Na úterní ochutnávku „heroických“ severoitalských vín v Trojákově žižkovském bistrotu (Štítného ulice 29) jsem si nevzal papír a tužku a skončil jsem bez poznámek. „Tak napiš pocitovku,“ popichoval mě jeden ze spolustolovníků. Bylo mi to líto, protože o vínech z odrůd jako Vernaza (neplést s Vernacciou;), Pavana, Nosiola a Lagrein bych se býval mohl analyticky rozepsat nez obav, že mě někdo bude opravovovat. Jednak to byly vesměs severoitalské autochtonní odrůdy (u nás téměř neznámé), jednak je průvodce degustací Bogdan Trojak většinou prezentoval jako darované lahve, od kterých nemá žádný druhý kus.

Degustační seznam je tady a mně uvízlo v paměti jen několik dojmů s nejistými vazbami na konkrétní vína. Ze sektů mě nejvíc bavil první Extreme 2008 Spumante brut z údolí Aosty. Pěkně suchý, vyvážený malým zbytkem cukru, jen trochu krátký, ale ideální jako doprovod k jídlu.

Z bílých se mi líbila dvě. Muller-Thurgau 2009 (Luigi Spagnolli) byl krásně lehký, suchý, příjemně voňavý. Úplný protipól domácích millerek s utahanou vůní a zbytečně výraznou chutí. Krásné bylo Maiano Bianco 2007 (Francesco Poli), směs několika místních odrůd s pěknou vůní a zase lehkým tělem, předurčujícím víno k rybě.

Jak byste do češtiny přeložili výraz wine geek?
Červená tentokrát zůstala ve stínu bílých, ale nejlepší na tom stejně byla možnost sejít se s podobně potrefenými jedinci a prozkoumat desítku vín z polozapomennutých odrůd z podhorských vinic na konci (vinařského) světa. Zase jsem si ověřil, že velká vína se v Itálii budou i nadále dělat ze Sangiovese, Nebbiola a několika dalších odrůd, ale jako nenáročný okus a povánoční setkání s dalšími vínomilci to nemělo chybu. Takže vlastně největší dík patří Bogdanu Trojakovi za to, že nám tuhle klubovnu zařídil a opakovaně vymejšlí záminky, abysme se tam mohli setkávat.

A jak už jsem tady jednou psal, jestli zítra už nic nového nenapíšu, tak přeju všem čtenářům i nečtenářům příjemný konec roku 2010 a dobrý rok 2011. Když jsem přemýšlel, co bych vám mohl popřát do nového roku, vzpomněl jsem si, že už to všechno řekl polský anděl Marek Grechuta před čtyřiceti lety…

Dnes o dětské knížce, kterou mám rád, ale nevěděl jsem si rady, jak to zpracovat na blogu. Asi před měsícem jsem si uvědomil, že už tady ten formát mám – už jsem několikrát oslavoval svoje oblíbené knížky tím, že jsem z nich vyrval několik citátů a doporučil zaujatým čtenářům vlastnoruční přečtení. (Jak by řekl jeden bývalý novinář: Na vlastní oči!) Teď jsem zase našel staré scany a usoudil jsem, že se to před vánoci bude hodit.

Jak jsem napsal, je to dětská knížka, ale má zvláštní a záhadnou historii, kterou si můžu jen domýšlet. Můj výtisk vydal Albatros v roce 1987, ale v tiráži se píše: Z ruského originálu Vjesolyje čiži, vydaného v Moskvě roku 1967, přeložil Václav Daněk. Napsal Daniil Charms. Ilustrace Luboš Grunt. Nicméně ilustrace tvoří významnou a určující část díla a já si nedovedu představit, jakou grafickou podobu měl ruský originál, a proč Albatros nepřevzal titul i s původnímu obrázky? Píšu „ruský originál,“ ale hebrejsky znějící jméno ruského autora jen přikládá pod kotel představivosti a nic nevysvětluje… ale už první pátrání potvrdilo původní odhad, že jde o ruského básníka nevhodného kádrového původu, který byl ve třicátých letech v Sovětském svazu přístupný jen čtenářům do patnácti let.

