Nesířená vína aneb Hledání středověké chuti byl název řízené degustace vín, kterou pořádal Bogdan Trojak v žižkovském vinném vinném bistru Vin Naturel v úterý 19. října. O tomhle útulném prostoru ve Štítného 29 jsem psal už před týdnem tady, šel jsem tam s očekáváním, jak se při takové akci  projeví atmosféra místa.

Ochutnávalo se deset vín biodynamických vinařů z Moravy, Slovenska, Rakouska a Itálie. Začátek obstaral růžový Schilcher 2009 Franze Strohmeiera (Štýrsko, Rakousko). Rosé z odrůdy Wildbacher s narezlou barvou jakoby křičelo o oxidativním původu, bylo vyrobeno zcela bez síry. Ve vůni je jemně oxidativní, v chuti příjemně svěží s drobným perlením, pěknou kyselinou (až se nechce věřit deseti gramům, které udává B. Trojak) a malým zbytkem cukru. Příjemné překvapení.

Druhý je Ryzlink rýnský 2009 Bogdana Trojaka z bořetické trati Čtvrtě. Kvasil v akátovém sudu a zůstal deset měsíců ležet na kvasnicích. Zase výrazná barva, kvasnicový tón ve vůni, který mě většinou vadí. Ale chuť je nečekaně plná, svěží a rýňáková včetně malého zbytku cukru. Ještě kdyby se tak víno zbavilo kvasnicového ocásku, ten mi trochu kazí radost. Přeskočím rýňák 2008 Luboše Osičky, ve kterém se oxidativní výchova projevuje výrazněji než v předchozím vzorku a zmíním Ryzlink vlašský 2008 vinařství Koráb. Ve skleničce vypada jako džus, víno je těžce zakalené, neprůhledné. 15 měsíců leželo na kvasnicích v akátovém sudu a bylo nalahvováno bez filtrace. Chutná trochu jako vyvanulý burčák jdoucí až do slaných chutí. Je to zajímavá divočina, zábavné víno, ale je asi vhodnější podávat ho stejně naladěné společnosti než abych si ho vychutnával sám doma, to se obávám, že bych mohl být brzo přesycený. Tohle je samozřejmě extrémní víno, ale upozorňuje na jeden problém (některých) nefiltrovaných vín. Běžný konzument oceňuje i barvu vína a je zvyklý na vína čistá a jiskrná. Zakalená vína sugerují vadu, a i když je konzument poučený, že zákal je ve vínu záměrně, ochuzuje ho to o jeden aspekt vnímání vína. Příjemná byla načervenalá směs Pinot Noir + Pinot Gris 2008 od Osičků (věrní čtenáři už mohli ochutnat jejich Zweigelt v Komunitní Bedýnce na jaře), ale potom přišla opravdová bomba.

Veltlínské zelené 2007 slovenského vinařství Strekov 1075 má krásnou citronovou barvu, voní barikem jako nejlepší burgundské šardonky, má krásně vyváženou chuť. Zabodovalo noblesou a elegancí, jakou si spojuju z bílých jen s hodně drahými víny z Burgundska. Kdepak bych něco takového čekal u (obyčejného?) veltlínu. Barikovaný veltlín!?? Hned bych nakupoval, ale nešlo to, byl to podpultový vzorek, nejspíš soukromá ukázka, neprodejná. Ve stejném stylu bylo dělané Veltlínské zelené 08 Seppa Mosera (Rakousko), jen trochu víc oxidativní ve vůni, plnější krémová chuť s bublinkou na špičce jazyka, mladší a míň vzrušující než strekovský Veltlín.

Sassaia 2008 Angiolina Maule je 85% odrůdy Garganega a 15% Trebbiana z vulkanických půd u Gambellary. Má citronovou barvu, ve vůni překvapivou směs citrusů a moře, chuť šťavnatá, minerální a příjemně plná. Druhá bomba přišla s Pinotem Blanc 2007 Franze Strohmeiera s roztomilým názvem Trauben, Liebe und Zeit. Zase ta světlá citronová barva, kouřová bariková vůně, husté řetězení na skle a oříšková chuť. Parádní, elegantní víno.

Jediné červené závěrem, Minimal Zweigelt 2008 Seppa Mosera bylo hustě rudé třešňové barvy, třešňové a dřevité vůně a v chuti spousta dřeva, štiplavá kořenitost, třešně a višně. Silné víno, ale hned potom jsme se vrhli na dopíjení zbytků. Jako první samozřejmě zmizel Veltlín ze Strekova.

