Archiv pro měsíc: Listopad 2008

Napospas nebeskému ptactvu

Před rokem si Bali přivezla z listopadového výletu do Burgundska fotky hroznů ponechaných na vinici napospas nebeskému ptactvu (tady) a potom jsme překvapeně řešili, proč se ty hrozny nesklízejí a nechávají se na vinici. Ještě že tak, jinak bych v pondělí 17. listopadu u Savigny čuměl jak puk – ale stejně to je nezvyklý pohled. Pamatuju si, jak jsme dopodrobna vysbírali moravskou vinici. I německé vinice, které jsem viděl cestou, byly očesané do posledního lístku. Tady visela spousta použitelných hroznů.

Při první příležitosti jsem u vinice zastavil a vyfotil pár obrázků. Hrozny vypadaly ještě zachovale, mnohé z těch, které jsem pomáhal sklízet v říjnu ve Starém Poddvorově byly přezrálejší, než tyhle listopadové v Savigny a v Cortonu. Jeden hrozen jsem upytlačil, a myslím, že ty poddvorovské byly sladčí – bez záruky, protože v Poddvorově jsme sklízeli při cca 22 stupních Celsia, ale v Savigny bylo sotva deset nad nulou, a to jsou chutě méně výrazné.
O hodinu později jsem se na to ptal Arnauda Pelletiera, obchodního ředitele Chateau de Prémeaux. Řekl mi, že to jsou méně vyzrálé hrozny, příliš kyselé, které se nehodí k výrobě vína. Pochybuju, že by dělníci na vinici stihli při sklizni seriozně posuzovat vyzrálost hroznů, já jsem při letmém pohledu žádnou závadu neviděl. Spíš si myslím, že jde o odhad množství, které se vyplatí sklidit s ohledem na limity výroby dané apelačními zákony.
Z Baliných fotek jsem měl dojem, že na vinici zůstává mnohem víc hroznů, než kolik jsem viděl letos v Savigny. Z jiné fotky můžete odhadnout, že se podobně nakládá i s bílými hrozny Chardonnay, jen ty bílé kuličky nevydrží na vinici tak dlouho (horní fotka je z Chassagne).
Hned na první zastávce jsem viděl dvě ženy, procházející vinicí a odstřihující všechny přebytečné větvičky. Ze zvědavosti jsem šel po nich zkontrolovat, jak révu zastřihují, a je to na jeden tažeň. Zaujalo mě jejich vybavení: mají elektrické zahradnické nůžky, napájené z baterie, kterou si nesou na (červeném) opasku.
Burgundské vinice jsou nízko vedené, takže se k práci musejí hodně ohýbat, ale s elektrickými nůžkami jim to jde docela rychle. Práce jsou v plném proudu, od rána se ve vinici pálí odstřižené klestí, z Montrachetu utopeného v mlze stoupaly kouře z několika ohníčků. Bohužel jsem si nevyfotil další burgundskou vymoženost: klestí se páli v malých plechových bubnech navařených na trakař (neboli na zednické kolečko).
Tak místo kolečka s píckou na klestí přidávám alespoň netypickou fotku vršku Cortonu v listopadu. (Corton v srpnu najdete na všech ostatních webech :o)
Teď už se můžu přiznat, že jsem v zimě Bali ošklivě záviděl. Samozřejmě, že v létě je Burgundsko příjemnější, ale stejně jsem si přál vidět ho mimo turistickou sezónu, zažít ho víc z pohledu místního obyvatele, než turisty (zrovna tak mám už několik let v zimě obsedantní puzení zajet si k Tyrrhénskému moři a porovnat si dojmy z letního pobytu a ze zimy). Jak tam doopravdy žijou, když odjedou turisti???