Tak se koukněte na druhou kapitolu o stravování čížků:

A kdyby mě už zítra nic novýho nenapadlo, tak vám všem děkuju za další rok na blogu a přeju hezký vánoce.

K dnešnímu textu mě inspiroval hlavně nové články pana Cuketky s předpovědí trendů na rok 2011. Nadýchal jsem se pýthických sirných výparů ze Svatomartinských vín? Sdílím jeho představu, že věštěním z křišťálové koule se může věštec parádně ztrapnit, včetně toho, že věštba nejspíš bude viset na webu ještě za rok a bude inspirovat posměváčky ke srovnání se skutečností (která je dnes ještě budoucností). Navíc Cuketka píše o gastronomii a labužničení, a ve srovnání s tím je vinařství podstatně konzervativnější obor, kde všechny změny trvají mnohem déle. Přesto jsem tady už jednou nebo dvakrát napsal, že mě při zpětném pohledu překvapuje rychlost technického pokroku moravského vinařství za posledních deset let. V roce 2000 jsme si z moravských vinařství většinou odváželi víno v petkách nebo demižonech a převoz do Prahy měl často zásadní vliv na senzorické charakteristiky vína. Tyhle časy jsou vpodstatě pryč.

V současnosti se prosazuje úplně jiný trend, který ovšem s techn(olog)ickým pokrokem taky souvisí. Po prvních biodynamických pokusech s projevy pubertální revolty se prosazuje vnějškově umírněnější, o to však zarputilejší trend autentických vín. Vinaři, kteří chtějí dělat vína, která budou co nejvíc odrážet místo původu a přírodní podmínky, dané ročníkem (a taky bych sem přiřadil jako podstatný a určující vliv osobnost vinaře – výrobce) se už nebaví okázalým přírodním čarodějnictvím, ale soustřeďují se na samotné víno a jeho možnosti. Nedávno mi tady jeden komentář (přesně!) napovídal, že rozhodnutí vinaře víno zasířit nebo nezasířit, stočit z kvasnic nebo nechat ležet s kvanicemi, jsou technologicky stejně významné pokud jde o míru zásahu do vývoje vína. Je to tak, ale snáz se to chápe, když už je k dispozici dostatek úspěšných ukázek obou postupů.

Na opačném pólu těchto snah jsou aktuální aféry výrobců vín s padělanou dokumentací původu. Píšu aféry, protože k dosud neuzavřené aféře Templářských sklepů patří i dva roky staré průšvihy firem Vinium a.s. a České vinařské závody, o kterých jsem tady už zmiňoval. Že přijdou další maléry, bylo jasné už tehdy, když se nepodařilo potrestat firmy, které vína s padělanými doklady uváděly na trh. Mimochodem, špačci na vinicích si zpívali, že tehdejší kontroly SZPI byly odstartovány zjištěním, že se na trhu objevilo podstatně víc moravského vína, než kolik by bylo možné vyrobit podle oficiální Situační zprávy Ministerstva zemědělství. Dokud státní orgány nenajdou způsob, jak podobné aféry razantně řešit, bude nákup vína v supermarketu připomínat sázku ve Sportce (až na to, že peníze ze Sportky jdou na předem známý účel, splácení vysočanské arény). Dokud budou existovat firmy, které nakoupí milion kilo hroznů od firmy nevlastnící vinice, vyrobí z nich moravské víno a budou důvodně očekávat, že jim to projde, budou ruinovat pověst moravských vín další aféry.