Jako by toho bylo málo, hned jsme si se spolustolovníkem koupili společně napůl Trojakův rýňák (a z půlky jsme ho rozdali) a potom ještě furiantsky naslepo strekovskou směs Veltlínu a vlašáku z roku 2008. Krásně pitelné víno s plnou chutí (díky prodlouženému ležení na kvasnicích), přesto svěží a minerální. V malé cantině ve Štítného ulici se vytvořila příjemná nálada a ukázalo se, že i zastánci vinařského mainstreamu si občas mají co říct s věrozvěsty biodynamiky. Potom jsem se podíval na hodinky, strnul, popadl nedopitou lahev a vyběhl chytit taxíka.

Bogdan Trojak, průvodce večerem, odváděl řeč k chuti středověkých vín a k historii používání síry ve vinařství, ale stejně si myslím, že ten večer o žádné hledání středověké chuti nešlo. Naopak se našlo několik nečekaně moderních, výrazně osobitých a překvapivě elegantních vín. Rozhodně si píšu Strekov jako cíl některého příštího výletu za vínem.

Po několika degustacích přijdete na banální objev, že jsou vína, která vyniknou na degustaci, ale nebaví vás doma, když máte před sebou celou lahev a dlouhý klidný večer. Ta nejlepší vína bývají často kontroverzní a na hromadné ochutnávce zapadnou, proto se taky ta nejlepší vína nenajdou na soutěžích. Velké ochutnávky bývají dobré k jednomu – najdete tam někdy víno, které byste jinak nepotkali, které vás zaujme natolik, že si ho koupíte celou lahev pro klidnější přechutnání. Abyste se ujistili, že se vám to nezdálo. Tak jako je některých vín dvoudecka příliš mnoho, na některá jsou dvě minuty příliš málo.

Už jsem to tady psal, Blanc de Blancs (2006), směs Chardonnay a Pinotu Blanc Dobré Vinice jsem si objevil na tiskovce Domaine R&W a vydal jsem se koupit celou lahev. Slovo dalo slovo a já odcházel i s několika ryzlinky a základním Macon-Villages 2005 od Les Héritiers du Comte Lafon. Mimochodem, výrobce je dceřinná firma velmi renomovaného burgundského vinařství. Nakonec jsem Macon otevřel o den dříve.

Podle výrazné zlatožluté barvy by to bylo jasné, starší šardonka nebo Sauvignon. Ve vůni nazrálé (až přezrálé???) Chardonnay, které vymícháním ve skleničce prudce mládne, ale naznačuje delší ležení na kvasnicích. Do poloviny proteklý korek ukazuje jako rtuť teploměru jak moc postoupila oxidace. Včetně toho, jak moc v chuti ustoupila typická burgundská kyselina, ještě tam je, ale už se po ní prochází minerální tóny jako vlny větru vanoucího proti toku řeky. Všechny ty vjemy do sebe pěkně zapadají, ale jsou už na hony vzdálené typické mladé šardonce, kterou si představím, když vidím na etiketě nápis Macon-Villages. Je to husté, hustší než mladé Macon-Villages, asi jako je smetana hustší než mlíko. Je to pěkné, elegantně vyzrálé víno, jen je hodně vzdálené té prvotní představě šardonky ze skoro nejobyčejnější burgundské apelace. Přelívám ho z malé sklenky do třičtvrtělitrového tulipánu a vypínám notebook. Tohle si musím vychutnat v klidu.

Naštěstí jsem víno nedopil. Hodilo se to druhý den, když jsem si otevřel Blanc de Blancs z Dobré Vinice. Neudaná směs Chardonnay a Rulandského bílého, oboje z roku 2006, celkem 13% alkoholu. Při prvním napití jsem strnul, protože se okamžitě vnutila vzpomínka na včerejší Macon-Villages 05 od Comte Lafon. Stejná nápadně vysoká barva vína, stejný projev (s vanilkou, mineralitou a kořením), jen o rok mladší a svěžejší výraznější kyselinou moravských hroznů. Zadní etiketa potvrzuje to, co je zřejmé z prvního napití: 10 měsíců na kvasnicích v nových barikových sudech, nefiltrováno. (Moravské zemské víno, dodávám.) Projevem jsou si obě vína nápadně podobná. Není to dané jen použitou technologií (barikové sudy a dlouhý kontakt s kvasnicemi), ale zřejmě i pečlivým výběrem hroznů, protože slabší (hroznový) materiál by tenhle výrobní postup nejspíš zabil. A taky bylo víno včas stočené z kvasnic, protože ve vůni (obou vín) není ani stopa po otravných kvasnicových aromatech, které občas přemůžou odrůdové charakteristiky vína.

