spíš lehké štíhlé víno s výraznou mineralitou a dlouhou dochutí. Suché.

Sauvignon Blanc Steinriegel 2011, Wohlmuth, Rakousko
Klasická zelená bordeauxská lahev uzavřená korkem. Světle žlutá barva, čistá, jiskrná, s miniaturními bublinkami. Slušně nazrálá sauvignonová vůně se zralými meruňkami. V chuti pěkná kyselina, malý zbytek cukru akorát na zakulacení (nebo aby ubral ostří kyselině), svěží, ovocné a střídmě minerální (napsal bych jen minerální, nebýt dvou předchozích Sauvignonů). Z těch tří je nejvíc sauvignonový, odrůdový, prvoplánový, čitelný. Přesto zůstává rakušácky střídmý a pěkný, malovaný :o) Rozhodně nejpřitažlivější z dnešních třech, barikovaná pobídka k výpravě do Štýrska…

Ale že si Rakušani dělají pěkná vína: osobitá (žádné průmyslové kusovky!), jemná a rafinovaná, svěží. A lehká – dají se pít nahusto a dá se nad nimi i přemýšlet a vážit, vychutnávat. Poznáte je nejspíš podle lehkosti a rafinovanosti. Nejsou jednoduchá k pochopení, ale jednoduše se pijou. Pokud se chcete přesvědčit sami, výběr šesti rakouských vín (včetně prvního Sauvignonu) najdete v aktuální Komunitní Bedýnce tady.

Součástí doprovodného programu výročních Galadegustací Prague Wine Trophy se už pravidelně stávají tématické degustace. Před dvěma roky měl Willi Klinger strhující prezentaci rakouského vinařství (která mimochodem byla původním praimpulsem pro současné rakouské komunitní bedýnky :), před rokem vedli dva nositelé titulu Master of Wine dva semináře. 22. ledna měli v pražském hotelu Crown Plaza seminář „Jak porozumět ušlechtilým a vzácným vínům“ Dr. Josef Schuller MW, ředitel Weinakademie Osterreich, a Frank Smulders MW, ředitel Palais Coburg.

Šlo o úvodní seminář k týdennímu kurzu Fine And rare Wines Specialist, který pořádá Palais Coburg (který se taky pyšní snad nejrozsáhlejším sklepem archivních vín). Jak řekl na začátku pan Schuller, učit se člověk musí celý život :o) Většina účastníků se možná těšila na degustaci, ale pan Schuller začal seminář otázkami. Co jsou to ušlechtilá a vzácná vína? Definice „vzácnosti“ je intuitivní a snadná (víno od malého výrobce, kterého se ročně vyrobí 3000 lahví, je vzácné jaksi okamžitě, ale víno z bordeauxského vinařství, vyrobené v počtu 100.000 lahví se po čtyřiceti letech stane podobně vzácným, poté co se 99.000 lahví vypije.)

S překladem výrazu „fine wine“ je drobná potíž, doslova je to „jemné víno,“ ale já se budu držet významově přesnějšího překladu „ušlechtilé víno.“ Musí být ušlechtilé víno drahé? Je kritériem cena? Musí být z ušlechtilé odrůdy? Musí být vyrobené proslulým výrobcem? (Jakou roli hraje snobismus?) Může pocházet od malého výrobce? Od vinařského družstva? Asi jediným podstatným kritériem se nakonec ukázuje schopnost vína dobře stárnout.

K degustaci bylo připraveno šest vzorků, tři bílá a tři červená vína. Degustovalo se naslepo, napřed tři bílá a potom tři červená. Pořadatelé otevřeli a zkontrolovali lahve dvě hodiny před začátkem, potom víno dekantovali v karafách. 30 účastníků, dvě lahve od každého vzorku.

První vzorek měl výraznou jantarovou barvu (hned mě napadla barikovaná šardonka nebo Sauvignon, ale kdepak!), uzavřenou vůni, nasládlou chuť s vyšším extraktem (suché), medovou a komplexní. Po chvíli se ve vůni objevují houby, v chuti jemně kořenitost. Aromatická odrůda to není, škrtám SVG, ale Chardonnay to taky není a jsem v koncích. Za chvíli se to odtajnilo: Grüner Veltliner 1975, Winzer Krems, Kremstal, Rakousko. 37 let starý Veltlín od vinařského družstva, nejspíš kabinetní, v roce 1976 se mohl prodávat za ekvivalent dnešních čtyř až pěti EUR. Nejlepší na tom je, že degustace jasně ukazuje vyšší stáří vína, ale v chuti je víno stále živé, s pěknou kyselinou, nezlomené lahvovou oxidací.

