Archiv pro měsíc: Leden 2013

Braunberské slečinky, 2007

Název překládám velmi volně, Juffer odkazuje spíš ke „starým pannám.“ Před několika lety vítěz ryzlinkového kola Prague Wine Trophy, celoroční soutěže časopisu Víno Revue. Koupil jsem tehdy jednu lahev za neryzlinkovou cenu 700 Kč a usoudil jsem, že silvestrovský večer bude pro ni ten pravý.
Německá ročenka Gault & Millau hodnotí vinařství pěti hrozny. To znamená absolutní špičku, na Mosele dostali stejné hodnocení už jen Egon Müller a Joh.Jos. Prüm. Vysokému hodnocení odpovídají i ceny vín, i když nijak přemrštěné nejsou. Kam se hrabou moselští vinaři na burgundské kolegy nebo příležitostně i na některé Moraváky! Občas na Silvestra může i chudý blogger vyzkoušet, co pije šťastnější polovina lidstva, tak pojďme na víno :o)

2007 Brauneberger Juffer Riesling Spätlese Trocken, Fritz Haag
Typická zelená ryzlinková pistole, celokorek, hodně uměřená etiketa. Díky říjnovému výletu na Moselu jsem zaregistroval, že ty vysoké mraky za malůvkou braunberského kostela nejsou mraky, ale vinice, nejspíš právě Brauneberger Juffer. Svěží světle žlutá citronová barva, ve vůni jemné meruňky. Po provzdušnění se přidává směs bylinek a přezrálé citrusy. Chuť je (nečekaně!) hodně suchá (ve vůni i v chuti jsou medové tóny, leč chuť je prostě suchá), zpočátku s drobnou bublinkou, minerální a komplexní. Ani citrusová kyselina nevyčnívá a je dokonale zakomponovaná do celku. Žádný ordinérní petrolej, jen dokonalá vyváženost. Strukturované, harmonické, dlouhé. Už zdaleka ne svěží, ale velmi živé a hodně příjemné vyzrálé víno. 12,5% alkoholu.

Jen tak

Bordeaux z Lídlu, Selection de Marek Vašut

Supermarkety Lídl jsou synonymem pro levný nákup se vším, co k tomu patří. Dvě nedávné kampaně francouzských vín s Markem Vašutem možná přitáhly do prodejen pár nových zvědavých zákazníků, ale se mnou nepohly. Občas v Lídlu kupuju chleba a zeleninu, ale vínům se vyhýbám. Když mě na začátku roku kamarád pozval na podnikovou degustaci Vašutova výběru, neodolal jsem.
Měl jsem tam vystupovat jako „odborný garant,“ což bylo vtipné, protože pozorní čtenáři vědí, že v Bordeaux jsem nikdy nebyl, recenze na bordeauxské víno se tady za 66 měsíců existence blogu neobjevila (ani doma potajmu jsem žádné Bordeaux neměl!) a k Lídlu se stavím opatrně až odmítavě. Ale možnost přechutnat celou tu slávu najednou se neodmítá.

Podmínky byly ideální. Dobrá společnost, špatné osvětlení a nevhodné sklo. Bylo ovšem nejisté, jaké sklo by bylo pro tuhle třídu vín vhodné, a jestli nejobyčejnější sklenička z IKEA není vlastně přiměřeně autentická a tedy nejvhodnější. Sám jsem si přinesl malou špíglovku à la OIV a posloužila slušně. Na zavínění posloužila žernosecká millerka 2011 a padly vtipy o tom, že by degustace nikdy neměla začínat tím nejlepším :o) Alsaský Riesling 2011, výrobce Hubert Beck, novoroční dárek od zákazníka či dodavatele, bylo unavené víno bez svěžesti. Mělo hezkou citronovou barvu, ale vůně byla mdlá a nevýrazná a v chuti se to poctivě opakovalo. Takže velké uznání výrobci, který to zmrvil stejně ve vůni i v chuti a ušetřil recenzenta všech dilemat.