Dnes večer se mi víc líbí bílé z Dobré vinice – je svěžejší a víc odpovídá tomu, jak si (nasucho) představuju burgundské odrůdy z Moravy. Víc drží pohromadě, svěží kyseliny a ovocná aromata ještě nevyprchala a příjemně se pojí s těmi nazrálejšími tóny. Macon je už příliš vyzrálý až přezrálý, je mohutný až majestátní, ale já si šardonku z Maconu představuju spíš jiskrnou a svěží, než takhle velkolepou. Jedinou zásadní výhradu mám k bílému z Dobré Vinice – to mělo mít delší, impozantnější korek a mělo být ve stejné robustní burgundské lahvi jako Macon od Lafonů. Bordeauxská lahev tomuhle vínu prostě nesluší. Jinak sláva a za tři stovky to víno rozhodně stojí!

Nedávno jsem se na blogu divil, jak velký skok udělalo moravské vinařství za posledních deset let. Tak abysme zase nezamrzli u pohodlného sebeobdivu, doporučuju přečíst si na Wine Terroirs pár textů o ruském vinařství, hlavně tenhle.

(Fotka je ukradená z Wine Terroirs Bertranda Celce.)

Třistahektarový Le Grand Vostock na Kubáni může vypadat legračně, ale nejspíš jen do chvíle, než si složíte dohromady všechny střípky: najali si francouzské enology (čerstvé absolventy bordeauxské školy), začali s vysazováním nových odrůd (většinou mezinárodních), vysazují vinice s hustotou 5500 keřů na hektar (namísto sovětské tisícovky kompenzované vysokým zatížením keřů) a pecka nakonec: do pěti let počítají s produkcí 1,2 milionu lahví z celkových 312 hektarů. Domácí úkol pro malé počtáře: jaké že je to zatížení přepočítané na hektar nebo rovnou na keř? A kolik znáte domácích podniků hospodařících s takovým zatížením? Jmenujte aspoň tři :o)))

Doufám, že se Bertrand Celce v těch číslech nespletl. Poté, co se odmlčel Wine-ing 2.0 (s famózním sloganem Wine-blogy jsou pro zoufalce) a co Alfonso Cevola drží prázdniny a ještě v říjnu točí staré příspěvky, čtu Wine Terroirs z mezinárodní blogosféry nejradši.

Pouilly-Fumé 2009, Jean Pabiot, Domaine des Fines Caillottes, Pouilly-sur-Loire, Francie. 300 Kč v Domaine R&W, 13% alkoholu.

Burgundská lahev i etiketa se zlatou medailí z jakési soutěže v Beaune. V lahvi světle žlutý Sauvignon, podle vůně středně plný, meruňkový a květinový. Vrstevnatá vůně jde až do bonbonů. Chuť je příjemně svěží, ovocná, ale stěží v ní hledám „fumé“ střelný prach, leda až v dlouhatánské dochuti. Vůně je jako 3D film, svůdná a vtahující, v chuti se bohužel dají najít nejen vyzrálé bonbonové tóny, ale i méně vyzrálé, zelenější. Podle plné husté chuti bych tipoval delší ležení na kvasničních kalech, ale jinak víno působí hodně příjemně a ovocně, je otázka, jestli je to mládím nebo jestli se po pár letech v láhvi rozvine k něčemu složitějšímu. Pokud jde o původ vína (a hroznů) je to pro mě naprostá záhada, o vinařství nevím nic a o Sauvignonech z Loiry jen o maličko víc. Nicméně, za tři stovky je to víno OK, svěží, jak říká ročník a dostatečně lehké, aby se dalo hned pít (navzdory ročníku a apelaci).

Naposledy jsem psal všem přihlášeným o postupu dovozu toskánských bedýnek tady. Současný stav je takový, že se po opakovaných peripetiích s prý poslanými, ale nedoručenými e-maily podařilo všechno zaplatit a podle pátečních zpráv jsou už všechna vína naložená na paletách a čekají na vyzvednutí. Hned jsem objednal spedici, která to v Itálii všechno objede, naloží, sveze do skladu a v pátek 22. října to odveze kamionem do Prahy. Očekávám, že vína přijedou po 26. říjnu, jako naschvál zrovna na dětské školní prázdniny. Takže udělám škatulata hejbejte se až v pondělí 1. listopadu a začnu je rozvážet a posílat.

