Je jen pár akcí, na kterých jsem byl za necelé tři roky trvání Skleničkova webu už třikrát, na třetí vydání Markuzziho galadegustace v Obecňáku jsem se moc těšil. Na rozdíl od loňska, kdy jsem se snažil o co největší záběr, jsem to pojal spíš společensky. I když jsem si doma nepročetl loňské a předloňské zápisky, na místě se vzpomínky vyrojily a mohl jsem postupovat popaměti. Navzdory radám ostatních jsem ochutnával z nabídky vinařství jen to nejvýznamější a nemusel se tak lopotně vyrovnávat s občas vyšším obsahem alkoholu v italských červených vínech.

Oproti loňsku přibyla dvě vinařství z italského severu, vyzkoušel jsem několik Sauvignonů, ale z bílých vín mě nejvíc bavilo ovocné Gavi di Gavi 2009 z piemontského vinařství Villa Sparina. Líbil se mi i Gewurztraminer 2009 z vinařského družstva Colterenzio. Tramín s medovou vůní, dobrou kyselinou, plnou chutí a překvapivě suchý. Od Colterenzia jsem byl zvědavý na elitní Pinot Nero Villa Nigra 2006 (úžasně sametový, jemný, barikovaný) a mohl bych opsat, co jsem o něm napsal před dvěma lety, totiž že za podobné peníze se srovnatelný Pinot v Čechách nekoupí. Sedm stovek (ceníkových 696 Kč) je hodně a tenhle Pinot má úplně jiný styl, než mají burgundské Pinoty, ale podobná jemnost za ty peníze nebývá k sehnání.

Počet návštěvníků byl menší než loni a předloni, což prospělo pohodlí příchozích i atmosféře. Největší nával byl na malém podiu na konci sálu, kde vládlo Barolo. Tady jsem to vzdal a Barolo Enrico VI 1999 (Cordero di Montezemolo) si vychutnával jako dárek a oslavu vína, bez pokusů o kritickou analýzu a taky bez poznámek. I u Barola Sori Ginestra 2006 mám místo poznámek jen povzdech: Krása.

Překvapilo mě, že z přímého porovnání dvou supertoskánců vinařství Castello di Verrazzano (Sassello 2006 a Bottiglia Particolare 2006) vyšel (pro mě) vítězně ten levnější, Bottiglia Particolare, směs Sangiovese a Cabernetu Sauvignon. Překvapil jemňoučký Syrah 2006 od toskánského Fontodi. Další překvapení, Rosso di Montalcino 2007 od toskánského Lisini. Když popíšu vůni jako rozkvašené višně nebo švestky, nezní to vůbec sexy, ale vůně byla zajímavá a víno se mi líbilo.

Zase bych mohl opisovat, co jsem loni a předloni napsal o kampánském Montevetranu. Úžasné komplexní víno z (typicky italské) směsi odrůd Cabernet Sauvignon, Merlot a Aglianico Taurasi, jen letos působilo ještě trochu uzavřeně. (Než bych sám od sebe opisoval, přečtěte si předchozí reporty. Některá vína a některá vinařství si prostě drží svoji lajnu a přes exoticky vypadající složení cuvée a rozdíly v počasí v jednotlivých rocích si drží svou kvalitu.)

Přesně to samé by se dalo napsat o sicilském vinařství Palari. Nadchli mě už loni a předloni a letos by v mé soukromé soutěži vyhráli. Rosso del Soprano 2006 voní ovocně a parfémově, v chuti dominují lesní plody a štípe alkohol, ale během pár minut ve skleničce a intenzivním vymíchání mizí alkohol i parfémová chemie chuť se mění na krásně ovocnou. Nádhera! Jejich nejdražším vínem je Santa.Né, bordeauxská směs odrůd (Merlot, CS, Cabernet Franc, Petit Verdot) z předfyloxerové vinice. V chuti malinový džem a znatelný alkohol, který po vymíchání opět zmizí, víno se ve skleničce rychle mění, vyhlazuje a zůstane likérová chuť. Pro mě by nejlepším vínem ze tří představovaných (a možná celého koštu) bylo Faro Palari 2006, u kterého mám jen poznámku dokonalý!

Namísto hlubokomyslného závěru dodám jen banální poznámku: večer jsme si doma otevřeli moje oblíbené Le Volte 2005, třetí víno z toskánské Ornellaie. Po všech italských peckách v Obecňáku nám přišlo jaksi … nedovařené? … a zůstalo nedopité.

O vínech z burgundského vinařství pana Alberta de Sousy jsem tady už psal mnohokrát, od samého začátku (tady a tady a třeba taky tady…). Textem o Meursaultu 2005 „Les Millerans“ jsem blog odstartoval a dnes večer dopíjím poslední lahev. Kdybych si pořadí posledních dvou lahví prohodil, byl by dnešní článek smutný a pochmurný, s výčitkami vůči přehnané archivaci – před týdnem jsem s návštěvou upekl pstruha a otevřel k němu právě toto víno. Bohužel víno bylo už zlomené, trochu naoxidované a prázdné. Co hůř: nebylo jasně na vylití, ale bylo tenké a chyběla mu očekávaná bohatost. Barikové vůně působily jako karikatura původně skvělého vína. Jako zajíc přejetý parním válcem. Vrátil jsem ho do chladničky a k rybě honem otevřel raději jinou šardonku.

