Archiv autora: Sklenička

Čtyři ryzlinky na zimu.

Cestou do práce jsem zastavil jsem na staré mělnické silnici u malého vinohradu a šel si po ránu vyfotit hrozny. Marně jsem hledal fotogenický hrozen bez shnilých bobulí. Bude tuhá zima, bude málo ryzlinku, usoudil jsem podle přírodních znamení a objednal si ryzlinkovou testovací sadu z farkatéky. Kdo chce přežít dlouhou zimu, musí si udělat zásoby.

Winkeler Hasensprung Riesling Kabinett 2008 trocken, Weingut Martin Klein

Je doma v Johannisbergu (Rheingau), přesto jediné zklamání z dnešní kolekce. Nejsvětlejší barva a ve vůni zřetelný pozůstatek kvasinek a následně i oxidace. Možná bylo víno vyrobeno hodně tradičním postupem s delším ležením na kvasnicích a s přístupem vzduchu, ale mně to nejde dohromady s představou mladého čerstvého a jiskrného ryzlinku, kvasnicová vůně mi ten obraz ruší. Na webu jsem o víně ani technologii žádné poznámky nenašel. Cena 219 Kč.

2008 Erdener Treppchen Riesling Trocken, Weingut Dr. Hermann. Urzig, Mosela.

Ve vůni a následně i v chuti jasná stopa vykouřených cigaret, tabákový štych, navozující představu luxusu, který jsem u burgundských šardonek spojoval s barikem. Asi mylně, protože dovozce mi potvrzuje, že barik je nepravděpodobný, ale zato prý tyhle vinice leží v tom jediným zákrutu řeky Mosely s železitým podložím. Ještě druhý den v klidu dopíjím a snažím se analyzovat, nakolik se tabákový štych podobá petroleji (vůbec) nebo kůži (ani to ne). Každopádně Dr. Hermann vysoko zabodoval, je to zřetelná Mosela se šťavnatou kyselinou a stopou zbytkového cukru, a přesto se výrazně odlišuje od ostatních. Cena 229 Kč. Bezohledně doporučuju!

2008 Hochheimer Holle Riesling Kabinett, Trocken, Domdechant Werner, Rheingau

2009 Riesling, Trocken, Domdechant Werner, Rheingau

Poslední dva roky jsem ujížděl na moselských ryzlincích, až teď postupně poznávám i oblast, podle které má ryzlink rýnský jméno. Podle firemního webu Wernerovi hospodaří na hochheimských vinicích už od roku 1780. Dnes vlastní sedmá generace vinařů 14 hektarů. Na 98% vinic roste ryzlink, na zbylých dvou procentech Pinot Noir (zase se mi vybavují diskuse o padesáti moravských odrůdách a přednostech domácí odrůdové pestrosti, ale nebudu to sem tahat :o). Oba ryzlinky jsou krásná vína (za báječnou cenu 249 a 199 Kč) se kterými jsem měl menší problém. I při přímém srovnání vykazovaly jen minimální rozdíly a bylo těžké je od sebe rozeznat. A samozřejmě odvozený a spíš intelektuální problém, zda považovat za autentické dva ryzlinky z různých ročníků, když jeden nejde poznat od druhého? Intelektuální otázky ponechávám intelektuálům, já jsem si nakonec klíč k vínům našel. Ročník 2009 se v chuti pozná podle vyššího obsahu alkoholu (13%), nulaosmička má jen 11,5%. Oba ryzlinky mají celkem typickou vůni s přídavkem marcipánu, v nulaosmičce je marcipán výraznější. Osmička má taky víc minerální charakter, devítka je jaksi plnější, o cihlu tělnatější. Asi jako když děláte dětem pití ze sirupu a když se vám výsledek zdá řídký, ještě přikápnete sirup. To všechno jsou pochvalné charakteristiky a nedá se z nich vyčíst, jestli je osmička lepší, než devítka. Navíc oba ryzlinky jsou ukázkově suché a minerální, a tak to nakonec (jako vždycky) zůstane na člověku, aby to rozhodnul. Vykroutím se z toho kličkou: dnes večer bych dal přednost nulaosmičce pro zřetelnou mineralitu zvýrazněnou tenčím tělem. Ale docela dobře bych mohl zítra líp polykat tělnatější nuladevítku, je to prostě spravedlivá remíza.

I bez konzultace s dovozcem o prvním kontroverzním víně je to vysvědčení s vyznamenáním: ze čtyř ryzlinků jeden skvělý a dva na hranici mezi výborným a skvělým, všechny v cenách od 200 do 250 Kč. Domdechant Werner už byl v druhých Komunitních Bedýnkách, a kdybych nedejbože někdy v budoucnu skládal bedýnku čistě ryzlinkovou, určitě bych v ní chtěl Moselu od Dr. Hermanna.

Znáte to: Indiáni sbírají klestí – takže bude tuhá zima. Já si dělám zásoby ryzlinků…

9. 9. 2010Jen takSklenička

Vzpomínky na Guardistallo a cantuccini

Světlá zelenkavě žlutá barva a jemná květinová vůně Trebbiana. (Tonfo de‘ Massi 2009, Montescudaio Bianco DOC. Podle etikety směs Trebbiana a Vermentina.) Už ve vůni trochu plnější. Po zahřátí se objevují broskve a vermentinovská lesní vůně. Svěží chuť s drobným perlením na jazyku, překvapivě tělnatější, než jsem čekal a než jsem si pamatoval z prvního ochutnání v horkém toskánském poledni v Guardistallu.

Tam mi víno připadalo lehké a nekomplikované, přesně jak bych čekal u toskánského bianco s cenou do pěti Euro. Dnes bych hádal na pár gramů zbytkového cukru, tak plně a tělnatě víno působí. K pozdní večeři, zeleninovému salátu na zahradě, se báječně hodí a co mu chybí ve vůni, to dohání v chuti, kořenitostí, mineralitou a středně dlouhou štiplavou dochutí. Svoje asi vykoná i 14,5 % alkoholu (s cukernatostí hroznů prostě v Toskánsku problém mít nebudou), celkově víno sugeruje dojem hodně vyzrálých hroznů. Po ohřátí se zvýrazňují ovocné tóny, ale po mém soudu vínu spíš prospěje ochlazení na doporučovaných 10-12 ^oC. Bohužel ve víně postrádám eleganci a lehkost a při srovnání se vzpomínkou na prázdninovou polední ochutnávku u výrobce je to mírné zklamání. Podle naší průvodkyně je Tonfo de‘ Massi místní název vinice u říčky Ceciny, která spojuje celou apelaci Montescudaio.