Jestli se nás sejde dost, mohli bysme se sejít v Praze v žižkovské vinotéce Le Caveau ve středu 3. listopadu a jednu Bedýnku zdegustovat společně. S doprovodem mých odtažitých komentářů o Itálii a vašich naopak dobře mířených poznámek o vínech. Nehlaste se všichni, přihlášky na vran@seznam.cz.

Radnice Moravského Krumlova a Prahy se hádají o to, kdo komu uloupí Slovanskou epopej. Být Mucha ještě naživu, musel by se z toho zbláznit – doufejme, že medicína nepokročí v udržování lidského života tak daleko, aby se pamětníci starých časů museli bát o své duševní zdraví. Ve Švýcarsku vystavují mýdlo z tuku Silvia Berlusconiho. To je snad možné jen ve Švýcarsku, té zemi pouličních zlodějů, věčně zpožděných vlaků a laciné turistiky. Fuj! Abych se z toho nezbláznil, hraju si na CD přehrávači romantickou Miluji tě, lásko, a brousím motorovou pilu.

Mažu ostatní výpisky zábavných zpráv, to ničím netrumfnu, ani kdybych si otevřel Romanée Conti 1999 a slil je s Coca-Colou. Vyrážím do Prahy hledat nějaké víno. Když se večer vracím domů, doprovází mě jasné nebe a hvězdná obloha. Marně se snažím srovnat si myšlenky z večerní návštěvy žižkovské kamenné filiálky Veltlínu.cz ve Štítného ulici a z následující ochutnávky vín dvojnásobného Vinaře roku Jožky Valihracha pořádané Ano-vino na Sokolovské. Výčepní klubovna pro zestárlé rychlošípáky v režii Bogdana Trojáka mě nadchla, takovou garáž pro vínomilce bych chtěl taky mít, jen kdyby mi tam chodilo víc lidí!

Navzdory očekávání byla z pětice koštovaných vín nadpoloviční většina sířená a nečouhaly z nich kvasnice jako brčko z koktejlu. Vzal jsem to zleva doprava jako na fotce. Roter Zierfahndler 2009 s přívlastkem „pravé horské víno“ od limbašské Weinbau Malatschek byla velká záhada. Snaživý číšník o něm mnoho nevěděl, já jsem opatrně tipoval (zcela neznámou odrůdu) červený sylván a až doma jsem se ujistil, že o tom už psal Spider-Man tady. V lahvi plave celý vesmír neodfiltrovaných částiček, barva je výrazná sytě žlutá s červeným tónem. Ve vůni med a kvasnice a v chuti sylvánovská travnatost, kvasnice a lehce koření. Kvasnicové tóny to sice nepřebíjí, ale ani mi nezjednodušují snahu identifikovat odrůdu. Tohle určitě nebude můj společník na dlouhé zimní večery, ale není to tak strašné, jak naznačuje pohled skrz nefiltrovanou lahev. Víno zcela jistě dlouho předlouho leželo na kvasnicích a bylo lahvováno bez filtrování. Moc se mi líbí, že někdo najde odvahu to prodávat a nabízet k ochutnání, jen by to chtělo číšníka vyškolit, protože takové víno potřebuje víc důkladnou prezentaci než třeba čisté skleničky :o)

Nadchl mě Riesling 2009 Weelfel od vinaře s typicky rakouským jménem Czerny. Počínaje vyšší barvou přes medovou lipovinu v nose (závan kvasnic se dá vyčuchat) a počáteční zaperlení na špičce jazyka, ale s klidným a vyváženým tělem a jednoduše ryzlinkovou chutí. Cena je trochu luxusní za pěkný jednoduchý ryzlink, ale právě pro tu přímočarou jednoduchost bych si ho koupil. A Rosso di Caparsa, italské IGT Toscana 2008 s krásnou rudou barvou a typickou směsí toskánských vůní. V chuti najdete trochu jednoduché ovocné vyprahlé Sangiovese s jemným kořenitým závěrem, za necelé dvě stovky pěkné a navíc překvapivé, protože typicky toskánské všednodenní pití, jaké mám z Toskánska bohatě zažité a jaké jsem v autentickém (autentistickém?) obchodě ani nečekal.

