Kolem gamayského domu Marca Collina jsme loni s Pavoukem obcházeli mlsně, ale neúspěšně. Koupil jsem si aspoň jednu lahev v chassagnské vinotéce, kterou provozuje společně několik místních vinařů včetně pana Colina. Nejvýznamnější vinaři v Chassagne bohužel mají zavřeno, nepřijímají návštěvy a prodávají jen přes obecní vinotéku. Ale i tam se dají vína ochutnávat, jen se přitom neseznámíte s jejich tvůrcem.

Prohlížím si letošní články a koukám, že jsem Burgundsko zanedbával. Na jaře ho zastínila Morava a v létě ho zcela vymazala Itálie. Včera jsem to zkoušel napravit s červeným Chassagne-Montrachet 2007, ale marně. Víno jsem už pil před rokem v Burgundsku, tam mi moc chunalo, doma zůstalo daleko za očekáváním, tak ho radši přeskočím. Další večer se to snažím napravit šardonkou ze Saint-Aubinu.

Domaine Marc Colin et Fils začínala na konci sedmdesátých let s šesti hektary vinic v Saint-Aubinu a Chassagne-Montrachet, dnes potomci zakladatele hospodaří na devatenácti hektarech a vyrábějí vína 26 apelací kolem vesnic Saint-Aubin, Chassagne-Montrachet, Puligny-Montrachet a Santenay. Aby údaj z firemního webu o 26 apelacích nevzbuzoval podiv, dodávám, že jen bílá Premier Cru ze Saint-Aubinu se lahvují pod hlavičkou osmi apelací, další tři apelace jsou červená Premier Cru ze Saint-Aubinu. Roční produkce je asi 120 000 lahví, z toho 70% jsou bílá vína, 65% výroby se vyváží.

Dobrých bílých burgund doma moc nemám, ale tahle zrovna patří mezi ty lepší. O vinici En Remilly se psalo, že leží jen dva kroky od Montrachetu a že je to znát. Tlustá burgundská láhev s střídmou etiketou s vytlačovaným erbem už navozuje pocit luxusu. Barva vína je světloučká slámová, až ve větší baňatější sklence zezlátne a zmohutní. Podle vůně je to hned jasné – hodně zralé ovoce, máslo, oříšky, vanilka, tabákový kouř – šardonka s odbouranou kyselinou jablečnou. V chuti ještě neuhlazená, s hrubší kyselinou, znatelnou mineralitou a trochu potlačenými ovocnými chutěmi, ale celkově s koncentrovaným, až likérovým projevem. Zatím ještě výrazněji voní než chutná, potřebovala by ještě dva roky v lahvi. Nicméně už teď je zřejmé, že to bude výrazné a povedené víno přesně ve stylu Montrachetů a jejich levnějších sestřenic ze Saint-Aubinu. 13,5% alkoholu, moc příjemné pití, naneštěstí cena 18 Euro z něho dělá (pro mě) zřídkavé potěšení.

Nějakou náhodou jsem zabloudil na následující stránku a rád bych se s někým podělil o to, co jsem tam viděl. Je to tady. Uznejte sami: 116 530 000 – a to se ani neptám, v které měně. Omládl jsem o dvacet let :o)

(Ještě že už neplatí liry…. a budu dávat pozor, kdo si tam zadáte svůj vlastní web k ohodnocení!)

Zažil jsem v souvislosti s psaním Skleničkova wineblogu různé druhy satisfakce, ale takhle přesnou částku ještě nikdy. Jako milionář-začátečník oslavuju střídmě (spolu s vyvolenými Bedýnkáři) Brunellem 2003, ale stejně je pro mě největším oceněním e-mail čtenáře, který se před časem vyznával, že víno nepil (měl dojem, že mu překyseluje žaludek a působí zdravotní potíže), ale pod vlivem četby blogu usoudil, že je to dobrej koníček. Zavedl si sešit na degustační poznámky, po večerech střídmě popíjí a zapisuje si dojmy. Takového fanouška snad nemá ani Vaynerchuck.