Fattoria Santa Maria, vinařství s pouťovým názvem nemůžete při průjezdu městečkem Guardistallo minout díky cedulím u silnice. Ze zahrady a parkoviště u domu je báječný výhled na Montescudaio (na úvodní fotce) a v neopečovaném domku vedle hlavní budovy je sklep, kde se víno koštuje a prodává. Nám ho prodávala babička v pracovním a já jsem měl bohužel službu jako designated driver, nepijící řidič, takže jsem ochutnával vždycky jen po kapkách a hned jsem ho vyplivoval. Babička na dotaz informovala i o složení vína a technologických podrobnostech, ale nejraději vypravovala o párování vín s jídlem.

Utkvělo mě v paměti vlastně jen několik vín. První bílé v ceně cca 4 Euro bylo ovocné, svěží a lehounké. Líbilo se mi Tonfo de‘ Massi a potom až nejdražší červené, Macchiatagliata, Montescudaio Rosso DOC. Směs Sangiovese, Canaiolo, Colorino, Merlot, Syrah v ročníku 2003 za deset Euro, nazvaná podle znatelného vlivu bariku. Odbourané kyseliny, dvanáct měsíců ve francouzských barikových sudech. Není to osmý div světa, ale poctivé, řemeslně příkladně udělané víno, a viděno českou optikou (260 Kč) ve své cenové kategorii to malý zázrak je.

A samozřejmě závěrečné Vino Nobile, krásně vyzrálé, zlatavé, nazrzlé, sladké až likérové slámové víno, ke kterému babička nutila jako kámen tvrdé sušenky cantuccini.

Vysvětlivka: v pekařství v Ponteginori jsem kupoval čerstvé cantuccini, měkké jako vánočka, s mandlemi nebo lískovými oříšky na kůrce. Nikdy jsem nepřišel na chuť tvrdým supermarketovým cantuccini, nebo kamenitým cantuccini prodávaným u benzinek. Osvětlila mi to až monteskudájská babička, když nám nalila do likérové skleničky malého panáka Vin Santo a ukázala nám, jak do něj namočit tu tvrdou sušenku … už tomu rozumím… bez sladkého Vin Santo jsou pro mě tvrdé cantuccini nepoživatelné a dávám přednost čerstvým z pekárny, ale jako dezert po večeři, oblázek sušenky a Vin Santo, ukousávat tu měkkou sušenku nasáklou likérem … doporučuju!

8. 9. 2010Jen takSklenička

Brunello di Montalcino 2005, Casa Cerri

Minulou středu jsem doprovázel dceru poprvé do školy. Moc se jí tam líbilo, cestou zpátky si otevřela v autě okýnko a několik kilometrů nadšeně křičela do ulice: Ať žije škola! Ať žije učení! Zrovna tak bych mohl na konci textu vykřikovat já: Ať žije Brunello! Ať žije čisté Sangiovese!

Od roku 2003, co jezdím tam jezdím na dovolenou jsem měl s italskými víny jeden problém. Kdykoli jsem koupil víno nad 15 Euro, byla to tříslovinová obluda. Nepitelná, štiplavá, podle příruček perspektivně k vypití za deset roků. Ale co s tím, když máte dovolené dva nebo tři týdny, nikdy ne deset let? Miloval jsem laciná vína za šest Euro, tam jsem jen zřídka sáhl vedle. Tohle italské prokletí zlomila dvě vína. O prvním jsem už psal tady, Arnolfo di Cambio, čisté Sangiovese z toskánské Fattorie Il Palagio. Druhé je Brunello, jinak ukázkový příklad dlouhověkých tříslovinových oblud. Brunello di Montalcino 2005. Výrobce Casa Cerri, lahováno pro Fattorii Il Palagio. 14,5% alkoholu.

Začalo to banální komplikací. Jel jsem si v červenci do Fattorie Il Palagio pro několik kartónů Arnolfa di Cambio. Využil jsem té příležitosti k ochutnání Brunella a přihodil k objednávce ještě krabici Brunella 2003. Za tři dny jsem doma krabici rozbalil na našel Brunello 2005. Trochu jsem se zalekl, protože nulatrojka byla vyjímečně jemná, vyjímečně noblesní a rafinovaná. Skoro dva měsíce jsem sbíral odvahu k otevření první lahve.

Adjustáž jako obvykle přeskočím. Bordeauxská lahev, střídmá černá etiketa, nic výrazného, nic rušivého. Ovšem barva vína se už přeskočit nedá. Krásně světlá, čirá a průžračná, višňově rudá s čajovým tónem a oranžovými až vodovatými okraji. Višňovo-třešňová vůně s dotekem sudu. Krásně jemná a rafinovaná. V chuti zprvu potlačené kyseliny, potom naplno nápor jemných tříslovin a višňové kyseliny, vanilky a alkoholu. Druhý den jde vůně víc do ostružin a lesních plodů, které si obvykle spojuju se Sangiovese. Víc se prosazuje dřevo, přísahal bych i na čokoládu. V chuti jsou už ostružiny jako malované, hned za nimi jdou stále ještě výrazné třísloviny. Víno zrálo 36 měsíců v barikových sudech. I vyšší alkohol se v tom ztratí.

Stejně si myslím, že ročník 2003 byl prostě o dva roky jemnější a vyzrálejší. S pohlcenými tříslovinami. Ale i nulapětka je výborná. Dal bych nevimco za láhev nulatrojky pro srovnání. Už jsem se ptal v Il Palagio, jestli ji ještě mají, a mají.

