Archiv pro měsíc: Květen 2012

Pozdní sběr, alsaský a ukecaný

Předem se omlouvám, začnu burgundským sektem a budu dlouhej. Rozvláčnej. Ukecanej. Semelu všechno možný a klidně mi to v komentářích spočítejte. Snažil jsem se o pestrost, ale témata se mi vrací jako na kolotoči. To je tak: měl jsem teď tejden na starost dvě děti a místo abych první večer poté šel na degustaci, strávil jsem ho na zahradě s vínem a notebookem. Tady to máte:o)
Crémant de Bourgogne 2006. J.P. Berthenet, Montagny.

S prvním vínem, sektem z šardonky z burgundského Montagny, jsem věru nespěchal. Ve skutečnosti se sektům moc nevěnuju, i moje přítelkyně v posledních třech letech měly jiné spády, a tak nakonec zůstal ve sklepě jediný. Moje babička by řekla, zůstal na ocet.

Nějaký sekt prostě doma musíte mít, když jste na tom jako já. Tak jsem postupně vypil čistě odrůdové sekty z ryzlinku i z Pinotu Gris, spoustu Prosecca a poměrně rychle i barikovanou Franciacortu, ale tenhle Crémant mi zůstával na věčné časy jako železná zásoba: aby bylo čím slavit, až bude co slavit. Dostatečný důvod stále nepřicházel, a když jsem minulý týden k objednávce alsaských vín přihodil ještě čtyři kartony sektu, padly poslední zábrany. Za týden budu mít lavinu alsaských Crémantů, tak pryč se starým burgundským!

Trochu nazrálá žlutá barva s kovovým nádechem. Zpočátku explozivně perlí, pěna si rychle sedne, ale drobné perlení přetrvává. Vůně po starším Chardonnay, lehce naoxidovaná. V chuti jemné perlení, zkrocené kyseliny, jablíčková oxidativní chuť. Přetažená archivace, tohle víno je dávno za zenitem a měl jsem ho vypít dřív.
Ukázalo se, že s přetaženým sektem je to stejné jako s letní láskou: v září už to není ono. Je to prostě problém načasování, s vínem úplně stejně jako s láskou. V ranném mládí mi moralisté kázali o tom, jaké škody může způsobit předčasný sex, v dospělém věku (nebo po vypití několika přestárlých, příliš dlouho archivovaných vín) mi došlo, že zamilovaný chlap nemůže vůbec nic zkazit, když s dámou svého srdce rovnou skočí do postele. Jediný rozdíl je v tom, že v lásce nemůžete nic vrátit zpátky. Pokud jde o víno, prozíravý milovník nakupuje po šesti nebo dvanácti lahvích a může předčasný start korigovat podle vlastní zkušenosti. Každopádně potvrzuju, že i podle tohoto Crémantu (první lahev jsem vypil někdy v roce 2008) je lepší vypít příliš mladé než třeba jen trochu staré…
Nuits-Saint-Georges 2005, Chateau de Prémeaux

Odedávna se mi líbí poetický název města, Noci Svatého Jiří (vylézají z díry hadi, ještěrky a štíři :o) Přesto tohle víno padlo omylem, myslel jsem si, že jsem z police vzal o stupeň nižšího sourozence, Cote-de-Nuits Villages 2005 a chtěl jsem si zkontrolovat, jak si po třech letech vede víno z druhé Komunitní Bedýnky. V předchozím textu jsem hudral na vína otvíraná příliš pozdě a věřil jsem, že bedýnkový Pinot budu moct pochválit. Ale ouha, zpátky na zem…
Apelace Nuits-Saint-Georges je centrem severní, pinotové části Cote-d’Or. Nahoru na sever leží Vosne-Romanée a Gevrey-Chambertin, na jih Ladoix a Aloxe-Corton. Je jasné, že ani vína z Nuits nejsou laciná, tohle stálo ve vinařství asi 18 EUR. Barvu má poměrně temnou, ještě poctivou pinotovou, ale hodně do třešňově a kávově rudočerné. Jemná vůně čerstvě natrhaných třešní a višní. Ve větší skleničce změna, výrazně voní po rozdrcených třešních a malinách. Po vymíchání se objevuje i stopa koření a vzpomínám si, že v roce 2007, když jsem víno kupoval, oplývalo kořením a paprikou. Teď je kultivovanější, ale i klidnější a míň vzrušující. V chuti úplně suché s výraznou kyselinou, typickou pro Pinoty z Nuits, jde až do višní a švestek. Třísloviny ještě v dochuti trochu stahují pusu, je to pěkně strukturované, harmonické, ale je to taky málo překvapivé nebo vzrušující. Kupoval jsem skoro přesně před pěti lety, v květnu 2007. Recept na to, jak udělat ze skvělého vína dobré (a tak trochu obyčejné a nudné)? Archivujte ho pět let!
Jedíček
Co bylo dřív – slepice nebo vejce? První pozitivní účinek aktuálních desátých Komunitních Bedýnek – Jamie Goode odjel do Alsaska. (Podle fotek tam mají dobré počasí!) Nic proti tomu, zvlášť když jste z Česka, je Alsasko dobrá volba. Když před rokem Jamie Goode udílel knížecí rady Alsasanům (zbavte se typických štíhlých lahví, pistolí, je moje oblíbená, při té jsem se řehtal jako kůň!), napsal jsem mu na blog komentář s dotazem, zdali vůbec v tom Alsasku byl, když tak radí. Nakonec jsem dotaz na pobyt v Alsasku smazal, s mojí lahvově oxidovanou angličtinou jsem to nechtěl hrotit. V dalším komentáři Goode přiznal, že v Alsasku ještě nebyl, ale to bylo z jeho rad jasné.
Nedávno jsem zveřejnil dva texty o „jiných“ vínech z Portugalska. Kromě brutálně oxidativního postupu výroby se vyznačovaly i vysokými, štíhlými lahvemi, absolutně atypickými. Naopak v Burgundsku lahvují do baňatých flašek a v Toskánsku se vám hlava uvaří, když se budete snažit analyzovat vůně a chutě na separáty používané k popisu vína u nás (dokud si nepřivoníte k místním keřům a kytkám a nezjistíte, že vůně zakomponované ve víně jsou identické nebo podobné místním bylinkám). To je něco, na co nepřijdete, dokud poznáváte víno jen z nákupů – a je jedno, jestli pro víno chodíte do Lídlu nebo k nejlepším dovozcům. Oba zdroje používají jen ty informace, které vedou zákazníka ke koupi. Jestli strávíte dva týdny dovolené (a nejlépe za svoje peníze:) v Alsasku, garantuju vám, že vám na alsaských flétnách nebude připadat nic divného a vůbec vás nenapadne, že by se měly nahradit jinou, globálně přijatelnější lahví. Zrovna tak si najdete po týdnu v Burgundsku zalíbení v baňatých burgundských flaškách nebo se zamilujete do vlašáku, jestli letos strávíte dovolenou na Pálavě. Závěr? Je to prosté: poznávejte víno tam, kde roste! Intuitivně vám bude všechno jasnější. Blogy, knížky, degustace i nákupy vína jsou jen virtualita. Realita je ve vinařských regionech!
Ještě jeden závěr