A to se mi víno původně tak moc líbilo, že jsem ho v roce 2008 přihlásil do šardonkového kola soutěže časopisu Víno Revue: obětoval jsem tři lahve, zaplatil skromný vstupní poplatek a nechal víno ocenit odbornou porotou v soutěži pořádané podle mezinárodních standardů. Jednak jsem si chtěl porovnat vlastní hodnocení vína s hodnocením profesionálů a jednak jsem chtěl vyzkoušet na vlastní kůži, jak takové soutěže fungují. Samozřejmě jsem byl zklamanej bronzovou medailí za 84 body a následně nazval předsedu poroty Ivo Dvořáka „Katem Šardonek“ (oproti ryzlinkovému kolu se mi zdála bodová úroveň posazená příliš nízko). Ale nejzábavnější pro mě bylo následné nakoupení šestice cizích vín ze soutěže a srovnávání s mým vínem: zjistil jsem, že moje hodnocení vína (nejspíš na rozdíl od hodnocení profesionálů) míchá dohromady styl vína a kvalitu. Názorně řečeno, když dostanu do skleničky šardonku s vyšším zbytkovým cukrem, ani to nehodnotím, nezajímá mě to. Podobné předsudky mám vůči suché rulandě šedé. Porotce – profesionál to hodnotit musí a měl by od sebe oddělit styl (suché – sladké) a kvalitu. To jen my amatéři si můžeme bezohledně vybírat.

Už dávno jsem o soutěžích a medailích chtěl napsat víc, tak to shrnu do jedné myšlenky: umístění na soutěži znamená jen tolik, že ze všech lahví vychlazených na stejnou teplotu a ve stejnou chvíli otevřených, ale degustovaných podle jakéhosi klíče v průběhu dne některé lahve dostaly víc bodů než jiné. Docela dobře se může stát, že o den později budou stejné lahve hodnoceny v jiném pořadí a obodovány úplně jinak (a vůbec to neznamená, že by porota byla neschopná nebo zaujatá, jak někdy naznačují laické komentáře). Prostě proto, že ze všech vín, otevřených v osm ráno bude víno A v nejlepší formě v jedenáct hodin (90 bodů) a víno B ve tři odpoledne (92 bodů), ale pokud budete vína pít o den později v opačném pořadí, víno B dostane v jedenáct hodin jen 86 bodů a víno A bude ve tři odpoledne už zvětralé a dostane 79 bodů. Nakonec jsem se smířil s tím, že moje oblíbené víno skončilo jen v první desítce, ale nesmířil jsem se s tím, že dostalo míň bodů, než by dostal stejně dobrý ryzlink.

A teď zpátky do roku 2010 a k druhému pokusu o degustaci Meursaultu.

Týden po pečeném pstruhovi s šardonkou jsem si sám otevřel poslední lahev s tím, že nějak přežiju očekávaný kvalitativní sešup. Otevřenou lahev jsem nechal v chladničce a jel do Prahy. Za pět hodin mě čekalo příjemné překvapení: plnější nazlátlá barva, dřevitě citrusová vůně (konec poetické vložky:) s až slaným tónem. V chuti klidná harmonie limetek, citronů a dřeva se spodní linkou exotického koření (hřebíček?), oproti rok starým vzpomínkám tenčí chuť, ale s výrazným minerálním závěrem a krásně dlouhá. Všechny jednotlivé dojmy působí vyzrále, jen barik jakoby ustupoval a projeví se až v závěru. Po polknutí zuby jakoby zatrnou po kousnutí do citronu. Víno působí jemně a elegantně, harmonicky, ale v porovnání s rok starými dojmy je to na úkor bohatství chuti – před rokem byly ovocné chutě výraznější, byť kvůli tomu nevystupoval minerální závěr tak silně.

Současný harmonický dojem je parádní, ale nejsem si jistý, jestli stojí za to. I kdybych o tolik víc oceňoval rafinovanou harmonii nad elegantní pestrostí, padesátiprocentní pravděpodobnost úpadku obsahu lahví během dvanácti měsíců varuje. Za poslední měsíc jsem s návštěvami vypil několik červených i bílých Burgund a sám pro sebe jsem si na letošek vyhlásil rok likvidace burgundských nulapětek.

V pátek 26. března jsem si v žižkovském kuchařském studiu Chefparade (web mají tady) ověřil, že (šéf)kuchař ze mě nebude, ale že vaření je zábava. Den předem mi zavolal kuchař a popularizátor snoubení vína s jídlem yaxi a pozval mě vařit zadarmo s tím, že rozjíždí nový kurz „Vaříme s vínem“ a že můžu obsadit jedno neprodané místo nebo dvě. Zavolal jsem přítelkyni, o které jsem tehdy už věděl právě tolik, že není ani vegetariánka ani abstinentka (konečně klika!) a šli jsme.