Ale abych se vrátil k úvodní myšlence, jako jednoduchá nálevna specializovaného e-shopu je obchůdek ve Štítného ulici dokonale vyřešený a čeká na atmosféru, kterou mu (snad) vtisknou návštěvníci. Schválně nepíšu číslo popisné, Štítná není dlouhá, to najdete sami.

To o tom Valihrachovi někdy příště, jestli seberu myšlenky.

Tiskovku Domaine R&W otevřel Ing. Luboš Osička asi nejzajímavější informací dne, totiž že konzumace vína se přesouvá z gastronomie do soukromí domovů. To není překvapivé v kontextu všeobecných lamentací nad přebujelými cenami vína v restauracích a současného rozvoje prodeje na internetu, ale je to tím zajímavější, že to zaznělo na tiskovce firmy, která se zaměřuje na prodej vína do restaurací (a taky soukromé klientele).

Prezentace pro tisk se konala včera na Národní třídě v Salonu Paukert, který ještě pamatuje časy, kdy bosenské švestky a Maiselova káva voněly kuchyní (a do Prahy jezdil André Breton, ale to cituju Oldřicha Janotu, aniž bych si Bretona v Praze ověřoval). Čtyři zástupci moravských vinařství a pánové Doležal a Osička z Domaine R&W odprezentovali nový projekt pražského velkoskladu domácích i zahraničních vín pod názvem Vinobraní (už je to v provozu v Hostivaři, ulice Služeb 4). Marketingovým tahákem bude prodej vína za stejné ceny, za které je můžete koupit ve vinařství (za podmínky nákupu po kartonech) – pobavilo mě, že to je stejná přidaná hodnota, jakou jsem použil při vyhlášení aktuálního kola Komunitních Bedýnek, jenže Domaine R&W na ni musela mnohem víc zapracovat (mně to napadlo až při psaní samotného textu).

Lákavá je nabídka podzimních řízených degustací zastupovaných vinařství v Salonu Paukert, kde si můžou zájemci postupně přechutnat sortiment vinařství pod vedením someliérů výrobce. Začíná se už příští týden, 13 října Vinařstvím Lahofer. Milovníci zbytkových cukrů, hlaste se na e-mailu osicka@domaine.cz! (Bez legrace, je to krásné prostředí a já se to pokusím využít.)

Pak se Ing. Luděk Machala z bořetického vinařství Jedlička a Novák pochlubil čtyřmi medailemi z letošní vídeňské soutěže AWC, Ing. Lukáš Kilián ze znojemského Ampelosu počtem šlechtěných odrůd, Mgr. Luboš Vintr z pavlovické Šlechtitelky stoletou tradicí a víny vyráběnými dnes. Dobrou vinici zastupoval Marek Dušek a pochlubil se víny vyráběnými bez chemie a vesměs v dřevěných sudech. Následovala volná zábava s jídlem (nevyzkoušet Paukertovy lahůdky by byla velká chyba, u mě vyhrál koláč s rajčaty, ale zase na mě nezbyl guláš, holt už chybí praxe z tiskovek :o)

Ochutnávala se čtyři vína a všechna byla excelentně vybraná. Tři skleničky ze tří možných bych dal Blanc de Blancs 2007 z Dobré vinice (tady, není levné, ale za těch 300 stojí), sudově zralé a komplexní víno, těsně následované Pálavou 2009 VzH Jedličky a Nováka. Paradoxně suchá Pálava, přesto v chuti plná, ovocná, a jestli tam je kolik zbytkového cukru, tak je všechen krásně vybalancovaný kyselinou, pro Pálavu asi ne úplně typickou. Krása! V červených byl k ochutnání Neronet 2008 z Ampelosu. Jakostní Neronet bych si naslepo nikdy nekoupil, ale kvůli tomuhle Neronetu se s ohledem na cenu vyplatí zajet do Hostivaře. Čtvrté podávané víno bylo André z pavlovické Šlechtitelky (jak jinak, tam je André jako doma), a i když jinak André nevyhledávám, tak tohle bych mohl (předpokládám, že to bylo tohle víno, bez záruky).

Vinobraní začalo sympaticky, velkosklad vína v Praze s prodejními cenami jako ve vinařství je dobrý nápad, ale prověří ho teprve čas. Čtyři vína na tiskovce byla dobře vybraná a ukazují, že stojí za to zajet do hostivařského skladu. Jestli se dostanu na některou z říjnových a listopadových degustací, napíšu.

