Tentokrát to bude prázdninový blog – vynechám třetí výročí Skleničkova blogu (tady:o), přeskočím i matematické výpočty, kolik kamionů je potřeba na přivezení dvou milionů litrů vína do Zaječí. Jedu na Jih!

Až se na blogu objeví tenhle text, už budu sjíždět šusem Vermentino a Sangiovese. Samožersky si to představuju jako když jel před pětadvaceti lety Randy Newman do Los Angeles, ale co už nadělám, když se těším. Už jsem vyzradil, že budu dva týdny v Itálii na zemědělské farmě bez internetu, takže případné příspěvky budou jen náhodné, když se podaří něco rychle napsat v kavárně. Místo tradičního mudrování o víně tady po sobě zanechám pár písniček. Jak bych asi dopadl já, kdybych napsal: v Praze je zima a všichni se oblíkaj jako opice?

Některý písničky si cestou v autě nezahraju. Moje přítelkyně totiž nesnáší Country music. Když jsem jí před časem poslal odkaz na následující video s Dougem Sahmem, ikonou tex-mex muziky, napsala mi popuzeně: A tohle se ti líbí?!! No jo, no, líbí… Uvidíme se ve Stockholmu, bejby!

Když jsem před přítelkyní jednou citoval tuhle písničku texasana Lyle Lovetta, nelenila, našla si ji na Youtube a potom mi vyčetla: Ten je tak škaredej! Namítal jsem, že písnička je dobrá a na Lovetta tehdy braly docela dobrý herečky, ale ona jen vrtěla hlavou. Posuďte sami. Kdybych byl hubenej jako on, milovala bys mě ještě?

Už jsem za poslední měsíc věnoval poddvorovským otevřeným sklepům tři zmínky, takže ta čtvrtá je povinná. Ještě než začnu o sobotních Otevřených sklepech, musím se zmínit o nové poddvorovské atrakci. Na kopci za Novým Poddvorovem vyrostla třicetimetrová rozhledna. Vylezli jsme na ni v neděli. Bylo zataženo, ale výstup byl zážitek. Pobíhali jsme po větrné plošině a radovali se z vichru i ztráty závratí.

V sobotním odpoledni jsme se na poddvorovské Grande Rue potkávali, weboví pisálci a jejich čtenáři, přespolní vínaři a kuchaři, jako když po roce přijdete do hospody plné známých nebo alespoň povědomých tváří. Takže dnes budu přeskakovat fakta v dobré víře, že si je budete moct přečíst brzo jinde, hned několikrát na ovíně, taky u Pavouka nebo v Tomově vinotéce. U Skleničků jen čirá dojmologie, jako obvykle.

První dojem kopíroval dojmy z pěti malých moravských koštů, které jsem letos navštívil (a na blogu popisoval). Rok 2009 přinesl hrozny vysoké cukernatosti, psal jsem to zprvu opatrně po blatnickém koštu, později rozčarovaně z Klentnice a bez zábran z Perné. I z Poddvorova jsem si odvezl dojem zbytečně plných bílých vín, s příležitostně zbytečně vysokými zbytkovými cukry. Nebylo to tak nápadné jako na Pálavě (protože na vlašáku a veltlínu to skutečně nejde přehlédnout), ale bylo to tam! Moje poznámky o konkrétních vínech se nakonec zabývají jen červenými a většinou Rulandskými modrými.

I tady mám jednu shrnující poznámku v duchu předchozího nářku o zbytečně sladkých hroznech. Už jsem tady vloni psal, že se v Poddvorově očividně daří rulandě modré (neboli Pinotu). Letos se mi to potvrdilo, ve většině sklepů byl k ochutnání pěkný až výborný Pinot. Červená se v Poddvorově dělají (chvályhodně!) dosucha, bez cukříku. Ale ze stejných důvodů, z jakých je letos v bílých příliš zbytkového cukru, bylo v poddvorovských Pinotech hodně alkoholu.