Chefparade studio je (podle mého laického názoru) bezvadně vybavené na podobné kurzy pro střední klientelu. Pokud si chcete užít pocitu naprostého luxusu, zamíříte asi do kurzů pořádaných v předních restauracích a vedených jejich šéfkuchaři. Atmosféra v Chefparade víc připomíná vaši domácí kuchyň, tedy kdyby se vaření stalo smyslem vašeho života vy jste svou domácnost vybavili podle toho. (Fotky kuchyňského studia mají lepší na vlastním webu tady.) Co se vařilo a jedlo?

MENU

Crostini s avokádovým krémem
křupavé chlebíčky z bílé bagety, mazané krémem z čerstvého avokáda

3SEKT Sekt 3 zážitků od 3 vinařů vyrobený ze 3 odrůd

Restovaná hlíva ústřičná
podávaná na variaci listových salátů se zálivkou „aceto balsamico“

Cuvée ROSE 2009

Slávky na víně
polévka z mořských mušlí se zeleninovým „Julienne“
a francouzskou bagetkou
mořské mušle se zeleninou

Veltlínské zelené 2007

Kachní prsíčka na pomerančích
podávané s gratinovanými bramborami a fazolovými lusky

Svatovavřinecké 2009

Mousse au Chocolat
francouzský dezert z čokoládové pěny

Večer pro mě začal katastroficky, protože jsem si při uvazování zástěry uvědomil, že s velkým vařením nemám žádné zkušenosti a propadl panice. Začal jsem koktat a zaháněl obavy ochutnáváním sektu a dalších dvou vín, která jsem přinesl s sebou. Takže jsme sice úspěšně provedli výrobu avokádové pasty, ale vůbec nic si z toho nepamatuju. (Naštěstí jsme dostali kompletní receptury.) Sekt byl výborný a avokádový krém byl zelený. Prostě parádní otvírák, asi jako když jdete skákat s padákem, roztáhnete ve vzduchu ruce a zjistíte, že na zádech žádnej batoh není. No aspoň že byl po ruce ten sekt… mimochodem byl výborný, s bohatým perlením a plnou chutí…

Bavil mě druhej chod, protože se dá udělat fakt jednoduše. Nejsložitější bylo správné ochucení zálivky na salát, ale my nenároční strávníci si s tím poradíme i doma. Restovaná hlíva se salátem je báječnej předkrm. Rosé 2009 (Zweigeltrebe) mělo trochu zbytkového cukru, tak akorát k salátu na letní zahradu. To se fakt doma dá udělat.

Slávky na víně jsou polévka, která vypadá krásně na talíři a pěkně se připravuje, ale mě ty mořské věci většinou nebaví jíst, takže je přeskočím. Zkoušel jsem k nim burgundské Montagny Premier Cru 2007 od J.P. Bertheneta, ale marně, víno bylo příliš kyselé a rakouský Veltlín, který ke slávkám vybral yaxi, se hodil líp.

Čtyřka, kachní prsíčka na pomerančích jsou čistá rozkoš. Ani se mi to nechce psát, ale do hrobu si to nevezmu. Gratinované brambory (tenké bramborové chipsy naskládané do zapékací misky, zalité mlékem a smetanou a 40 minut pečené) jsem už zkoušel doma a hned vymyslel několik variací. Paráda! Kachní prsíčka, opečená napřed na pánvi a potom deset minut v troubě jsou extatické jídlo. Pomerančová omáčka k nim už mi připadala jako zbytečná fajnovost, ale mnozí by se mnou jistě nesouhlasili. Ke kachním prsíčkům skvěle párovalo červené Monthélie Premier Cru 1999 M.C. Garaudeta, krásně vyzrálé a uhlazené víno, které jsem si přinesl. Ostatní kuchařící strávníci byli tou dobou už tak přejedení a přepití, že jsme se o něj s yaxim vpodstatě rozdělili.

Yaxi má na párování vín s jídlem dobrou fintu: nechal nás překoštovat všechna vína hned na začátku před vařením (pomáhá to rozpustit trému a navíc, Kuchař má být veselý!) a teprve potom znovu postupně s jídlem. I úplné nemehlo si muselo všimnout, že ten původně úplně obyčejný a nudný Vavřinec rozkvetl, když se potkal s tím správným pokrmem, v tomto případě s kachními prsíčky. Asi jako když tatínek potkal maminku. Nebo maminka tatínka? My tomu říkáme trochu odtažitě snoubení, Francouzi rovnou mariage.

Závěrečný dezert, Mousse au Chocolat, už byl prostě závěrečný a většina strávníků pro něj neměla místo (sám jsem snědl jen dvě nebo tři porce). Přes všechna očekávání jsme s dezertem zlikvidovali zbytek šardonky z Montagny. Pozdě v noci jsme s přítelkyní klopýtali Žižkovem. Trochu mě štvalo, že se mnou celej večer nemluvila. Pršelo, tak jsem jí půjčil sako. Řekla mi, že přesně takhle si představuje hezkej večer. Yaxiho vaření s vínem prostě můžu jen doporučit. Další kolo prý bude v květnu.