Když se mě před dvěma roky kamarád ptal na reklamní slogan vinařství, naléhavě jsem mu rozmlouval cokoli spojeného s obratem „moravské víno.“ Varoval jsem ho, aby nespojoval svoji pověst s něčím, co nemůže ovlivnit, a co bude v nejbližších letech nejspíš spojováno s tragikomickými kauzami toho typu, která v osmdesátých letech srazila na kolena pověst rakouského vína. Taky jsem se ho návodně vyptával, kdy už se domluví s několika sousedy na založení apelace, tedy VOC.

Takže moje proroctví je, že neúspěchy státní správy při boji s výrobci uvádějícími na trh vína s padělanými doklady původu v příštím roce způsobí rychlejší zakládání nových sdružení VOC, vín originální certifikace. Podobný trend, který se prosazuje ve spotřebě potravin, tedy příklon k sezónní a lokální produkci, se začně prosazovat i ve víně. Poctiví výrobci, kteří se budou chtít odstřihnout od současného přívlastkového modelu klasifikace vína a zabránit tomu, aby se pod stejnou klasifikací prodávala jejich vína spolu s víny z maďarských, moldavských, italských nebo španělských hroznů, budou zakládat další VOC-sdružení. Asi to nebude zápas na jednu sezónu, protože soupeř je silný. Vinaři, kteří vyrábějí vína výhradně z vlastních hroznů, asi nemají většinu hlasů ve Vinařském Fondu. Ale bude to trend, kterému budu držet palce.

A kdybych měl tuhle předpověď rozšířit do roku 2015, zavěštil bych si, že se jednou desítka moravských sdružení VOC spojí a prolobuje v zákoně maličkou změnu, která určí dnešní odvody do Vinařského fondu právě sdružením VOC. Představuju si to tak, že by Vinařský fond musel převést odvody vinařů sdružených ve VOC právě těmto sdružením. Ani by nebylo nutné zakazovat firmám usvědčeným z falšování dokumentů o původu vína přístup k podpoře Vinařského Fondu například vyřazením jejich vín ze seznamu Svatomartinských vín. Se současným Svazem Vinařů a Vinařským Fondem to je utopie, ale nezdá se Vám pobuřující, aby se firmy, které SZPI usvědčila z padělání dokladů o původu hroznů, účastnily kampaně na Svatomartinské, financované i z peněz ostatních, poctivých vinařů?

Z mého pohledu je současný přívlastkový systém už mrtvý. Nečekám, že zmizí ze scény s nástupem prvního VOC v příštím roce. Ale věřím, že padne s nástupem pátého, šestého nebo desátého VOC. Díky Viniu, Českým vinařským závodům a Templářům.

Nadšeně sleduju, jak se jedna z nejjemnějších pochoutek v policích supermarketů cenově propadá do kategorie odpadů či zbytků. Na plastové vaničce byla oblíbená nálepka AKCE, ale ujišťuju vás, že za podobnou cenu (60 Kč za kilo) bývají kuřecí játra v Bille nebo Albertu ke koupi běžně. Supermarketové řetězce na to mají spotřebitelské průzkumy a tak určitě vědí, co dělají, já jen kroutím hlavou nad tím, že tak jemná pochoutka nestojí dvakrát tolik co kuřecí prsa… ale nekomplikuju si život a z pětatřicetidekového balení na fotce jsem měl jednu snídani a jednu večeři. Pokrájím jednu cibuli, zpěním ji na pánvi, přihodím očištěné kousky jater a osmahnu. Vyskládám na talíř, posolím. K tomu bílou veku. (Nic pro ty, co snídají v poklusu chleba a černý čaj.)

