Archiv autora: Sklenička

Sauvignon Saint-Bris 2008 AOC, Lamblin & Fils

Už několikrát jsem mluvil a psal o tom, jak snadná je orientace v burgundských vínech. Když je to bílé, je to Chardonnay. Když červené, je to Pinot Noir. Vyjímky existují. Jedna z největších vyjímek je Sauvignon Saint-Bris. V regionu Chablis leží malá apelace Sauvignon Saint-Bris, kde se, jak jste už jistě uhodli, pěstuje Sauvignon.

Obvykle dodávám, že to je asi tak všechno, co je o tom potřeba vědět, protože sama apelace ani vína nejsou nijak významná. Přesto jsem jedno takové víno koupil do třetích Komunitních Bedýnek a teď si lámu hlavu vymýšlením důvodu, kterým bych vás přesvědčil. No ale vzdávám to – mně se to víno prostě líbí.

Stalo se to tak, že jsem se o prázdninách zastavil v žižkovské vinotéce Le Caveau, jen pro kus sýra domů a na kousek řeči. Vzal jsem s sebou láhev moravského Sauvignonu na ochutnání, a Daniel Brož, zmlsaný Chablis, nad ním ohrnul nos a vytáhl Sauvignon Saint-Bris 2008 AOC od Lamblina a nalil mi slzu. Řídil jsem a po ochutnání vyplivoval, a tenhle postup mě znervózňuje, nevěřím mu. Ale víno mi chutnalo a koupil jsem si rovnou láhev na doma, pro kontrolu.

I doma bylo víno dobré – lehké, svěží víno na zahradu a do tepla. Sauvignon vyrobený stejným postupem jako Chardonnay v Chablis: žádný dubový sud, žádné ležení na kvasničních kalech. Naopak kvašený za řízené teploty (takže chlazený), celý život strávil v nerezu, má světlejší žlutavou barvu, květinovou a limetkovou vůni, příjemně svěží chuť s výraznými kyselinami, připomínajícími červený rybíz a zřejmě i pár gramy zbytkového cukru. Na jazyku zůstává viset docela dlouho. Taky bych mohl napsat, že to je příklad masové produkce, levné víno pro supermarkety a nenáročné pití, ale pěkně řemeslně odvedené, čisté a příjemné. Etiketa kupodivu nenese informaci o alkoholu, ale protože jsem na něj sám, doufám, že alkoholu bude málo, tak 12%. Na soutěžích většinou vyhrávají těžké váhy, ale občas je potřeba se potěšit i s něčím hubenějším. (Druhý den mě Dan Brož e-mailem upozornil, že na etiketě alkohol je, ale nečitelně vytištěný zlatě na černém podkladu. Ani napodruhé jsem to nenašel, až napotřetí pod lampou jsem to objevil: 12% :o)

Jestli vám to nebude chutnat, svět se mi nezboří. Mně to chutná jako nenáročné pití, jednoduché čisté víno. Ale jestli si ho půjdete sami koupit, mějte se na pozoru. Včera jsem v Le Caveau ochutnával několik olivových olejů vyráběných s různými příchutěmi, s vlašskými ořechy, lískovými oříšky, pistáciemi a mandlemi, a přes veškerou otrlost jsem podlehl a koupil. Naslepo jsem hádal mandlový olej a neuhodl. Je zajímavé, jak těžko se identifikují známé chutě v nečekané souvislosti. Přesně jsem si při ochutnávání vybavil Amaretto, italský mandlový likér, ale „mandle“ jsem nedokázal vyslovit. Takže bacha!