Rovnou se přiznám, že ty Pinoty byly tak pěkně udělané, že jsem to většinou nepoznal, ale při hovoru s vinaři a tvůrci to zaznělo. Patnáct procent alkoholu je prostě pecka, navíc zrádná, když to z vína není poznat. Minulý týden jsem tady psal s úsměvem o krásnohorském rosé se čtrnácti procenty alkoholu, ale to byla v sobotu pro rulandy modré spíš spodní hranice. Jasně, ta vína byla dobrá, alkohol z nich nevystupoval a nerušil, ale pro milovníka vína je rozdíl, jestli popíjí dvanácti- nebo patnáctiprocentní víno. Prostě moravskému Pinotu sluší 12 – 13 % alkoholu, je to zdravější a lehčí pití, a nejspíš to souvisí i s důvody, proč jsou letos bílá vína tak chuťově plná a (podle mého vkusu zbytečně) sladká.

Krásné Rulandské modré 2009 měli u Bařinů, hlaďoučké a bez sudu, pěkně světlounké barvy, s patnácti procenty alkoholu. U Kašíků jsem našel RM 2009 výběr z hroznů s podobně světlou barvou (ale už s nahnědlým cihlovým odstínem). Z rozhovoru s vinařem vyplynulo, že víno ještě není zatříděné, takže oficiální analytické údaje zatím nejsou, ale alkohol bude taky vyšší. (Ale že víno nejsou jen číslice, data, analytika účetnictví, tak radostně zvěstuju, že jsem ve víně vyčuchal jasné žampiony, jsou i v chuti, ale rychle se posunují do klasických lesních hub. Barva je ještě zakalená, koštované víno bylo nejspíš nefiltrované a stočené rovnou ze sudu. Ale klasická houbová aromatika mě naplňuje optimismem, podtrženým poznámkou pana Kašíka, že víno nedá do prodeje než za rok. Velmi nadějné!)

Samozřejmě jsem po loňském slavném francouzském vítězství ochutnal i Kašíkovo rosé a moc se mi líbilo. Byla to směska, neurčená, na původ jsem se neptal, ale byla ukázkově ovocná. Pěkné.

Rulandské modré 2007 nabízel pan Hnidák. Velmi doporučuju ochutnat, protože tak jasné jahody jsem v moravském Pinoru ještě neměl. Vůně byla čistě jahodová, jako lák ze starého jahodového kompotu. V chuti opět jahody provázené stařinkou, mírnou zatuchlinou, bohužel vůně slibuje víc, než co chuť dodá.

U Sůkalů se opakoval dojem s příliš plnou chutí bílých, ale tradičně jsem si našel uspokojení v červených vínech. Tentokrát vyhrálo cuvée Krásná Hora, krásně koncentrovaná a komplexní směs Zw + PN + CM + Merlot (po 25%) a úplně nejvíc sólové Zweigletrebe.

O vinařství Krásná Hora (neplést s předchozím vínem od Sůkalů!) a jejich čtrnáctiprocentním rosé jsem už tady psal, stejně i o jejich Chardonnay 2008. Jejich Pinot Noir 2008 barikovaný byl téměř dokonalý, vyzrálý, výrazný a měl jen 12,5% alkoholu. Samozřejmě, že mám taky rád víno zadarmo a že jsem v sobotu spolu s dalšími webovými psavci navštívil prohlídku rozestavěné budovy nového vinařství Krásné Hory a povečeřel grilovanou krkovičku a vepřovou panenku, ale krásnohorskou barikovanou šardonku a PN 2007 bych pochválil i bez toho. Věřte mi to nebo ne. Jestli budou moje poznámky o příliš vysokém alkoholu v Pinotech platit o Krásné Hoře zatím nevím, protože tohle vinařství chvályhodně nechává červená vína ležet v sudech a prodává je s ročním zpožděním.