První pokus mi vyšel až letos. Už od léta jsem řešil vánoční dárky se zákazníkem, pro kterého jsem dělal několik reklamních akcí. Až v půlce listopadu jsme se domluvili, že by to měly být lahve výborného vína s firemní etiketou, ale objednané množství nakonec nebylo dost velké, aby se cesta do Burgundska vyplatila. Čerstvé dilema – zrušit to nebo podnikat se ztrátou – vyřešil první telefonát dalšímu zákazníkovi, který má v oblibě dobré víno. Připočetl jsem jeho objednávku a zjistil, že mám na cestu i ubytování. Oba chtějí mít nezaměnitelný dárek, tak budou mít každý víno od jiného výrobce s vlastní etiketou a podnikovým logem. Sice na tom nic nevydělám, ale těch pár setkání s burgundskými vinaři je samo odměnou :o) Vína jsem samozřejmě proclil – nevím, jestli to vydá na samostatný příspěvek, ale zajímavým zážitkem byla celní kontrola na francouzských hranicích… (Před mnoha lety jsem četl v několika manažerských učebnicích, že jeden nemá spojovat svou práci a záliby. Časem jsem došel k tomu, že zrovna tahle poučka je úplně chybná. Vždycky spojujte práci a soukromé záliby! Vždycky!)
První rozdíl mezi turistickou sezónou a podzimem z Burgundska je zřejmý – první tři penziony, kde jsem poptával ubytování, hlásily zavřeno. (A to bylo jen den po největším místním vinařském svátku, dražbách vína na beaunské Hospicy, tuhle fiestu jsem bohužel prošvihl.) Díky podzimní reality show můžu vzpomínat na halasné francouzské dvouhodinové večeře, na majitele chateau ve vaťáku a zablácených pohorkách, který si pozval večer po práci tři sousedy a otevřeli si před večeří šestici vín, i na jeho paní, která si stěžuje, že manžel chodí po chodbách zámečku v těch pohorkách zablácených z vinice…
Byl jsem tam jen tři dny i s cestou a měl jsem mizerné, deštivé počasí. Ale bez snahy o objektivitu prohlašuju, že ošklivé počasí v Burgundsku a v Čechách jsou úplně jiné kategorie. Hnusné počasí je v Burgundsku jaksi pohodlnější, snesitelnější.
Druhý den, po obědě v Meursaultu jsem zjistil, že všechny moje alergie odezněly a jsem zdravý. (K obědu byl kohout na víně, Coq au vin, ale recenzi nenapíšu. Jídlo bylo výborné, ale ostýchal jsem se fotit. Věděl jsem, že si mě s mojí francouzštinou servírka nesplete s místními, ostatně s některými se vítala společenským polibkem. Ale foťák na jídlo jsem nevytáhl.) Alergické příznaky se mi vrátily hned další den v noci u benzinové pumpy někde u Plzně.
A co vy? Spojujete svoji práci a koníčky? Večeříte tak dlouho a nahlas, že na vás sousedi volají policajty? Zajímá vás, jak lidi žijou, když televizní štáby sbalí kamery a odjedou turisti?
Příště napíšu stručněji o největším objevu posledního výletu, neboli jak se dělá Kir na Chateau de Prémeaux.