Bedýnky

Saint Laurent 2007 Craig’s Reserve, Stapleton-Springer

O vinařství Stapleton-Springer jsem se zmiňoval už několikrát, naposledy tady. Vyjel jsem nedávno na Moravu ověřit si svoje poznámky z náhodných setkání nad vínem a domluvit s výrobci, jestli mi svá vína nechají do komunitních bedýnek (SKB 3). U Pavlovic už plašili špačky kanonádou a v Bořeticích se sbíral Modrý portugal. Dostal jsem noblesní skleničku a Jaroslav Springer mi nabídl, ať ochutnám mošt z kádě, kde právě odebíral samotok. Den předem jsem emailoval, že přijedu koupit dvě lahve Vavřince Craig’s Reserve 2007, o kterém jsem už nadšeně psal tady.
Když vinař vyhlásil padla a dal volno pomocníkům, pozval mě do degustační místnosti velikosti fotbalové šestnáctky (krásně zařízené, přesně v duchu toho, co občas obdivuju v Rakousku, Itálii a Francii). Nabízel mi jedno po druhém desítku vín od základních („pro každodenní popíjení“) až po ta nejdražší (v ceníku 2499 Kč), přestože jsem se už v e-mailu přiznal k autorství zprávy z nepovedené ochutnávky v Míšeňské. Za svým nálevním pultem je Jaroslav Springer ve svém živlu, zábavný, vstřícný a oddaný návštěvníkům i vínům.
Nevíte, proč já ty lidi tak seru? padlo, když jsme se bavili o webově profláknutých nepovedených koštech v Praze. Měl jsem pár nápadů, proč ty lidi tak sere, ale když ve sklence zazářil Pinot Noir 2007 s bílou etiketou, ukázalo se, že to byla jen řečnická otázka. Pro tohle víno bych Springerovi odpustil, i kdyby nalil Honzovi Č. půltucet korkových vzorků, tenhle Pinot je vyjímečný. Není tak omamně ovocný, jako bývají dobré burgundské Pinoty, je tajemný a chlupatě maskulinní, má charakter a figuru, je nabušený tříslovinami, přes které se ostatní tóny zatím těžko prosazují, ale hádám, že by měl vydržet spoustu let v archivu a pak se ukázat. Celé víno z nových barikových sudů, překvapivě silně strukturované a výrazné. Vlastně jedinou námitku mám vůči ceně (1499 Kč), protože si myslím, že archivovat jednu lahev je hloupost, a šest lahví je už moc drahých :o)
Ale taky jsme ochutnali můj objev z Míšeňské, Saint Laurent Craig’s Reserve 2007. V květnu jsem o něm napsal: „Naslepo bych hlásil vynikající Chianti podle ostružinové vůně, v chuti se ještě hodně prosazovaly třísloviny (12 měsíců v bariku). Když jsem si na závěr běžel pro druhou dávku, víno už nemělo ten sangiovese-šmrnc, ale přičítal jsem to dlouhé době otevření a rozhodně si to budu chtít ještě někdy zkontrolovat na celé lahvi.“ Původní tip na Chianti vycházel z výrazných tříslovin a ostružin, s kterými mám Chianti spojené. Tentýž zářijový den po večeři jsme si to s kamarádem ověřili: tohle víno bychom naslepo nehádali jako domácí, rozhodně bychom mířili někam na teplý jih. Má úplně jiný, jižní charakter, u nás neznámý nebo aspoň pro mě nepoznaný, a překvapivou jemnost, která je pro mě velkým příslibem pro budoucnost moravských červených. Jaroslav Springer se zaklíná redukcí výnosů, tím, že z kvalitnější suroviny udělá lepší víno.
Dvě věci mě na tomhle víně překvapují. První je vysoký obsah tříslovin, který si těžko dávám dohromady jen s barikovým sudem. Druhé překvapení je, jak je možné, že někdo dokáže udělat tak jemné a výrazné víno z tak (blbých) podceňovaných odrůd, jako je Svatovavřinecké (85%) a Modrý portugal (15%). (Snáz bych chápal podobně vynikající víno z Cabernetu nebo Pinotu nebo nakonec z už zmiňovaného Sangiovese.) Jestli to jde, beru to jako velikou naději pro celé moravské vinařství.
Vlastně jsem rád, že na Moravě je někdo takový, jako je Jaroslav Springer. Někdo, kdo dělá skvělá vína (přestože jeden rok bojuje za barikové sudy a druhý rok je odmítá), chce za ně nekřesťanské peníze (a ukazuje tím, že cesta vín do stokoruny není jediná možná) a štve lidi kontroverzním vystupováním a nečeským sebevědomím (ať si vás pomlouvají, hlavně že o vás mluví). Kdyby všichni dělali obyčejná vína do petky za stovku, nebylo by o čem psát. A měl bych zmínit i to, že mi Jaroslav Springer nabídl tohoto Vavřince, Saint Laurent Craig’s Reserve 2007, do Komunitních bedýnek za tak fajnovou cenu, že mi to velice usnadnilo rozhodování (přihlašovat se můžete tady, ale dnes už přihlášky uzavřu, takže se honem přihlašujte, chcete-li).
A jsem zvědavej, jestli se bořetický Saint Laurent bude bedýnkářům líbit stejně jako mně.
Bedýnky