6. 9. 2010Jen takSklenička

Mělnické barikované (svatovavřinecké)

Pravidelní čtenáři blogu už vědí, že na Svatovavřineckém neujíždím. Dobře si pamatuju, že vícero vinařů mluví o Vavřinci jako o té blbé odrůdě, ze které se bez doslazení nedá udělat víno. (Vysvětlivka pro nové čtenáře blogu: SV nedozrává do vysokých přívlastků a býval problém ho dostat na cukernatost, která by garantovala obsah alkoholu kolem dvanácti procent. Při menším procentu alkoholu může být víno v lahvi nestabilní.) Přesto se tahle odrůda občas dostane do skleničky (i do Skleničky)… před rokem jsem dokonce bojoval za Svatovavřinecké (s patnácti procenty Portugalu, pro přesnost) od Járy Springera, tak usilovně, že jsem jeho Saint-Laurent nominoval do Komunitních Bedýnek. Krásně vyzrálé víno s aromatickými i chuťovými charakteristikami jižních středomořských vín, ovšem umně barikované.

Můj vztah k Vavřinečku je prostě komplikovaný. Jsem zvyklý, že z něho bývají jednoduchá až triviální vína, ale o to víc umí překvapit vyjímky. Z koštů naslepo mám podvědomý odhad, že dvě domácí odrůdy se dají poznat už podle barvy. Rulandské modré a SV.

Teď mám před sebou dva Vavřince stejného výrobce. Svatovavřinecké 2007 barrique, jakostní odrůdové suché bez udání tratě. Školní statek Mělník. 12,5% alkoholu. Po otevření jsem byl zklamaný, víno bylo v chuti tenké, s výraznou kyselinou. Barik poctivě štípal do jazyku, ale celkový dojem byl shozený vystupující kyselinou. Věděl jsem, že si další ročník objednala společnost O.H.M.S. (psal jsem o tom útržkovitě tady), tak jsem pátral po vzorku. Až dnes jsem koupil netradiční půllitřík v restauraci Na Štěpáně. Mělnické Svatovavřinecké 2008, výrobce opět Školní statek Mělník. A několik poznámek ze zadní etikety: Vinařská obec Mělník, viniční trať Neuberk – vinice Čarodějnice. Limitovaná šarže 220 litrů. Vyrobeno historickou metodou zrání v otevřených kádích, nečeřeno a nefiltrováno. Takže varování: lahvuje se single barrel – každý barikový sud zvlášť. Z toho plyne, že další šarže může mít o poznání jiné vlastnosti, než předchozí. Půllitrové balení beru jako daň použití – v restauraci se k jídlu pro večeřící dvojici hodí půllitr, když nepočítáme s tím, že dvojice odejde nedopitou sedmičku dopít v soukromí…

Obě vína mají tmavě rudou barvu s fialovým okrajem, pro Vavřinec netypicky temnou, ale zřejmě ovlivněnou částečnou oxidací v barikovém sudu. Nulaosmička je trochu plnější a těžší, než byla předvčerejší nulasedmička. Ale protože pan Sklenička je vtělená střídmost, tak předevčírem vypil jen půl lahve a schoval si ji zašpuntovanou původním korkem pro přímé porovnání. A ejhle, starý Vavřineček zinkoustovatěl a vyzrál, už není vůbec tak tenkej, jako před pár dny. Obě vína jsou příjemně koncentrovaná a hustá, a je znát, že jim experimenty s barikováním pomohly. Na konečný verdikt se hned necítím. Zavřel jsem lahve a dám jim ještě jeden den. (Dodatečně potvrzuju, že oběma vínům nadechnutí pomohlo. Doporučuju odšpuntovat nejmíň 24 hodin před ochutnáním!)

To sám zírám, po třech letech psaní wineblogu se tady rozplývám nad Svatovavřineckým jako gymnasista nad zrzavou holkou. Jenže znáte to, pravejch zrzek tolik nechodí, a když se nějaká povede…!

3. 9. 2010Jen takSklenička

Aktuálně: úvod do aromatortury

Až do devátého září v hale pražského TESCO Letňany, povinně pro všechny pokročilé čtenáře! (Fotky jsou z mobilu, závada není na vašem přijímači.)

Posledně jsem se takhle mučil, když Dan Brož z Le Caveau přivezl z Francie pekelně drahé olivové oleje s příměsemi: s arašídy, vlašskými oříšky, pistáciemi. Ochutnával jsem na lžičce a Pavlína si mě vychutnávala: To je zajímavý, tohle ještě nikdo nepoznal. A přitom je to tak snadný! Moh jsem si mozek zavařit, jak jsem to doloval z paměti. Vůně i chuť byla triviální a notoricky známá, ale jak vydolovat z paměti správnej název? Nakonec ze mě vypadlo Amareto, italskej likér. To neznám, usmála se. Jsou to mandle… no jasně, Amareto je mandlovej likér! Úplně nejhorší zrada totiž je dostat nějakou známou vůni v médiu, kde byste ji nikdy nečekali – třeba zrovna v olivovém oleji.

Dneska jsem hned za vstupníma dveřma do hlavního vchodu TESCO Letňany narazil na stánek s prodejní prezentací známého kufříku vůní, Le Nez Du Vin. 54 chemických aromat, která můžete najít ve víně. Slečny tam mají v malých dózách rozlitých a k přivonění připravených osm vzorků. Některé jsou skutečně triviální – maliny, banán, sušené švestky. U mnoha jsem se zadrhnul a mučil se. Snažil jsem se přistupovat k pultíku bokem, pokradmo jako zloděj, abych nezahlédl popisek s obrázkem ovoce. A pak jsem trápil paměť, někdy marně.

Před několika lety nám tyhle vůně dávala čuchat v Domě vína U Závoje Klára Gotzová při svých pravidelných edukativních degustacích, takže už vím, že kromě triviálního ovoce se v kufříku najdou i borůvky nebo kdoule – nejspíš pro uzemnění těch, kteří jsou při určování primárního ovoce příliš dobří. Ještě týden si to můžete v Letňanech vyzkoušet zadarmo, a každému, kdo se zajímá o víno, ten zážitek a následné sebezpytování doporučuju.

Ve skutečnosti bych pod stromeček nechtěl Sassicaiu nebo lyže. Chtěl bych dostat tenhle kufřík!

1. 9. 2010NezařazenéSklenička

Lidovej ryzlink z Mělníka, za hubičku

Přítelkyně mi několikrát vyčítala, když jsem si o některém víně nepsal poznámky. Že ho jen tak vypiju a nic z toho není, ani článek na webu. Marně jsem jí vysvětloval, že blog je jakýmsi vedlejším produktem života. Že nepiju víno proto, abych měl o čem psát. A často o dobrém víně nic nenapíšu, protože si ho chci v klidu vychutnat a nechci si kazit náladu přepnutím do vínopsaveckého módu a zaostřením pozornosti na konkrétní víno. Někdy je prostě příjemnější, když v dobré společnosti zůstane pozornost jaksi rozostřená… tak i tohle víno málem uniklo pozornosti, ale druhý den mi to přišlo líto.