Díky nenápadné etiketě a absenci cínové záklopky jsem se zprvu obával nedokonalého výrobku. Láhev jsem dostal darem od čtenáře blogu. Před pár lety jsem mu vezl objednanou krabici vín z Vinařství Krásná Hora, před pár týdny se sám ozval, aby vytěžil moje čerstvé zkušenosti s dopravou vín z Itálie. Nedržel jsem se vontského hesla a naopak jsem prozradil, co o tom vím, že prej mi za to nechá ve vinotéce u známého láhev německého ryzlinku, kterej by taky chtěl dovézt. Wineblogů a dobrejch ryzlinků není nikdy dost, tak jsem si lahev rád vyzvedl.

Dlouhatánskej korek je z masivu a na něm nápadná kresba muflona – až potom rozpoznám obrázek muflona i na etiketě. Je v negativu, bílý muflon na černém podkladě, jako připomínka už padesát let známého pravidla Davida Ogilvyho, že negativní inzeráty lidi nejsnáz přehlídnou. Ale plný korek trochu rozptýlil moje obavy, a úplně je rozehnal podrobný pohled na etiketu. Bacharrašská vlčí díra je (volně přeloženo) hezký název vinice a už jsem tady jednou psal, že podvědomě na tyhle názvy dám – proč by si někdo dával tu práci vymýšlet dlouhý název pro špatné víno?

Barva je správně ryzlinková, silnější, zlatavá, nazrálá. Ve vůni med, lípa, vůně je intenzivně bonbónová a vespod zase minerální a vzrušeně kořeněná. V chuti zase med, slabá kyselinka nese citrusy, na špičce jazyka slabě zaperlí. V závěru se zase objeví koření, v dochuti malinko štiplavé. Po ohřátí se v závěru chuti objeví meruňky nebo broskve, ale i po ohřátí vůně drží a nedegeneruje. Je to pěkně kompaktní, nasládlé, středně dlouhé. Typický ryzlink z hodně vyzrálé suroviny, nejspíš má pár gramů zbytkového cukru. Moc se mi líbí, jak je strukturovaný, ryzlinkově definovaný. Moc pěkný, ale bez znalosti ceny těžko hodnotit. Navíc vzbudil silnou zvědavost na kabinetní verzi. Dnešní Spatlese má psaných 13,5 % alkoholu, moc by mě zajímalo, jestli v Bacharachu udělali taky dvanáctivoltový kabinet?

(P.S. Podle dárce by mohl v Čechách stát mezi 250 a 300 Kč, kabinetní bratříček 200 až 230. Web výrobce ukazuje jen vstupní stránku, ale posedlo mě podezření, že Vlčí Díra bude jakési rýnské Grand Cru, protože tak komplexní a výrazný ryzlink jsem už dlouho nepil. „Jaké podezření??“ odepsal mi dárce. „Ta Vlčí Díra je docela významná vinice, možná jedna z nejvýznamějších v tom regionu.“ Škoda, že můj dárce nemá vín víc, ale až se budou dovážet, rád jim udělám reklamu.)

V pátek mě vzbudila pošťačka. Přinesla Vinitorium Historicum (nakladatelství Radix 2009), knížku Viléma Krause (děkuju, Pavouku!). Hned u sobotní snídaně nadskakuju radostí nad citátem ze zemědělských knih římského autora Columelly:

Neodolal jsem pokušení to sem opsat. Není to o padesáti moravských odrůdách, pochází to totiž z prvního století našeho letopočtu.

Při četbě se občas zdá, jako by některé současné diskuse a problémy byly jen opakováním už dříve vyřešených sporů. Moc se mi to líbí, třeba odstavec citovaný ze spisu dr. Julese Guyota (1861):

Tolik pan Guyot před stopadesáti lety. Mně to zní jako současný text. Nebo máte lepší návod?