A pak jsme dali sedm kousků z Lídlu, všechny z Bordeaux. Žádné informace jsme o nich neměli, tak jsme je seřadili podle ročníků.

Chateau Sainte-Clotilde 2010. Výrazně temná neprůhledná barva, intenzivní vůně černého ovoce, černorybízová a kořenitá. V chuti silná kyselina, lesní plody a trochu štiplavé třísloviny. Složení neznámé, tipoval bych Merlot. Vůně se časem zjemňuje a mění a kupodivu má smysl se tím zabývat. Není to úplně banální víno, je o kus leší, než jsem od Lídlu čekal.
Chateau Le Bernet 2009. Temná černorudá barva a jemná třešňová vůně. Chuť opakuje aromata vůně, ale je krátká a trochu prázdná. Nic moc.
Excelence IX, 2009. Zase černotemná barva, nazrálá ovocná vůně. Rozjitřená chuť se zkrocenou kyselinou a štiplavým tříslem a kořenitým závěrem. I v druhém kole působí víno dobře, klidněji a harmoničtěji. Pěkné překvapení, tohle se fakt dá pít.


Chateau Haut-Morin, 2009. Černotemná barva, pěkná nazrálá vůně a srovnaná vůně s chutí. Na konci pěknej kořenitej štych jak od Cabernetu Franc, ale celkový dojem kazí mydlinková pachuť.
Chateau des Mille Anges 2008. Barva i vůně se nepřehlédnutelně opakují, vína si začínají být podobná. V chuti pěkná kyselina a trochu přehnaně moc tříslovin. Dlouhá dochuť, ale víno není úplně harmonické.
Chateau Hyot 2008. Barva a vůně podobné jako v předchozích poznámkách, vůně nazrálá. Chuť s klidnou kyselinou, štiplavou kořenitostí a pěkným ovocným projevem.
Chateau Jourdan 2006. Nahnědlý tón v tmavě rudé barvě ukazuje na vyšší stáří, vůně nazrálá a podobná předchozím. Chuť je hodně srovnaná, ukázněná, ale harmonická se štiplavě kořenitým závěrem. Slušně dlouhé a docela dobré.

Všechna vína se (prý) pohybovala v rozmezí od 119 do 229 Kč a žádné nebylo špatné. Prvním překvapivým závěrem bylo, že prakticky všechna bych doma za vhodných podmínek snesl, pověst Lídlu jako zdroje levných a nekvalitních vín se nevyplnila a vína byla většinou lepší, než bych za danou cenu očekával. Asi nejlepší byla Excelence IX, ale na služební cestě daleko od domova (a vlastního sklepa) bych klidně otevřel kterékoli. Druhým závěrem, tentokrát negativním, bylo, že všechna zkoumaná vína jsou si podobná jako japonské školačky. Jakoby pocházela od jednoho výrobce a z jednoho sklepa, jejich projev byl hodně podobný. Asi mám doma pro sebe i pár horších vín, ale vyhledávám spíš vína osobitá, raději individuality než sériové výrobky, a ani nízké ceny v Lídlu to nezmění.
Jen tak