Ryzlink rýnský 2007 PS, Liběchov – Budyně, výrobce Školní statek Mělník

Tradiční adjustáž, doplněná jen údajem o alkoholu a číslem šarže (N31/07). Světe žlutá barva, krásně čirá. Nápadná ryzlinková vůně s medem, bezem a citrusy. Opakuje se i v chuti, typické citrony a grapefruity, trocha medovosti, stopa rynglí a minerální závěr. Parádně suchý v nerezu školený ryzlink. Ze tří přívlastkových ryzlinků, které právě ŠSM prodává, je to ten nejlevnější. Liběchov, viniční trať Budyně. (Zrovna teď se vyplatí si zajet do Liběchova – v místním rybářství prodávají živé lososové pstruhy a v nedalekém lese nad Čertovýma hlavama jsem včera nasbíral dvě kila pravých hřibů…) Ostatní dva ryzlinky ze Školního statku posbíraly ocenění na výstavách a podražily, tenhle zůstal na skutečně lidové ceně (pod stovku). Přesto je to příkladný suchý ryzlink z Čech, dosud neohlazený časem, řízný a s typickou ryzlinkovou aromatikou.

1. 9. 2010Jen takSklenička

Degustace archivních vín Tanzbergu

Do pražské restaurace WineBiss jsem šel v úterý 24. srpna se vzpomínkou na březnovou reportáž z podobné akce na ovíně.cz a s potměšilou myšlenkou, že by třeba mohl vína prezentovat sám majitel vinařství a nejproslulejší český ředitel a já bych mohl získat materiál na podobně kontroverzní článek. To se (naštěstí) nestalo, přestože ochutnávku vedl Filip Kosek, tedy tentýž someliér, který vedl i zmiňovanou ústeckou degustaci. Alespoň já jsem na jeho výkonu nic kontroverzního nenašel – degustaci vedl profesionálně, příkladně se věnoval propagaci vinařství a jeho vín a při popisu samotných vín se držel příjemně zpátky a nesnažil se nám vlastními poznámkami přehnaně sugerovat, jaké vůně a chutě máme ve víně rozeznat.

Odklon od domácího přívlastkového systému značení a důraz, který Tanzberg při prezentaci klade na viniční tratě, je mi sympatický a pan Kosek ho podrobně vysvětlil a završil sdělením, že v současné době Tanzberg zpracovává výhradně hrozny z vlastních vinic. (Skleničkova poznámka: To je v souvislosti s čerstvou aférou firem ČVZ a Vinium důležitá informace a možná by bylo vhodné zavést na českém trhu další dodatečné, ale důležité značení: Víno vyrobené z vlastních hroznů. Věřím, že víno s takovou nálepkou by si nakonec získalo svoje místo i v tom nejzapadlejším českém hypermarketu. Jen se přimlouvám za to, abychom v této věci konečně začali jednat, než se Česko stane odkladištěm levných hroznů z celé Evropy.)

Pilo se sedm bílých, dvě červená a jeden sekt. Nultý vzorek byl Sekt Cabernet Sauvignon 2008 Brut. Blanc de Noir s deseti gramy cukru. Načervenalá zlatá barva (popisy barvy berte s rezervou, světla bylo málo, jako ve správném baru), plnější vůně až do staršího oxidativního tónu připomínajícího RŠ, po chvíli ve vůni houby. V chuti pěkně svěže perlivé, hodně zakulacené cukrem a s potlačenými kyselinami (7,6 g/l). Sekty vyrábí Tanzberg v Poysdorfu, nemá vlastní kompletní výrobu. Hned na začátku se projevila jedna slabina – přednost této akce: koňské degustační dávky. Na stole sice byly připraveny sklenice na odlévání, ale některá starší vína sváděla k dopíjení a konec ochutnávky byl už docela halasně veselý. Bohužel s odpovídajícími následky…

1. Cuvée Pinot Blanc, Veltlínské zelené 2008 PS. (13,5% alk., 3,5 g cukru, 6,6 g kys., 18,7 g extrakt) Pěkně čiré víno, zlatavá barva, travnatá vůně, v chuti jablka a trochu silnější kyseliny. Velmi kultivované, dobrý začátek.

2. Ryzlink vlašský 2005 PS Železná (14,5% alk., 2 g cukru, 7,5 g kys., 22,1 g extraktu). Nazrálá zlatá barva, medová vůně, po vymíchání se silněji projevují oxidativní tóny a bez. V chuti už postrádá svěžest a je za zenitem. Převažuje oxidativní projev, sice kultivovaný, ale konstatuju to bez velké radosti. Víno dobře přežilo své čtyři roky, ale stárnutím ztratilo svěžest a nic podstatného za ni nezískalo. Podle someliéra jde o poslední dvě lahve, tak v tomto případě bez lítosti.

3. Ryzlink rýnský 2008 PS ze Slunečné (12,5% alk., 12,2 g cukru, 8 g kys., 22,7 g extraktu) se mi moc líbil. Má krásně vyvážené cukry a šťavnaté kyseliny. Při prvním přivonění, hned po otevření, bych měl naslepo problém určit RR, ale v chuti je typická ryzlinková harmonie cukru a kyseliny. Připomíná mi to můj oblíbený RR 07 PS od Richarda Tichého z Hrušek. Parádní ryzlink.

4. Ryzlink rýnský 2004 PS z Turoldu (12,5% alk., 3,4 g cukru, 7,9 g kyselin, 24,7 g extraktu) má nazrálou barvu s drobečky nečistot a ve vůni jasný petrolej. V chuti pěkně složenou kyselinu a petrolej se závojem pavučin. Úplný protipól předchozího RR, ale chuť rychle doznívá a mizí, je krátká. Jasné varování konzumentům, moravská vína vypijte včas a podobný závěr jako u dvojky, RV 2005. Přesto, víno nemá žádné rušivé tóny, všechno je jak má být, kultivované a příjemné. To jen já neobdivuju stařinku a mám ryzlinky raději mladé a svěží. Zajímavé je srovnání s předchozím ryzlinkem, ale tentokrát to není jako když posuzujete slečnu podle matinky, protože nulaosmička by mohla díky vyššímu cukru přežít archivaci líp.