Alsaské Komunitní Bedýnky překračují plán, pokud jde o množství, ale termíny stále platí. Do pátku bych měl dostat vína a od pondělka by měla začít distribuce. Postupně, protože účastníků je tentokrát fakt hodně. Takže postupně budu posílat maily těm, jejichž bedýnky už budou připravené. Přesto jsem si už odvážně zarezervoval večer ve středu 6. června od 18:30 hodin v žižkovské vinotéce v Le Caveau pro společnou ochutnávku.
Původně jsem chtěl udělat košt pro Bedýnkáře za symbolickou cenu, ale nakonec jsem se rozhodl pro běžnou cenu 300 Kč s tím, že vaše peníze raději utratím za Brožovy skvělé francouzské sýry (Comté!, a myslím tím utrácením, že je společně sníme k vínu:o) a výběr vín posunu do Crémantů a Grand Cru ryzlinků na úkor základních odrůdových vín, bude to stát za to. Přihlašovat se můžete tady, přihlášku potvrdím, až mi vína přijedou a padnou mi do spárů! Tentokrát asi nebudu mít k vínům tak zásadní komentáře jako u předchozí degustace Slepých Bedýnek, ale těším se na setkání se všemi, kdo se o víno zajímají!
Jen tak

Pozdní sběr, alsaský a zmrzlý

Desáté alsaské Komunitní bedýnky jste vzali šturmem jako Buďonného kozáci pěchotu. Příští týden povezu z Alsaska neuvěřitelných 888 lahví! Už se bojím, že mě s tím množstvím Daniel Brož z Le Caveau vykopne a já si budu muset pořídit vlastní vinotéku. Ne že by mě to nelákalo, ale zatím na to nejsem připravený. Hlavně si musím vyřešit základní otázku: zajímaly by někoho Skleničkovy bedýnky, kdyby to byla zároveň Skleničkova živnost? S profesionalizací by se mohl vytratit původní komunitní étos a zůstal by jen komerční projekt.

Namísto původně oznámeného základního Gewurtztramineru 2010 bude v bedýnce medajlový tramín ze stejného ročníku. Je sice o eurosedmdesátník dražší, ale původní tramín je vyprodaný a nahrazený novým ročníkem. Vzal jsem tedy radši medajlový, o kterém jsem napsal, že nám při koštování připadaly rovnocenné. Po několika urgencích jsou vína objednaná a zaplacená a čekám, až z Hunawihru přijde termín, kdy je můžu vyzvednout. Komplikuje to několik francouzských svátků, ale urputně vyjednávám a zatím stále chci distribuci spustit 4. června.
Varování: následující obrázky mohou být drastické


První zprávy z minulého týdne o zmrzlých vinicích byly doprovázeny úvahami o zdražování vína, tak jsem je pouštěl zase druhým uchem ven. Dalšího dne ale dva kamarádi potvrdili, že škody jsou. Že jsou „výběrové,“ pomrzly hlavně problematické polohy, málo vhodné pro vinohrady. Na svahu beze škod, pod svahem průšvih. V některých místech se to opakuje několik let po sobě a může to vést i k přehodnocení toho, zda v tom místě pěstovat víno. To by nebylo špatné…
Jen tak

Degustace Le Panier v Tančícím domě

Ve čtvrtek jsem cestoval mezi Prahou, Znojmem, Maďarskem, Itálií a Španělskem a všude se mi líbilo. I do Francie jsem zabrousil. Prahu obstaraly Hradčana a místní dámy, viz úvodní foto. Nebyla to žádná okružní cesta, přeskakoval jsem z místa na místo jako cvrček (ten taky skáče a neví, kam spadne 🙂 Osedlal jsem víno.

Takže po roce zase pár poznámek ze čtvrteční degustace (17. května) dovozce Le Panier v restauraci Céleste v pražském Tančícím domě. Tentokrát jsem potkal míň známých než před rokem, za to dojmy z vín byly ještě lepší. Nejlepší překvapení dám hned na začátek, Vinařství rodiny Špalkovy. Jejich Pinot Blanc Sur-lie z Kraví Hory jsem ochutnával už před měsícem na V&D, tak jsem se šel přesvědčit, že jsem se nespletl. Špalkovi přivezli šestici vín a všech šest se mi líbilo. Kromě Pinotu hlavně Sauvignon 2011 z Kraví Hory a dvě červené jakostky, Zweigeltrebe 2008 a Svatovavřinecké 2009, obě za lidovou cenu 150 Kč.

U stolku rhonského vinařství Vidal-Fleury mě nakonec dostalo „ineditní“ (=na ceníku neuvedené:) víno, Cote-Rotie 2005, 95% Syrah a 5% Viognier. Čtyři roky v barikových sudech, ale zřejmě starých, protože ve vůni a chuti se dřevo samo nijak výrazně neprosazovalo. Bohaté navinulé vůně a chutě, spousta ovoce a struktury, parádní.

Už předem jsem se těšil na toskánskou Tenutu Fanti. Měli pěkné Rosso di Montalcino 2010, trochu jednodušší a tenčí Sangiovese, ještě hodně mladé, štiplavé a kořenité. A báječné Brunello 2007, které se navzdory třem letům v sudu už začíná otevírat a bylo krásně pitelné. A samozřejmě úžasné Vin Santo St. Antimo 2006, víno ohromné barvy i vůně, struktury a harmonie přezrálých hroznů. Pro mě asi nejlepší víno dne.


Ze španělského vinařství (Rioja) Miguel Merino přijel tentokrát otec, temperamentně gestikuloval (je to vidět i na fotkách) a jeho Tempranilla byla výborná. Gran Reserva 2004 (údajně z vinice vysazené v roce 1931) byla krásně plná a aromatická, až jsem usoudil, že i za 791 Kč je levná. Moc mě bavily Tokaje od Disznóko i portské Quinta do Noval. Přece jen je mi projev tokajských bližší, 19,5% alkoholu v portských mě trochu rušilo. Zejména mladá tokajská vína se zdají dávat výborný poměr kvality a ceny.