Ryzlink rýnský 2008, Milan Sůkal, Nový Poddvorov

Určitě jste to už zažili: ochutnáváte víno u vinaře ve sklepě, koupíte si s sebou krabici a za týden se doma divíte, Jak se mi tohle mohlo líbit? Máte z vína úplně jiný dojem než ten, který si pamatujete. A je celkem jedno, jestli za to může omámení atmosférou v moravském sklípku nebo vliv transportu vína několik set kilometrů do vašeho sklepa.
O Ryzlinku rýnském 2008 PS od Milana Sůkala jsem psal poprvé tady ve zprávě o Otevřených sklepech v Novém Poddvorově. V poznámkách mám ještě zmínku o botrytidě a cestou zpátky z Poddvorova jsem si v duchu počítal, jestli by se z ochutnaných vín dala sestavit šestice do dalšího kola Komunitních Bedýnek. Dopočítal jsem se do sedmi, sláva! Za pár týdnů na to jsem doma ochutnával některá vína, od kterých jsem si rovnou koupil lahev na domácí popíjení, a některá jsem zase v duchu škrtnul. Takže jsem minulý týden jel do Poddvorova k Sůkalům pro dvě lahve rýňáku napnutej jako struna: nebude to zklamání? Tenkrát v červnu u Sůkalů na dvoře bylo vedro, volně jsme se bavili se známými, takže by nebylo divu, kdybych měl z vína po několika měsících úplně jiný dojem.
První lahev padla hned večer při grilování a byl jsem nadšenej. Víno má trochu světlejší zlatavou barvu, už ve vůni potvrzuje moje poznámky o botrytidě, voní po citrusech a meruňkách a dává tušit zbytkový cukr. V chuti kraluje řízná ryzlinková kyselina, a přestože je deklarované jako suché (7 gr kyselin a 5 gr zbytkového cukru), má docela výrazný zbytkový cukr. I ta v článku zmiňovaná grapefruitová chuť tam je. Výrazné, dlouhé víno. 12 % alkoholu, zadní etiketa potvrzuje moje dohady o botrytidě a doporučuje archivovat 4-10 let. Večer před poddvorovskými Otevřenými sklepy jsme popíjeli v Čejkovicích, yaxi vytasil desetiletý ryzlink od Sůkala, a pokud si vzpomínám, byl taky postavený na vzájemné podpoře kyselin a zbytkového cukru, byl už pěkně kulatý, smál jsem se, že je hustý jako sirup, ale byl moc dobrý.
Obvykle se moc nerozepisuju o adjustáži, ale líbí se mi, že Sůkalovi používají „správné“ lahve. Bachraté burgundské na Pinot Noir, prodloužené štíhlé na ryzlink. Poctivý korek, přehledná etiketa. To je ono!
Jestli budu mít trochu místa, určitě se pokusím jednu krabici archivovat. Přesto není žádný hřích vypít tenhle ryzlink už dnes. Rozhodnout se o archivaci musí každý sám, takže doporučuju vypít jednu lahev rovnou a podle toho se rozhodnout a možná zajet do Poddvorova rovnou pro další krabici. Bedýnkáři si to budou moct vyzkoušet už v říjnu, protože jsem neodolal a tenhle krásnej rýňák nominoval do třetích Bedýnek. Přihlásit se můžete tady.
Bedýnky

Komunitní bedýnky, třetí kolo

Čas trhnul oponou a je tu třetí kolo Skleničkových Komunitních Bedýnek! (Fotka jen ilustruje práci vynaloženou na výběr těch pravých vín 🙂
Napřed malá rekapitulace. V druhém kole byly tři burgundské Pinoty, jeden německý ryzlink a dvě rakouská vína. Očekával jsem s vyšší cenou pokles zájmu, přesto počet bedýnkářů požehnaně rostl. Ohlasy v diskusi byly kritičtější, než v prvním kole, ale to jsem uvítal. Upřímně, není moc pravděpodobné, že by se třicet lidí shodlo na hodnocení jednoho vína, natož šesti. Různost názorů je nejen očekávatelná, ale i přirozená. Takže klidně komentujte a kritizujte (vína).

Malý krůček pro lidstvo, velký skok pro bloggery
Kritika namířená na Skleničku směřovala k organizaci diskuse. Fakt se mi nechtělo psát úvodní článek ke každému jednotlivému vínu a potom kontrolovat šestkrát, jestli někde přibyl další komentář. Ovšem Blog.cz jako na zavolanou udělal obrovský vývojový skok a teď mi posílá e-mailem upozornění na nové komentáře. Takže splním poptávku a diskusi rozdělím do několika skupinek, buď po jednotlivých vínech, nebo po skupinkách podle druhu vína (třeba ryzlinky zvlášť, bude-li v bedýnce víc ryzlinků). S dovolením to příležitostně ošidím, a pokud jsem o některém bedýnkovém vínu už napsal celý článek, tak nasměruju diskusi pod ten starý článek. Na vaše komentáře k vínům se tentokrát moc těším!
Jinak všechno zůstane při starém. V Bedýnce budou většinou vína, o kterých jsem na blogu už psal, ale zase neohlásím předem, která vína to budou. Nejen pro zvýšení napětí, ale i proto, že můj výběr se od června, kdy jsem o tom začal přemýšlet, několikrát pozměnil. (Někdy i z tak extrémních důvodů jako délka lahve 🙂 Zase budu chtít zaplatit předem bankovním převodem, abych věděl, kolik vín mám objednat. A zase zdražím bedýnky opozdilcům, kteří se přihlásí teprve poté, co objednám vína u vinařů a zveřejním seznam vín. Pražští zájemci si budou moci vyzvednout bedýnky ve známé vinotéce na pražském Žižkově, ostatní je vesměs dostanou poštou (s příplatkem za poštovné, + 150 Kč).
Naplánováno mám pět moravských vín a jedno zajímavé francouzské, s převahou bílých vín. Jedno z vín bude bez etikety, jen popsané fixem rukou vinaře. Další bude od malého vinaře, ale s etiketou, i když půjde o zemské víno z hroznů sbíraných při 28o cukernatosti. Nejmíň jedno bílé a jedno červené budou skutečně velká vína, schopná nejen hrát první ligu, ale rovnou i reprezentovat (a jsem děsně zvědavej, jestli se s bedýnkáři shodneme na tom, které dva kousky to jsou!). O většině vín (ne o všech) jsem už na blogu psal. Bedýnka bude stát 1 250 Kč (plus poštovné pto ty, co si ji nechají poslat Poštou). Předpokládám, že Bedýnky budu rozesílat na začátku října.
Setrvejte v napětí a těšení, přihlašujte se tady.
Jen tak