K večerním játrům na cibulce jsem otevřel Aurelius 2007 z hrušeckého vinařství Ing. Richarda Tichého. Už jsem tady o něm psal, když jsem ho dostal do ruky poprvé. Zatříděné jako výběr cibéb, mělo při sběru cukernatost přes 34 stupňů. Botrytický sběr a navíc barikovaný. Napíšu to znovu, podle těchto papírových dat bych si ho v supermarketu nekoupil. Vždycky říkám, že podobné odrůdy révy s nezapamatovatelnými názvy na Moravu nepatří a kvůli jednomu vínu nebudu měnit názor, ale je to vyjímka, která stojí za to. Výrazně žlutozlatě zbarvený, voňavý po kytičkách a po bezu, s patnácti procenty alkoholu, koncentrovaný a krásně harmonický slaďák. Příjemně kořenitě štípe na jazyku, chutná medově a krásně dlouze, moravské Sauternes! Předchozí ročník skoupilo MAKRO, protože si ho vyhlídlo v soutěži MAKRO víno roku. Zkoušel jsem k játrům i botrytický alsaský Pinot Gris, ale Tichého Aurelius se jako sladký dezert hodí líp.

Když jsem víno koštoval na jaře ze sudu, byl barik výraznější, tady působí příjemně uměřeně, není přehnaný. Ale už z prvního přivonění bych hádal Burgundsko, podobně voní tamější šardonky. Silnější kyselina v puse ukazuje na Moravu, a nejspíš se na moravské chuti podepisuje i příměs bílé burgundy, tedy Rulandského bílého. Vanilka, citrusy, tropické ovoce. Lehké tělo připomíná nejspíš Chablis, ale působí až nasládle (dodatečně upřesňuju, 3 gramy zbytkového cukru :o). Trocha hořčinky jako z grepu. Pomalé odeznívání chuti, středně dlouhá dochuť. Uvidíme, jak se bude vyvíjet v lahvi – dostal jsem fixem popsanou lahev týden po lahvování, a jak si vzpomínám, že ze sudu byl barik výraznější, tak se i v lahvi ještě víno může proměnit.

Tohle víno jsem si hlídal od prvního ochutnání. Před měsícem jsem sám volal, jestli už je nalahvované. To když se mi sešly poznámky k několika (výborným!) vínům z barikových sudů. Sepsal jsem si je na papírek a medil si: k tomuhle barikovanýmu Pinotu přidám ještě nebarikovaný z té samé vinice (a stejného výrobce) jako instruktážní ukázku, pro srovnání, co přesně sud s vínem udělá, a mít ještě jedno barikované víno, mám další Komunitní Bedýnku. Hned jsem si vzpomněl na sud v ratíškovickém sklepě a telefonoval do Krásné Hory. Budeme to lahvovat zítra, dozvěděl jsem se. Tomu se říká timing! (a ještě padlo, jo, do Bedýnky ho můžeš mít.)

Další Komunitní Bedýnkou vás teď před vánoci nebudu otravovat, ale po Novém roce, až vyhodíte vánoční stromeček, vyhlásím novou Bedýnku. Barikovaná monstra se do zimy budou hodit :o)

Nevím, kolik lobbingu stojí za tím, že se jedno víno objeví na seznamu řízené degustace vín italského Jihu na začátku prosince v pražském hotelu Crown Plaza. Já jsem u vína zpozorněl a napsal si pochvalné poznámky („záleží na ceně, ale je to nenápadný elegantní víno s náznakem tabáku. Prý čisté Nero d’Avola, ale stejně pěkný“). Následně jsem z domova rozeslal pátrací e-maily dovozcům. K čemu jinému by měly být veřejné degustace, než abysme si potom ty nejlepší vína koupili, no ne? Když mi z čakovické firmy LESA přišlo, že Cartagho 2007 prodávají za 330 kaček, ještě jsem si na webu ověřoval, že jsem to nespletl. Carthago mělo mít 3 skleničky v nejprestižnějším italském vinařském průvodci Gambero Rosso (osvícení Italové vína nehvězdičkují, ale Skleničkují!). Dopátral jsem se, že 330 Kč sedí, ale tři skleničky – tre bicchiere – dostal předchozí ročník 2006. Ale já jsem tehdy na řízené degustaci neměl tu slavnou nulašestku, mně učarovala nulasedmička, tak jsem pro ni vyrazil do Čakovic.