Bylo málo návštěvníků. Předpověď počasí odrazovala. Pro nás, co jsme tam byli za vínem, to bylo dobré, nebyl nával, byl klid na prochutnávání vína. V sobotu odpoledne se vylepšilo i počasí. Pro poddvorovské vinaře to byla škoda, tahle akce by vydržela i dvakrát víc lidí. Ověřil jsem si loňský a předloňský dojem, že Rulandskému modrému se v Poddvorově hodně daří. Zkuste to za rok taky!

Dneska to vezmu šmahem. Beztak mě celej tejden nejvíc zajímá, jak bude o víkendu. Předpověď počasí kolísá jako kurz dolaru během ropný krize. Bude parno jako loni? Nebo bude zataženo, chladno? Je mi to fuk –  jestli bude zase hezky, bude to paráda. A jestli bude ošklivo, bude v Poddvorově málo návštěvníků, víc času, žádná tlačenice na dvorku u Sůkalů. Co se mě tejče, dopadne to dobře. Jedem!

Drinking report začnu právě aktuálním průšvihem. Už měsíc chodím okukovat tuhle lahvičku: Tramín 2008 PS, zapsáno rukou vinařovou (spodní foto). Jenže jsem si ji přivezl z únorového výletu se čtyřma zastávkama a už nevím, komu ten rukopis patří. Jiřímu Slunskému z Valtic nebo Antonínu Uhrovi z Lanžhota? Otázka za tisíc korun jako ze soutěže Chcete být milionářem? Popisek odpovídá Slunskému, lahev a záklopka Uhrovi. A já tam budu muset zajet znova, protože tenhle Tramín za to stojí.

Není úplně čirý, plavou v něm drobounké nečistty, má světlou barvu a typickou těžší tramínovou vůni s růžema, v chuti je krásně suchý, leč s minimem kyselin, příjemně hustý, glycerolový. Hádal bych na decentní alkohol mezi 12 a 13 procenty, v závěru chuti se jako pohlazením připomene koření, suchá paráda! Elegantní, uhlazené víno. Jen kdybych si včas psal poznámky… připomíná mi to výlev nadřízeného z vojenské služby: Vojíne, když jste blbej, tak si kupte notýsek a všechno si pište! Podívejte se na mě – já mám dva!

Četl jsem na zasloužilém webu, že „popisovat víno je jako poslouchat porno v rádiu.“ Nevím, co na to říct – tahle myšlenka je poměrně hluboká. Tak dělej, bejby, vraž to do mě! Chci to znova!

Další porno vezmu tedy zkratkou: ověřoval jsem si jarní poznámky o červeném Chassagne 07 „Les Voillenots Dessous,“ od Langoureaua a sedí to. Jen se mi tentokrát zdálo víno ještě mladší, ještě o trochu víc tříslovatější, než před čtvrt rokem. (Jen si tentokrát medím, že si Francouzi tak dávají záležet na etiketách. Přivézt si z Burgundska tři sta lahví bez etiket, popsaných halabala fixem, luštil bych to doma jako křížovku. Merci, Mr. Langoureau!)

O Wine Tasting Tour firmy Global Wines jsem původně ani nechtěl psát. Propašoval jsem se dovnitř 3. června v Praze jako host s kamarádem, kterej dostal pozvánku, užíval si výhledu na Prahu z X-tého patra pražského hotelu Corinthia Towers a po projití spousty vín přemýšlel, co bych poradil kamarádovi ke koupi? Asi německej ryzlink, nejspíš Leiwener Klosgarten Riesling, halbtrocken (slabinou akce byl seznam degustovaných vín, na kterém chyběly údaje o výrobci a ročníku).

Bloček v kapse saka zůstal nepopsanej, na těch několik poznámek stačil seznam vín, rozdávaný u vchodu. Takže nejvíc zaujala italská červená vína (toskánská, hlavně Antinori), trochu jsem byl na rozpacích ze španělských a francouzských červených. Rád bych věřil, že Les Fiefs de Lagrange je dobré víno, ale ve čtvrtek bych, v tomhle prostředí, za ně 650 Kč nedal. Z většiny ochutnaných vín jsem měl dojem, že jde o supermarketovou produkci, a nakonec mě, už vlastně na odchodu, nejvíc zaujaly destiláty. Čtrnáctiletá whisky Oban, jaksi striktní a asketická, Armagnac Janneau VSOP a Cognac Camus Grand VSOP. Už dávno destliláty doma nemívám, ale tyhle mi udělaly radost, bohatostí i stylem, čistotou a elegancí.