Sjíždím teď ryzlinky (naposledy dva zlevněné z Reistenu, koupené v brandýské vinotéce) a vůbec levná a darovaná vína. Nepřestal jsem na sebe dbát, ale z minulého týdne jsou tu jeden Tramín (jestli se osmělím, napíšu), CS, SV a Zweigel (všechny bez etiket), příjemně překvapily poslední dvě lahve Pinotu Noir 2006 z Krásné Hory (Zaplačte, odcházím!) a krásnohorská šardonka 2008. Takže pěknej zmatek. A to jsem ještě dneska objevil, že jsem si před časem uložil tenhle odkaz a vůbec ho nevyužil Jak jsem vyhlásil Toskánské Komunitní Bedýnky, začal mi blázinec a zapomněl jsem na to. Ale stejně se podezřívám, že za tím odkazem byla jen podvědomá snaha se zviditelnit střelbou do velkého terče. Nemyslím si, že by se české Tesco nějak zlepšilo od té doby, co jsem mu před třema roky věnoval pozornost tady.

Ryzlinky z Reistenu jsem koupil jaksi z povinnosti, o níž jsem už psal minule v souvislosti s ryzlinkovou Komunitní Bedýnkou.

Maidenburg má o kus výraznější barvu, kabinet je světlejší. Oba krásně čiré, citronově žluté. Kabinet je ve vůni trochu povadlý. Cítím květinovou a ovocnou vůni, ale jakoby ty kytky už tlely. Závan tropického ovoce a meruněk. Úplně jemně a vzdáleně dotek petroleje. Maidenburg má výrazně nazrálou vůni se zřetelnými citrusy, ale taky trochu unavenou. Následuje plná chuť s ostrou, štiplavou kyselinou. Velmi suché, s pěkným minerálním závěrem chuti. Podle etikety 1,7 gramu cukru, 7,3 gramu kyselin a 23 gramů extraktu. Suchou chuť ale v tomto případě pociťuju jako nedostatek cukru – citrony v chuti nejsou ničím vyvažované a chuť je příliš jednotvárná. Přesto je to lety ohlazený a krásně nazrálý rýňák, elegantně zestárlý.

Kabinet je v chuti jednodušší, s pěknou kyselinou a výrazně minerálním závěrem. Má dokonce 2,6 gramu cukru, stejně kyselin jako Maidenburg, ale vyšší extrakt, 27,5 gramu. Nejspíš díky vyššímu alkoholu působí Maidenburg plněji a i přes roční zpoždění je svěžejší.

Taky jsem si založil profil na Tvářoknize, přifařil k němu stránky pana Skleničky a po několika dnech jsem to všechno smazal. Původně jsem to zamýšlel jako nástroj komunikace s Komunitními Bedýnkáři, ale po pár dnech mi to připadalo k ničemu. Trávím dost času tady na blogu a ještě bych to měl dublovat na Facebooku? Odstup, Satane!

Takže místo Facebooku to dám zase všechno sem: pro milovníky statistik a anket koláč sledovanosti Skleničkova blogu :o) sestavený z odpovědí Komunitních bedýnkářů. Graf přehledně ukazuje, kolik vína se vypije za měsíc v domácnostech čtenářů – Bedýnkářů. Až do 6 lahví (22%) bych to charakterizoval jako sváteční pijáky, 7 až 12 lahví (22%) jsou nerozhodnutí voliči a od třinácti lahví výš (56%) je to pro prodejce vína zajímavá cílová skupina. Neodpustím si upozornění na zajímavou statistickou vlastnost čtenářů Skleničkova blogu : žádní abstinenti!

Průběžná informace o stavu Toskánských Komunitních Bedýnek (TKB). Nechci z toho dělat reality show, protože ještě není úplně vyloučena možnost, že se něco nepovede a já budu muset toskánské bedýnky zrušit. Nicméně ve čtvrtek jsem odeslal objednávky do třech toskánských vinařství a hned v pátek jsem dostal jednu fakturu. Navíc přišel z jiného vinařství e-mail s neočekávanou zprávou, že to všechno pošlou na Euro paletě.