Příjemnou tečkou byl stolek jihotyrolského vinařství Klaus Lentsch. Překvapilo výborné veltlínské (možná jediné v Itálii?) Eichberg 2010, zřejmě připravené s delší macerací nebo s ležením na kvasnicích a Muscatell 2010 ze žlutého muškátu s melounovými vůněmi i chutěmi, ale nakonec vyhrál červený Lagrein. Panoráma Prahy z teras Tančícího domu stále magicky fungovalo a ceny vína mi letos připadaly hodně rozumné. Večerní hokej se Švédy to taky nepokazil…

Jen tak

Fonte Mouro Colheita Seleccionada 2009, Monte Novo, Portugalsko.

Nedávno jsem tady psal o ročníku 2004, že je to čistě odrůdové víno „z oblíbené portugalské odrůdy Antao Vaz“ a vyráběné jen v nejlepších ročnících (2004,5 a 9). A než se týden sešel s týdnem, už tu mám nový ročník 2009. Opět dar od dovozce, který navíc v předchozích slepých komunitních Bedýnkách správně určil všech šest vín. Od takového člověka je radost dostat darem víno :o)
Některé poznámky z předchozího článku platí i pro novinku, některé vůbec. Zase je to víno, které vyžaduje soustředění, ale je mnohem přístupnější. Barva je hodně plná citrónová žlutá, až do kovovoho odstínu. Portugalská vína piju zřídka, takže mě nijak nápadně na oxidativní přípravu neupozorňuje. Vůně je složitá, hodně připomíná burgundské šardonky (tím se ale nechci z popisu vylhat). Jasně barikový sud, máslovost, tropické ovoce, tabáček, lehce koření. Pěkné, sladěné, trochu oxidativní, ale nijak přehnaně. V chuti je to už jasnější, suché, s pěknou kyselinou, citrusové a máslové, štiplavě barikové a minerální. Trochu divočina, zatím je víno málo harmonické. Pít ho za rok nebo za dva by mohlo být ideální, teď jsou ještě třísloviny příliš štiplavé a nápadné. Na druhou stranu je určitě přístupnější, než ročník 2004, je to parádní úvod do oxidativních vín.
Ještě jednou připomínám degustaci dovozce 28. května ve Viničním Altánu, kde se bude víno taky ochutnávat.
Jen tak

Pozdní sběr alsaský

Po týdnu s alsaskými bílými jsem si udělal radost tím, že jsem si otevřel jedno červené. Toskánské Sangiovese z roku 2007 mě zase postavilo na nohy. Z přemíry bílých vín mě už večer bolely zuby. Ani náhodou si nechci těsně před uzávěrkou alsaských bedýnek stěžovat na bílá vína, ale měl jsem jich (najednou) otevřených přes dvacet a ještě teď jich mám v chladničce aspoň pět nedopitých. Tak dlouho a soustředěně jsem se snad ještě žádnému regionu nevěnoval. Změna je život, za pár dní se k Alsasku rád vrátím, osvěžený a s novou chutí.
Nedávno jsem měl pohnutý rozhovor s jedním vinotékařem. Stěžoval si a naříkal. Konkurence je veliká a v supermarketech je víno levné. Ptal jsem se ho, jestli pořádá ochutnávky. No jistě, řekl mi, skoro každý měsíc. To mě dostalo.

Už jsem se na blogu jednou dotknul problému segmentace trhu. Tvrdím, že trh s vínem je extrémně segmentovaný, rozdělený na navzájem oddělené části. Trendy v miliardovém obchodu s vínem v supermarketech nemají žádnou spojitost s trendy v obchodu se specializovanými víny, jako jsou nejlepší Bordeaux, oxidativní vína nebo biovína. (Ledaže se označení bio-víno rozšíří i na průmyslové výrobky v supermarketech, to mě děsí 🙁

Chcete příklad segmentace odjinud? V pátek jsem nakupoval ovoce. V Penny Marketu jsem koupil desetidekové balení physalisu za 15 Kč. Tohle ovoce se báječně hodí k některým vínům, myslím, že jsem ho v minulosti přikusoval k burgundským šardonkám. Vtip je v tom, že v MAKRO teď cena vyšplhala přes 25 Kč (za deset deka). To se mi nechtělo dát, ale za 15 kaček (v Penny) si to někdy koupím. Jak to souvisí s vínem? Snadno: V MAKRO můžou prodávat physalis za 25, protože tam chodí zákazníci, kteří ho znají a vědí co s ním. V Penny se ho rádi zbavují za 15 Kč, protože tam nechodí nakupovat lidi, kteří by ho znali. Podle balení je to naprosto identické zboží. Vyvozuju z toho, že není problém, jestli prodáváte to samé zboží za 150 nebo za 250, ale jestli dokážete přilákat ty správné zákazníky?

Pokud jde o alsaské bedýnky, je to na dobré cestě a všem přihlášeným děkuju za zájem. Jen doufám, že za nárůst přihlášených nevděčím reklamě na Rathovo víno, sedm melounů v nich nenajdete :o) Už jsem se musel v Hunawihru dotazovat, kolik lahví dokáží naskládat na jednu Europaletu? V krabicích po dvanácti až 912 lahví. Výborně, vejde se to na jednu paletu :o)
Jen tak

Fonte Mouro Colheita Seleccionada 2004. Výrobce Monte Novo, Alentejo, Portugalsko.

Darem od dovozce, otevřel jsem si ho pozdě večer jen na uklidnění, jako oddech, a překvapilo. Není to žádná oddechová četba, žádný Rodokaps, naopak víno vyžaduje soustředění.
Už barvou, zlatou s červenými odstíny, naznačuje, že se víno pořádně nalokalo kyslíku a že to nebude žádná průmyslová záležitost. I ve vůni je patrná oxidace, nazrálost, kmínový chléb, vanilka a dřevo. V chuti je úplně suché, s výraznější citrusovou kyselinou, až šardonkovitě máslové a minerální, ale pořád ještě neučesané a (navzdory nazrálé vůni) hodně mladé. V chuti je to ještě pořád divočina a oříšek pro milovníky autentických a tradičně vyráběných vín.

Jen pro úplnost doplňuju z webu dovozce, že jde o čistě odrůdové víno „z oblíbené portugalské odrůdy Antao Vaz“ a vyráběné jen v nejlepších ročnících (2004,5 a 9). Ten večer jsem hledal něco jednoduššího, takže to úplně nesedlo, ale hledačům oxidativně připravených vín vřele doporučuju!