5. Sauvignon 2005 PS Coupage (13,4% alk., 2,5 g cukru, 7,3 g kys., 21,3 g extraktu) je směs sauvignonů z několika tratí. Zase krásná barva, travnatá vůně, zpočátku hodně zavřená, s tónem meruněk. V chuti zase svíravá tráva, ale chuť je plná a ovocná (trochu vystupuje alkohol). Po chvíli se vůně vymíchá do pěkné typické sauvignonové a já překvapeně zírám, že tenhle SVG zestárnul líp, než rýňák. SVG nepatří mezi moje oblíbence a já si vzpomínám, že se mi před dvěma lety v Bavorech líbil CS, další nemilovaná odrůda.

6. Sauvignon 2005 PS Turold (13,8% alk., 11,1 g cukru, 7,4 g kyselin a 22,4 g extraktu) má klasickou tanzbergovskou (=krásnou) barvu, už ve vůni kopřivy a zbytkový cukr a ten to v chuti válcuje. Dámám u vedlejšího stolu se to líbí, víno je v chuti plné asi jako vánočka v půlce ledna. Ale je to příjemné a vlastně bez výhrad, jen pro mě je to moc plné a s potlačenými kyselinami, i když jich je papírově stejně jako u předchozího SVG.

7. Chardonnay 2004 PS barrique z Anenského vrchu (13,5% alk., 5,3 g cukru, 7,8 g kys., 20,0 g extraktu) má zlatou barvu a podivnou vůni, ve které nepoznávám nic z toho, o čem se kolem mluví, spíš bláto a zetlelou trávu, oxidativní tóny. V chuti odcházející barikovaná šardonka, ve které se už prosazují oxidativní tóny. Sám se vyhýbám šardonkám se zbytkovým cukrem, ale tomuhle vínu cukr dodává plnost a drží ho pohromadě, dámám se to líbí, jen to prostě není můj oblíbený styl šardonky.

8. Cuvée Frankovka a Merlot 2007 jakostní (na degustačním listu je uveden ročník 2008, ale na fotce vidím 2007, takže 13 % alk., 1,5 g cukru, 5,4 g kyselin a 22,2 g extraktu). 2:1 pro Frankovku, Frankovka z bariku, Merlot z velkého sudu. Lahvováno teprve týden před koštem. Pěkná temná barva, komplexně ovocitá vůně, překvapivě bohatá, lesní plody, černý rybíz, hřibové cuvée, ale to ani nemá smysl analyzovat, prostě to dohromady funguje. Trochu víc se ve směsi prosazuje štiplavá a kořenitá frankovka, ale to se může za pár měsíců v lahvi změnit? Lehká chuť s trochou tříslovin, určitě je to víno na rychlé vypití. Vůně je asi bohatší než chuť, ale už kvůli vůni stojí za koupi. Pěkné.

9. Cabernet Sauvignon 2005 PS z Turoldu (12,6% alk., 2,3 g cukru, 4,6 g kyselina, 27 g extraktu) byla bomba na konec. Podle legendy právě tohle víno dodalo Tanzbergu odvahu zabývat se naplno i červenými víny, první, u kterého se přesvědčili, že to jde. Tahle legenda se mi moc líbila, zvlášť když jsem si hned večer samožersky ověřil tady na blogu, že se mi před dvěma lety zrovna tohle víno líbilo nejvíc z celého koštu v Bavorech. 12 měsíců v bariku. Jemná vůně, po vymíchání zřetelně černorybízová, v chuti se objevuje paprika, černý rybíz, trocha čokolády. Delší dochuť. Hustá, koncentrovaná a jemná krása. Harmonické a elegantní.

I přes výše zmíněnou kritiku některým starších vín jsem odcházel nadšený. Musel jsem ocenit kultivovaný projev a technickou kvalitu i u vín, která bych si pro sebe nevybral. Kdybych měl v restauraci vybrat víno z neznámého vinného lístku, klidně bych se na Tanzberg spolehnul. I přes změny na postu sklepmistra mají vína stejný styl a rukopis a hlavně zřetelnou technickou kvalitu spojenou s kultivovaností. Tanzberg určitě ví, co dělá, a cílený posun od nakupovaných hroznů k vínům z vlastních vinic mi imponuje. A Cabernet Sauvignon 2005 z Turoldu mě doslova nadchnul.

30. 8. 2010NezařazenéSklenička

Aktuálně: zase rostou!

Minulý týden jsem byl třikrát na houbách, pokaždé jsem se vrátil s plným košíkem. Poslední, sobotní vycházka do lesa s dětma přinesla vůbec nejlepší nálezy, za devadesát minut v lese košík plný pravých hřibů a klouzků. Z hub umím uvařit v podstatě jen smaženici, z letošní úrody praváků bylo i pár luxusních obalovaných řízků. Nakonec jsem to risknul s kuchařskou archeologií a pokusil se zrekonstruovat jedno jídlo, které jsem měl před šesti lety v Alsasku.

Byli jsme tehdy na pár dní v Basileji a naši hostitelé nás vzali na večeři do alsaského Guebwilleru. Neomylně našli malou hospůdku zastrčenou ve vedlejší uličce kousek od náměstí, vchod mě spíš odrazoval od návštěvy. Zařízení uvnitř už vypadalo dobře, ale jídelní lístek sestával v podstatě ze dvou jídel. Prvním byl quich, klasický alsaský cibulový koláč. Druhým byl přírodní řízek se smetanovo-houbovým přelivem. Na výběr bylo jen několik variant přelivu: hřibový, liškový, smržový, lesní směs a možná ještě nějaký. To bylo v dobách před Pohlreichem, v dobách Katových šlehů a Medailonků paní nadlesní, kdy v českých hospodách prosperovaly Babicovy klony a vládla instantní ohřívaná jídla. Kamarád mi rozvážně vysvětloval, že v nejlepších hospodách bývá prostě jen jedno dané menu bez možnosti výběru, ale dokud jsem neochutnal, tak jsem neuvěřil.