Až se zima zeptá

Až se zima zeptá, co jsem dělal v létě, řeknu jí: vybíral jsem víno do Skleničkových Komunitních Bedýnek!
V úterý ráno jsem si vyhlásil víkend. Zprávy o počasí sice hlásí, že babí léto potrvá do konce září, ale co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek! Udělal jsem několik telefonátů, domluvil si několik schůzek, naházel do auta trička, ponožky a ještě pár věcí, podojil jsem bankomat a vyrazil na D1. Sjel jsem z ní až v Hustopečích, za dva dny natočil přes 800 kilometrů a na fotbal jsem se koukal v Šatově. První fotka je z vinic u Velkých Pavlovic.
V Bořeticích se už sbírá Modrý Portugal a spřádají se plány na nová vína. Pitelná. S menším obsahem alkoholu. Zastihl jsem Jaroslava Springera zrovna když odebíral z Portugalu samotok. Dokonce jsem dostal ochutnat moštu.
Přestože jsem v pondělí ráno hlásil, že chci koupit jen dvě lahve jednoho předem vybraného vína a navíc jsem se přiznal k autorství reportu o nepovedeném koštu v Míšeňské (tady), dostalo se mi podrobné průřezové ochutnávky produkce vinařství, kterou kazila jen moje nervozita nad tím, že kvůli řidičáku musím vyplivovat a že jsem měl už být na cestě k poddvorovským Sůkalům.
Dvě vína jsem fakt vyplivovat nedokázal: jedno z nich je na obrázku. Pinot Noir 2007, stoprocentně barikovaný. V ceníku tady je za nekřesťanských 1499 Kč, ale asi za to stojí. Takovou Rulandu modrou jsem v Česku ještě nepil, je úžasná. Vypadá to šíleně, ale asi si ji koupím :o) přestože moje indiánské jméno je Strašnej Šetřil. To druhé úžasné víno, které mě dostalo, zatím neprozradím. Sice není z té nejlevnější řady vín na každodenní pití, ale přesto bude v příštím kole Komunitních Bedýnek. Těšte se, přihlašujte se, budete zírat a ani vás to nezruinuje – slibuju!
Z poddvorovské zastávky nemám žádné fotky (ale zato jedno strašně dobré víno do bedýnek), z večerní ochutnávky mám fotku zbrusu nové vinařské mašinky. K červeným patří hovězí. Víno jsme vybrali, ale ve středu jsem si troufl za volant až k poledni.
Slíbil jsem neprozrazovat předem seznam šesti vín v Bedýnce, tak jen malou foto-nápovědu. Jel jsem si pro víno, na které jsem náhodou narazil o prázdninách na jednom veřejném koštu, ale dostal jsem s sebou navíc na ochutnání i láhev Rulandského bílého zemského, sbíraného při 27o cukernatosti. Takže nikdo nic nemá míti za definitivní… ještě se to všechno může změnit, až ochutnám to Rulandské bílé.
V Polešovicích jsem měl překvapivý zážitek. Ukradl jsem karlátku. Napřed jednu, pak druhou, potom plnou hrst. Úplně jsem zapomněl, jak dobrá mohou být. Asi jsem to jako dítě věděl. Jako kluci jsme totiž nikdy nejedli kupované třešně nebo švestky, ty jsme si přece trhali sami. Asi proto jsem byl tak překvapený, protože čerstvé chutnají úplně jinak než ty z obchodu. Švestky letos rostou jakoby v hroznech 🙂
Další kolo Komunitních Bedýnek vyhlásím příště. Příští týden. Myslím, že nejmíň dvě vína budou skutečně velká. A jsem zvědavej, jestli se shodneme na tom, která to jsou.
Jen tak