Jestli jste zvyklí nakupovat víno cestou z práce domů v supermerkáči, tak vás čtvrteční ochutnávka Global Wines mohla inspirovat. Jestli si víno kupujete u výrobců, asi by vás tam nic nezaujalo.

Já si svoje oblíbence nacházím stále častěji nacházím při poměrně levných nákupech u vinařů, kde se mi chutě a vůně vína mísí s místními vůněmi vzduchu, sklepa, s dojmy z bloudění barvitou moravskou krajinou a z potkávání s občas rázovitými a občas naopak překvapivě vzdělanými vinaři. „Aby se v nějaké vesnici dělalo dobré víno, to s tím někdo musí začít,“ komentoval jednou kamarád dlouholeté úsilí poddvorovských Sůkalů o zviditelnění Nového Poddvorova, a já si na to občas vzpomenu, když piju víno od tvrdonického Jana Bartoše. Cabernet Moravia 2009 jsem ochutnal na únorovém tvrdonickém koštu, a stejně jako úvodní Tramín 08 od Neznámého Vinaře jsem ho dostal jako litkup, když jsem kupoval několik krabic Bartošova Cabernetu Sauvignon 09.

Rudočerná barva s purpurovým odstínem, temná jako kafe bez lógru. Kabernetová černorybízová vůně se zeleným podtónem papriky. Hladká chuť s odbouranými kyselinami, svěže mladá, s černým rybízem, paprikou a náznakově i se sladkým mákem. Poprvé ho piju hned po otevření, vychlazený na 12 stupňů. Víno působí vyzrále a harmonicky, ale marně pátrám po vyšším alkoholu, takže bych tipoval na spodní hranici pozdního sběru. Žádná vanilka, žádný tabák, žádný sud.

Po několika hodinách v otevřené lahvi se víno zázračně srovnává a získává harmonii. Jednotlivé složky se příjemně propojují, přidává se náznakově chuť máku a pěkná kořenitá horkost. Ruší mě jedině štiplavě kyselá chuť v závěru, víno je krásně husté a koncentrované a dochuť pěkně dlouhá (a teplá). 

Fakt je to jedno, jaké bude o víkendu počasí. Když bude hezky, bude nás víc. Když bude chladno, bude v poddvorovských sklepích volněji. Alkohol se bude líp vstřebávat. A jak říkal Dean Moriarty, jede se dál! Furt se jede! Prostě se ještě třikrát vyspím a budou poddvorovské Otevřené sklepy.

Rosé-mánie 2009 se asi nebude opakovat. Letní počasí už je za oknem, ale loňská vlna reklamních článků o vhodnosti růžového pití nepřišla. Soukromě mi to vůbec nevadí, považoval jsem loňskou kampaň za obdobu svatomartinské kampaně v tom smyslu, že měla pomoci přinést lepší příjmy vinařům, kteří se zaměřili na výrobu rosé z modrých odrůd. Pro mě je rosé vedle červeného ještě pořád jako mlíko vedle smetany – jasně že na spoustu věcí je potřeba mlíko, ale smetana je prostě v úplně jiné, vyšší třídě. Takže vytahuju na zahradu zatím jediné letošní rosé s tím, že si udělám čárku, budu mít první letošní blog o rosé, a tím mám pro letošek splněno.