Sobotní příchod na devátou Přehlídku vín a sýrů  v Hruškách byl jako z věšteckého snu: první, koho jsem v sále uviděl, byl místní vinař Richard Tichý, jak si rovná svoje vína na prezentační polici – taky nakonec přehlídku vyhrál. Už počtvrté. Nebýt místní, tak by mu snad pořadatelé pro příště zakázali vstup.

Od ostatních moravských vesnických Výstav vína se hrušecká Přehlídka liší tím, že pořadí určují návštěvníci hlasováním. Navíc se nehlasuje o jednotlivých vínech, ale rovnou o celých kolekcích vín – tedy vlastně o jejich výrobcích. Za 220 Kč vstupného dostanete u vchodu skleničku (letos mimořádně dobrou), hlasovací lístek  a katalog asi 380 vín. Vína jsou nehodnocená, nebodovaná. Každý návštěvník může na svůj hlasovací lístek napsat jednoho výrobce a organizátoři odpoledne lístky sečtou. Já jsem odjel ještě před vyhlášením, ale podle místních zpráv bylo pořadí následující:
1. Ing. Richard Tichý
2. Vinařství Beneš
3. Jiří Nešpor
Všichni tři jsou místní vinaři, všichni jsou členy volného sdružení Bonus Eventus.

Už pohled do katalogu napovídá, že hrušecká Přehlídka vín a sýrů není úplně obyčejný vesnický košt. Pořadatelé získali vzorky vín od známých a renomovaných moravských vinařství. Jen namátkou, účastnilo se Nové Vínařství a.s., bílovický Petr Skoupil a Vladimír Tetur, tvrdonické Vinařství Kosík, Réva Rakvice, blatnické Vinařství Polehňa a Michal Robek, pražské Vinařství Salabka, Trpělka  & Oulehla, Stapleton & Springer nebo Vinařství Michlovský.

Pár obligátních tipů na dobrá vína: Neuburské 2009 PS z Révy Rakvice (plná chuť, medová). Zajímavé bylo srovnání dvou Chardonnay 2009 v pozdním sběru z Vinařství Beneš. První pěkně čisté a mladé, druhé – ze starých keřů – máslové a i přes znatelnou svěžest plnější v chuti. Líbil se mi i RR 2009 PS z Vinařství Beneš, pěkně čistý s malým zbytkovým cukrem. A polosladký Sauvignon od Ing. Richarda Tichého. Suchý sekt Louise Ludvíka Maděriče z Moravského Žižkova (cuvée VZ + RV) s krásným perlením. Příjemně překvapilo Svatovavřinecké 2007 z Vinařství Trpělka a Oulehla, tmavé, typicky voňavé a v chuti sametově husté, s tříslem. Pochvalné poznámky mám u Zweigeltrebe 2006 PS Hany Mádlové z Velkých Bílovic. Projel jsem všechny Rulandy modré (11 vín) a nejvíc se mi líbilo RM 09 PS od hrušeckého Václava Netopilíka. Mnozí se mnou nesouhlasili kvůli zaprděné vůni, ale kromě toho bylo i krásně vybarvené, s ohlazenou chutí, možná trochu nevýraznou, ale příjemnou. Zbylých deset RM bylo od profesionálů, pan Netopilík byl mezi nimi jediný malovinař. Ještě se mi hodně líbilo RM 2007 PS z Vinařství Trpělka a Oulehla, jemné, kultivované, s jemnými tříslovinami. Dornfelder 09 PS z Vinařství Beneš. Ale to už se dostávám k závěru katalogu, kdy jsem přestával psát poznámky.

Pozdě odpoledne mě vinaři z Krásné Hory svezli do Velkých Bílovic, kde probíhal pátý ročník akce Ze sklepa do sklepa se snad  44 otevřenými sklepy. Zastihli jsme už jen závěr s krásným slunečným počasím, pokoštovali ze sudů v rodinném vinařství Jaroslav Osička včetně podrobného výkladu o vínech nesířených a dlouho zrajících v sudech. Přikládám pár ilustračních fotek.

Už v noci jsme povečeřeli guláš v Domaine Hugo (děkuju!), ochutnali několik svěžích a dobře pitelných rakouských vín s komentářem dovozce Milana Bartošíka, včetně sabráže sektu. Nohy mě ještě nesly od sklepa ke sklepu, ale psaní poznámek k vínům jsem už v Bílovicích vzdal. Z procházejících skupinek návštěvníků jsem cítil spokojenost, třeba to potvrdí (nebo popře) někdo, kdo tu sobotu prošel bílovické sklepy důkladněji.