Fixin 2005 AOC, Domaine Vincent et Denis Berthaut

Čekal jsem, kdy se na to téma vrhne Pavouk, ale pořád nic. Já jsem o jídle ve fixinské restauraci U Žanety (Chez Jeanette) už psal tady. Letos jsem tam zatáhl i Pavoukovy (odkazovaný článek četli a tak se vůbec nebránili). Pavoukovi to pojali velkoryse – dali si každý jiné meníčko (v jednom kraloval kohout na víně, v druhém hovězí na víně), a dokonce se Pavouk rozmáchl a objednal láhev červeného. Já jsem byl původně proti, namítal jsem, že potom půjdeme na košt naproti přes ulici k Berthautovým, podpůrným argumentem bylo, že U Žanety za lahev obyčejné šestieurové burgundy dáme dvacku. Kupodivu ani tohle Pavouka neodradilo a došlo k zajímavému úkazu: první usrknutí z přinesené lahve ilustrovalo můj podpůrný argument, ale když jsme ho upili ke kohoutkovi nebo k hovězímu, víno nabobtnalo jako popkorn na pánvi, rozkvetlo a dostalo nové chutě. Jídlo ho vystřelilo o dvě třídy výš.
Ale to byl jen úvod, letošní červnový oběd ve Fixinu přenechám k literárnímu zpracování Pavoukovi a jen dodám, že jsem z nějakých poznámek v jídelním lístku nebo propagačních materiálech získal dojem, že restaurace s hotelem patří Berthautům (a nedávno jsem se dočetl, že jim určitě patří i vinotéka Le Caveau Napoleon o pár set metrů výš v téže ulici).
Při druhé návštěvě u Berthautů v roce 2006 se mi kamarádi posmívali, že kupuju levná vína : tisíc kilometrů od domova, to se chceš vláčet s kusovkama? (Spoluputovník kupoval Fixin Premier Cru, ale nakonec jsem na tom vydělal: když se nechtěl vláčet vlakem do Ženevy s nákladem lahví, Cotes-de-Nuits Villages 2003 od Berthautů mi nechal). Letos jsem si už přivezl jen Fixin AOC a Premier Cru, ale k tomu se člověk musí opravdu propracovat zkušenostmi. (Propít.)
Berthautové provozují třináctihektarové vinařství už v šesté generaci. Na webu zmiňují omezené hnojení a minimální zásahy do růstu révy, což mi zní podezřele, ale přičítám to špatnému překladu. 18 až 24 měsíců v barikových sudech, jen 20% nových sudů. Ochutnávky probíhají v příjemně starobyle zařízené komůrce, vinařství nabízí snad jen červená vína, jediné Bourgogne AOC a potom už jen Villages: Cote-de-Nuits Villages, Fixin a Gevrey-Chambertin.
Velmi tradiční etiketa. Promáčený plný korek, přetržený, ale šťastně vytažený díky zvýšenému pracovnímu úsilí (jak se říkávalo za Husáka). Pěkná světle rubínová barva se znaky nazrálosti, oranžovým okrajem. Velmi kultivovaná, jemná vůně. Fixin si předem představuju jako rurální, selské víno. Tohle je naopak zkrocené a elegantní. V chuti jsou stále svěží kyseliny, ale bez ostří, náznakem jemně třísloviny, ale jinak jen harmonie a elegance. Nedokážu vyzobnout žádné z očekávaných ovocí – švestky, višně, kdepak. Lesní směs s přídavkem lehkých tříslovin. Krásně uleželý ročník 2005.

Ve fixinských nepřehledných uličkách se špatně něco hledá, ale restaurace Chez Jeanette i vinařství Domaine Berthaut za trochu bloudění stojí.

Jen tak

Leonard Cohen v Sazka Aréně, sobota 29. srpna

Všiml jsem si, že funguju jako stroj na těšení. Minulý týden jsem si domluvil rande, na které jsem se těšil, ale za chvíli mě napadlo, že jsem si ho neměl domlouvat hned na další den, ale až na konec týdne, abych se mohl těšit celý týden. Podobně to mám s některými víny, chodit kolem nich a plánovat, kdy je vypiju, bývá zábavnější, než je pak doopravdy vypít. Na Cohenův druhý pražský koncert jsem se těšil několik měsíců, teď je to pryč… ale bylo to báječný!
Leonard Cohen přijel s totožnou sestavou kapely, jako před jedenácti měsíci (už tehdy jsem to nevydržel a napsal o tom tady). Téměř shodný byl i playlist, přesto mám znova silný zážitek, navíc úplně jiný, než poprvé. Tehdy jsem byl doslova očarován Cohenovou osobností a seděl jsem na kraji desáté řady, kde nebyl moc dobrý zvuk. Díky loňskému koncertu jsem se připravil na velkou dávku charisma, kterou Cohen vyzařuje, takže jsem byl odolnější a víc soustředěný na samotné písničky. Z místa v první řadě jsem měl sice trochu překroucený krk od třiapůlhodinového vpravo hleď, ale taky absolutně kvalitní poslech z několika reprobeden na podiu, umístěných ideálně naproti mě. Navíc dokonalý kontakt s podiem – když Cohen při potlesku oznámil kapele, že budou hrát Gypsy’s Wife, slyšel jsem to jasně, i když to nešlo přes mikrofony.
Tak se ukázalo, že Cohen je v hudbě doma. Nejčastěji citovaný novinářský výrok ze sedmdesátých let (zase se od posledně nenaučil žádný nový akord) mi připadal neuvěřitelný – Cohen zpíval nové melodické variace v notoricky známých písních a zdálo se, že se šlapající kapelou za zády je uvolněný, hraje si a věří si nejen pokud jde o hru s verši, ale i v muzice. Ještě po třech hodinách na podiu, při přídavcích, mě ve First We Take Manhattan překvapil nasazením a nečekanou expresí v refrénech. Vyrozuměl jsem z toho, že ho to v pětasedmdesáti na podiu stále baví, i po těch třech hodinách zpívání.
Cohenité, komunita fanoušků, objíždějících jeho evropské štace, na webu nadšeně diskutuje nejen o tom, jestli už zase začal hrát Gypsy’s Wife a Partyzána (začal), ale i o drobných vtípcích během hraní. Největší obdiv si získala slečna, které před dvěma týdny do hlediště v alsaském Colmaru propašovala boxerské rukavice a stetoskop a hodila je postupně na podium během písně I’m Your Man: If you want a boxer, I will step into the ring for you. And if you want a doctor, I’ll examine every inch of you. Já jsem zase natěšeně čekal, jestli v písni Future Sharon Robinson zatancuje při Cohenově pobídce (black girl dancing), ale tentokrát to sehráli úplně jinak a na narážku (white girls dancing) dvě bílé zpěvačky předvedly synchronizovanou (dvojitou) hvězdu jako při tělocviku. Moc by mě zajímalo, co by sehráli při další repríze.