Vytřásl jsem ji pojížděním po prosincové Praze, přelil ji na dvě hodinky do karafy a nadšeně upíjel. Cartagho je čisté Nero d’Avola, tradiční sicilská odrůda. Výrobce, Cantine Settesoli, je největší sicilské vinařské družstvo s více než 6 000 hektary vinic (zhruba pouhá třetina vinic v celé ČR). Vyrábí sedm bílých vín a osm červených, ukázka toho, že přesně vědí, co mají na šesti tisících hektarech dělat.

Noblesní a uměřená adjustáž, až moc uměřená, když jde o víno, od kterého tolik očekávám. Rudá rubínová barva přecházející až do černé, pěkně čirá. Možná zrovna u tohoto vína jsem špital na degustaci sousedce, že ti Italové mají vždycky až k závisti krásné barvy červených vín. Jemná ovocná vůně, popravdě trochu prošpikovaná alkoholem (14%). Až parfémová, jako polibek Francouzky. V chuti má pěkně plný nasládlý nástup, slušné kyseliny (nečekaně u Sicílie) a zbytek referátu obstarají přívlastky, které jsem tu už použil. Je to elegantní, uměřené až nenápadné, ale krásné. Ještě  nacházím stopy tříslovin (jen ten tabák z prvotních dojmů nenacházím), ale víno je příjemně (ale ne prvoplánově) ovocné, do třešní, švestek a lesních plodů. Středně dlouhé až dlouhé, s dochutí, ve které dominuje kyselina. Nejlepší na tom vlastně je nenápadná elegance, neokázalá krása, uměřenost. Asi jako když ráno cestou do práce zahlédnete na chvíli v metru pěknou holku a celej den na ni myslíte.

Po další hodině mě napadlo, že pořadatelé degustace Gambero Rosso měli vína otevřená delší dobu. Po třech hodinách v karafě jsem narazil i na ten tabákový štych ve vůni. Je to tam, jako potvrzení dvanácti měsíců v barikovém sudě. Nevykupte mi to :o)

Po nedávném oslavném článku o vysokonapěťovém Spätlese jsem si vysloužil vysněný dar požitkáře: dva kabinetní ryzlinky z obce Bacharach. Nakonec jsem si o ně v závěru článku řekl :o)

Ratzenberger 2008 Bacharacher Riesling Kabinett trocken, 11% alk. Základní ryzlink.
Steeger St. Jost Mittelrhein 2007 Riesling Kabinett trocken, Hofmann & Sturm, 12% alk. Web výrobce je tady.

Jsou to ryzlinky bledých tváří, za večerního umělého osvětlení se mi nulasedmička jeví o chlup výrazněji vybarvená, ale je to na hranici poznatelnosti. Oba mají podobnou vůni, nulaosmička o trochu výraznější, ostřejší, nulasedmička klidnější a jemnější. Ani se mi nechce generovat další popisy ryzlinkových aromat, Ratzenberger voní sladce až čajově s těžším květinovým podtónem. Hofmann & Sturm je ve vůni lehčí, vyrovnanější a o třídu jemnější. Spíš než po květinách voní po ovoci, po mirabelkách.

V chuti je Ratzenberger bohatší, expresivnější, s výraznější strukturou. V úvodu výrazně zaperlí na jazyku, ale chuť poměrně rychle odeznívá, je středně dlouhá. H & S má míň zbytkového cukru (ale oba jsou suché), je hladší a elegantnější. V nástupu chuti má typický citron, v závěru výrazný minerální podtón. Vsadil bych se, že Ratzenberger by se líp prodával, jednak má nápadnější etiketu, jednak je chuťově výraznější (mimochodem, obě lahve byly uzavřeny masivním korkem, tentokrát žádný screwcap). Samozřejmě u korkem uzavřeného ryzlinku z roku 2007 se už jednotlivé lahve můžou lišit… ale podle dárce leží ryzlinky v H & S skoro rok na kvasničních kalech, takže by jednak mohly být stabilnější a jednak by ta krémově vyhlazená chuť mohla být daná právě tím?