A rovnou přidám promo na degustaci dovozce VPV Praha ve Viničním Altánu v Grébovce, kde se budou v pondělí 28. května ochutnávat vína z Fonte Mouro (a snad i tohle, ale nezaručuju).
A malá domů, self-promotion na aktuální alsaské Komunitní Bedýnky: přihlášky se mi jen hrnou, ale netradičně budu objednávat dříve, takže objednávejte do středy nebo do čtvrtka, potom už může být pozdě.
Nezařazené

Komunitní Bedýnky podesáté – Alsasko

Už jednou jsem se na blogu přiznal, že jsem do Hunawihru zabloudil téměř omylem. Ve skutečnosti jsem jel do vinařství Trimbach v sousedním Ribeauvillé, ale dojel jsem tam v sobotu ráno – a jako všechny velké podniky, Trimbachovi měli v sobotu zavřeno. Zašel jsem do vinařství na náměstí a prošel ribóvilskou hlavní třídu s čerstvě otevřenými slinosbíhavými (výpůjčka od konkurence!) pekárnami a cukrárnami. V Zelenině na hlavní třídě jsem narazil na to, co jsem hledal, Riesling Clos-Ste. Hune od Trimbachů. 90 Euro. Koupili byste si víno za 90 Euro v Zelenině mezi bramborama, cibulí a okurkama? Já tedy ne, k vínu za 90 Euro patří ochutnávka a špetka luxusu, trochu drbání pod bradou a masírování zad, naslepo a s frontou u pokladny nebrat! Ale doptal jsem se aspoň na to, že vinice Rosacker, ze které pochází ten slavný ryzlink za 90 éček, neleží v Ribeauvillé, ale v Hunawihru.
Tak jsem nakoupil trička s čápama (kdo byl v Alsasku, ten ví proč :o) a vyrazil do Hunawihru. Je to jen pár kilometrů, ale stejně jsem napoprvé až k vinici Rosacker nedojel, protože uprostřed vesnice, zrovna když se mi otevřel průhled na místní opevněný kostel (najdete ho i na etiketách zdejších vín), stojí budovy Cave de Hunawihr, místních družstevních sklepů. Podle záznamů na blogu jsem tam časosběrně zkoumal ryzlinky, šeďáky a sylvány počínaje ročníkem 2002. Musím dosvědčit, že obsluha v prodejně je francouzsky vstřícná, degustační vzorky se nalévají z lahví a i když z návštěvy žádný velký kšeft nekouká, není problém odšpuntovat novou láhev Grand Cru Gewurtztramineru. Sladká Francie!

Pár slov o vinařství.
Družstvo Cave de Hunawihr bylo založeno v roce 1954. Dnes má 110 členů – družstevníků, 200 hektarů vinic (z toho 160 hektarů přímo v Hunawihru) včetně třinácti hektarů na pěti vinicích klasifikovaných jako Grand Cru. Celková produkce činí asi 2 miliony lahví ročně, takže velikostí je srovnatelné se Znovínem Znojmo (cca 5 milonů lahví ročně). Nějak mi nejde tahle velikost zařadit, malý podnik to není, v našich podmínkách střední až větší, ale to je relativní, zvlášť v Čechách, kde můžete nakoupit milion kg hroznů, aniž byste byli schopni dohledat, kde hrozny vlastně vyrostly :o( Ale to se vám snad v Alsasku nestane, hunawihrské družstvo zpracovává pouze vlastní hrozny a chlubí se sklepní kapacitou 40.000 hl v nerezových tancích a skladovacími kapacitami pro dalších 1,5 milionu lahví. V roce 2004 je časopis Revue de Vins de France ocenil jako nejlepší družstvo v Alsasku (a třetí nejlepší ve Francii). Alsasko má několik zajímavých vinařských charakteristik: nejnižší dešťové srážky ve Francii (400 až 500 mm ročně, to dává révě pěkně zabrat) a diverzifikaci půdního složení. Česky řečeno, alsaské vinice mívají velmi různorodé půdní složení, což vytváří podmínky pro velkou individualitu jednotlivých vín z alsaských vinic (můžou si to vyzkoušet na tramínu a šeďáku všichni, kdo si objednají druhou, bonusovou bedýnku, protože vinice Muehlforst prý leží poblíž Grand Cru Rosacker).

Čtvrtina produkce družstva se exportuje do ciziny (na rozdíl od produkce nejslavnějších francouzských regionů, jejichž produkce jde na export, se většina alsaských vín vypije ve Francii, jízlivě podotýkám, že je to proto, že to nejlepší a nejlevnější si Francouzi chytře vypijou sami).

Pokud jde o sklepní zpracování, nečekejte žádné experimenty. V minulých Komunitních Bedýnkách jsem občas nutil různorodá, osobnostem vinařů poplatná vína, jako německý barikovaný Sylván, moravský ryzlink školený rok na kvasnicích nebo nejedlíkovský Sauvignon kvašený rovnou v barikovém sudě. Kdepak! V hunawirském družstvu se (většinou) lisují celé hrozny, mošt jde do nerezového tanku s řízenou teplotou a (většinou, ne vždy) kvasí selektovanými kvasinkami. Po kvašení se víno stáčí ze sedimentů a vyzrává (nejméně) 4 až 6 měsíců na jemných kvasničních kalech. Takže žádná posedlost individualitou, ale v podstatě průmyslové zpracování postavené na moderní technologii (když přehlídnu dost dlouhé ležení na kvasničních kalech, ale v zásadě se všechna vína zřejmě zpracovávají v nerezu s řízenou teplotou). Stoprocentně to platí pro základní řadu odrůdových vín, jenže – to by byla radost, kdyby takové výsledky (a ceny!) dávaly domácí průmyslové podniky! (Přesto jsem do základní bedýnky přidal ryzlink Silberberg s výraznějším individuálním charakterem.)

Když jsem zvažoval jubilejní, desátou Komunitní Bedýnku, štvaly mě ambice jako etiopské běžce na desetikilometrové trati. Chtěl jsem něco zásadního, něco velkého a osobitého. Ale z Hunawihru mi přišla e-mailem sezónní nabídka na „chřestová vína,“ sleva na lehká vína vhodná k párování s chřestem. Jaro je jaro a víno se pije nejlíp venku, na zahradě, s rodinou, přáteli a s typickými jarními saláty. Zvažoval jsem Alsasko s lehkými bílými víny, ale na cestu do Alsaska jsem si letos nenašetřil :o) Napsal jsem do Hunawihru, ať mi pošlou degustační karton s aktuální nabídkou vín a čekal jsem, že mě odzívají. Neodzívali, poslali vzorky, degustační poznámky jsem zveřejnil v předchozích dvou článcích. (Přesně to odpovídá vstřícnosti, kterou jsem nejmíň pětkrát zažil jako turista v jejich degustační místnosti, a znojemský Pavouk to může potvrdit.) Takže mám pro vás novou, desátou, Komunitní Bedýnku, komplet z hunawirského družstva:


1. Sylvaner 2009 Médaille d’Or Paris … 5,25 Euro
2. Muscat 2010 Médaille d’Argent Paris … 7,70 Euro
3. Pinot Blanc 2010 Médaille d’Or Paris … 5,80 Euro
4. Riesling Lieu-dit Silberberg 2009 … 6,20 Euro
5. Pinot Gris 2010 Médaille d’Or Paris … 7,30 Euro
6. Gewurztraminer Réserve 2010 … 8,15 Euro
celkem 40,40 Euro (ceny ve vinařství, 1050 Kč) a s příplatkem za dopravu šestkrát jedno Euro na lahev baťovských 1190 Kč. Pro přesnost dodávám, že ceny v Euro platí pro základní Reservy, vína s medajlemi ze soutěží by měla být o pár desetníků dražší, ale na ceníku je nemám. Ale to je jen základní bedýnka, čtěte dál :o)

Jak už jsem psal v předchozích článcích, Reservy a medajlová vína jsou výborné kousky na zahradní party: odrůdově vyhraněné, čisté, svěží, ale přesto nekomplikované, jednoduché. Ale nebudeme si namlouvat, že jsme už došli na konec světa, tam kde zeměplacku omývá moře, podpírají čtyři sloni a každý další krok kupředu může skončit sebezkázou! Přestože každé z šesti vybraných vín klidně vytáhnu na zahradu a vypiju s nejlepšími přáteli, tohle ještě není konec světa.

Naopak, teď to teprve začíná být zajímavé! Pokročilým Bedýnkářům nabídnu bonus v podobě osobitých, individuálně zpracovaných vín z výrazných vinic, občas z těch nejlepších Grand Cru. (O Alsasku se občas říká, že 51 Grand Cru vinic je příliš mnoho a že některé z nich nedosahují úrovně, kterou si snadno představíte, když zavřete oči, sedmkrát se holotropně nadechnete a zašeptáte „gránd-kry,“ ale o Rosackeru snad nebudou panovat žádné pochybnosti.) Tááákže, jak říká moje osmiletá dcera, když mě porazí v kartách, v bonusové bedýnce budou tři alsaské ušlechtilé (noble) odrůdy z Rosackeru z posledního ročníku (2010) a k nim pro srovnání stejné odrůdy z jiných vinic. Ryzlinku jsem dal rovnou dva Grand Cru, protože Silberberg je už v základní bedýnce, a na ryzlinku se nevyplatí šetřit. Přeju dobrou chuť, zrovna jsem to zkoušel, a fakt to stojí za to:


1. Riesling Grand Cru Schoenenbourg 2009 … 10,45 Euro
2. Riesling Grand Cru Rosacker 2010 … 10,75 Euro
3. Pinot Gris Lieu-dit Muehlforst 2010 … 10,05 Euro
4. Pinot Gris Grand Cru Rosacker 2010 … 13,10 Euro
5. Gewurztraminer Lieu-dit Muehlforst 2010 … 9,65 Euro
6. Gewurztraminer Grand Cru Rosacker 2010 … 13,20 Euro
celkem 67,20 Euro v koncových cenách platných ve vinařství, asi 1730 Kč. S příplatkem 1 Euro za láhev asi 1890 Kč. Jdu do toho taky, takže Bedýnkářům, kteří si objednají obě dvě bedýnky budu počítat dopravu jen jednou, obě bedýnky budou mít za 2990 Kč. Pilně pročítám vzkazy od diabetiků a cukrofóbů a kdo chcete nahradit sladký GC tramín suchým ryzlinkem z Osterbergu, napište mi to do poznámek k přihlášce. A taky varuju před podceněním první bedýnky, ta je skutečně základní :o) Už jsem se doznával k tomu, že z hunawirské nabídky léta ujíždím na sylvánech a šeďáku, letos si přikoupím i Pinot Blanc a tramíny. Degustační poznámky k vínům najdete v předchozích textech tady a tady a polemiku o rulandě šedé z Rosackeru najdete tady. Vsadím se, že srovnání vína z běžné produkce (Gewurtztraminer Réserve), z neklasifikované vinice (Muehlforst) a Grand Cru (Rosacker) stojí za to. Popravdě jsem dlouho neměl k Pinotu Gris (rulandské šedé) žádný vztah a za to, že jsem si tuhle odrůdu zamiloval, může právě několik šeďáků z Grand Cru Rosacker. A jestli vám i po přechutnání bude vadit zbytkový cukr v šeďáku a tramínu z Rosackeru, tak můžete hned dvě odrůdy definitivně zatratit a už nikdy se k nim nevracet, protože na lepší ukázky šeďáku a tramínu málokdy narazíte :o)))
Mimochodem, na horní fotce jsou dva vzorky alsaského šeďáku. Jeden z nich je z Grand Cru vinice. Poznáte který? Po desáté Komunitní Bedýnce už to půjde samo :o)))
Vynechal jsem sedmou alsaskou odrůdu, můj oblíbený Pinot Noir. Zrovinka při psaní dopíjím hunawirský medajlový Pinot Noir 2010. Je krásně bledej dorůžova, čistě pinotově voňavej, na můj vkus má výraznou kyselinu a trochu (příliš) jednoduchou chuť. Ale to jsem si už vyřešil za dvoutýdenní dovolené v Alsasku v roce 2006 i při zastávkách v následujících letech, že nemám kupovat Pinot Noir v Alsasku, když do Burgundska je to jen 200 kilometrů :o) I tentokrát přeskakuju Pinot Noir a představuju Alsasko jako království bílých odrůd.
Už párkrát jsem na blogu psal, že mě Alsasko baví – pěstuje se tam sedm odrůd, které znám i z Moravy, je to blízko (cca 800 km) a alsaské vesničky silně připomínají český a moravský venkov. Snad to připomenou i vína. Pražští účastníci si bedýnky zase vyzvednou v žižkovské vinotéce Le Caveau, pro brněnské zřídím odběrní místo v Brně, ostatní si budou muset připlatit 180 Kč za poštovné. Jako vždycky, přihlašovat se můžete tady. Budu vybírat zálohy předem, abych věděl přesně kolik vín mám objednat. Chtěl bych ta vína přivézt na přelomu května a června, abysme si je stihli spárovat s jarní zahradou.