Potěšitelné je i to, jak Cohen se svým repertoárem dokáže stárnout. V šedesátých a sedmdesátých letech přitahoval publikum rozervanými písněmi o vztazích k ženám, v devadesátých letech má v písních mnohem víc společenských témat. Nejlíp to ukazují jeho vtípky o sobě – když chtěl tehdy provokovat, napsal o sobě, že je „další hubený cikánský zloděj s růží v zubech,“ dnes podobně provokativně zpívá „já jsem ten malej Žid, co napsal Bibli.“ Nikdy se od starých písní nedistancoval, a tak mu publikum dodnes věří slaďák Hey, That’s No Way To Say Goodbye i Slavnou modrou pláštěnku.

Každý jiný zpěvák by si s nadšením zazpíval do potlesku a užil si to jako radost. Ne tak Cohen: když patnáctitisícová hala aplaudovala sólu dechaře Dina Solda, Cohen nechal kapelu dvakrát zopakovat nástup k další sloce, až se potlesk utišil a on mohl přednést sloku do ticha, aby mu každý rozuměl. V kombinaci s tím, že Cohen na show očividně myslí a užívá si vymýšlení všelijakých kulišáren, mi tahle civilnost připadá neuvěřitelná. Předpokládám, že sebestřednost patří k povinné výbavě každého umělce, ale Cohenovi bych uvěřil i to, že sebestředný není.

Kdybych měl vybrat jedinou píseň, byla by to Hallelujah. Spolehlivě mě naživo dostane její začátek: „Prý existuje tajný akord, který hrál David, aby potěšil Hospodina – Ale ty se stejně o muziku nezajímáš, že ne?“ Z třetího verše „But you don’t really care for music, do you?“ je zřejmé, že jde o krajně intimní dotaz, a když se jím Cohen obrací k patnáctitisícové sportovní hale, rozesměje mě to napřed jako dobrý vtip, ale zároveň mě to dojímá, protože to dokáže vyslovit přesvědčivě jako milostné vyznání. Nebo je to modlitba?

Z mých loňských přání mi Cohen splnil jen jedno – zahrál Sisters Of Mercy. Takže kvůli Never Any Good nebo Johance z Arku asi budu muset zajet na další koncert. A samozřejmě kvůli Cohenovi samotnému. 21. září v Barceloně mu bude pětasedmdesát.


Reporty

Où sont les neiges d’antan?

Kde jsou ty krásný časy, kdy jsem se mohl zbláznit z kdejaké barikované šardonky, aneb, jak by řekli Frantíci, Où sont les neiges d’antan? (Touhle otázkou jsem já, francouzsky němej, loudil z Marca Boutheneta v burgundském Cheilly už vyprodané Hautes-Cotes de Beaune 2005 do druhých Komunitních bedýnek. Jen jsem ten stařičký refrén Francoise Villona trochu parafrázoval: Où sont les Hautes-Cotes d’antan? Bouthenet Villona znal a čtyřiadvacet lahví toho úžasného omedailovaného vína mi našel.)
Dnes mám ve Skleničce víno ze stejného vinařství, jako bylo víno, které jsem pil můj první večer v Burgundsku. Tehdy to bylo bílé Hautes-Cotes-de-Beaune 2002 z Chateau de Santenay, moje záznamy říkají 6,60 Euro v hypermarketu. Dodatečné poznámky říkají jen „voňavé živé víno s perlením na jazyku a osvěžující kyselinkou. Vyvážené, působilo mladě,“ ale pamatuju si, že jsem z něho byl ten první večer v Puligny-Montrachet, na penzionu maličké Portugalky Marie, úplně paf. Ohromený exotickými chutěmi a vůněmi, kombinací ovocné svěžesti a vanilkového bariku.

I dnešní víno jsem si vybral s ohledem na ten iniciační zážitek. Na etiketě už nemá „Chateau de Santenay“ ale nově „Chateau Philippe-Le-Hardi“ po burgundském vévodovi, kterému zámek patřil (v těch dávných dobách prý Burgundské vévodství nespadalo do Francie a mělo větší rozlohu, než tehdejší francouzské království). Tahal jsem víno z chladničky s ironickou myšlenkou, že se ukáže, jestli se po třech návštěvách Chateau de Santenay a celkem šesti v Burgundsku ještě budu klanět něčemu tak obyčejnému, jako je barikovaná šardonka.