Galadegustace Víno Revue

Začal jsem psát blog v červnu 2007, takže jsem stihl první ročník Galadegustace soutěže Prague Wine Trophy, a díky laskavému pozvání pořadatelů i všechny další lednové Galadegustace. Mají jednoduchý organizační princip – vystavovat mohou jen ti, kdo na celoroční soutěži vín získali aspoň jednu medajli.
Časem se přehlídka přesunula z Břevnovského kláštera do dejvického hotelu Crown Plaza, zabrala v něm další patro a přidala zajímavý doprovodný program – loni dvě přednášky nositelů titulu Master of Wine (psal jsem o tom tady a tady). Bylo to jako nakouknutí do velkého světa, ale po šesti letech existence Prague Wine Trophy už se ten svět nezdál ani tak velký, ani vzdálený.
Loňský ročník soutěže PWT završí zase Galadegustace v hotelu Crowne Plaza v pondělí 21. ledna od 14 do 20 hodin (podrobnější info je tady). Soukromě už vím, že přijede výprava z Vinařství Krásná Hora (jeden šampión a jedna zlatá byli v srpnové Komunitní Bedýnce!) a že František Šamla přiveze z Piemontu pana Boeriho. Silný výsadek zvučných jmen se očekává z blízkého Rakouska a má přijet i exportní ředitel rýnského Schloss Johannisberg. Seznam přihlášených vín je tady a zdá se, že počet vystavovatelů bude rekordní.
Masterclass
Jenže to ještě není všechno! Zase bude jedna přednáška jako doprovodný program. Pozornější čtenáři si už jistě lámou hlavu, kdo jsou ti dva fešáci na úvodní fotce. Vlevo je Rakušan Dr. Joseph („Pepi“) Schuller MW, vpravo Holanďan Frank Smulders MW. Společně povedou v úterý 22. ledna pro pouhých 30 smrtelníků dvouhodinovou degustaci nazvanou How to Understand Fine and Rare Wines (Jak porozumět ušlechtilým a vzácným vínům). Bude to stát rovnou tisícovku a věřím, že to bude stát za to, protože já jdu v pondělí i v úterý!
Jen tak

To se jim to píská

Naposledy v Puligny jsem bydlel pár kroků od vinařství, ve stejné ulici. Nedalo mi to a zavolal jsem tam, jestli by ubohému turistovi neprodali pár lahví. Že neprodali, že jsou vyprodaní. Tak jsem tohle víno, původně za cca 25 EUR, musel koupit ve vinotéce v Beaune za 30. Vysvětlení nabízí stará ročenka (2006) časopisu La Revue du Vin de France, která klasifikuje vinařství dvěma hvězdičkama. Tři hvězdičky dostaly v Cote-de-Beaune jen tři výrobci. To se jim to potom píská :o)))
S jedenácti hektary vinic a roční produkcí kolem 60.000 lahví patří v Burgundsku k středně velkým podnikům. Dvě třetiny produkce jsou bílá vína, zbytek červená. Od ročníku 2010 se bratři Jacques a Francois rozdělili a založili si vlastní podniky. Zřejmě sídlí na stejném místě jako dříve, jen odděleni silnicí. Snad tedy budu mít dvojnásobnou šanci na návštěvu vinařství, až se příště vypravím do Burgund. Místo veřejného přemítání o tom, k čemu je dobré rozdělit podnik s tak prestižním postavením se podívejme na víno…
Puligny-Montrachet 2006, Louis Carillon et Fils

Světle žlutá, dokonale čirá barva. Ve vůni jemně ovoce, výrazněji jablíčka, barik, náznakem koření (hřebíček). V chuti výrazná kyselina, středně plné tělo s citrusovým ovocným projevem, mineralitou a barikovým závěrem. Velmi dlouhé. I přes silnou kyselinu, poplatnou nevydařenému ročníku 2006, je chuť výborně sladěná, kompaktní, včetně hodně výrazných barikových tónů. Celkový dojem ukazuje na spíš tradiční zpracování s delším ležením na kvasničních kalech v barikovém sudě. Na rozdíl od včerejšího St. Aubinu Oliviera Leflaiva víno ještě nepůsobí unaveně a zdá se být na vrcholu sil. Soukromě mám rád burgundské šardonky svěžejší a jiskrnější, takže i toto víno bych doporučil brzo vypít, ale k žádnému opomenutí zatím nedošlo a víno se drží v čase líp, než St. Aubin z (taky dvouhvězdičkového pulignyského) vinařství Olivier Leflaive. Plné, silné, výrazné víno.
Nezařazené

Saint-Aubin 1er Cru Perrières 2006, Olivier Leflaive

Bejvaly časy, kdy si někteří čtenáři stěžovali a napovídali, dost bylo Burgundska! ale v loňském roce jsem tady měl povídání sotva o pár burgundských vínech a jestli jsem si dal nějaké novoroční předsevzetí, tak tohle : že se letos do Burgund zase podívám!
Víno jsem koupil asi v roce 2009 při poslední návštěvě v Puligny, a jako bych věděl, že se tam dlouho nepodívám, netypicky jsem si ho syslil. Až na samou hranici, jak jsem poznal záhy po otevření. O vinařství jsem tady psal už několikrát, třeba tady.