V zásadě mám rád rosé ze dvou odrůd. Zweigeltrebe mi chutná díky vyšší kyselině, a pokud se v rosé nechá malý (ale fakt malý!) zbytek cukru, tak mě to pití baví. A samozřejmě jsem zvědavej na roséčka z Pinotu Noir. Rosé Pinot Noir 2009 z vinařství Krásná Hora u mě skončil omylem, vinař ho vezl do Prahy (a zapomněl předat) vinotékaři, a já jsem byl ve správnou chvíli po ruce, když víno v autě objevil a řekl si, že ho zpátky domů nepoveze. Kdyby všechno rosé bylo zadarmo, nebylo by vína nad něj!

Takové víno zadarmo se dobře chválí, ale hned u popisu barvy jsem se zarazil. Příjemná a docela výrazně vybarvená růžová, že ani nevím, jak ji pojmenovat. Kdyby to bylo tričko, určitě by se líbilo mojí šestileté dceři. Není to obligátní lososová, spíš růžová s purpurovým odstínem. Ve vůni se dostávám k tomu, proč se na rosé dívám s podezřením – jahody a bonbóny tam najdu hned, vůně je příjemně ovocná, jahodová, ale pak se zase zadrhnu. Po ohřátí vystupuje bylinková vůně, ale ohřívat rosé není právě doporučovaný postup.

Chuť je ukázkově suchá s pěknou živou kyselinou. V chuti je víno nápadně jemné až hustě smetanové, což je nejspíš následkem vyššího podílu glycerolu. Líbí se mi, že i z chuti je odrůda poznat, chuť je jahodo-švestkově ovocná a jemně bylinková, je znát spousta chutí i trocha tříslovin ze slupek hroznů. Je to dobře pitelné, harmonické a svěží víno. Hlavně díky necelým čtrnácti procentům alkoholu rychle stoupá do hlavy. Víno se dobře pije, ale u rosé byste mohli čekat alkohol kolem 12 %. Při pozorném degustování byste možná vyšší alkohol odhalili, ale kdo se vínu tak podrobně věnuje v létě na zahradě? Takže pozor na alkohol v tomhle rosé!

Podle informací z vinařství jde o nakoupené hrozny Pinotu z blízkých Čejkovic. Víno ani nebylo lisované – po několikahodinovém ležení pomletých hroznů v kádi výrobce odčerpal samotok a z něho vyrobil rosé, zbytek suroviny se lisoval na klasický červený Pinot. Už jsem před týdnem upozorňoval na sobotu 19. června, kdy se v Novém Poddvorově koná víkend Otevřených sklepů. Nedivil bych se, kdyby se za víkend všechno tohle rosé prodalo. Do Poddvorova pojedu a rozhodně si pro sebe nějaké koupím.

S úlevou koukám na současné kabrioletové jaro. Aby nebylo dost na tom, že moje bloggerská píle je letos méně než chvalitebná, pod dojmem přetrvávající zimy a zatažené oblohy jsem si rezervoval dva týdny dovolené sice v zemi, kde stále svítí slunce, ale na zemědělské farmě bez internetu. Takže jestli se na  konci června na dva týdny odmlčím, nebude to následkem lenosti nebo přechozené nestřídmosti v pití, ale jen a jen následkem toho, že přejedu Brenner. Chachááá!!! Dychtivě gůgluju, které toskánské vinařství zaměstnává Češky, studuju mapy a v krabicích ve sklepě hledám papírky se seznamem zemědělských trhů od pondělí do soboty ve Val di Cecina. Přikusuju uleželou gorgonzolu. Zdá se mi o olivovém oleji. Sním svůj sen o červeném Fiatu… těším se, až se klepu jako telegraf.

I Montali od Enrica Santiniho jsem objevil náhodou na ochutnávce (tady) při první návštěvě Bolgheri někdy v roce 2007. Vlezl jsem v nějakém městečku do lahůdkářství a ochutnal několik vín jako přípravu na poslední Sassicaiu. Sassicaia mě samozřejmě sestřelila se vším všudy, ale z trojice předskokanů tehdy zaujalo nejvíc právě Montali 04 od Santiniho. Tehdy jsem kupoval hlavně pětieurové lacáky a ostýchal jsem se ještě utrácet za vína nad 15 Euro. Až vloni jsem si z nostalgie koupil jednu lahev, a z podobných pohnutek ji teď popíjím. Už jsem se rozhodl pro letní dovolenou v Itálii a kontroluju, jestli si mám přivézt další lahve.