Už jsem to tady jednou zmiňoval, ale klidně to napíšu znova – baví mě ryzlinky s dvanácti (a míň) procenty alkoholu. Neunavují, dají se pít celý večer bez následků. Zrovna tyhle dva ryzlinky jsou na základní úroveň parádní. Kdybych měl otevřít lahev vína pro návštěvu, vybral bych Ratzenbergera. Hofmanna & Sturma bych si nechal pro sebe :o)))

Čtvrteční ochutnávku burgundských vín ročníku 2009 jsem původně nechtěl navštívit, jednak kvůli odpolední přehlídce italských vín, jednak z přesvědčení, že čerstvě nalahvované burgundy budou ještě příliš mladé a nepřístupné. Naštěstí jsem se týden předem zastavil v Le Caveau a Daniel Brož mi dal ochutnat čtveřici červených, kterou právě otevřel pro chystanou soukromou degustaci. Přestože vína byla lahvována někdy v listopadu, byla všechna překvapivě pitelná, ovocná, otevřená a mnohem přístupnější než vína z předchozího ročníku 2008. Že by se po čtyřech letech objevil další velký ročník? Nebo měl Daniel Brož jen šťastnou ruku při nákupu vín?

Začínalo se netypicky červenými. První vzorek, základní Bourgogne Rouge 2009 „Montre Cul“ od Derey Freres má vděčnou hanbatou etiketu, v chuti poměrně málo kyselin a bohatý, expresivní projev. Překvapilo třetí Marsannay Rouge 2009 „Les Champs Perdrix“ (Derey Freres) a čtvrtý Fixin 2009 ze starých vinic (Derey Freres), obě harmonií a vyzrálostí. Páté Marsannay 2008 „Les Genelieres“ (Derey Freres) ale ukázalo, kam se ještě Pinot Noir může posunout. Krásná vůně (včetně slepičího závanu a těkavek, ale dohromady to funguje), v chuti výraznější kyseliny a pěkná ovocná chuť. Středně dlouhé až dlouhé, moc pěkné. Ale hned ho překonalo totéž víno o rok mladší: Marsannay 2009 „Les Genelieres“ (Derey Freres) mělo přezrálou, navinulou vůni a nečekaně komplexní chuť s třešňovým projevem (i třešňovým dřevem). Červené Burgundy většinou nebývají tak brzo pitelné, takže mi to připomnělo vyjímečný ročník 2005.

Překvapila i bílá vína, základní Bourgogne Blanc 2009 od Lamblina mělo nadstandardně plnou barvu i vůni. Svěží, s plným kořenitým tělem, jen jsem měl podezření, že je trochu přesířené. Chablis 2009 od Lamblina (280 Kč!, hned jsem jedno koupil) má plnou vůni, v chuti je lehké, vzdušné, citrusové a minerální. Už jsem tady asi psal, že Chablis mám rád mladé, ale tohle mi připadalo až překvapivě dobré. U Chablis 2008 Premier Cru Fourchome (Lamblin) mám jen poznámku o broskvové vůni, ale o to víc jsem si napsal u dalšího, bílého Marsannay 2009 (Derey Freres). Bohatý, ovocný projev s výrazným barikem (až do popelníku), dokonale spojené ovoce a barik, krása! Pouilly-Fuissé „La Maréchaude“ 2007 (Burrier) má výraznou barvu, spoustu květinových a ovocných aromat. Je krásně vyzrálé, strukturované, barikově vanilkové, hutné víno, kvašené rovnou v barikových sudech. Ta hutnost přechází až do sladké dochuti, jakoby tam zbyl neprokvašený cukr. To se nejspíš nestalo, tak to beru na sebe a na okouzlení chutěmi skořice a vanilky.