Tip na vánoční dárek a soutěž o knížku

Nezbláznil jsem se, vím, že je do vánoc času dost, taky se řídím zlatým českým pravidlem, že „odklad řešení je nejlepší řešení“ a vyznávám starý zvyk vyrážet pro vánoční dárky až o Zlaté neděli. Každoročně se už od konce listopadu trápím tím, že ještě nic nemám, a kdykoli se mi podařilo něco koupit s předstihem, byl jsem rád. Jednou jsme dokonce ze dvou dárků synovi k narozeninám jeden zapoměli dát, takže jsem si před vánoci mnul ruce, že mám náskok… Takže letos už v říjnu zveřejním tip na vánoční dárky. Kdo koupí včas, ušetří si nervy na Zlatou neděli!

Tip 1: CD Horňácké muziky Petra Mičky „Z koreňů strom.“
První album mladé cimbálovky je nabité krásnými písněmi, jak už to s debutovými alby bývá. Petr Mička pochází ze starého horňáckého rodu, takže se u něho přehled o starých písních dá čekat, ale tahle kolekce je skutečně skvostně vybraná z písní vesměs málo známých, zapomenutých a kdoví, jestli ne nově dotvořených na staré motivy. Muzika navíc přidává neslýchanou pestrost projevu. Sám primáš používá starosvětsky vrzavý tón houslí, v několika písních se objeví „ňorkovské“ štrajchové aranžmá s trubkou a křídlovkou, vždy dokonale pasující k charakteru písně. Tak zvukově pestré folklórní album tady snad ještě nebylo! Spoluproducenti Jiří Plocek a Jaromír Kratochvíl zvolili ten správný způsob snímání muziky ve studiu a nahráli cimbálovku tak, jak se nahrává bigbít. Výsledkem je plastický zvuk se zřetelnými linkami všech nástrojů. Krása, pět skleniček z pěti a vánoční doporučení nádavkem! Kdybych to album už neměl, určitě bych si o něj napsal Ježíškovi! Vydalo Indies Happy Trail Records, na webu například tady a tady.
Tip 2: Rande s gurmánkou v české kuchyni, kniha Šárky Škachové.
Dolce Vita vydává knížku o lásce k jídlu, doplněnou recepty ze svého blogu. V praktickém formátu, který umožňuje i praktické povalování knihy uprostřed mouky, vajec a zeleniny na kuchyňské lince. Šárka si knihu celou vydala sama, aby si zajistila dokonalou kontrolu nad celou výrobou. Sám tolik nevařím, abych mohl něco podotýkat k jejím receptům, ale na jejím starém blogu se můžete přesvědčit, že ty recepty jsou opravdu vyzkoušené. Navíc Šárčiny texty dovedou samy vzbudit chuť k jídlu a jsou tou správnou oslavou vaření a dobrého jídla. Více o knize na Šárčiných nových stránkách Gurmánka.cz.
Tip 3: Gevrey-Chambertin AOC 2004 Vieilles Vignes, S.C. Guillard.
A teď trochu objektivní samochvály. Už jsem o tom víně psal tady, najdete ho v Skleničkově e-shopu, takže vůbec nejsem nestranej. Ale slibuju, že o vánocích vypiju všechny lahve tohoto vína, které se neprodají. Krásně ovocný Pinot Noir s tóny kůže až stáje ve vůni i v chuti. Pároval bych je se zvěřinou nebo těžším masem, v dřevěné kazetě jako vánoční dárek spíš pro pány.
Tip 4: Kapesní (vreckový) atlas vinařství (vinárstiev). Čtyřistastránkový paperback je koncipován jako sbírka reklamních profilů jednotlivých českých, moravských a slovenských vinařství. Jednotlivé články si dodaly popisované podniky samy (a zaplatily za to), ale stejně je to zajímavý seznam. Praktický formát, 40 % stránky zabírá volná tabulka nazvaná Moje degustace. Lze mít výhrady třeba k přehlednosti, ale stejně se mi to líbí. Vydavatele Donau Media neznám, ale knížka se dá objednat tady.
Tip 5: napište mi vlastní tip na vánoční dárek, spojený s vínem nebo jídlem a vařením! Nechrťte se a napište svoje tipy do komentářů! (Vinici v Krkonoších jako vánoční dárek neberu!) Napište mi i to, co byste chtěli dostat k vánocům! Jeden tip vyberu a odměním – nemusí to být ten nejnejnej – nejoriginálnější, nejlepší nebo nejvtipnější tip, ale musí být tady dole v komentářích, abych ho mohl demokraticky vybrat! Autor tipu vyhraje knížku Šárky Škachové „Rande s gurmánkou!

Přísně tajné: Jak jsme zakládali časák

Už se objevily první indiskrece o tom, že bude vycházet nový časopis. První zprávy obsahovaly vedle polopravd a pomluv i neověřené lži. Proto jsem se rozhodl zveřejnit doslovný přepis policejních odposlechů ze čtvrtečního odpoledne a večera a zároveň požádat Parlament ČR o vyšetření úniku odposlechů. Je to bezprecedentní krok, ke kterém jsem se odvážil teprve teď, kdy odjíždím ležet do vzdálené nemocnice, kde není internet ani signál mobilu. Jednotliví účastníci v přepisu figurují pod krycími jmény převzatými z policejního spisu. Nadávejte mi, proklínejte mě ale neubližujte mi, byla by to od vás zbabělost.