Bedýnky

Alsasko, druhé kolo : ryzlinky

V neděli brzo odpoledne proběhlo druhé kolo zkoumání hunawihrských vín (všechna dnes zmiňovaná vína pocházejí z družstva Cave de Hunawihr). K zavínění jsem použil zbytky dvou základních ryzlinků z prvního kola. Jestli některá odrůda v prvním kole zaostala za očekáváním, byl to právě ryzlink. Takže jsem začal přechutnáním medajlového ryzlinku 2010, který měl medovou vůni, slušnou kyselinu, ale chybělo mu vzrušení – prostě nadšení vypadá jinak.
O poznání svěžejší byl Riesling 2009 Vieilles Vignes. Podle etikety patří stále ještě do základní řady, i když název Staré keře vzbuzuje vyšší očekávání. Světlá citronová barva, vůně zpočátku ještě zavřená, svěží ovocná chuť s citrusy a s minerálním závěrem. Hodně suché, sušší než předchozí medajlový ryzlink, i díky tomu asi vystupuje v závěru mineralita. Pěkné a i přes relativní stáří vůbec ne utahané. Na druhou stranu víno i projevem patří do základní řady, je to přímočaré, jednoduché pití, ale v téhle kategorii hodně dobré.
Riesling Silberberg 2009 se odlišuje už etiketou – vína z lepších vinic (a nemusí jít jen o Grand Cru) v Hunawihru lahvují pod názvem vinice a s bílou etiketou, aby dali najevo odstup od základní řady a zdůraznili individualitu jednotlivých vín. Silberberg má o odstín výraznější barvu, ale zase ji musím popsat jako citronovou žlutou. Těžší vůně s medem a citrusovými plody, koncentrovanější suchá chuť s medově-kořenitým tónem shodným s vůní. Kyselina se nese spíš v teplejších pomerančo-grapefruitových tónech, v závěru se projeví i grapefruitová hořkost a mineralita. Konečně se dostávám ke složitějšímu projevu, k terroirovým vínům! Vína základní řady zřejmě pocházejí z různých vinic, výsledkem je sice čistý odrůdový projev, ale bez výraznější individuality.

Riesling Grand Cru Osterberg 2010 je podle barvy hodně mladé pití, to mohlo ještě rok či dva počkat. Ale vůně překonává všechny předchozí ryzlinky, je těžká, květinová, medová do přezrálého ovoce. V chuti suché a koncentrované, s výraznou citrusovou kyselinou, svěží víno. Hodně tradiční ryzlinkový projev, chce se mi napsat archetypální suchý ryzlink. Řízný a ostrý jako břitva :o) To se nekupuje po lahvích, ale po krabicích!
Riesling Grand Cru Rosacker 2010 při nalévání drobně perlil, ale rychle se vyčistil. Má nasládlou bylinkovou vůni, typickou svěží kyselinu. Je opět suchý (aspoň podle mojí chuti, podle technických dat s 8 gramy zbytkového cukru) a výrazně minerální, hádám na velký potenciál k archivaci. Paráda!

Riesling Grand Cru Schoenenbourg 2009 má nejnazrálejší barvu (aneb další odstín citrónové žluti :o). Herbální vůně jde až do bonbonových tónů, v chuti je výrazný zbytkový cukr (polosuché?), vyvážený pěknou kyselinou. Nazrálé tóny a v závěru se zase výrazná mineralita prosazuje i přes vyšší hladinu cukru. V dochuti už teď náznakově barvy a laky, grapefruitová hořčinka. Elegantní a nejspíš i dlouhověké (dodatečně jsem si na vlastním blogu vygůglil, že se dá docela dobře pít i po pěti letech, je to tady), i když bych po předchozích suchých ryzlincích ocenil ještě výraznější kyselinu.
Koukám, že jsem byl při popisu ryzlinků hodně strohý, tak to musím uvést na pravou míru a dát průchod nadšení. Všechny tři Grand Cru ryzlinky stojí v Hunawihru pod 11 Euro (asi 280 Kč). Vlastně jediná relevantní výhrada může směřovat k tomu, že jsem je ze studijních důvodů ochutnával příliš mladé. Popravdě se mi chce řvát nadšením, protože z degustovaných vín mám materiálu ne na jednu, ale nejmíň na dvě Komunitní Bedýnky :o)
Co jsem přeskočil: Pinot Gris a Gewurtztraminer
Ze tří koštovaných Pinotů Gris z ročníku 2010 (Muehlforst, Grand Cru Froehn a Rosacker) překvapil Muehlforst výraznější kyselinou a svěžestí. Ze dvou Grand Cru jsme se shodli na Rosackeru, díky koncentrovanosti a lepší harmonii. Bavil mě i Gewurtztraminer 2010 z Muehlforstu, ale oba Grand Cru tramíny (Schoenenbourg a Rosacker) zmizely dřív, než jsem se dostal k psaní podrobnějších poznámek. Podle technických dat by v šeďáku z Rosackeru mělo být přes 40 gramů zbytkového cukru (husté, že by se to dalo jíst vidličkou?), přesto cukr nedokáže zakrýt příjemný minerální závěr. Šedý Pinot i tramín se v Alsasku dělají se zbytkovým cukrem, můj dohad je, že to je především proto, že zbytkový cukr pomáhá k rozvinutí typické odrůdové aromatiky.
Příště napíšu o tom, jak jsem poprvé zabloudil do Hunawihru a co bych si z hunawirských vín vybral :o)
Jen tak

Alsaský košt: prvních dvanáct

Nakonec jsme se v pátek u nás na zahradě sešli jen čtyři, ale už v polovině degustace jsem měl povznášející pocit úspěchu. Obavy z možné nevyrovnanosti ročníků alsaských bílých vín vzaly za své už při třetí zkoumané odrůdě, pro sebe jsem měl hned jasno, že tahle vína jsou k jarnímu a letnímu vysedávání na zahradě to pravé!

Ještě v pátek odpoledne odřekli čtyři předběžně přihlášení, a díky tomu jsme mohli zvolit pohodlný způsob koštování ze dvou skleniček. Dopoledne jsem koupil plastový kbelík a dva pytle ledu, odpoledne jsem do kbelíku nasázel dvanáct štíhlých alsaských lahví a zasypal je ledem. Ledovce netály a led nám vydržel přes půlnoc. Posadili jsme se k zahradnímu stolu každý se dvěma skleničkami a ochutnávali jsme pokaždé dva vzorky stejné odrůdy.