Druhé víno je na spravení sebevědomí. Barva je světlejší a ukazuje ještě víc na sever od předchozího vzorku. Už podle vůně je to ryzlink a nejspíš přímo od Rýna. Chuť potvrzuje ryzlinkovou medovost a jsme doma. Jen ročník si se svými zkušenostmi netroufnu tipovat.

Víno přichází představit Stefan Doktor, ředitel vinařství Schloss Johannisberg. 48 let starý Schloss Johannisberg Riesling Grunlack 1964, Rheingau. Původně zřejmě vyzrálý do kategorie dnešního pozdního sběru, Spatlese. Pan Schuller to komentuje, že takovému vzorku (velké víno z velké odrůdy od slavného a typického výrobce) u zkoušek na Institutu Masters of Wine říkali „bank“ – já bych to přeložil jako jackpot.

U třetího vzorku bych mohl mít problém i s určením barvy, ale pan Schuller ujišťuje, že jde o bílé víno. Nahnědlá zrzavá barva, vůně připomíná fortifikáty, sušené ovoce, v chuti bohaté, botrytické s kořeněným závěrem a stopou oxidace. Kořeněný závěr a aromatičnost mě táhly k tramínu, ale to by bylo příliš jednoduché! V diskusi se ukázalo, že to není ani fortifikát, ani tokajské. Bouvier TBA 1984, Karcher, Burgenland, Rakousko. Víno z odrůdy známé u nás jako Bouvierův hrozen a rovnou botrytický sběr. Víno má stále výraznou kyselinu a hodně plnou chuť. OK, neurčit Bouvierův hrozen si odpustím, ještě jsem žádné víno z něho nepil, jen jsem jednou ukradl na vinici kuličku :o)

A je tu soubor tří červených.

První vzorek je trochu kalný, má zastřenou barvu s třešňovo fialovými odlesky, trochu jako Zweigelt. Svěží vůně, ale zjitřená „jižní“ chuť, štiplavá, kořenitá, s barikem. Vylučuju Itálii, ale Španělsko neznám a nepoznám: Tempranillo 2009 Retuerta Negralada, Vino de la Tierra de Castilla i Leon. Stolní víno ze Španělska, Frank Smulders nás ujišťuje, že přes zatím neověřenou schopnost stárnout to podle jeho názoru bude taky Fine and Rare.

Pátý vzorek má nahnědlou barvu (stáří), světlou a průhlednou. Animální vůně se v čase hodně vyvíjí, objevují se houby a mineralita. Chuť je podobně animální s jemnými tříslovinami. Několik účastníků se shodne na Bordeaux a je to správně: Pichon Baron 1988, Pauillac, Bordeaux. Klasický ročník, levý břeh a 65% Cabernetu Sauvignon.

Šestý vzorek je pastička. Barva má znaky stáří, je světle hnědá. V nevýrazné vůni žádnou pomoc nenacházím, ani v chuti ne, je to pěkné, harmonické, ale neznámé. Cabernet Sauvignon 1979 Caymus, Napa Valley, California. Kdo říkal, že novosvětská vína neumí stárnout?

Nejdůležitější poučení? Jsou dvě. Jedno z nich shrnuli už přednášející – čísla nic neříkají! První víno, kabinetní Veltliner krásně přečkal 37 roků a vyzrál do krásy a síly, přestože se z analytických hodnot dá usoudit na obyčejné víno, kusovku. Kabinet, 12% alkoholu, 3-4 gramy zbytkového cukru, 6 gramů kyselin a co? Po 37 letech krásné a silné víno. Analytická čísla o víně nic neříkají. Nejradši bych to pro některé sběratele analytik vysázel tučně kapitálkama!

Druhé poučení je, že degustace nahlodala můj zatím spíš rezervovaný vztah ke starým vínům. V minulosti mě odrazovaly zkušenosti s archivními víny domácí produkce, nepohřbenými mrtvolami vín zničených lahvovou oxidací, včetně toho, že si část vinných fanoušků ztotožňuje stará vína právě s výraznými projevy lahvové oxidace. Kompletní šestice degustovaných vín byla stále živá a u 48 let starého ryzlinku jsme se shodli, že ještě nejmíň deset let vydrží při síle.