Zazmatkoval jsem a hned v pátek odepsal, ať to pošlou na menší paletě, protože jsem v původní kalkulaci předpokládal, že zásilka zabere menší plochu. Potom jsem pro jistotu zprudil dva špeditéry dotazem, jak by se změnila kalkulace, kdyby to jelo na Europaletě, ale naložené jen ve dvou vrstvách. Tě pic! Stálo by to dvakrát tolik, asi osmnáct tisíc za všechny zásilky! Následně jsem si uvědomil, že jsem s tím neměl otravovat výrobce, a v pondělí poslal tři dotazy dalším špeditérům. Odpoledne konečně přišla první odpověď, Europaleta za vytouženou cenu mini-palety! Hned jsem psal do Querceta, ať se vykašlou na minipalety a pošlou to na Europaletě, že to mám za stejný peníze. Ještě nemám vyhráno, ale je to na dobrý cestě.

Takže jsem v očekávání, od dvou vinařství ze tří mám potvrzené ceny a čekám na třetí. Několik zpruzených dopravců vyřazeno. Sláva! V pondělí večer otvírám burgundské Auxey-Duresses 2005, Les Duresses Premier Cru z Domaine Roy Fréres, na oslavu vyřešení cenové hádanky s paletama jsem zlikvidoval poslední lahev, dovezenou v roce 2007.

Jak teď ujíždím na italských vínech, tahle Burgunda mě vrátila na zem. Jasně, že je to vyjímečný ročník a po čtyřech letech dobře vyzrálý, ale jemností a rafinovaností strčí do kapsy všechno, co jsem v poslední době pil. Barva je příznačně slabá (ale to je skoro poznávací znamení červených z Auxey, jak mě školila paní Moroni v Puligny), má široké průsvitné okraje, ale vůně je ukázkově elegantní (a taky z ní trochu trčí alkohol, i když etiketa uvádí neškodných 12,5%). Ve vůni navíc přezrálé ovoce, nejvíc višně a třešně. V chuti zase ovocný mix višně-třešně-švestky s kořenitým píchnutím v závěru a dlouhou minerální dochutí. Zase přečnívá alkohol. Vyzrálé a přesto stále ještě svěží víno s ovocným tělem a minerálním závěrem. Stále má výrazné kyseliny i znatelné třísloviny, takže není nutno vypít, naopak jde ještě pár let archivovat. To jsem si jen udělal radost po rozetnutí hádanky s italskou paletou…

Po víkendové brigádě (tady) jsem plánoval krátký odskok do Wachau. V nedělním dešti jsem to vzdal a doma se utěšoval ryzlinkem z Wachau. Pro srovnání jsem si k němu otevřel alsaský ryzlink z Cave de Turckheim. Ve skutečnosti jsem chtěl vybrat jeden z nich, ten lepší. Nebylo to jednoduché. Bez toho, že bych si začal psát poznámky, by to dopadlo klasicky – žádné rozhodnutí, za to dvě vypité lahve.

Riesling 2007 Vieilles Vignes, Cave de Turckheim, Alsace AOC, 279 Kč

Rakouský rýňák měl na první posouzení o odstín plnější barvu, nicméně oba vypadaly jako vzorné rýňáky. Citronově žluté. Ve vůni byl okamžitě patrný rozdíl – Rakušan měl typickou mladou ryzlinkovou vůni (med, citrusy, výrazně ovocné aroma) zatímco Alsasan zavoněl mnohem nazráleji – uprostřed medové louky rozlitý petrolej. Zřetelná petrolejová či terpentýnová vůně, možná i krém na boty. Takže jsem si oddechl, že si skleničky nespletu.

Rakušan je v chuti poměrně koncentrovaný, i když v nástupu převládá svěží kyselina, následuje medové tělo, překvapivě s meruňkovými či broskvovými tóny, a poměrně dlouhá dochuť, ve které se mísí kyselina s mineralitou. Moc se mi to líbí, je to suché, byť nejspíš s pár gramy zbytkového cukru, lehké a elegantní, je to sebevědomé a ta příjemná dochuť celý dojem ještě povyšuje. Alsasan je celý nazrálejší a usedlejší. Nástup chuti není tak ostrý a objevuje se v něm znovu petrolejový tón, v těle je pěkná kyselina připomínající citrony a grepy, středně dlouhá dochuť. Suché, nejspíš s vyšším bezcukerným extraktem. Víno je plnější a usedlejší, s potlačenou kyselinou, což je asi všechno vlivem starší vinice. O pár hodin později se v závěru chuti objevuje glycerolový tón připomínající Pinot Gris.