Wine-blogů není nikdy dost, a jak je vidět z nedávné historie českého internetu, přežijí jen ti nejodolnější. Vinařského anarchistu Richarda Stávka znám jen z doslechu (nejtěsněji jsme se minuli  před rokem na Svatého Martina v Čejkovicích na parkovišti u Zlatého Kopečku), ale podle odposlechnutých zvěstí (=drbů) musí být z práce ve Vinařském Obzoru na dráhu bloggera dobře připravený. 

Co na jeho blogu najdete? (Nejlíp, když se podívate sami tady.) Konečně se na webu někdo zastal Vladimíra Železného, bez ohledu na jeho mediální obraz českého bubáka (a autorovu anarchistickou image). Aniž bych chtěl hledat jinotaje, bavím se pomyšlením na to, co mohl mít blogger Stávek na mysli při četbě středověkého textu o bitvě ve francouzské vinici, při které mnich Jan pobil 13 622 viničních škůdců? Věděl už nebo nevěděl při psaní recenze o templářské biorůžovce o chystaném oznámení SZPI? A na koho asi myslel, když podřezával krk Gustavovi?

Jak už to v životě chodí, na některé otázky nikdy nedostanete odpověď. Třeba vás při četbě napadnou úplně jiné otázky? Můj první dojem je, že Stávek nejen umí, ale hlavně má o čem psát. Přeju mu hlavně vytrvalost.

Když mě v září jeden moravský vinař představoval návštěvníkům jako vinného kritika, tvářil jsem se kysele: nejsem kritik, jsem chvalič! Snadno podléhám nadšení a radši píšu o nadšení než o skepsi (a některé články tak vůbec nenapíšu). Naposledy jsem podlehl nadšení ve středu 10. listopadu na degustaci vinařství Dobrá Vinice.

Ochutnávku pořádalo Vinobraní (projekt obchodníka Domaine R&W) v Salonu Paukert a vedl ji sám vinař Petr Nejedlík. Představil devět vín podle seznamu a nějaká další neoznačená. O vinařství se dočtete tady. O biologické ochraně révy a šetrném pěstování dnes mluví kdekdo, tak doporučuju pročíst i to ostatní, co je nad rámec obvyklého. Ale klíč k vínům je samozřejmě ve skleničce, komu se ta vína nezalíbí, tomu může být jedno, jestli jsou filtrovaná nebo ne. Takže si v následujícím laudatio vyberu jen vína, která mě bavila nejvíc, a ostatní přeskočím.

Kambrium Cuvée 2008, směs VZ, RR a SVG, je úžasné základní víno, ve kterém se jednotlivé odrůdy jakoby ztrácejí. Zřejmě všechny tři odrůdy kvasily společně a následně víno leželo 10 měsíců na kvasničních kalech. To je znát jen na plnosti chuti, nevábná kvasniční aromata nejsou znatelná. Víno má výraznou kyselinu a kdyby byla v hodnocení kolonka pitelnost, dostalo by plný počet bodů. Druhý podávaný Ryzlink rýnský VOC 2009 polosuchý je úlet, zase na kvasnicích naleželý ryzlink. To je metoda, kterou bych od stolu rovnou zavrhnul, ale tenhle meruňkový a pomerančový ryzlink je dobrý, i když trochu krátký.

Třetí přišlo na řadu Quatre Cuvée 2007 (RB 30%, Ch 30%, RŠ 25%, RM 15%), víno silné barvy a mohutné vůně. Nové barikové sudy a nápadně mírné kyseliny, na tom se začíná (alespoň pro mě) odkrývat filosofie vinařství. Co jsem se načekal, kdy někdo na Moravě zkusí odbourat jablečnou kyselinu v bílém víně, ale Dobrá Vinice to nezkouší, prostě to tak dělá. Za 222 Kč překvapivě levné, a když přinesli další vzorek, vůbec se mi nechtělo vylévat zbytek.