Podle vlastního webu Enrico Santini pochází z okolí Bolgheri, ale než začal pracovat ve vinařství, pracoval 15 let v supermarketech. Po třech letech práce v kamarádově vinařství se osamostatnil – jak říká, neměl ani vinařství, ani vinice, ani vybavení, ale zato měl hypotéky na dva životy. První vinici vysadil v roce 1998 a přestavěl garáž a sklep svého domu na vinařství. Vinice obhospodařuje v biorežimu, pěstuje na nich Cabernet Sauvignon, Merlot, Syrah, Sangiovese a Petit Verdot, z bílých Vermentino a Sauvignon. Celkem má osázených 8 hektarů vinic v nadmořské výšce 40 – 70 metrů mezi pobřežím a Castagneto Carducci. Typickej garážista.

I Montali je cuvée Merlotu (30%), Cabernetu Sauvignon (20), Syrahu (20) a Sangiovese (20 %). Víno není účetnictví, takže zbylých deset procent zřejmě odepíšeme na vrub slunné italské velkorysosti, nebo je přičteme podle převládajícího projevu ke Cabernetu Sauvignon. Hledat tyhle informace na webu může být zavádějící, protože poměry odrůd se mohou rok od roku měnit. Podle poznámky na webu jde o „druhé víno“ vinařství, které se prodává, když kvalita vína není dost dobrá na Montepergoli – první víno. Kvalitou je prostě někde mezi prvním Montepergoli a třetím Poggio al Moro. Etiketa uvádí vysokých 14,5% alkoholu.

Víno má temně rudou barvu s hnědými čajovými okraji, barva už naznačuje jistou vyzrálost. Vůně je hodně výrazná, černorybízová, vyčnívá alkohol a koření, projevuje se dřevo včetně příznaků barikového sudu. V chuti odbourané kyseliny, komplexní dojmy ovoce, dřeva a kořenitosti. Z ovoce se nejvíc projevují zralé třešně, černý rybíz a paprika, takže i po několika hodinách s vínem mám dojem, že je v něm příliš Cabernetu a Syrahu. Přidal bych naopak ovocnosti – Merlot a Sangiovese. Dochuť ještě stahuje pusu tříslovinami, takže by se vyplatilo archivovat víno déle.

Celkový dojem: na můj vkus příliš těžké víno. Harmonické, bohaté, horké, koncentrované, ale já jsem zvyklý na Pinoty, které jsou mnohem lehčí a snáz pitelné. Asi i letos přivezu z dovolené pár lahví čistého Sangiovese namísto podobných nabušených mezinárodních směsek.

Štíhlá zelená flétna, tradiční etiketa prozrazuje jen obsah alkoholu (11,6 %) a původ (Mosela). I na webu vinařství jsem si zprvu nebyl jistý, jestli nejsem na špatné adrese, o víně je tam minimum informací a s mojí právě otevřenou lahví se nijak dychtivě nespojují. Až podle adresy na korku (Graach) jsem se ujistil, že je adresa správná. Moselský ryzlink, podle informace prodejce (VÍNO & spol., s.r.o., Praha, Zelená 17) velmi tradiční výrobce.

Tomu odpovídá i korkem uzavřená láhev, ale jinak pro mě všechno kolem tohoto ryzlinku bylo překvapení. Cena 190 Kč. Ročník 2003, podle prodejce ve vinařství ten „právě aktuální,“ tedy právě uvolněný do prodeje. Po vytažení korek do poloviny proteklý se zprvu nevábnou vůní, která budí obavy.