Nakonec jsme vyzkoušeli celou nabídku, quich a tři varianty řízku se smetanovým přelivem a hranolkama. Ten přeliv byl prostě báječnej, takže jsem se minulý týden s košíkem plným pravých hřibů pokusil o rekonstrukci. Nečejte ode mě žádnej recept, jen návod, pokud to chcete sami vyzkoušet.

Nakrájel jsem nadrobno velkou cibuli, zpěnil ji na pánvi a přidal houby, nasekané na větší kousky. Prostě ne tak nadrobno, jako když děláte smaženici. A vybíral bych ty lepší houby, žádné blátivé babky. Nechal jsem houby na pánvi, až úplně změkly a zalil je smetanou. Nechal jsem smetanu vybublat, až omáčka pěkně zhoustla. (Ještě před smetanou můžete houby osolit a okořenit. Kořeňte dle libosti, já jsem si včera vzpomněl na maminčinu slepici na paprice a tak jsem přidal sladkou papriku, abych tím potom přikryl kuřecí řízek.)

Na jiné pánvi jsem potom udělal flák libového masa. Servírujeme jednoduše maso přelité naběračkou houbové omáčky. Francouzi přidávali hranolky, já jsem se teď obešel bez přílohy. K vepřovému nebo hovězímu masu bych ubral cibule, ke kuřecímu jsem cibuli nechal. A pokud jde o víno, mám jediné doporučení: Pinot Gris neboli Rulandské šedé. Já jsem volil Rosacker Grand Cru 2005, ale pokud něco takového nemáte poruce, postačí domácí řádně botrytické Rulandské šedé s alespoň čtrnácti procenty alkoholu, třeba takové, jaké bylo tady v předposledních Komunitních bedýnkách (RŠ 2007, Nikodém Míša z Polešovic).

24. 8. 2010Jen takSklenička

Důlní červené a Fattoria Sorbaiano

Havířské červené aneb italská vzpomínka na Ostravský kahan? To je jen nejapné vtipkování nad neumělým překladem názvu vína. Se socialistickým patokem nemá nic společného, je to naopak nejambicióznější víno menšího toskánského vinařství Fattoria Sorbaiano z Montecatini Val di Cecina. Osmnáct Euro ve vinařství, dvacku v místních vinotékách. Malůvka důlní výztuže na etiketě patří k Montecatini podobně jako Muzeum hornictví, ostatně výrobce má sídlo kousek od vstupu do místních dolů. Rovnou se přiznám, že nevím vůbec nic o tom, co tam ti horníci kutali. Strávil jsem sice poblíž Montecatini celkem čtyři týdny dovolené, ale místo hornictví mě vždycky zajímalo vinařství a gastronomie.

Poprvé jsem se s Fattorií Sorbaiano setkal v roce 2004. O dovolené jsme narazili na plakáty místních víkendových potravinářských trhů a v pátek večer jsme tam zajeli. První zastávku jsme udělali v místní garáži (doslova!), kde dva someliéři z Fattorie Sorbaiano ve fracích a s postříbřeným tastevinem kolem krku nabízeli sedmnáct místních vín. Fotku z té garáže jsem použil na blogu už v říjnu 2007 tady a teď s radostí koukám, že druhé víno zleva je dnešní Hornické červené aneb Rosso delle Miniere!

Mimochodem, tastevin, ta kulatá placka, kterou mají italští somíci na horní fotce pověšenou na krku, je středověká obdoba dnešní OIV sklenky – plechová miska na víno, ze které se před pár stoletími „koštovalo“ ve sklepě ze sudu a umně deformovaný tvar misky měl napomoci přečíst při světle svíček barvu vína a uvolnit aromata k lepšímu prozkoumání vůně. Ve Francii a Itálii se dodnes nosí ozdobné tasteviny jako cechovní symboly, odznaky odbornosti nositelů.

Ve zmíněné garáži v Montecatini jsem zažil i tehdy těžko pochopitelný emocionální projev. Postarší Ital se vyptával na složení vína (o základních pravidlech apelace Montescudaio D.O.C. jsem psal tady) a když mu somelér odpověděl, že v tomto případě jde o čisté Sangiovese – asi nejrozšířenější italskou odrůdu – stařík vzrušeně zvedl ruku se sklenkou jakoby chtěl připít (o dvacet let mladší milence) a emotivně zvolal, No jistě, Sangiovese! Moje italština nestojí za nic, ale emoce mluvčích byly výmluvné a čitelné. Tehdy jsem poprvé zažil tak jasné ztotožnění se konzumenta vína s (místní) odrůdou. (Jasně, že v Itálii se pěstuje víc odrůd než našich padesát. Ale místní obyvatelé se většinou ztotožňují s jednou z nich, a na té je většina vín v regionu postavená, jako v Toskánsku na Sangiovese.)

Z vlastní omezené zkušenosti hádám, že se za svého života žádného nového objevu kalibru Sassicaie v Montescudaio DOC nedočkám. Stejně jako celá apelace (denominace) Montescudaio, i Hornické červené je jakoby nedotažené. Ale je to velmi poctivě udělané víno s dobrým poměrem výkon/cena, i přes vysokou cenu (18 Euro) a záplavu výborně pitelných italských červených. Naštěstí jsem na konci dovolené pronikl na krátkou prohlídku s řízenou degustací do sklepů Sorbaiana, a tak můžu každému dalšímu zájemci Sorbaiano doporučit (s výše uvedenou výhradou).

Úžasnou devizou Sorbaiana je poloha. Místo na pahorku s krásným výhledem na Montecatini je k nezaplacení. Vůbec výhledy z hradeb starých italských měst vám podají vysvětlení pro Čecha nepochopitelného jevu většinového katolictví Italů. Sám jsem to zažil poprvé jako osvícení při pohledu z hradeb Volterry. Najednou mi bylo jasné, že jestli existuje (křesťanský) Bůh, tak určitě bydlí tady. Tahle krajina prostě nemůže být ani dílem náhody (neboli přírody podle darwinistů) ani dílem lidské práce. Jedině Boží přítomnost může tu krásu vysvětlovat. Ale zpátky k vinařství: Sorbaiano má degustační salonek s terasou s výhledem na Montecatini a celé údolí pod ním. Tam se víno musí prodávat samo!