Čtvrté šlo Blanc de Blancs 2007, směs Pinotu Blanc a Chardonnay, o jehož starší verzi jsem tady nedávno psal. Podle analytik stejný alkohol, cukr i kyseliny jako předchozí Quatre, ale v puse o poznání kyselejší, celkově výraznější. Na dotaz po odrůdách a jejich mísení pan Nejedlík pravil, „Víno má přednost před odrůdou.“ To je názor, se kterým nebudou někteří konzervativní konzumenti souhlasit, ale pokud za to víno stojí, tak se k němu přidávám. Velké dobré bílé 2005 (40% Ch, 30% RŠ, 20 RB a 10% SVG) má nazrálou sytou barvu, bohatou minerální vůni a nápadný barik v chuti. Po Blanc de Blancs další „velké“ víno, ale pro mě vede Blanc de Blancs výrazněji definovanou chutí.

Naplno mě zasáhl Sauvignon Národní Park 2006 s krásnou nasládlou sauvignonovou vůní, plnou chutí se zkrocenými kyselinami, krémovou a plnou. Šestnáct měsíců v bariku, s odbouranou kyselinou jablečnou, nefiltrované. Jestli takhle dopadají v Dobré Vinici samostatné odrůdy, moc bych stál o ochutnání podobně dělaného Pinotu Noir.

Ze dvou červených mě bavilo víc Velké dobré červené 2005, ale to už jsem podlehl nadšení a přestal si psát poznámky. Petr Nejedlík se přiznal k lásce k Burgundsku a jeho vínům, což se u něj projevuje nejen pěstováním burgundských odrůd (tedy všechny Pinoty, které jsem tady pro srozumitelnost přepisoval zkratkama jako rulandy), ale i přenesením burgundských sklepních postupů na Moravu. Kromě dnes často vzývaného šetrného pěstování révy a redukce výnosů vinohradu je to hlavně spontánní kvašení, práce s novými barikovými sudy, dlouhé ležení vína na kvasnicích a spontánní jablečno-mléčná fermentace. (Mimochodem, náhoda tomu chtěla, že jsem měl před měsícem doma současně otevřené Blanc de Blancs 2007 a šardonku z burgundského Maconu, a už tam se to ukázalo, včetně titulku.)

Výsledky jsou výborné a ta hlavy řezající kyselina jablečná ve vínech fakt nechybí. Až vám budou znalci (nebo vinaři) vysvětlovat, že hlavní předností moravských vín je typická kyselinka (někteří dodávají „pitelná kyselinka“), pošlete je do háje. Jde to i bez ní, ledaže by vám chybělo pálení žáhy. Odbourané kyseliny ale nejsou všechno. Díky delšímu školení na kvasnicích v novém barikovém sudu jsou vína připravena na delší archivaci. To může být samozřejmě na škodu, pokud je otvíráte příliš mladá, a jak jsem prohlížel poznámky k jednotlivým vínům na Jižním Svahu, může to být i důvod, proč teď vyzvedávám jiná vína, než Honza – prostě jsme je dostali v jiném stadiu vývoje.

Z ochutnávky Dobré Vinice jsem měl velkou radost. Dokonce i ta vína, která bych z jakýchkoli důvodů nehodnotil tak vysoko jako ta zmiňovaná, zapadala do celé řady prezentovaných vín jako kámen do mozaiky. To už nejsou žádné experimenty, to je hotová filosofie s přesvědčivými výsledky.

Když se někdy bavíme o korkové vadě, šťastně říkám, že se mi vyhýbá a na korkovou lahev narazím jednou dvakrát do roka. Letos jsem si to vybral ve středu na vlastní ochutnávce Toskánských Komunitních Bedýnek. Měl jsem to zpestřené tím, že jsem už dostával rýmu a při otvírání lahví jsem byl krajně nervózní. Nebyl jsem si korkem jistý, ale nakonec jsem otevřel novou láhev a šup s ní do karafy. Zase jsem měl kliku, z porovnání dvou lahví byla zřejmá odlišnost.