Malá odbočka pro ty, kteří chyběli ve škole, když se probíralo Alsasko. Alsasko jsou francouzské Sudety, území podél Rýna, které střídavě patřilo Německu a Francii. Ve většině francouzských vinařských regionů se na etiketě vína neuvádí odrůda, Alsasko je vyjímka. Kromě jedné směsky se vyrábějí čistě odrůdová vína : Sylvaner, Muscat, Riesling, Pinot Blanc a Pinot Gris, Gewurtztraminer a Pinot Noir. (Aby to nebylo tak jednoduché, myslím že jako Muscat se pěstují hned dvě odrůdy, ale pro základní informaci to stačí takhle.) Při několika návštěvách v Alsasku jsem se pokaždé cítil „jako doma.“ Nejen kvůli odrůdové skladbě, která tak připomíná moravské vinařství, ale i díky vzdálené podobnosti alsaských vesnic s naším venkovem.
Všechna vína byla z družstva Cave de Hunawihr. Základní řada, šest bílých odrůd, se označuje jako Reserva, ale v nabídce, kterou mi z Hunawihru poslali, jsem našel ještě další řadu (na webu nezveřejněnou), nazvanou Médaille. Byla o pár eurodesetníků dražší než Reserva, ale všechna vína měla medaile z velkých francouzských soutěží (Macon, Paříž a Colmar). Odhadoval jsem, že půjde o menší šarže vín z lepších vinic, které se v družstvu zpracovávají separátně a které družstvo následně vysílá na soutěže. Označil jsem skleničky čísly 1 a 2 a pokaždé jsme porovnávali víno ze základní řady a víno ozdobené medailí.
1. Sylvaner Reserve 2009
2. Sylvaner 2009 Médaille d’Or Paris
Zahradu jsem nechal neposekanou, aby nám čerstvě posečená tráva nekazila vůně. (To by pomohlo právě jen Sylvánům.) Reserva má světlou citronovou barvu a intenzivní květinovo-ovocnou vůni. Suchá chuť s pěknou kyselinou, lehké, bez očekávané travnatosti, spíš citrusové a lehce kořenité. Medajlový Sylván má barvu o odstín plnější (v dalších poznámkách budu zmínky o vzhledu přeskakovat, prvních 12 vín mělo světlé barvy a byly krásně čiré), klidnou harmonickou vůni s citrusy, v chuti reduktivní ovocný atak, ale i travnatost a vyzrálost. Lehké a suché. Už první kolo mě uklidnilo, z několika předchozích návštěv v Hunawihru jsem si totiž vozil vína z opačných konců ceníku – třináctieurové Grand Cru a pětieurové Sylvanery právě pro jejich nekomplikovanost. (Klidně se mi smějte, ale sám jsem jako první následujícího odpoledne dopil medajlový Sylván.)

3. Muscat Cuvée Prestige 2011
4. Muscat 2010 Médaille d’Argent Paris
První muškát je jako jediný balený v čiré skleněné lahvi, barva je hodně světlá, vůně muškátová, chuť je sice čistá, ale tenká až prázdná. Medajlový muškát sice nemá tak výraznou a typickou odrůdovou vůni, ale je plnější, stále lehký a suchý, byť s malým zbytkem cukru.

5. Pinot Blanc Reserve 2010
6. Pinot Blanc 2010 Médaille d’Or Paris
U Pinotů jsem se poprvé rozblažil, jsou lehké, krásně čisté, odrůdové. Kdo hledá u Pinotu experimenty se sudem nebo s delším ležením na kvasnicích, ten může být zklamaný. Jsou to jednoduchá reduktivně zpracovaná vína bez velkých ambic, ale krásná k jarnímu popíjení na zahradě nebo třeba k rybám. Kyseliny i zbytkového cukru tak akorát (suché), zábavné pití. Medajlový je opět trochu plnější a harmoničtější, ale pořád je to jen nenáročné osvěžující pití na zahradu. Snad moje opakované zmínky o jednoduchosti nevyznívají pejorativně, oba pinoty se mi moc líbily!

7. Riesling Reserve 2011
8. Riesling 2010 Médaille d’Or Macon
V ryzlinkovém kole jsem byl poprvé na pochybách, hlasování čtyř ochutnavačů taky dopadlo 2:2. Vybírat jednoduchá vína k jarnímu vysedávání na zahradě, volil bych Reservu, ale podvědomě od ryzlinku očekávám výraznější projev. Takže nejspíš neshoda s velkým očekáváním, vína sama jsou OK. Ale ještě mám v záloze dalších pět ryzlinků z Hunawihru, ke kterým jsme se první večer vůbec nedostali.
9. Pinot Gris Reserve 2010
10. Pinot Gris 2010 Médaille d’Or Paris
Reserva má nasládlou chlebovou vůni a v chuti překvapivě svěží kyselinu, malý zbytkový cukr a trochu koření. Medajlová šedá je snad o chlup sušší, s drobným perlením na jazyku, harmonické a bezvadně vyvážené víno. Reserva je švihák a frajer, medajlový šeďák je serióznější pán.

11. Gewurtztraminer Reserve 2011
12. Gewurtztraminer 2010 Médaille d’Or Colmar
Málo platné, alsaské tramíny jsou těžká váha. Všichni vyhledáváme suchá vína, ale když přepisuju druhý den poznámky do počítače, nemůžu si nevšimnout, že oba tramíny mají hladinku nejblíž u dna a na stole stojí dvě prázdné lahve od Grand Cru tramínů z Rosackeru a Schoenenbourgu. Kyselin mají přiměřeně odrůdě (takže nic moc), Reserva má 11 gramů zbytkového cukru (na litr). Obě vína mají typickou tramínovou vůni, ale ne přestřelenou (žádné voňavky to prostě nejsou). I přes slabší podíl kyselin ta vína prostě jsou harmonická, s cukrem tam je i příjemná tramínová kořenitost, tělnatost, a asi i naslepo by člověk mohl tipovat Alsasko. Z následné diskuse vyplynulo, že oba tramíny vnímáme jako rovnocenné. Druhý den bych při opakovaném přechutnávání dal přednost základní Reservě, ale stejně: víc jsme upili z medajlové lahve.

Především musím poděkovat spolustolovníkům z Gang of Four za příjemnou společnost a ochotu přijet a věnovat se soustředěně vínům. Po osmnácti vínech se nálada uvolnila a došlo i na obecná témata, ale společné soustředění na vína mi dost pomohlo (už představa, že bych si sám otevřel dvanáct vín, plival doušky do trávy a nakonec je nedopitá vylil, je nepřiměřená a nahání mi husí kůži – k něčemu takovému se víno prostě nedělá). Chtěl jsem si ověřit, jestli se z hunawihrské nabídky dá sestavit další Komunitní Bedýnka. Brát to jako someliér-obchodník, byl bych spokojený. Pro sebe bych si z těch vín určitě vybral. Jenže po prvních dvanácti vzorcích jsem vyhlásil pauzu, upekl pro všechny kilo kachních prsou a otevřel dalších šest lahví Pinotů Gris a Gewurtztraminerů, vesměs z Grand Cru vinic. Pětice ryzlinků zůstala neotevřená, diskuse se rozlévala do šířky jako Vltava v srpnu 2002 a oba Grand Cru tramíny se hnedle dopily. Pokračování příště…