12:30, sms: „sem na obede, vo co gou?“
12:31, sms: „delame casak, ozvi se, az budes moct 🙂 viz dnesni clanek na sklenickovi“
12:32, sms: „hehe,jasne,dudo toho;)“
12:33, sms: „No jo hehe, ale cogdyš to neni sranda?“

Následuje změť telefonátů a ve 12:35 je potvrzena zakládací schůzka ve 20 hodin v Osterii da Clara. Ve 20:30 přichází poslední účastník, vedený ve spise jako Lahvička.

U stolu se zastaví Servírka: „Tak co si dáte?“
Sešup: „Červený! Litr nejlevnějšího červenýho!“ Servírka se zamračí a odchází.
„Máte někdo představu, jak by ten časák měl vypadat?“
„Nesmí bejt nudnej. Všechny časáky, co vycházej, jsou nudný!“
„Nejhorší jsou ty soutěže vín. To je nuda k neučtení!“
„Soutěže budu dělat já! Mám papíry na tlamu.“
„Já taky!“
„Soutěže vín se dělaj naslepo. Já mám brejle, takže hodnocení budu dělat já!“
Přichází fanynka a zastavuje se u stolu. „Nejste Vy ten Vokurka?“ Vokurka přikývne a slečna se rozblaží. Vokurka se pýří, zbylí tři účastníci se napřímí, aby byli lépe vidět. Po chvíli slečnu odvleče její přítel ke vchodu a Vokurka se rozhovoří. „Já bych šermoval! Nepůjdete si někdo zašermovat?“
„Nestačí ti kolo? Vždyť furt jezdíš na kole?“
„Ty vole, v zimě se jezdit na kole nedá. Šermování, to je adrenalin! Půjdeš si zašermovat?“
Sešup se chechtá, že nepůjde.
„Biografe, pojď šermovat!“
„Nejdu.“
„Jste pitomci,“ říká znechuceně Vokurka.
„Jasně,“ souhlasí Lahvička. „My jsme pitomci a ty seš d’Artagnan! Co ten časák?“
Vokurka se tváří otráveně. Náladu mu zlepší další slečna, která ho v restauraci pozná a přijde si pro podpis na účtenku. Vokurka se šťastně pýří, ostatní tři se narovnají a tváří se otráveně. Když se slečnin šamstr vrátí z toalet, Vokurka navazuje nit hovoru: „Jak budeš dělat Czech Blog Awards, Biografe? Řekni, máš vymyšlený nějaký kategorie?“
„Kategorie? Jako jestli bílý nebo červený?“
„Červený!“ všichni mávají na Servírku. „Litr nejlevnějšího červenýho!“
„Co kdybysme vydražili nějaký víno na charitu?“ přemýšlí Vokurka.
„Jasně, budeme dělat charitu!“ souhlasí Biograf.
„Já bych o jednom víně věděl,“ říká váhavě Sešup.
„A ten časák uděláme napřed nebo potom?“ otravuje Lahvička. Naštěstí přibíhá další slečna. „Prosím Vás, nezlobte se,“ šeptá rychle stárnoucímu Lahvičkovi. „Není ten pán vedle vás Vokurka?“

A co ten časák?

Už přichází. Možná už zítra ve vaší trafice.

Decanter č. 2 – nudné staré zprávy

Není nic staršího než včerejší noviny, říká staré novinářské přísloví. Před časem jsem tady s opatrným očekáváním přivítal českou mutaci Decanteru. Druhé číslo jsem si ještě nestačil podrobně prostudovat, ale už letmý pohled postačí: být rodičem, beru do pravé ruky rákosku a ohýbám Decanter přes koleno!

Pohleďte na stránku 13, na rubriku Ve zkratce. Světová produkce klesá? Tuhle zprávu jsem tu komentoval někdy o prázdninách, český server www.wine.cz ji měl už 24. července. Na to věru nepotřebuju Decanter, abych si připomněl staré zprávy!