Hlavním důvodem nervozity nebyla tréma, ale domácí příprava. V týdnu po příjezdu toskánských vín jsem většinu lahví ochutnával a zjišťoval, že se na nich převoz podepsal, některá vína byla k nepoznání. Celý průběh vývoje chuti po otevření byl netypický, nedokázal jsem se rozhodnout, kdy lahve otvírat. Daniel Brož, v jehož vinotéce jsme ochutnávku pořádali, mě uklidňoval, že stačí tři dny a vína se zlepší, ale kdyby už nebylo tolik přihlášených, zbaběle bych košt zrušil. Když Daniel připravoval veku a sýry a prozpěvoval si, Já vůbec nejsem nervózní, nejradši bych utekl.

Naštěstí jsem to neudělal. Pár lidí nepřišlo a někdo naopak přivedl kamaráda. Návštěvníci přetrpěli můj roztřesený úvod, první dvě vína byla naštěstí v pořádku a ze mě nervozita spadla. Komentovat vlastní show nebudu, která vína se komu líbila a která nelíbila vědí ostatní účastníci. Všiml jsem si, že (jako vždycky) se stejná vína někomu líbila a někomu ne, shoda zavládla u dvou vzorků. Campordigno 2006, Merlot od vinařství Marchesi Ginori Lisci by vyhrál soutěž o nejlepší poměr výkon / cena (5 Euro :o) – You can’t beat two guitars, bass and drums, napsal kdysi klasik. A nejvyššího ocenění se dostalo mému favoritovi, Arnolfo di Cambio 2006, o kterém jsem tu psal už snad pětkrát. To je pro mě srdeční záležitost a jsem rád, že jsem se na tom s většinou návštěvníků shodl.

Velký dík patří vinotékařovi Danu Brožovi za pomoc při přípravě a laskavé poskytnutí prostoru. Byl jsem moc rád, že účastníkům nabídl dvě francouzská vína, která dováží, bez toho, aby je představil soutěživě a konkurenčně mým toskánským (mně se z těch dvou Francouzú líbil víc voňavý Lirac). Ostatně největší uznání jsem slyšel druhý den právě od něj, že by chtěl jednoho Arnolfa koupit. To jsem nedopustil, dostal ho darem.

Poděkování patří všem účastníkům Toskánských Bedýnek. Můj největší zisk totiž není ve vínech, která mi zůstanou (zatím nemám hlášenou žádnou rozbitou lahev!), ani v penězích, které (snad) zbydou (ještě nepřišel účet za dopravu). Největší zisk je v tom, že jsem si mohl (poprvé) vyzkoušet přímý dovoz vína z ciziny bez zprostředkování obchodníků a za ceny výrobců. Přidám k tomu poznámku: přivezl jsem vína včetně proclení, ale pokud 1) nebudete s dovezenými víny obchodovat a 2) nepřekročíte (bez)celní limit 90 litrů tichých vín (žádné sekty!), můžete si vína pro vlastní potřebu ze zemí EU dovézt bezcelně. Doporučuju spočítat si to předem včetně zálohy na nečekané výdaje jako jsou bankovní poplatky (nejsou úplně zanedbatelné), neodeslané krabice (v mém případě dva kartony z jednoho nejmenovaného vinařství), mezistátní telefony, benzin a dopravu…

Až se vám někdy budou zdát domácí ceny zahraničních vín příliš vysoké, můžete si je dovézt sami – jde to. Chce to jen sehnat devatenáct podobně zaujatých vínomilců. Domluvit se na tom, co přivézt. Možná při tom zjistíte, že to je celé příliš náročné, otravné a riskantní, že se to nevyplatí … jako už podnikání bývá. Ale není důvod v budoucnu nadávat na předražené dovozy. Dovezte si víno sami nebo zaplaťte cenu, kterou požadují dovozci. Máte na vybranou. Ale nemusíte nadávat na vysoké ceny dovozců. Jestli se vás sejde aspoň deset, můžete si víno dovézt sami.