Všichni, kdo jste někdy byli ve vinném sklepě soukromého vinaře, to znáte. Dřív nebo později to přijde. Mně se to naposledy stalo v únoru ve Valticích, ale několikrát už i ve Francii. Dostanete do skleničky čtvrt deci tekutiny a vinař řekne, Schválně, jestli poznáte, co to je? Jednou mi v Burgundsku natáhli ze sudu něco rozkvašeného (jablečno-mléčná fermentace) a zkoušeli, jestli to poznám. Úplně poprvé jsem v Alsasku před vinařem řekl, že víno je příliš suché, tak mi nalil dva vzorky (Tramín a snad Sylván) a zkoušel mě, jestli poznám, kde je míň cukru (rozdíl byl půl gramu, ale že ten sušší byl Tramín, tak jsem prošel).

Prostě slepá degustace je vždycky stres a pod tlakem se spletli už onačejší veleduchové, než jsem já nebo průměrný čtenář Skleničkova blogu. Ale zároveň je slepá degustace v přátelském prostředí a beze strachu ze špatného tipu bezvadná zábava. Tak jsem sepsal zjednodušenou rukojeť k určování odrůd z aktuální Skleničkovy Komunitní Bedýnky neboli Slepeckou hůl, protože jsem si až po zahájení uvědomil, že některé Bedýnkáře bude veřejné tipování hodně stresovat a budou páchat chyby. Následující charakteristiky zdaleka neplatí univerzálně, ale mohou být užitečné pro určení těch konkrétních šesti lahví z aktuální Komunitní Bedýnky.

Každopádně radím, abyste se nenechali vynervovat a pokud nenajdete dostatek shodných bodů v paměti a ve víně, abyste se nepokoušeli poznat nepoznatelné a napsali jen komentář o kvalitě vína. Někdy se s časovým odstupem z popsaných charakteristik vína zjeví odrůda nezaujatému čtenáři snáz, než tomu, kdo víno pil a popsal :o)

Tak jdeme na to. Jak říká policejní šéf v závěrečné scéně mého oblíbeného filmu: Zatkněte obvyklé podezřelé!

Pinot Noir (Rulandské modré) poznáme podle peckovitého ovoce v chuti i vůni (peckovité ovoce = švestky, višně, třešně). Pokud nám hubu nestahuje kyselá chuť, je to tím, že víno prošlo jablečno-mléčnou fermentací. Pokud voní jako nevysypaný popelník, bylo v barikových sudech. Kabernety poznáme podle výrazné barvy s fialovými odstíny, kabernetové vůně (černorybízové třeba) a paprikové chuti. Cabernet Sauvignon na rozdíl od Cabernetu Moravia nemá v chuti mák a navíc dozrává do vyšších cukrů. Vyšší cukry v hroznu = vyšší alkohol v lahvi. Svatovavřinecké běžně nevyzrává do vysoké cukernatosti, mívá natrpklou chuť a vůni někdy nevábnou a někdy příjemnou s tóny sušených švestek. Frankovka voní po peckách vyloupnutých z modrorulandského ovoce. Frankovka mě bere ještě míň, než SV. Co ještě? Zweigeltrebe. Temná barva, švestková vůně, obvykle ovocná chuť s tříslovinami. Odrůda je hodně rozšířená, ale moc ji nevyhledávám, tak ani nevím, jak ji pořádně charakterizovat. To je tak všechno, co ode mě můžete čekat z červených odrůd. Ledaže bych tam dal Modrý Portugal, ale ten si najděte sami, jestli budete mít podezření nebo jestli nevystačíte s výše zmíněnými charakteristikami :o)

Pokud jde o bílé (nebo červené :o) odrůdy, mám toho víc, ale pokusím se to zkrátit. Moravský muškát mám rád, ale ten se většinou pozná bez problémů podle typické vůně a tenkého těla (nízkého extraktu). Veltlínské zelené mám rád to rakouské, lehké, ovocné a s pepřovým závěrem. Dobrý ryzlink vlašský mívá světlou barvu, medovou vůni (nebo taky jablečnou) a svěží chuť, nesenou hlavně kyselinami, takže s nižším bezcukerným extraktem. V ideálním případě dává tenké tělo vyniknout minerálnímu závěru (Pálavské vápence). Ryzlink rýnský voní po lučním kvítí a lípě (mnemotechnická pomůcka: Bzenecká Lipka!). Mívá výrazné kyseliny (citrusy) a často se dobře snoubí s menším nebo větším zbytkovým cukrem. Vyčucháte-li ve víně chlebové těsto, bude to nejspíš Rulandské bílé. Mladé mívá vyšší kyseliny, starší dozrává do husté nasládlé chuti. To umí i Chardonnay. Mladé mívá ve vůni citrusy a tropické ovoce, podobně i v chuti (ananas, banán), která mívá kořenitý závěr. Starší a vyzrálejší bývá kulatější, ale kořenitý závěr zůstává. Pozor na podobnost s předchozím RB.