Hned pod tím se stkví další perla, I víno zatěžuje životní prostředí. Četl jsem na webu trdloviny o měření ekologické stopy výroby vína a o souvisejícím prodeji ekologických odpustků. Nechci lacině vtipkovat o tom, že se při výrobě vína uvolňuje kysličník uhličitý jaksi z principu, ale že se ho uvolňuje 700 gramů na každou láhev… abych nebyl za vola, tak to ani nebudu komentovat…

K perlám druhého čísla Decanteru patří Nové složení rady Fondu, další aktualita z rubriky Ve zkratce (na straně 11, ta rubrika je snad prokletá), o novém složení Rady Vinařského Fondu. Skleničkův blog je pouhopouhý deníček nadprůměrného pijáka vína, ale ostýchal bych se zveřejnit zprávu bez slůvka komentáře, bez alespoň zdání vlastního názoru. Ne tak Decanter, the World’s Best Wine Magazine.

Božínku, a K.A.H.A.N. hodnotil Rulandské bílé! Další zpráva převzatá z webu wine.cz. K.A.H.A.N. hodnotil a wine.cz přinesl podrobnou zprávu už 30. srpna. Kluci ze Svahu, z Vínografu, a dalších blogů, neuděláme si časopis? Nemůže to být těžké! Vinograf může psát krátké články, Svah ty dlouhé a já budu prodávat inzerci! Tohle přece dokážeme taky!
Lifestylový časopis s šedozeleně laděnou psychedelickou obálkou ? Vsadil bych se, že fotka na obálce není převzatá z britského Decanteru. Khaki barevná kombinace, která zaručeně odradí??? Některé barvy by měly být v podobných časopisech zakázané, asi jako zelená v direct-mailingu.
Já vím, že tištěný časopis má delší výrobní lhůty než Skleničkův blog o víně. Ale přečíst si v listopadu zprávu o zářijové degustaci je tak nevčasné… Sice jsem už pojedl rybích hlav a znám život mediálního konzultanta, ale raději vás nebudu nudit analýzou témat jednotlivých článků a jejich vzdáleností od cílové skupiny… tedy jestli tu taková je ?
Co myslíte vy? Líbí se vám obálka druhého čísla Decanteru? Mělo by se za opisování trestat? Je něco staršího, než nový Decanter? Pošle šéfredaktor překlad tohoto textu do Londýna jako placement report? Napište mi!

Jak jsem martinoval

V úterý jedenáctého v jedenáct se dřevěné stánky na pražském staromáku oděly do vinařského. Vyrazil jsem se podívat na start Svatomartinského vína, abych si vynahradil zmařený výlet do Itálie. V podloubí U bílého koníčka čekal moravský vinař Vladimír Šabata až do 11:11 hodin podoben nedaleko stojícímu Janu Husovi.

Potom otevřel snad desítku lahví mladého vína a zadarmo naléval příznivcům Svatomartinského, vysvětloval, jak se to dělá, aby víno bylo připravené k pití už 11. listopadu a stanovil optimální dávku na tři sedmičky (ale je to individuální!).

Dostalo se na mě jeho Svatomartinské růžové a bílé, a taky výborné mladé nesvatomartinské polosladké Chardonnay (tu šardonku bych býval rád ochutnal jako burčák…!). Šabatovo Svatomartinské bylo čisté, svěží a jednoduché, prostě Svatomartinské. Kdo by od Svatomartinského očekával něco víc, byl by zklamán. Ale kdo už pozná rozdíl mezi mladičkým (Svatomartinským) a dospělým, plnohodnotným vínem, bude snad vědět i to, co je Svatomartinské a co má od něj očekávat. Je to příležitostné víno, je to svátek mladého vína, a kdo se umí těšit a radovat, ať si cucne a raduje se. Pan Šabata se očividně radoval a dokázal tou radostí nakazit i skupinku příznivců mladého vína.

Kupodivu kolem nevlály letáky Vinařského fondu s logem Svatomartinského, ale nálada byla veselá a plná očekávání. Zatím na staromáku u stánků se to rozjíždělo pomaleji, ale z výrobců tam byl kdekdo.
Od Tomáše Krista přes mělnické Lobkowicze až po ty všudypřítomné Templáře.
Loňská kampaň na Svatomartinské byla první tuzemská povedená kampaň – aspoň mně se líbila a myslím, že se projevila i na prodeji. Letos jsem viděl míň svatomartinské reklamy než vloni, ale přeju Svatomartinskému úspěch.