Archivace vín je nákladná disciplína a kromě zisků přináší i ztráty, je otázka, do jakého věku ještě zájemce archivuje víno pro sebe a od kdy už nakupuje pro dědice. Na koupi zaručených jistot (třeba třicet let starých Bordeaux) je zase potřeba úplně jiný rozpočet, než mám k dispozici já. Některé vzorky z degustace ovšem ukazovaly, že dobré výsledky mohou dát i podceňovaná a levná vína, jen je k tomu potřeba kromě zkušeností i trocha štěstí.

Konečně rakouské víno s tradiční etiketou! Štíhlá zelená ryzlinková pistole a samozřejmě šroubovací uzávěr. S třemi víny a vinařem samotným jsem se setkal před rokem na dvou Masterclass-seminářích pořádaných jako doprovodný program Galadegustace PWT, takže mám k vínu předem respekt i větší očekávání.

Po zkušenostech s předchozími rakouskými víny přelívám víno do široké burgundské sklenice, ve štíhlé skleničce se projevuje hodně uzavřeně a nepřístupně, reduktivně. Podle webu pocházejí vína z kamenitých dunajských teras se smíšeným podložím a klimatu s významnými teplotními rozdíly mezi dnem a nocí.

Krásná plná žlutá barva, citrónová až šardonková! Komplexní vůně s výraznou mineralitou, pěkně nazrálá a zároveň svěží. Přesně se to opakuje v chuti – komplexnost, umírněná svěžest a vesmírná harmonie. V přetlačované mezi odrůdou a původem tentokrát o půl cihly vítězí původ, terroir, vesmírná harmonie nadržuje mineralitě a já jsem proti tomu krátkej. Maloobchodní cena 315 Kč je akurátní, špičkový Veltliner! Pouštím si k tomu psychedelické elpíčko Byrds z konce šedesátých let a píšu tečku – kdo chce, vyzkouší v nových Bedýnkách.

Šlo to rychle. Ve středu jsem zatelefonoval do Rakouska a ptal se na koupi Sauvignonu pro (případné) Komunitní Bedýnky. Rovnou jsem dostal pozvání, ať přijedu a přechutnám ve vinařství celou produkci. Ve čtvrtek jsme se domluvili, že to nebudeme odkládat na příští týden a uděláme to rovnou v pátek. Jak už někdo napsal skoro před stoletím, co se vleče, nestojí za nic.

Nazítří jsem vyrazil hned po šesté, ve Znojmě jsme se sešli s kamarádem a brněnskou oporou Komunitních bedýnek Karlem a společně dojeli zasněženými pláněmi do Rohrendorfu. Na příjezdové cestě se nedá přehlédnout budova vinařství Lenz Moser, nejznámějšího z rodiny Moserů, který vstoupil do učebnic vinohradnictví vysokým Moserovým vedením. Současné vinařství Sepp Moser vzniklo v roce 1987. Od roku 2000 ho vede Seppův syn Nikolaus Moser a v současnosti hospodaří na 51 hektarech vinic. 24 hektarů leží v Rohrendorfu a dalších 27 hektarů v Apetlonu, u Neziderského jezera. Roční produkce překračuje 300.000 lahví (bílé/červené je přibližně 50/50) a 60% produkce se vyváží.

Nikolaus Moser je přesvědčený biodynamik a převedl vinařství na biodynamické hospodaření, údajně jako jedno z prvních v Rakousku. Nikolaus strávil nějaký čas na stážích ve Francii, zamiloval si Alsasko a Burgundsko a inspiruje se tamějšími zkušenostmi. S oběma Mosery jsme se těsně minuli při příjezdu, vinařstvím nás provázela exportní manažerka Lydia Nastberger.

Tahle dáma je příjemně extrovertní, sebejistá, zapálená pro biodynamiku i vše moserovské, a příjemně překvapila, když jsem na ni po hodinové degustaci vybafl, jestli to půjde zařídit, abych si místo původně domluveného Sauvignonu odvezl rovnou čtyřikrát tolik vín. Jistě, řekla a za deset minut přinesla fakturu a všechny celní papíry. V pátek v poledne a v německy mluvící zemi? Byla báječná!

Degustaci jsme otevřeli sektem, Blanc de Blancs 2010. Stoprocentní šardonka, už podle barvy oxidativní, pěkně plná a zřejmě kvašená v sudu. Na tom jsme se s Karlem názorově rozdělili, já mám radši sekty svěžejší, Karel jako malovinař dává přednost řemeslným technikám a oxidativní sekt mu vyhovoval víc než mě. Ale mít s sebou na degustaci vinaře a oponenta považuju za velkou výhodu, hlavně když hrozí nebezpečí, že se budu muset rozhodovat o větším nákupu!