Od Skleničky se dá v Bedýnce čekat nějaké Rulandské šedé, mnohotvářná odrůda, dozrávající do vysokých cukrů. Na Moravě se často nechává prokvasit dosucha, Sklenička ovšem u šedé nekriticky adoruje zbytkový cukr. Takové víno mívá vyšší barvu, v ideálním případě botrytickou vůni rozinek a nejsnáz se identifikuje podle glycerolu v chuti, vysokého extraktu a souběhu vyššího alkoholu a zbytkového cukru. Bývá problém vybalancovat alkohol a zbytkový cukr. Sauvignon patří mezi špičkové (áčkové) odrůdy. Mezi základní charakteristiky patří vyšší kyseliny (díky kterým by se dal splést s RR) a výrazná odrůdová vůně (podle které přinejhorším SVG rozeznáme od RR). Podle vyzrálosti hroznů (a klonu) ve víně nacházíme buď kopřivy (to by Sklenička do Bedýnky nedal?) nebo broskve. Takže až v Bedýnce objevíte broskve (nebo kopřivy?), s klidnou myslí tipujte SVG. Ještě mě napadá Pálava a Tramín. Dají se snadno zaměnit, ostatně Pálava vznikla křížením tramínu a MT. Tramín voní po růžích a bezu, chutná kořenitě, nebo aspoň mívá kořenitý závěr. Mívá slabší kyseliny a většinou se dělá se zbytkovým cukrem. Pálava mívá podobně kořenitou chuť, ale víc kyselin.

No nevím, jestli vám to bude k něčemu dobré. Glycerol = Rulanda šedá. Citrusy a cukr nabonzují ryzlink. Muškát se pozná sám. Chleba a kvasnice – Rulanda bílá. Pepřový závěr – gruner veltliner. Málo kyselin, hodně cukru a kořenitý závěr – tramín. Neznámá chuť i vůně? To bude nějaká obskurnost. Úlet. Jak učil Smotlacha: houby, které neznáme, nesbíráme! Orientujeme se jen podle značek v mapě a významných bodů v krajině. Pokud zabloudíme, můžeme vždycky říct: ale já jsem tam cítil broskve, tak jsem dal Sauvignon – koho by napadlo dát Ryzlink? Nebo šli jsme pořád do kopce, a koho by napadlo, že to je ten kopec hned vedle?

(Diskusi pod článkem jsem uzavřel, abyste sem omylem nepsali komentáře k vínům z bedničky, které patří sem.)

Zapeklité víno! Dostal jsem jako dárek špinavou láhev s fixovým popiskem na dně. Předčasně jsem podlehl příležitosti a otevřel, protože jsem si od tak starého vína (vlašáku!) moc nesliboval. Očekávání se splnilo i nesplnilo, snad to budu umět napsat…

Víno má ve skleničce vysokou, nazrálou barvu. Nazlátlou, ale s jakoby nevyzrálou (ještě hůř by se mi to popisovalo, kdybych nevěděl, že jde o RV 03 🙂. Ve vůni medová vyzrálost, tráva a seno, apatykový tón sušených bylinek, nevyhraněné oxidativní tóny. Za apatykovými bylinkami je nejspíš akátový sud, za oxidací zčernalý korek? V puse mdlý oxidativní nástup (první dojem: mrtvé víno), ke kterému se za chvíli přidává tenká kyselina a zajímavá komplexní bylinková chuť, trpce svírající jazyk, ale příjemná a krásně dlouhá. Po čtvrtlitru jsem si vzpoměl na starší Chablis, která bývají zamlada tenká a nesená kyselinami, ale s věkem oxidují a posouvají se někam jinam. Jednou jsem v euforii napsal, že pálavský vlašák je moravská odpověď na Chablis, a teď se mi to vrací. Snad mi dárce nepřijde vybít okna za ten rozporuplný popis! Projev vína je příjemný, netradiční a vzpírající se popisu.

Nejspíš je to tím, že jsme si zvykli pít moravská vína mladá. Ostatně celá moderní společnost je jaksi juvenilní, nejenže starší pánové vyměňují starší partnerky za mladší modely, ale zkoušejí to i dámy. Mladistvý vzhled a jeho atributy se cení víc, než vyzrálost a stabilita. Dost, ať to nevypadá, že si stěžuju za sebe :o)

O víkendu jsem kupoval víno u moravského vinaře, který komentoval časné březnové lahvování tak, že on pije vína mladá, ani jeho vlastní vína ho nebaví pít po roce. Zarděl jsem se při vzpomínce na to, jak jsem od něj před pár lety kupoval poprvé asi sedm kartonů vína a vyptával se na dobu archivace. Tehdy mi řekl kulantně: to si je dáte do sklepa, každý půlrok upijete láhev. A když se vám zdá, že už je víno na sestupu, tak rychle vypijete všechno. Teď už vím, jak to myslel. Jeden kolega taky rád říkával, že do pekla se má dojet na mladém koni. Jen jestli tam všichni moc nespěcháme?