Barva je krásně čirá, jiskrná a nečekaně plná, až kovová. Vůně mírně utlumená v intenzitě, citrusy i mineralita jsou přítomny, ale musím to z široké skleničky dolovat, spolu s oxidativní jablíčkovou vůní a barikovým štychem. V chuti výrazná kyselina, odcházející barikové tóny, výrazná mineralita jako když olizujete mokrý kámen, ale závěr chuti už jde do jablíček a varuje před další archivací. Tenhle ročník už nic víc nevydrží a oxidativní jablečné dojmy se zdají převládat. Ihned po otevření víno nabízelo víc minerality a pěknou harmonii, dvě hodiny poté už převládá oxidace a ukazuje, kam se bude harmonie ubírat. Neváhat a vypít.

Jen tak

Vánoční

Vánoce byly senzační, od Štědrého dne jsem byl pět dní s dětma. Díky tomu jsem přibral tři kila (přemýšlím, jaký podíl na tom měly večery se stogramovými moselskými Auslese :o), dosyta jsem si zahrál šachy (pod stromečkem byly elektronické šachy) a dokonce jsem si po mnoha letech dopřával ten luxus, že jsem rozečetl několik knížek najednou.
Z jedné z nich (Leonard Cohen, Pozoruhodný život, Anthony Reynolds) teď zacituju: Přestože turné bylo nepochybně úspěšné a většina koncertů byla vyprodaná do posledního místa, nepřineslo nijak oslnivý finanční zisk a Cohen ještě po mnoha letech žertoval, že jedním z důvodů bylo možná množství Chateau Latour (ročník 1982), které na něm s kapelou vypili. „Veškerý zisk jsme v podstatě prochlastali,“ přiznával. Pít před každým koncertem byl Cohenův způsob, „jak najít cestu k písni.“

„Narazil jsem náhodou na tenhle archivní ročník,“ vyprávěl, „a zjistil jsem, že jeho pití vede k velmi přijatelnému průběhu koncertu. A spousta muzikantů, kteří se mnou tohle víno pili, se mnou souhlasila.“

Když předloni kytarista Bob Metzger vzpomínal, že v devadesátých letech na turné Cohen vypil za večer dvě lahve červeného, šlo mi to druhým uchem ven, protože sotva s kým si posluchači (a posluchačky) spojují tolik legend jako s Leonardem Cohenem. V čerstvém životopise mě to zaujalo hlavně kvůli potvrzené značce „oficiálního vína turné.“

Myslím, že před pár lety měl Jamie Goode blog o požadavcích rock’n’rollových hvězd na vybavení koncertního zákulisí – zatímco někteří velikáni pop-kultury mají ve smlouvě striktně zakotvenou basičku prestižní značky šampaňského, jiní požadují výběr z celostránkového seznamu banálních supermarketových značek. Myslím, že Cohenův přístup je neotřelý, inspirativní a velkorysý – při naznačené spotřebě dvou lahví na hlavu, dvanácti členech kapely a průměrné délce Cohenova turné (50 štací) jsem se dopočítal ke dvěma plným paletám Chateau Latour 1982. Možná, že někteří členové kapely abstinovali a výpočet je přestřelený, ale v každém případě to ukazuje, že vždy hubený L.C. nemá problém s alkoholdehydrogenázou.
Pokud jde o doporučení nebo nedoporučení knihy, tak váhám. V některých hodnotících názorech se s autorem rozcházím, ale pokud je autorovo vidění souvislostí vzniku většiny desek (a spolupráce s klíčovými producenty, především s Johnem Lissauerem) správné, vezme kniha čtenáři nevratně spoustu iluzí. Až se nabízí Cohenovo známé motto, volně tradované „Život není dokonalý, práce ano“ překládat jako „Život není důležitý, dílo ano.“ Zase záleží na úhlu pohledu. Může to být dobrá zpráva pro autory (třeba pro mě jako bloggera, který za loňský rok napsal přes 130 textů), ale potenciálně znepokojující zpráva pro všechny čtenáře, posluchače a diváky. Vaši oblíbenci vůbec nemusí být tak dokonalí, jak si je představujete podle jejich díla…
Jen tak

Kam jsem dal oči?