Fattoria Sorbaiano hospodaří na 270 hektarech půdy, z toho 27 hektarů je osázeno vinohrady. S průvodcem jsme prošli halu s nerezovými kvasnými tanky, betonovými tanky i s barikovými sudy, lahvovací linku i sklady. Vždycky jsem si nadarmo představoval „betonové tanky,“ ve kterých zraje Barolo, jako nějaké plavecké bazénky. Kdepak, jsou to normální, zvenčí dokonce hranaté (!) nádrže, konstruované zřejmě podobně jako nerezové tanky. V barikových sudech se nechávají zrát pouze nejprestižnější vína, náš průvodce nijak nezdůrazňoval, že do červených vín se nepřidávají žádné selektované kvasinky, ale nejspíš to jen tak dodal pro ty, kteří si toho chtějí všimnout. V ceníku je prostě osm vín a ve sklepě mají dost prostředků k tomu, aby každému z nich věnovali odpovídající péči (nerez, beton, sudy).

Něktará vína z nabídky Fattorie Sorbaiano přeskočím. Základní Sorbaiano Bianco 2009 (Montescudaio D.O.C., 80% Trebbiano, po deseti procentech Vermentino a Chardonnay) stojí pět Euro, bylo svěží a dobře udělané, ale zůstalo bez degustačních poznámek. Sorbaiano Rosso 2008 Montescudaio DOC je 80% Sangiovese a 20% Montepulciano. Má rudočernou rubínovou barvu a intenzivní květinovou vůni. Živou chuť se spoustou tříslovin a štiplavým kořením v závěru. Třísloviny ještě s dochutí stahují pusu. Podle informace našeho průvodce v Sorbaianu nezrálo v sudu, ale v nerezu. Za 7 Euro výborné.

(Italská a anglická verze popisu vín na firemním webu se zábavně liší v technických údajích včetně hektarových výnosů a doby zrání v sudu jako dojemné varování důvěřivcům spoléhajícím na informace z webu: to podstatné se nedá vygůglovat! Pro jistotu dodám, že naprosto přezíravý odstup od dat v technických listech vín není žádnou specialitou Sorbaiana, už dávno jsem to komentoval v textu o jednom prvoligovém burgundském vinařství tady a při troše pozornosti sami najdete další příklady. Takže se už tradičně vyhnu rozšířené metodě opisování PR článků z cizích materiálů a soustředím se na skleničkovskou dojmologii.)

Třináctieurová bílá Lucestraia 2008 na mě udělala velký dojem. 14% alkoholu, Trebbiano 50%, Chardonnay 30%, Vermentino 20%. Krásná plná barva tekutého zlata. Vůně byla zpočátku nevýrazná a mdlá, po ohřátí nastupuje šardonkovitý projev exotického ovoce, celý dojem nasvědčuje hodně vyzrálým až přezrálým hroznům. Smažená cibulka, fenykl, který jsme našli růst na kraji pole, a celá zahrada dalších bylin. Vanilkový dotek sudu. Vyvážená plná chuť s příjemnou kyselinou. Až likérově těžká, díky vyššímu alkoholu a glycerolu působí nasládle. Na konci obligátní kořeněná dochuť. Pěkně zakomponovaný sud, víno snad mělo v barikovém sudu rovnou kvasit. Celkově báječné překvapení, koncentrované víno, které si přes vysoký alkohol uchovalo svěžest. (Jen podle dojmů druhého dne musím přece varovat před čtrnácti procenty alkoholu.) Výborné víno!

Ochutnali jsme taky červené Pian del Conte 2007 IGT, čisté Sangiovese (15 Euro), které se mi nesmírně líbilo na ochutnávce, ale už ne tolik večer poté. Výpis z poznámek: odobně intenzivní rudočerná barva jako Sorbaiano Rosso. Intenzivní květinová vůně se stopami lékořice připomíná Pinoty z Krásné Hory. Suchá chuť, ne tak široká jako u Sorbaiana, ale elegantnější a harmoničtější. Velmi kultivované třísloviny. Zrálo napůl v betonových tancích a napůl v bariku, ukazuje to na citlivou práci s barikem. Podle současného projevu je víno spíš určené k jídlu než na nějaké meditování, ale má předpoklady k archivaci a druhotné tóny vyvinuté ze Sangiovese by měly být zajímavé.

Vraťme se zpátky k Rosso delle Miniere 2003, Montescudaio DOC. 60% Sangiovese, 30% Cabernet Franc a 10% Malvasia Nera. Patnáct měsíců v barikových sudech a dalších 12 měsíců na lahvi předtím, než půjde do světa. 13 % alkoholu.

Uměřená, klasická etiketa. Nic k vytknutí, ledaže bych chtěl pro nejvýznamnější víno podniku vymyslet něco nápadnějšího? Přesto, ve skleničce krásná černorudá třešňová barva, tipnul bych si, že jde o nefiltrované víno. Na konci lahve už se ve skleničce objevuje drobný prach depotu. Intenzivní vůně, rozjitřená alkoholem a vyprahlostí Sangiovese, přesto pěkně plná, opulentní, bohatě ovocná s podkresem květin a kávy. V chuti ještě zpočátku příjemně ovocná a s pěknou kyselinou (i přes pokročilý ročník). Plné tělo s kořeněnými tóny (hned mi blesklo hlavou, že by se hodilo k sýrům s modrou plísní), lesní plody a uměřený, pepřový závěr, který v duchu připisuju Cabernetu Franc. Spolu s vyprahlostí Sangiovese převládá hladce sametový dojem vyrovnanosti, harmonie.

Udělám dvojitý závěr: jednak jsem rád, že jsem víno koupil u výrobce, protože ty sice aristokratické, ale přesto křehké dojmy, které připisuju Sangiovese a Cabernetu Franc, by se mohly v regále místní enotéky brzo zkazit a vyvanout. Za druhé bych byl hodně zvědavý, kam se víno posune za dva – tři roky. Jen jsem si netroufl koupit víc lahví vína, které v místních enotékách stojí dvacku, a přitom má tak nevýraznou ambaláž.

Ukusuju k tomu plátky Parmiggiana Reggiana a ukrutně se mi stejská. Taky byste se hned vrátili do Itálie?

16. 8. 2010Jen takSklenička

Pozdní sběr italský

V neděli jsem zjistil, že na italském kalendáři v kuchyni mám ještě pořád červnovej list. Přeskočil jsem červenec a nahodil srpen. Nakonec, co záleží na měsíci, když jsem v Toskánsku, ne? Toskánsko prstem po mapě, přepisuju zapomenuté degustační poznámky z července.