Po třech letech tomu vinaři dávám za pravdu, poslední dvě lahve jeho dvaadevadesátibodového vína jsem dopíjel zlomené. Ale jednou za čas natrefím na vyjímku. Úplně lituju, že dnes večer to víno piju sám. Sedět tu se mnou kamarád A., který nevěří na archivaci moravských vín a pije jen mladá vína, a B., který by nejradši pil všechno až po deseti letech, to bych si víno užil nejlíp. Pošťuchoval bych jednoho proti druhému a v duchu se bavil. Oba mají svou pravdu. Většinou to stojí za prd, ale jako v Člověče, nezlob se, občas hodíte šestku.

Mohlo by to bejt i častějc.

(Zítra čtěte Zajíce v pytli!)

Holíčanské vršky holé byly teď o víkendu ještě holejší a na Javořině ležel sníh. Jako by počasí chtělo usvědčit zastánce teorie globálního oteplování z neúcty k přírodě i času, ale vysoké cukry v loňských vínem by jim naopak dávaly za pravdu. Vyjel jsem na Výstavu vína do Blatnice pod Svatým Antonínkem a díky nesmyslně regulovanému silničnímu provozu jsem dojel pozdě (padesátka na pražské magistrále nebo sedmdesátka na lesním úseku silnice první třídy u Hodonína vypadají jako příznaky zániku civilizace, která vyrábí stále dokonalejší auta a zároveň absurdně omezuje podmínky jejich používání).

V neděli ráno jsem si povšiml portrétu Komenského na etiketě vína. Ušklíbl jsem se, že to je bezpečná reklama, protože Komenský už se proti tomu neohradí. Ale večer jsem ve Wikipedii našel, že v Blatnici, ve viniční trati Plachty, Jan Ámos Komenský skutečně vlastnil vinohrad.

Díky pozdnímu příjezdu jsem přišel o několik šampionů a mohl si v duchu zanadávat. Blatnický košt umně spojuje několik běžných nedostatků podobných akcí. Malý sál, přeplněný prostor u malého výdejního pultu uprostřed místnosti a přeplněné sklenice návštěvníků. (Obsluhující nalévali koňské dávky!) Jediná možnost odlívat víno do připravené nádoby v koutě sálu. Obsazené stoly, takže jsem musel celý košt prostát a nenapsal jsem si žádné poznámky. A těžká palba vysokých přívlastků – výběry z hroznů jako na běžícím pásu, podle čilkůtského počasí, zeměpisné polohy a výhledu na docela strmé svahy nad obcí bych hádal nanejvýš kabinety.

Jiná věc je, že tyhle přívlastky na vesnických koštech většinou označují jen cukernatost při sklizni, většina předváděných vín zůstane nezatříděná (a ta vína, která budou zatříděná, ještě teď zatříděná nebývají).

A po výčtu nedostatků seznam předností. Našel jsem si pár oblíbenců v červených vínech. Zweigeltrebe 2009 VzH z Vinařství Cíchovi, Frankovka 2009 PS z Vinařství Smějsík, Modrý Portugal od Ing. Stanislava Vyskočila. Pojel jsem všechny rulandské modré, protože jich bylo jen pět, a dobře jsem udělal. Tři archivní rulandy 2003, 4 a 5 naléval jejich výrobce, Ing. Stanislav Vyskočil, a byly báječné. Hlavně barikovaná nulatrojka si mě získala, lehkostí a elegancí, nazrálou pinotovou chutí i vůní. (V neděli večer jsem na webu našel několik referátů z komerčních ochutnávek Vyskočilova vinařství, ale tahle vína se na nich neobjevila. Další důvod pro cestování na vesnické košty – před sousedy se vinaři chtějí pochlubit tím nejlepším!)

Z bílých zmíním jen sladký Muškát, taky od pana Vyskočila, díky vysokému zbytkovému cukru odsouzený k ochutnávání po malých dávkách, ale pěkný a zajímavý, a ovocně-medový rýňák 2008 VzH od blatnického vinaře Františka Polehni.

Nedělní ráno vypadalo, jako by zima teprve začínala. Zajel jsem do Tvrdonic pro jedno víno do příštích Komunitních Bedýnek (a protože tam budou jen neoznačená vína k čtenářskému určování naslepo, už nic víc neprozradím). Ledaže bych prozradil, že mi pan doktor Kosík dal ochutnat čtyři vína a nakonec jsem vybral ze dvou předloňských to, které bylo sice méně typické a díky lahvové zralosti hůř poznatelné, ale které jsem už znal z náhodné ochutnávky právě před rokem. Nápovědu, jak poznat tohle víno, dodám v úvodním textu čtvrtých Bedýnek, takže to pozná i pokročilý začátečník!

V pravé poledne jsem snídal v hodonínském Casa Mia pizzu Sicilianu (doporučuju!!!) a domluvil si další dvě zastávky v Hruškách a ve Valticích. V neděli večer jsem měl na tachometru 750 km a ve sklepě pět z šesti vín příštích Komunitních Bedýnek. To mi to zase jednou zázračně vyšlo. Na poslední víno si musím ještě dva týdny počkat. Je z loňské sklizně a mělo by se lahvovat tak, abych si ho mohl vyzvednout přespříští víkend. Takže to vypadá na distribuci Bedýnek po 29. březnu.