Jednak to není stejné víno, dnes mám Mercurey 2005 AOC, koupené přímo u výrobce. Mercurey je méně významná, ale úžasně zajímavá apelace kousek na jih od Cote d’Or. Dává spoustu červených vín s vynikajícím poměrem kvality a ceny a podobně zajímavá, ale mnohem méně známá bílá vína. Zrovna Chateau de Santenay s bílými víny získává často ocenění na významných francouzských soutěžích, zrovna dnešní Mercurey má nálepku soutěže Burgundia d’Or, o které jsem si nic podstatného nevygůgloval, ale moje zkušenost říká, že i v beaunském hypermarketu se podle těchto nálepek dá docela dobře řídit aniž bych byl zklamán.

Víno má vyšší zlatavou barvu, naznačující střední až vyšší věk, voní jako šardonková lesní studánka okořeněná vanilkou, s čmoudícím ohníčkem vedle za šutrem, a podobně i chutná: ještě je tropicky ovocná a trochu svěží, ale už se do ní dostaly vyzrálé tóny dubu a extraktivní plnosti. Není to žádná bomba, ale běžím probrat účty, abych mohl porovnat dojmy s cenou. Cokoli do dvanácti Euro by bylo výborné. Není to dnes takový zážitek jako pro mě bylo mnohem obyčejnější víno před čtyřmi roky, ale jak říkají pivaři v létě: Není nad první napití!

Tak vidíte, zase jsem víno odbyl jedním odstavcem a ostatní plky zabraly čtyři sloky. Pořád to říkám, že víno samo není tak moc důležité: opravdu důležitá je společnost, s kterou ho pijete a to, co při tom všem zažijete.

Nezařazené

Arnolfo 2003 IGT

Přicházím na chuť soukromým svátkům. Narozeninám, jmeninám, výročím. Rozhodnutí, nad kterými bych jinak dlouho váhal, jdou pod tlakem kalendáře najednou snadno. Minulý týden jsem měl hodně práce a najednou cvak, uvědomil jsem si jeden takový svátek. Bylo už šest večer, příliš pozdě na to, abych si otevřel lepší víno, na které bych musel tři hodiny čekat, než se mi v džbánku okysličí. Obvykle bych se dlouho rozmýšlel, ale jak už napsal kdysi Vladislav Vančura, letmý pohled protihráči do karet napoví víc, než mnohé úvahy, nakoukl jsem do chladničky a bleskově otevřel supertoskánce z Fattorie il Palagio, Arnolfo di Cambio 2003 IGT.
Přestože vím, že Fattoria il Palagio se zaměřuje především na levná vína pro supermarkety (Vernacchia di San Gimignano, Chardonnay, Chianti), je těžké si tenhle podnik nezamilovat. Těsně před vesnicí Castel San Gimignano sjedete z okresky na prašnou poní cestu a kličkujete asi kilometr zvlněnou krajinou mezi vinicemi. Výhledy na kopečky osázené révou mě vždycky naladí na intenzivní očekávání a bíle omítnutý dům s prodejnou se mi moc líbí, takže k němu podvědomě zrychluju. Nemůžu být objektivní, mně se tam prostě líbí.
Už jsem tady psal, že se mi moc líbilo stejné víno v ročníku 2006. (Na stejném odkazu najdete i základní informace o výrobci.) Co jsem tehdy napsal o ročníku 2006 platí i o tomto vínu – stejná robustní láhev, 100% Sangiovese, nejrozšířenější italská odrůda a mimochodem i odrůda, se kterou se Italové nejvíc identifikují. Před pár týdny jsme diskutovali o tom, jestli jednoodrůdové Sangiovese může být označeno jako supertoskánec, super-tuscan a došli k tomu, že ano. Obvykle se jako super-tuscan označuje jen jedno víno z produkce vinařství (to nejlepší), a i tahle podmínka je v případě Arnolfa splněná. Víno zraje 18 měsíců v barikových sudech (a dalších 6 měsíců na lahvi) a přichází tak na trh se znatelným zpožděním oproti Chianti a dalším běžným, konzumním vínům.
Už při prvním pohledu přes sklo vykazuje víno známky vyššího stáří, třešńová barva má cihlový tón s oranžovým okrajem, jako karmínové královské šaty zestárlé v muzeu. Vůně je jemná, jemňoučká, vábivá a jak jsem zvyklý pít často levnější vína (častěji, než bych chtěl), zpočátku se zdá být vůně příliš jemná a málo agresivní (ostatně podle toho se nejčastěji pozná průmyslová supermarketová kusovka od poctivé ruční práce 🙂 Zprvu jsou cítit lesní plody, poznávám očekávané ostružiny, po chvíli soustředění vystupují jasně žampiony. Chuť zpočátku zaostává za vůní, zdá se mi mdlá a unavená, se zralými třešněmi a lesními plody, později nalézám i v chuti celý vesmír lesních aromat – vlhký les, houby a podhoubí, ostružiny. Jemné ostří koření. Stále jsou v chuti znatelné třísloviny, ty zůstávají viset na patře nejdéle. Kafe a čokoláda v závěru chuti. Buď má víno špetku zbytkového cukru nebo vyšší bezcukerný extrakt, protože chutná až sladce (Dodatečně doplňuju z nalezených podkladů: 13,5% alkoholu, 2,5 gramu cukru a 26,2 gramu bezcukerného extraktu, celkem vyrobeno 10.666 lahví). Můj původní dojem byl, že víno je už znatelně za zenitem, ale postupně mě vtahuje a baví stále víc. Možná bych mohl s druhou lahví počkat ještě dva roky, až se třísloviny úplně rozpadnou?
Kdyby stárnutí přinášelo vždycky takhle pestré zkušenosti, to by se to stárlo!