Jen tak

Vertikála Barolo aneb Investiční vína

Dubnová vzdělávací degustace ve vinotéce Strade del Vino v Záhřebské se konala v úterý 24. dubna a byla věnovaná Barolu Cannubi z vinařství Borgogno. Ochutnávalo se sedm vín od ročníku 2006 až do 1971.
Teď by se hodilo zkompilovat pár údajů o Barolu a odrůdě Nebbiolo vůbec, ale to nechám na gůglovací šikovnosti každého čtenáře a omezím se na Skleničkovskou dojmologii. Asi před rokem už byla v Záhřebské degustace věnovaná Nebbiolu, ale článek jsem z ní nakonec nesepsal. Mladá Nebbiola přetékala kyselinami a tříslovinami (a jakoby postrádala tělo) a většinou jsem se s nimi spíš trápil. Až po skončení degustace a s doprovodem jídla se vína trochu otevřela a nabídla víc. Takže mám k Nebbiolu stále opatrný vztah, umocněný cenami. I na dubnové degustaci se mluvilo o Barolu jako o předmětu investic, ale můj účetní mě nutí vidět ve víně spíš výdaje a utrácení než investice :o)

Vinařství Fratelli Serio & Battista Borgogno z Barola pracuje tradičně – žádné nerezové tanky a žádné barikové sudy. Vína kvasí v klasických dřevěných kónických tancích o kapacitě 150 hektolitrů a vyzrávají ve dvacetihektolitrových a čtyřicetihektolitrových sudech. Klasické Barolo 3 roky, Riserva až pět roků. Ale jak doplnil Massimo Boido, organizátor degustací ve vinotéce v Záhřebské, víno není matematika a tři roky jsou předepsané minimum, ale víno ze sudů se pravidelně ochutnává a lahvuje se teprve poté, co majitel usoudí, že už „to je ono.“ Ochutnávali jsme sedm vín Barolo Cannubi Riserva postupně od ročníku 2006 až po 1971. (Cannubi je kopec, na kterém Fratelli Borgogno vlastní asi tři hektary vinic, Riserva se vyrábí z nejlépe vyzrálých hroznů z různých poloh těchto vinic. Mnohé webové zdroje zmiňují Cannubi jako významnou vinici s tím, že dává často harmonická a vyvážená vína, která jsou přístupná (pitelná) dříve, než je u Barola běžné.). Vína prezentovala (spolu)majitelka vinařství Anna Borgogno za přítomnosti a přispění sklepmistra (a manžela) Marca Bollo a už zmiňovaného enologa Massima Boido.


Barolo Cannubi Riserva 2006 DOCG. Čirá rubínová barva se světlým okrajem, který jde až do oranžova. Výrazná vůně třešní a višní mě hned naladila na velké očekávání. Ve vůni jsou poznat i třísloviny. V chuti pěkná kyselina, lesní ovoce a dlouhý pepřově štiplavý závěr. V chuti už působí trochu naležele, ale třísloviny zatím vedou, i když nejsou nijak agresivní. Jemné a elegantní víno, i když ještě potřebuje vyzrát.

Barolo Cannubi Riserva 2005 DOCG. Barva je homogennější než předchozí vzorek. Vůně ještě elegantnější, spíš než do ovoce (ostružiny, maliny) jde do kávových tónů. Podle vůně i chutě je víno vyzrálejší, zakulacenější, než předchozí 2006. Velmi příjemné, neohromuje mohutností, ale harmonií. To se mi moc líbí a cenově je stále ještě dostupné.


Barolo Cannubi Riserva 2004 DOCG má hodně světlou barvu, ve vůni tabák, růže a sušené švestky. Pěkná kyselina se zřetelně švestkovými tóny, tentokrát je víno trochu tenčí, ale s pěkným závěrem naostřeným alkoholem. Už po třech vzorcích je zřejmé, že se ročníky výrazně odlišují.

Barolo Cannubi Riserva 2003 DOCG. Barva zase o poznání temnější, vůně harmonická a komplexní. Podobně v chuti nic nevyčnívá, kyselina už je zřetelně výraznější než třísloviny, prosazuje se koření, ale celé to je harmonické a vyrovnané. Paní Borgogno zmiňuje horký ročník 2003 s tím, že naštěstí víno nepřepálili, hrozny sbírali o měsíc dříve, než obvykle a velmi pozorně se mu věnovali ve sklepě.

Ročník 2002 neexistuje, protože kroupy poničily část úrody. Vinařství nechalo vykvasit zbytek, ale usoudilo, že kvalita nepostačuje pro Barolo Cannubi a prodalo ho jako sudovku, bez lahvování.
Barolo Cannubi Riserva 2001 DOCG. Pestřejší barva s nahnědlými i oranžovými pablesky, prý optimální ročník pro archivaci. Suché, intenzivní a harmonické. Jemná komplexní vůně červeného ovoce, v chuti pěkná kyselina a ustupující tříslo. Po vymíchání vystupují vůně květin a parfému.

Barolo Cannubi Riserva 1999 DOCG. Poslední ročník, který je běžně v prodeji. Ceny stoupají, už jsme na 3500 Kč. Světle hnědá barva, z vůně už je zřetelná nazrálost nebo až přezrálost, tabák a zvěřina. V chuti až rozinky, sušené švestky, ale stále s výraznou kyselinou i tříslem – to by mě zajímalo, jak bude stárnout dál?


Barolo Cannubi Riserva 1971 DOCG. Světle hnědá barva s oranžovými pablesky. Vůně tlejícího listí, zemitost, bahno, až mokrá srst. Chuť je ale úplně svěží, s jemnou kyselinou a přezrálým ovocem. Působí až nasládle, chuť je plnější (než bych čekal u Barola) s navinulým ovocem a dlouhou dochutí. Je to hrozně příjemné a překvapivě dobře pitelné :o) Celkově je ta harmonie hodně nezvyklá, překvapivá, ale je to taky asi nejstarší víno, jaké jsem kdy ochutnával? Je to zážitek, se kterým se asi musí vypořádat každý po svém – není s čím srovnávat a takové víno se ani nedá hodnotit podle běžných měřítek.

Závěry? Jednak ten, že Barolo nemusí být tříslovinové monstrum s výraznou kyselinou (i když většina vín měla výrazné kyseliny a tříslo, nebylo to nepříjemné). Nesmírně poučné bylo, jak i přes stylovou vyhraněnost Barola byly výrazné rozdíly mezi ročníky. Ty dokonce přesně odpovídaly tomu, co o jednotlivých ročnících vím z Francie. Tak se mi moc líbil „velký“ ročník 2005, díky tělnatosti i 2003, a mým vzpomínkám na dokonale vyzrálé burgundské Pinoty 1999 odpovídalo i Barolo 1999. Rozhodně to nejsou úplně snadno přístupná vína, vyžadují hodně zkušeností a soustředění. Ale lákají ke zkoumání, i když to zřejmě bude složité a neobejde se to bez cesty do Piemonte.

P.S. Účastníkům Komunitních Bedýnek ještě připomínám včerejší nabídku na společnou degustaci alsaských vín, podrobnosti jsou tady.
Jen tak