Zametám střepy a luxuju drobky z minulých týdnů. První střípek-zážitek byl ještě z lednového programu Prague Wine Weeku (a konkurenčního GRFestivalu) a kdyby se mi fakt nestal, musel bych si ho vymyslet. Jako důkaz pro Skleničkův zákon, že víno je společenský nápoj a je mnohem důležitější, s kým víno pijeme, než jaké víno pijeme.

Čekal jsem na vhodnou příležitost, až jsem zjistil, že moje nová blonďatá příležitost je vegetariánka, a tak jsem šel na degustační večeři v rámci Wine Weeku sám. To byla velká chyba a přestože jsem dostal protekční místo u stolu s významným dovozcem vína a známým novinářem, třetí spolustolovník se projevil jako sebestředný trouba a svými řečmi nám otrávil celý večer. (Jídlo, pití i obsluha byly výborné.) Už jsem se z toho vyspal, ale víckrát na šestichodovou večeři sám nevyrazím!

Pondělní večer s bořetickým Saint-Laurentem 2007 Craig’s Reserve (Stapleton-Springer, psal jsem o něm tady) byl zase jiný, s vůní jdoucí až do kůže. Chuť je trochu zelená, zavřená, ale první poznámky píšu dvě hodiny po otevření vína, třeba ještě něco připíšu. Tohle víno je nad všechno očekávání proměnlivé, a zatím jsem nepřišel na to, jestli to je mojím osobním vyladěním v tu chvíli, kdy víno piju, nebo nějakou lahvovou alchymií.

Kromě úvodní anonce tady jsem nenapsal nic o benátském večeru ve Wines Home, jako bych čekal, až někdo vystaví lepší fotky, než jsem udělal já. A protože ta chvíle nastala, můžu se do toho pustit.

Začátek je jasný. Předváděčka jednadvacítky benátských vinařství byla výborná. Nenarazil jsem tam na jediné víno, které by vadilo, překáželo, nedostačovalo. Nenašel jsem žádné víno, z kterého bych lezl po stropě nebo jinak expresivně demonstroval nadšení, ale našel jsem hodně pitelných vín a dost výborných. Krásný suchý neročníkový sekt Soave Brut z odrůdy Garganega od Balestri Valda, plný sekt se zbytkovým cukrem ze žlutého muškátu od Ca‘ Lustra, Amarone Classico morar 2004 od Valentina Cubi, tam jsem si nechal nalít tenhle jediný vzorek a zůstal stát jako přibitý, protože jemnost a vyzrálost ve vůni dominovaly. Otočil jsem se a šel se zeptat na ročník, a bylo to jasné, 2004. Trocha stájových vůní, v chuti sametová jemnost a oheň, hřebíček, vanilka a další koření, čokoláda a kafe. Pětadvacet Euro za láhev. Corvina, Corvinone, Rondinella. Italská exotika.

Taky extra suché Prosecco z Vigna Dogarina s luxusně jemným perlením a plnou chutí, která mi sugerovala pocit sladkosti. Zpočátku jsem se na té slavnosti cítil jako v Gothamu, když na recepci u starosty potkáte Tučňáka, Jokera, Batmana a další zábavné figurky. Potom jsem se chvíli cítil jako Joker sám, když jsem se s Italy bavil o Itálii: Mluvíte italsky? Nemluvím. Jezdím tam každej rok na dovolenou, ale mezitím zapomenu všechno, co jsem se naučil. A kam jezdíte? Omlouvám se, ale do Toskánska. Aha. Bene.

Ale po chvíli alkohol zafungoval a rozpustil moje rozpaky z obchodníků v lesklých sakách, kteří s sebou vlekli asistentky-abstinentky v růžových svetřících, rozpustil i můj stud nad tím, že místo italského grazie v rozpacích plácnu francouzské merci a vyhrálo víno, které Italové dělají s obdivuhodným vkusem a vždycky s ohledem k místnímu jídlu. Jak říkal jeden z italských vystavovatelů: Itálie je veliká a každách sto kilometrů se mění. Mění se krajina, mění se vína, mění se jídla. Co sto kilometrů, to jiná země. Já jsem na Itálii fanoušek, mě by stačila kterákoli stovka kilometrů… My Rakušani jsme se neměli před 92 lety vzdávat Terstu!

Poznámka k tématu, které měl už pan Cuketka tady. Vařil jsem pro děti hovězí vývar, slabejch pět hodin. Děti nad tím vohrnuly nos, prej nudle dobrý (nakrájel jsem pravou italskou chlazenou pastu), knedlíčky dobrý (mražený z pytlíku), ale tu vodu nechaly. Příště to mám dělat postaru, z kostky. Beznadějný. Asi takhle.

Po školní jídelně moje děti neocení vaření. Zbytečně trhám salát a krájím okurky a rajčata. Koupím jim jogurt a pytlíkovou polívku!

A jestli jsem snad na něco zapomněl, tak to všechno určitě najdete tady :

Zítra dám poznámky z víkendového koštu vína v Blatnici a k příštím Komunitním Bedýnkám.