Devadesát litrů je přesně 120 lahví, většinou se lahve balí do krabic po šesti. Takže příště, až se domluví dvacet fanoušků, že by si dovezli každý jeden degustační kartón z toskánského vinařství La Brancaia nebo z burgundské Domaine Robert Arnoux, budou to mít o to jednodušší, že už budou vědět, že to jde. Rád se toho zase zúčastním, ale čekám, že to příště někdo může střihnout i beze mě. Zrovna teď je na to vhodná doba. Hádám, že některá vinařství, která by se před třemi roky nezabývala objednávkou menší než jedna paleta, by dnes bez problémů odeslala sto dvacet lahví.

Nebo to do roka a do dne zopakujeme a dovezeme si vína ze dvou burgundských vinařství? Nebo ryzlinky od dvou německých výrobců? (Kdyby to bylo na mě, hledal bych příště nějaké dobré vinařství v údolí Loiry :o)

Degustací zahraničních vín s osobní prezentací výrobce není nikdy dost, takže když jsem na webu objevil zmínku o pondělním koštu německého vinaře Klause Höflinga v Pavilonu Grébovka, posedla mě zvědavost. Z Německa znám jen moselské a rýnské ryzlinky, degustační list ukazoval i Spatburgundy čili Pinoty Noir, těšil jsem se.

A byl jsem vrchovatě odměněn, z degustace jsem odcházel nadšený. Weingut Höfling Franken je menší rodinný podnik s roční produkcí 90.000 lahví, zaměřený na bílá vína (85% výroby) a excelující v červených. Pan Höfling komentoval vína i vinařství se sympatickým nadšením a s malou pomocí vín dokázal nadšení přenést i na mě. Celkově jsem měl nesmírně dobrý dojem z toho, jak jsou všechna bílá vína připravená stylově čistě a jednotně. Upřímně bych si ze čtrnácti vín našel jen několik favoritů, ale u všech vín jsem musel ocenit čistotu a řemeslo. Ta stylová jednota mi učarovala, až druhý den mě napadlo, že zrovna to jsem postrádal před pár týdny na ochutnávce vín Josefa Valihracha v pražské kanceláři Ano-Vino, a dodnes kvůli tomu nejsem schopný napsat článek.

Moc se mi líbil první vzorek, sekt z Kernera 2005. Prý zrál 39 měsíců na kvasnicích, krásně voňavý s jemným kvasničním podtónem, překvapivě nazrálý a „kulatý.“ Netypický díky menšímu procentu kyselin a větší plnosti chuti, ale za 235 Kč výborný. Podobně názrálou nebo spíš vyzrálou surovinu jsem vytušil i v několika následujících vzorcích, ale jak píšu dál, tam už mě to tolik nebavilo. A možná je za tím jen to, že u sektu nebylo srovnání.

Potom jsem začali odspodu, jakostním suchým Mullerem Thurgau 2009, lehkým vínem s květinovými a zemitými aromaty. Nic zásadního, ale příjemné pití na letní zahradu. Díky záměně při rozlévání jsme ochutnali za sebou dva Sylvány ročníku 2009, kabinetní a Spatlese. Mně vyhovoval svěžejší a lehčí kabinet s náznakovým perlením a s pepřovým závěrem chuti. Spatlese mi připadalo zbytečně přezrálé. Podle pana Höflinga je Sylván ve Frankách tradiční odrůda (loni se slavilo 200 let pěstování Sylvánu) a je taky nejdůležitější pro image vinařství.  V Německu je prostě důležitá hlavně tradice, potom tradice a nakonec tradice, takže největší peckou pro mě byl desátý vzorek, suchý barikovaný Sylván 2008.

Samozřejmě barikovat Sylván nemá s tradicí nic společného, je to hereze jako hrom. Hned mě napadlo, že se na to dá dívat dvěma způsoby: barikový sud potlačil odrůdu (naslepo by sotva někdo poznal Sylván) nebo barik povýšil víno o třídu výš. Já se kloním k druhé interpretaci, protože výsledek byl prostě skvělý.