Celé čtvrteční odpoledne jsem strávil v dobré společnosti napřed italských a později burgundských vín. Jedna ochutnávka je asi málo na zásadnější soudy a věštění o ročníku, navíc jsem chutnal mladá vína jen od dvou výrobců (Derey Freres z Couchey a Lamblin z Chablis), ale jako první důkaz o burgundském ročníku 2009 to bylo nesmírně nadějné. Abych nevydával svoje přání za skutečnost, napíšu to takhle: přál bych si zažít opakování ročníku 2005…

Po středeční sněhové nadílce přišel dobrodružný čtvrtek se dvěma výbornými ochutnávkami. Odpoledne se konala putovní přehlídka nejlepších italských vín pod záštitou vydavatelství Gambero Rosso, večer malá, ale nesmírně povedená degustace mladých burgundských vín v Le Caveau. Vezmu to postupně…

Vzhledem k velikosti trhu s vínem v Čechách bylo uspořádání přehlídky Gambero Rosso v Praze nepravděpodobné. Že se to Vino Revui (a manželům Duškovým) přece podařilo, je malý zázrak. Šestero zastávek putovní degustace začínalo v Moskvě a končí v Berlíně, a jedinou vadou na kráse bylo počasí, které nedovolilo části italských účastníků přelet z Varšavy do Prahy. Na samotné volné degustaci to nevadilo, italské vinaře zastoupili domácí dovozci, ale bylo to znát na programu řízených degustací.

Organizace volné degustace byla téměř dokonalá, počínaje šikovnou knížkou s degustačním seznamem všech 56 přítomných výrobců a konče servisem skleniček, vody a všudypřítomnými plivátky. Bylo to trochu jako vyučování o tom, jak má taková přehlídka vín vypadat. Každý výrobce prezentoval jen 3 až 4 vína, ovšem pečlivě vybraná. Díky včasnému příchodu jsem stihl uchvátit i vzorek Sassicaii 2007 a po dvou letech si zase ověřil, že je to úžasně jemné víno, obdivoval jsem i Barruu Isola dei Nuraghi 07, víno ze sardinského vinařství, na kterém se podílí vlastníci Tenuty San Guido. Nejspíš to bylo poprvé, co jsme tohle víno měli možnost ochutnat, s vyjímkou málo pravděpodobných soukromých dovozů. Tentokrát jsem se snažil vyplivovat, abych se udržel v dobré formě na řízenou degustaci, ale Sassicaiu a některá starší Chianti Classico jsem plivat nedokázal. Překvapila některá Brunella, ročník 2005 už byl většinou ohlazený, se zkrocenými tříslovinami (Saiagricola, Gaja), dokonce i Barolo 2006 od Pio Cesare mělo sice dost tříslovin, ale bylo už pěkně pitelné. Soukromě mě překvapily Montepulciana d’Abruzzo od Illuminatiho. Z italských dovolených jsem znal jen supermarketové kusovky a odrůdu Montepulciano jsem nemístně podceňoval, dvě Montepulciana z ročníku 2006 od Illuminatiho byla jemná a „dospělá“ vína.