Diambra Rosso 2008, Toscana IGT, Michele Satta

Pátý den dovolené a další víno od Michele Satty, nákup v enotéce u silnice. Složení neuvedeno, jen 12,5% alkoholu. Lehce zakalená rudá barva, nevýrazná vůně sugeruje dojem podílu Cabernetu Sauvignon. Bez pomoci webu si netroufnu hádat víc, tipuju na směs Caberneru Sauvignon s podstatným podílem Sangiovese.

V chuti kabernetový tón černého rybízu a papriky, v závěru trocha pepře (to by ukazovalo na Cabernet Franc, ale ten potkávám tak málo, že se u toho ani nepozastavuju), v těle hodně suché lesní ovoce á la Sangiovese. Příjemně upozaděné třísloviny. Cena kolem deseti Euro dává tušit, že to nebude žádný majstrštyk, vína kastanětského Michela Satty stojí obvykle dvojnásobek. Chybí mi tam víc ovoce, víno působí příliš jednoduše a ploše.

Na druhý den je víno o třídu lepší, vyrovnanější, se zřejmým jižním charakterem. Včerejší dojmy bych už nenašel. Má plnější tělo se štiplavým kořením, delší kořeněnou dochuť a příjemně málo alkoholu – dobré pití do teplého letního večera. Doma jsem si vygůgloval složení Diambry – 70% Sangiovese, zbytek CS, Merlot a Syrah.

Insoglio del Cinghiale 2006, Toscana IGT, Campo di Sasso, Bibbona

Levnější červené z Antinoriho vinařství Biserno. 14% alkoholu, uměřená jednoduchá ambaláž. Víno má ve skleničce temně rudou barvu, jakoby mírně zakalenou, nejspíš následkem omezené nebo zcela chybějící filtrace. Krásná plná vůně, komplexní s těžšími tóny květin a černého ovoce. Růže, jablka, višně a třešně. V chuti příjemná kyselina a horké tělo se spoustou koření, působí na patře mírně štiplavě. Dobrá struktura s dostatkem tříslovin. Těžší víno, zřejmě vhodné k těžším masitým pokrmům. Na můj vkus zbytečně moderní, nabušené, ale nejspíš by se mi za tři roky líbilo ještě víc. Dvacet Euro v toskánské vinotéce, u nás za 650 Kč u Global Wines.

Letos poprvé u mě italská vína převálcovala Burgundsko. Oblíbená (nejmenovaná) Burgunda, kterou jsem tady už několikrát propagoval, v pátek večer prohrává rozdílem třídy Arnolfem di Cambio z toskánské Fattorie Il Palagio, které jsem pil o den dříve. Nákupní cena je stejná. Krize středního věku? Druhá míza? Osvícení?

Napřeskáčku o Sangiovese a Pinotu

V zimě jsme si povídali nad vínem s kamarádem, s kterým sdílím slabost pro burgundské Pinoty. Byl taky v Toskánsku a proklínal Sangiovese – z tý blbý odrůdy prej nejde udělat pořádný víno, říkal. Já na to, a co Vino Nobile nebo Brunello. On namítal, že to není Sangiovese a vůbec (je, je to klon Sangiovese). Tak jsem vytáhl ze sklepa Arnolfa 2006 a nalil mu ho.

Pomlaskával si a naléhavě se dožadoval dalších lahví pro soukromé užití (ale nedostal, sám mám málo). Arnolfo je čísté, stoprocentní Sangiovese. Pointa přišla při letošní návštěvě v toskánském vinařství La Brancaia. Slečna Iris, která nás provázela vinařstvím i vinicemi charakterizovala odrůdu Sangiovese, její pěstování a hrozny podobnými výrazy, jakými se obvykle popisuje Pinot Noir. Měl jsem to podezření už dříve, totiž že můj vkus se zemi od země nemění a vyhledávám podobná vína, v Burgundsku jako v Toskánsku, a tady jsem si to potvrdil. Tím samozřejmě nechci říct, že Radda in Chianti je toskánské Nuits-Saint-Georges, kdo chce hledat rozdíly, najde jich v Toskánsku bohatě (víc než v Burgundsku), ale kdo chce hledat společné body, může je najít taky.

O vinařství Fattoria Il Palagio jsem už psal dříve (tady a tady), letos jsme jen v Toskánsku provedli porovnání dvou nedávných ročníků Arnolfa, 2005 a 2006. Degustaci jsme začali večeří (ryba, opečené brambory, fazole s pancettou) a pokračovali zmíněnými dvěma ročníky Arnolfa. Takže jsem si nachutnal oba ročníky (2006 – jemná vůně nezralých ostružin a mokrého jehličí, suchá chuť lesních plodů s prachovými tříslovinami a parádní nerušenou harmonií, 2005 – vůně velmi podobná předchozímu, ale s umělým, cizím tónem, který s oteplováním vína převládá. Podobně se projevuje v chuti, někdo by to vyhodnotil jako další chuť a přidanou hodnotu, mě to ruší. S oteplením se obě vína rozbíhají každé jinam, 2006 drží původní senzorické vlastnosti déle.)

Z původních pochyb mi vyšla vítězně nulašestka. Sláva, ve vinařství prodávají několi ročníků odstupňovaně od patnácti do asi čtyřiadvaceti Euro (1999), ale pro ochutnávku otevírají jen ten nejmladší. Takže jsem o dva dny později jel s klidným svědomím pro dva kartony Arnolfa 2006, nadšenej poznáním, jak se Sangiovese podobá Pinotu Noir. V čem se ty dvě odrůdy liší, to je asi jasný každýmu, kdo viděl v letním Toskánsku vedrem rozpukanou půdu pod nohama – Sangiovese dává mnohem vyprahlejší, vysušenější víno. Nic podobného rozpraskané půdě v Toskánsku jsem ve vzorně obdělaném Burgundsku neviděl. O to víc se těším na to, až najdu Sangiovese z regionu, který není tak vyprahlý jako Toskánsko. Ale to už je jiný příběh.

9. 8. 2010Jen takSklenička

Na víno se Skleničkou – archiv z let 2007 až 2013

archiv.Sklenicka.com z Blog.cz