Dobrý den! Dnešní příspěvek by se mohl jmenovat rovnou přímočaře Miluju Aurélii! Ale ještě než se úplně odkopu a v očích seriózních milovníků vína i ztrapním, dám upozornění na několik zajímavých videí.
Web je vůbec plný zajímavých, poučných a srozumitelných videí. Technologické otázky výroby vína bývají pro amatéry neproniknutelné, třeba zrovna rozdíl mezi reduktivními a oxidativními postupy, že jo. Proč si to nenechat vysvětlit rovnou od Oliviera Humbrechta z alsaské Domaine Zindt-Humbrecht?


Myslím, že celá série videí „Ask a winemaker“ na youtube.com stojí za skouknutí, ale najde se toho mnohem víc. Hledejte sami a podělte se – napište mi, co jste objevili.
O Marcelu Lapierrovi, vinaři z Beaujolais, jsem se dočetl, až když bylo pozdě – před dvěma roky na wineterroirs.com. Už nevím, co jsem na konci roku na webu hledal, ale našel jsem tohle video.
Sotva kdy jsem slyšel tak přehledné a srozumitelné vysvětlení důvodů, proč opustit „průmyslové“ způsoby výroby vína a dát přednost naturálním postupům. Obvykle se dozvíte jen o jedné konkrétní technologii, která se v dané době považuje za technicky pokročilou a jaksi kontroverzní, ale většinou nám chybí panoramatický pohled, zahrnující souvislosti. Marcel Lapierre nevystupuje jako zuřivý zastánce naturalismu, jeho pohled na čtyřicet let vývoje vinařství v Beaujolais je klidný, vyrovnaný a pro mě velmi přesvědčivý.

Víno a erotika.
No a teď ta Aurélie!!! Díky gůglování po Marcelu Lapierrovi jsem objevil i Aurélii Filion, nejpřitažlivější degustátorku na webu. Začneme videem, kde ochutnává Lapierrovo víno – mladým a nevybouřeným čtenářům blogu doporučuju napřed popít čaj s bromem!
Zamiloval jsem se okamžitě. Zíral jsem a vůbec jsem se nesnažil rozumět francouzštině. Pokud potřebujete k lásce nějaké rozumové vysvětlení, tak třeba to, že často sundává cínové záklopky z lahví stejně jako já, stáhne je celé, místo aby je odřezávala, jak se to učí someliéři (Sigmund Freud by pro to měl vtipné vysvětlení, ale co už…). Mnohem zajímavější je její galerie triček, samozřejmě si na každé video vezme jiné (jojo, na anglickou verzi Zind-Humbrechta měla tohle oranžové, ale neva :o) Ještě jednou Lapierre:
Už dávno jsem neviděl někoho se tak smyslně radovat nad tím, že korek je zdravý, že má víno krásnou plnou barvu nebo že sekt šumí! Miluju, jak kulí oči a cení zuby, jak si odhrnuje z čela vlasy, které tam nemá, protože je má stažené do uzlíku a dostává mě všechna ta energie, kterou do videodegustací dává. Vůbec nepotřebuju rozumět, co říká, ale jestli vy jo, tak tady je Aurélia Filion a Champagne Drappier anglicky:
S překvapením jsem z anglických videí zjistil, že při vší té erotice dokáže taky sdělit o víně spoustu podstatných informací. Některá videa jsou už tři roky stará – kam jsem to dal oči? Jak to, že jsem ji neobjevil dřív?
Jen tak