Na řízenou degustaci – seminář s devatenácti víny, vedený italskými odborníky – jsem se těšil nejvíc. Dostal jsem se jen na poslední ze tří degustací, věnovanou vínům italského jihu. Kalábrie, Puglie, Sardinie jsou pro mě vzdálené a neprobádané regiony, exotické a z občasných setkání přitažlivé. Degustaci řídila paní Marina Thompson z PR agentury, spolupracující na organizaci road show, jako záskok za původně ohlášeného redaktora Gambero Rosso, kterého sněhová kalamita zadržela na předchozí štaci. Odřídila ji jako rychlou přednášku o devatenácti vínech. Když jsem u čtvrtého vzorku překonal ostych a upozornil ji, že druhý vzorek byl rozkvašený, dala mi za pravdu a dostali jsme korektní vzorek, ale tím celá diskuse skončila a degustace pokračovala takovým tempem, že jsem brzo o několik vzorků zaostával – kdo mě soukromě znáte, asi víte, že s tím obvykle problém nemívám :o) Takže jsme někteří zůstali za stolkem ještě půlhodinu přesčas a kochali se třeba Boccou di Lupo 2006 z Tormaresca, podniku patřícího do skupiny Marchesi Antinori, Svatou Cecilií 2006 ze sicilského vinařství Planeta nebo Turrigou Isola dei Nuraghi 2005 ze sardinského vinařství Argiolas. Výběr vín na řízenou degustaci byl báječný, jen to chtělo dvakrát tolik času a víc prostoru pro diskusi. (Na omluvu paní Thompson dodávám, že takový záskok na poslední chvíli klidu nepřidá.)

Po páté hodině jsem odešel, nerad, protože jsem stihl ochutnat vína jen čtvrtiny přítomných vinařství, a z prezentovaných vín bych si věru dovedl vybrat. Moc bych si přál, aby se za rok povedlo přivést přehlídku Gambero Rosso znova, a věřím, že i řízené degustace dopadnou příště na jedničku. Nemůže takhle nevhodně sněžit každý rok, a já bych si rád užíval vín z evropské první ligy a jim odpovídajícího servisu co nejčastěji.

S příchodem adventu (a sněhu) u nás stoupá spotřeba červených vín a slaďáků, konkrétně alsaských Pinotů šedých. Včera přinesl advent ještě jedno překvapení. Hledal jsem ve sklepě vánoční řetězy a ozdoby. Hledal jsem je v krabicích od vína, protože v prázdných krabicích od vína uchovávám ve sklepě kdeco včetně vánočních ozdob. V krabici zapomenuté v koutě ležela tři neoznačená vína, dvě červená a jedno bílé.

Udělali jsme si s návštěvou slepou degustaci, protože jsem si nevzpomínal, jaké lahve by mohly být uloženy pod vánočními ozdobami a zašlými prvorepublikovými plechovkami od kafe. První jsme poznali snadno, poslední lahev Rulandského šedého 2007 od tvrdonického vinaře Jana Bartoše byla už lety ohlazená a zjemnělá, ale už se vytratila síla a většina toho, co mě na ní bavilo před dvěma lety.

V druhé lahvi bylo červené víno průhledné až vodovaté barvy, ale zřetelně nazrálé, starší, hnědorezaté  – od pohledu jasný moravský Pinot z ročníku 2005. Při prvním přivonění dýchnul selský dvorek a zelenina, ale z napití šla radost. Hned jsem si vzpomněl, že jsem kdysi dostal v Krásné Hoře celý karton jako naturální odměnu za jakousi práci. Předání bylo provázeno typickým vybíralovským doporučením ve stylu „a kdyby ti to nechutnalo, tak na podlití guláše je to výborné.“ Zprvu jsem mu dával za pravdu, i na ten guláš došlo. Víno mělo zamlada ve vůni trochu těkavky a chutí  připomínalo vojenskou deku, takovou tu štiplavou, kopřivovou (až dodatečně mi dochází, že části čtenářů nebude výraz „vojenská deka“ asociovat žádnou vlastní zkušenost). Dnes už jsou pryč těkavky i štiplavost, chutná krásně jemně, suše a čistě. Možná mu chybí větší koncentrovanost, ale vynahrazuje to hladkou elegancí a teple kořenitou dochutí. Advent přišel právě včas (a to mám ještě jednu lahev navíc 🙂 Víno krásně dozrálo a je škoda, že jsem jich tolik vypil zamlada a nezapomněl jich ve sklepě víc…