Dva suché ryzlinky z téže trati (Stettener Stein) demonstrovaly stejný přístup, ale na mnohem „mladším“ materiálu. Zatímco Sylvány pocházely z padesátileté výsadby (vinice s výsadbou keřů 160 x 120 cm, hektarový výnos 5 tun), ryzlinky z téže polohy byly z tříleté výsadby, takže dávaly víno spíš slibné než nějak zásadní. Potěšilo mě, že při srovnání kabinetního ryzlinku a pozdního sběru je mládí vinice poznat.

Blanc de Noir 2009, suché bílé z odrůdy Pinot Noir nadšeně prezentovala přítelkyně pana Hoflinga, ale pro mě je to víno spíš divné – skladba chuti neodpovídá obvyklým chutím bílých vín, tak tenhle vzorek klidně přeskočím. Weisburgunda čili Rulandské bílé 2009 Spatlese je ambiciozní pokus o velké víno, ale zase skepticky dodávám, že méně by bylo více a pro mě by stačilo v kabinetu. Malá odbočka k uzávěrům: snad všechna tichá vína byla pod šroubovacím uzávěrem. Už jsem nedávno psal, že mě tenhle typ uzávěru baví, protože se s ním snadno manipuluje a ve mně vzbuzuje důvěru (ale pořád mě neomrzelo vytahovat korek z lahve Meursaultu :). Pan Höfling přidal příběh o 1500 lahvích nejlepšího vína zničeného pod korkem, a o tom, jak po této zkušenosti rychle začal experimentovat se screwcapem. Po dvou sezónách zjistil, že když zalahvuje půl vína korkem a půl screwcapem, dřív se vyprodá screwcap.

Největší špás jsme zažili při prezentaci suchého Cuvée 2009, kdy se pan Höfling nemohl dopočítat složení do sta procent. Oficiálně 45% Sylván, 30% barikovaná Weisburgunda, 10% RR a 5% Tramín. Někdo to řešil s humorem jako Zehn percent Wasser, pan Höfling nakonec vyhýbavě pravil něco o Bacchusu. Ve Frankách se směsi nenosí, ale pan Hofling je na tohle cuvée evidentně pyšný.

Druhý vrchol přišel se dvěma víny z Pinotu Noir. Obě jakostky, Spatburgunder trocken Eussenheimer First 2008 (182 Kč) mělo krásně průhlednou červenou pastelovou barvu, krásně čistou chuť, příjemnou, ale takovou až jakoby vyžehlenou, jako čerstvě vyžehlená košile na neděli. Zákeřné víno, protože se báječně pije, ale má 13% alkoholu. Spatburgunder Barrique trocken Eussenheimer First 2008 (380 Kč) je jaksi podstatnější víno, dospělejší. Obě vína jsou ze stejné vinice a mají stejná analytická data (barik má navíc 3 gramy tříslovin v extraktu), ale dobré použití bariku zase víno zvedlo o třídu výš. Nové sudy, čisté víno s příjemně štiplavými taniny, moc pěkné.

I obě poslední vína měla hodně společného s Pinotem. Domina 2007 měla barvu vypůjčenou od Zweigeltu a pinotovou vůni – jako bychom pili podtržený a předčasně barikovaný Pinot. Domina je kříženec Modrého Portugalu s Pinotem Noir a roste prý i na Mělníku. Poslední Fruehburgunder 2008, Jakubské, je prý časná mutace Pinotu Noir s malými výnosy (takže by se asi hodila i k nám?).

Na rozdíl od Jižního Svahu, který víno plival a proto stihl napsat report do příštího rána, já jsem si užíval, polykal a zveřejňuju se zpožděním. Ale i kdyby z toho žádný text nebyl, stálo to za to. Pořadatele, dovozce Mikuláše Cylka a Petra Kose, jsem neznal, ale z jedné ochutnávky soudím, že to jsou spíš nadšenci než obchodníci a že jim to s panem Höflingem půjde pěkně dohromady. Pěkná vína a nejmíň tři bych si rád koupil, ale s respektem pohlížím i na ta ostatní.