Recenze

Bedničkový teasing : Vinař roku 2009

Tak jsem včera nedorazil na pražskou ochutnávku francouzských vín (to by samo nestálo za zaznamenání ani tady na blogu). Na konci prázdnin mívám žně, vrcholí mi jeden pracovní projekt a nestíhám. Chvilku po šesté mě na výjezdu z Prahy zazvonil v autě telefon, volal vinař Richard Tichý z Hrušek. Že pojede do Prahy a že by mi mohl ušetřit cestu, kdyby mi přivezl víno, které jsem si u něj zarezervoval do příštích Komunitních bedýnek.
O jeho vínech jsem tady už párkrát psal, zejména o ryzlincích. Hned od začátků Skleničkových Komunitních bedýnek (dále jen SKB :o) si dělám zuby na jeho rýňák 2007 (poprvé jsem o něm psal už tady). Začátkem roku ho ještě neměl nalahvovaný. V době prvního kola SKB byla situace ještě složitější: pan Tichý rozdělil víno do dvou nádob. V jedné z nich víno zůstalo tak, jak bylo předtím, když jsem je poprvé koštoval. Se zbytkovým cukrem. V druhé bečce víno nastartovalo a prokvasilo skoro do sucha. První várka šla do lahví dříve, ale stále neměla etikety. Víno odpovídalo pozdnímu sběru, ale většina se ho prodala bez etiket a na zatřídění jako pozdní sběr nikdy nedošlo. Druhá část je zatříděná, ale senzoricky i analyticky se obě vína, ač původně pocházejí z jedné kádě, liší natolik, že pan Tichý pravil, že nebude nic šidit a zbytek prvního doprodá bez etiket a bez zatřídění. A jestli chcete, tak vám pár lahví dám stranou, prej. (Popisuju tu genezi vína zpaměti a snad jsem to moc nepopletl.)

Seděl jsem u něj v Hruškách na zápraží horký páteční červencový večer cestou na Horňácké a obě vína jsme koštovali. Bylo to o prsa, ale u mě vyhrál nezatříděný rýňák: výrazné kyseliny k ryzlinku patří, a tentokrát se mi líbilo, jak byly podepřené zbytkovým cukrem. Takže jsem si řekl, že lahev popíšeme bílým fixem a půjde do bedýnek tak, jak je, bez etiket. Slíbil jsem, že ho v září pár krabic koupím… ale když mi včera večer pan Tichý volal do auta, nevěděl jsem ještě kolik těch krabic mám koupit a byl jsem utahaný po šíleném dnu s telefonáty desítky zákazníků, takže jsem rozhodnutí odložil na září. (Tiše a ostýchavě se tehdy v Hruškách zmínil, že jedno víno dal do soutěže v TESCO a vyhrálo… takže tam poputuje skoro všecko, protože ho má tak akorát na splnění podmínek soutěže :o)

Doma jsem chvíli pokoukal na trápení Olomouce proti Evertonu, nakrájel si dvě okurky, tři rajčata a deset deka francouzského jehněčího sýra (směs kozího a ovčího mléka, prodává Le Caveau) a otevřel si Sauvignon Saint-Bris 2008 od Lamblina. Proklikal jsem se poštou až k týdnovské zprávě o Vinaři roku (tady) : Richard Tichý má třetí místo (za prvním Valihrachem z Krumvíře a čejkovickým Bízou) ! Chachá!

Všem třem pánům blahopřeju, a hned jsem volal zpátky hrušeckému Tichému s opožděnou gratulací. Jen se nesměle pýřil, no jó, mně to taky řekli jen chvíli předem. A že si sice byl diplom včera v Praze převzít, ale sám vlastně neví, která vína postoupila do druhého kola, kde se rozhodovalo o vítězích.

Jasně že jsou tyhle soutěže trochu pouťové a mediální (webovky jsou tady, v sobotu bude v Dobřichovicích show pro veřejnost). Ale můžeme o nich mluvit, můžeme porovnávat výsledky s vlastním vkusem, a je to úžasná propagace vína a vinařů. Takže můžu dopředu avizovat, že v příštích SKB bedýnkách někdy na podzim bude rýňák od třetího nejlepšího vinaře roku 2009, a jestli vás ten rýňák zaujme, můžete si pak od něj koupit dvě různé verze téhož vína ze stejného moštu, stejné kádě a stejného kvašení, a sami si je porovnat, kam se jedno víno může posunout různým zpracováním. (Do soutěže Vinař roku dával ten druhý rýňák, zatříděný.)

A ještě jednou blahopřeju pánům Tichému, Bízovi a Valihrachovi k úspěchu.

Bedýnky