Zweigelt Rosé 2012 od Neziderského jezera bylo čerstvě nalahvované a ve vzpomínkách ho mám jako svěží lehké víno s docela seriózním projevem (včetně lehkých tříslovin a minerality), svého druhu dvojče loňského úspěšného rosé z Krásné Hory.

Riesling von den Terrassen 2012 bylo právě 2 týdny v lahvi, pěkné jednoduché víno. Kdybych už neměl do bedýnky zamluvený senzační ryzlink z vinařství Weinrieder, nejspíš bych ho koupil. Když jsme přejížděli hranici, už jsem litoval, že jsem k objednávce nepřihodil šest lahví pro sebe. Příště! Požádal jsem pro srovnání i o Sauvignon 2011, a vedle mladičkého ryzlinkového šohaje vypadal usedle, jen výrazná mineralita na sebe upozorňovala. Grüner Veltliner von den Terrassen 2012, taky zrovna nalahvovaný, byl spíš nevýrazný, odstrčený Ryzlinkem i Sauvignonem, ale s předpovědí, že se za tři měsíce po lahvování vzpamatuje a předvede.

A pak se šlo na lahůdky. Grüner Veltliner Gebling 2012 Erste Lage nám stočili přímo ze sudu. Ještě s kvasničními aromaty, krémový, plný v chuti, kořenitý. Takhle bych mohl Veltliner pít i zimě, kvasničně kalný a hustý. Řekl jsem si i o sudový vzorek Sauvignonu von den Terrassen 2012. Ten se má lahvovat až na jaře, ale já bych si ho nejraději odvezl hned. Kvůli řízení po D1 jsem všechna vína vyplivoval, ale tenhle Sauvignon jsem polykal a nalil jsem si další dvě skleničky. Výrazně ovocný a v pozadí minerální (s časem se po nalahvování budou poměry asi překlápět :o) Parádní!

Nejspíš některá vína přeskočím, protože moje poznámky začínají být nápadně stručné. Řekl jsem si o neziderský Muscat Ottonel 2012 a po chvilce váhání jsem ho koupil. Už jsem to psal tady, to víno je lehké a jednoduché, udělané na rychlé vypití, ale při vší strohosti a jednoduchosti je zřetelně čisté a neovlivněné chemií a technologií, jako čistý obraz odrůdy. Konzumentům spokojeným se supermarketovými, průmyslově zpracovanými víny tam může osudově chybět bonbónové aroma, tropické ovoce a spousta dalších příhodných ornamentů, ale muškát je to jako malovaný.

Byl jsem zvědavý na Pinot Noir 2009 Gebling. Už proto, že GruVe z Geblingu byl tak silný, čekal jsem, že Pinot musí být skvělý, když vlastně ubírá místo ve vinici tak báječnému Veltlínu. Ale bylo to trochu zklamání, víno bylo spíš málo tělnaté, s výraznou kyselinou a před cenou 17 EUR jsem utekl. (Karel si ho koupil celou krabici.)

Zweigelt Hedwighof 2011 stál 9 EUR, ale poznámky chybí, nezaujal, nebyl ničím výrazný. Zweigelt Reserve 2009 byla jiná opera! 14 EUR, ale zasloužil si každé Euro! Má vůni přezrálých višní a třešní, intenzivní krémovou chuť, vůbec ne přímočaře odrůdovou, ale přesto intenzivní a elegantní. Váhal jsem asi minutu, než jsem ho přidal do aktuální rakouské Komunitní Bedýnky.

Přidávám pár fotek z prohlídky sklepa.

Impozantní řady nerezových tanků (jasně, většina vín má být jednoduše ovocná a čistá, minerální) a klenutý barikový sklep podobný toskánským La Barricaia sklepům. Buď jsem narazil na dobře naložené zaměstnance, kterým vůbec nevadilo, že se jeden zvědavec v páteční poledne rozhoduje o tom, co koupit nebo nekoupit, nebo jsou lidi, s kterými jsem se setkal skutečně zapálení a táhnou za jeden provaz podle těch nejlepších myšlenek biodynamiky. To se z tříhodinové návštěvy spolehlivě nepozná, ale můj první dojem je výborný. Vína jsou poctivě a precizně vyrobená. Jak se budou líbit v Čechách, o tom si můžeme povědět v komentářích na blogu a případně i na bedýnkových degustacích.

Muškát, Sauvignon a Zweigelt Reserve 2009 jsem nominoval do nových Komunitních Bedýnek. Přihlásit se můžete tady!