Dva výborné ryzlinky z Farkatéky. Chtěl jsem si vybrat jeden pro případ, že bych někdy nedejbože sestavoval Komunitní Bedýnku jen ryzlinků. Dnes večer mi víc sedne rakouský typickou svěžestí, kterou mám u ryzlinků rád. Nejradši bych vzal oba, ale jestli si budu muset vybrat jeden, nakonec asi sáhnu po alsaském, kvůli ukázkovým petrolejovým aromatům. Petrolej je v něm poznat docela zřetelně, ale ještě je zakomponovaný do ostatních aromat a nepotlačuje je.

Nedávno jsme s kamarádem diskutovali o sklizni hroznů v Burgundsku a o tom, zda burgundští vinaři sbírají vinohrad najednou nebo na několikrát. Dodatečně jsem zjistil, že ve čtvrtek měl k tomuhle tématu příspěvek s pěkným videem Jamie Goode tady.

Video je o sklizni hroznů v sauternském Chateau d’Yquem (Bordeaux). Na videu je první sběr (první průchod) vinicí, při které sběrači vybírají ty nejzralejší a nejplesnivější bobule (= nejvíc botrytické, jde o ušlechtilou plíseň). Goode to komentuje jako „totally crazy,“ protože to je nesmírně časově náročné. Vinohrad se takhle probírá naněkolikrát a pokaždé se vybírají jen ty nejzralejší bobule (ani ne hrozny!). Je to pracné (=drahé) a je to v jistém smyslu přesně opačný postup proti domácímu jevu, kdy se vinohrad sbírá nadvakrát. Jednou před zralostí a podruhé v plné zralosti, a ve víně se potom objevují zároveň nezralé tóny i přezrálé. Někteří domácí vinaři tak řeší problémy se zpracováním hroznů s vysokou cukernatostí. Jak je vidět, v Chateau d’Yquem se prostě zaměřují na získání co nejlepších hroznů.

Pokud jde o toskánské Komunitní Bedýnky, ještě čekám s objednávkou, abych dal šanci posledním zájemcům a opožděným plátcům. Pospěšte si!

Ilustrační obrázek z víkendové brigády, pomáhal jsem natahovat vodicí dráty a nachodil sto viničních kilometrů, do zblbnutí nahoru a dolů, ale krásně jsem se vyfoukal na zdravém vzduchu. Víkendová Morava byla plná vydlabaných dýňových hlav a přejetých žab – jíst žáby, jak to prý dělají Francouzi, mě neláká, ale pobíjet je autem na silnici se mi už vůbec nelíbí. To už by snad bylo lepší je jíst? Víte někdo, jak chutná žába?

Pokud jde o degustační zážitky, pominu tentokrát Pinot Noir 2003 Stapleton – Springer i Chardonnay 2008 z vinařství, „které kdo nezná, jakoby nebyl“ (vtip! :o) i bojanovický koncert sourozenců Ulrychových (pořád jim to zpívá!). Nejsilnější chuťové zážitky byly dva. Segedínský guláš fasovaný při brigádě na vinici (simply sex, musel jsem si přidat a navečer jsem bez skrupulí dojedl zbytky) a hrozny Charvátu (též Slováka nebo Isabelly), které jsem ochutnal poprvé v životě. Na rozdíl od hroznů ryzlinku, vavřince a pinotu, chutnaných téhož dne, je Charvát fakt divočák.

Citoval jsem tady kdysi Jamieho Goodea, který kdysi napsal o Sauvignonu Blanc, že typická aromata a chutě se vytvářejí až při kvašení a nejsou rozpoznatelná v hroznech. Nesouhlasil jsem s ním, protože jsem měl tehdy čerstvý dojem ze sauvignonového moštu s typickými SVG chutěmi. Kdo jednou ochutnal víno z Charvátu, ten pozná i hrozen. Typické lesní jahody maskované dada divočinou… odrůdy prý dělíme na stolní a moštové. Přidal bych třetí typ, odrůdy pergolové nebo okrasné, a zařadil tam Charvát a Bago. K výše zmíněné ochutnávce došlo až v devět večer, takže fotky nemám. Účastníci Komunitních Bedýnek si budou pamatovat, že jsem je v minulých Bedýnkách nechal určovat naslepo šest odrůd, mezi nimi Charvát. Pokud to pro někoho byl životní zážitek, tak se mu omlouvám… jak říká známý reklamní slogan, Když ji miluješ, tak není co řešit.