Víno má ve sklence pěknou zlatožlutou barvu, ale hodně světlejší, než bych čekal u šest let starého ryzlinku. Vůně je zavřená, málo výrazná, s bezem a lípou. V pozadí minerální tón. V nástupu chuti odbourané kyseliny a příjemná svěžest, ale chuť je poměrně krátká. Už na vrcholu chuti se projevuje výrazná mineralita, která přetlačuje ovocný charakter, který znám u „moderních“ moselských výrobců, a její chuťový příspěvek mě při každém doušku nutí analyzovat, jestli se na jeho charakteru nepodílí i neblahý vliv korku. Špetka zbytkového cukru je pěkně zakomponovaná a rozhodně nijak nevyrušuje – v tomto ohledu je to typická Mosela.

Jak se někdy snažím charakterizovat vína stejně jako lidi, které mám nebo nemám rád, tak v tomto případě bych charakter popsal jako zvetšelou eleganci. Chybí mi tam víc ostří, silnější kyselina, víc vzrušení. Ale něco takového se nedá běžně očekávat ani u domácího ryzlinku za 190 Kč, natož u ryzlinku z Mosely. Moc se mi v současném letním počasí líbí vína s nižším obsahem alkoholu, takže oceňuju 11,6 % téhle Mosely. Jako základní ryzlink za 190 Kč určitě nezklame, naopak spíš navnadí na prozkoumání těch dražších kousků od stejného výrobce.

Robustní tlustostěnná burgundská lahev se střídmou etiketou a minimem povinných údajů. Drobným fontem deklarovaných 13 % alkoholu, Pinot Noir. Těším se na ni už rok, od loňského červnového týdne v Burgundsku s Pavoukem. (O vinařství jsem se už zmiňoval několikrát, třeba tady nebo tady.) V sobotu odpoledne jsme na zahradě ugrilovali na biftek, papriku, brambory a slaninu a otevřeli dvě burgundy. Jedna z nich byla Vosne Romanée od Arnouxe. Druhou, o dva roky mladší, jsem používal jako kontrolní vzorek, pro porovnání.

Až dodatečně jsem si vygůgloval, že vinařství pracuje přísně biodynamicky, přestože na etiketě o tom nenajdete ani zmínku (a pokud si vzpomínám, podobné konstatování se neobjevilo ani na prospektech, které jsem si z několika návštěv vinařství odnesl.) Po dvaceti letech práce pod vedením Pascala Lachauxe, manžela Florence Arnouxové (její fotky jsem tu měl víckrát, třeba tady), došlo vloni k přejmenování firmy. Nově se bude uvádět jako Domaine Arnoux-Lachaux. Na jemnost a rafinovanost Pinotů z Vosne to zřejmě nebude mít vliv, jen já jsem si staromilsky zvykl na ty zároveň střídmé i pyšné etikety vinařství, že se mi po nich asi bude stýskat… Chtěl jsem si o tom na webu najít víc, ale firemní web se mi prostě nepodařilo najít. Po čtvrthodině jsem si uvědomil, jak si sám rád tropím posměch z blogů vzniklých kompilací jiných webových zdrojů (tentokrát nepřidám žádný odkaz), a hledání jsem vzdal…

Temnější rudočerná barva, se slabým závojem, který jsem připisoval omezené filtraci. Intenzivní vůně s výraznými tóny lesních plodů: zprvu ostružiny, později hlavně višně až do griotky. Po další hodině náznaky zmoklého jehličí a vůně nabývá na komplexnosti, včetně jemného koření. V chuti zkrocené kyseliny, višňová a švestková šťáva, štiplavé koření v závěru. Hodně jemné třísloviny. Všechny vjemy jsou jaksi primárně přímé, intenzivní a přetrvávají v puse dlouhatánsky dlouho. Prostě dospělé víno z prestižních vinic od prvotřídního výrobce. Dá se už vypít, ale lepší by bylo s dalšími lahvemi pár roků počkat. Uložit si bobříka trpělivosti. Na rozdíl od jiných radostí víno nejde vypít, užít, a zároveň se těšit se na to, jaké bude za dva roky. Někdy se to rozhoduje snadno, ale u vín, jako je to dnešní, mi to moc nejde. Radši kupuju po kartonech.