Máte rádi mladé víno? Víte, čemu se říkalo martinování? Myslíte, že svatomartinská kampaň pomůže prodeji domácích vín? Už jste si cucli Svatomartinského?

Sylvánské zelené školení

První enovzdělávací setkání na téma Sylvánské zelené proběhlo už v lednu v Němčičkách. Provozovateli Vinného sklepa Lustermanského Janu Horešovskému se myšlenka zalíbila a přivezl ji i s Janem Stávkem do Prahy. Za sebe můžu říct, že to byl výborný nápad. Z moravských vesnických koštů mám sylván jakoby rozmlžený. Kdybych měl před absolvováním semináře odrůdu popsat, nevěděl bych, protože sylván ochutnávám jen zřídka a často to bývají vína různých chutí i kvality, takže bych charakteristiky z paměti těžko lovil. Ve středu 5. listopadu jsme koštovali 19 sylvánů, takže je teď mám čerstvě v paměti: výraznější kyselina, čerstvě posečená louka a kořenitý závěr chuti. (Poznámka: na úvodní fotce skoro jistě není sylván. Fotil jsem ve stejný den na mělnické vinici a na jednom řádku jsem vyfotil hrozny tramínově růžové, rulandsky šedé, ryzlinkovitě kropenaté i veltlíno-sylvánky zelené. Tyhle bobule jsou spíš žluté, ale obrázek se mi prostě líbil.)

Podle úvodní řeči Jana Stávka, který ochutnávku vedl, býval sylván (v dobách před révokazem) na Moravě dominantní odrůdou. V minulém století byl nahrazován plodnějšími (tedy ekonomicky efektivnějšími) odrůdami. Dnes zažíváme jeho opatrný revival, soudě podle vzorků z minulé středy je to zajímavé lehké víno, které může dávat podle míry zásahů ve sklepě docela rozmanitá vína. Nebudu otravovat podrobnějšími zápisky o každém vzorku (Honza jižnísvah Belcarnen tam byl taky a spoléhám na něho). Ale několik dojmů zkusím podle zápisků zrekonstruovat. Začínalo se čerstvě vykvašeným Sylvánem 2008 Jana Stávka, který dokvasil právě tři dny před seancí. To mi připomnělo moje nadšené ochutnávání moštů a rmutů na nedávné brigádě, víno bylo ještě zakalené se zbytky kysličníku, ale zajímavě.
U dalších dvou vzorků byly vzneseny výhrady pro různé drobné vady, nicméně pro čtvrtý vzorek Antonína Lůbala z Kobylí jsem nakonec na základě poznámek hlasoval. Bylo to lehké víno s menším obsahem kyselin, podle mě pěkně sylvánovité a jaksi selské. Znalejší posuzovatelé komentovali, že vinař zřejmě nepoužil selektované kvasinky, takže víno nemělo nějaký čistý a jednoduchý chuťový projev, ale spíš takový starodávný. Mně se to líbilo, ale ruku jsem pro něj zvedl jako jediný. Následující vzorek Františka Mádla byl pravý opak. Z panenské sklizně 2007 a z malého zatížení na keř, s výraznou vůní a s citrusy v chuti (znalejší z toho soudili na selektované kvasinky, já bych hádal nejvýš na reduktivní výrobu) a krásně čisté.
Další sylván Boleslava Kopřivy z Němčiček (2007) měl v chuti kopřivu jako logo výrobce, bylo travnaté a vyhrálo letošní hustopečskou výstavu. Zajímalo by mě, v kterých dalších vínech pana Kopřivy bude kopřivový podpis (v Sauvignonu povinně, hádám :o) Následoval výsadek německo alsaských sylvánů. Většina účastníků si pochvalovala jedenáctý slovenský sylván Víno Jano – Limbach, jakostní 2006. Mně nevoněl, ale chuť byla o dost lepší. V pozvánce jsme měli slíbený sylván z Vinných sklepů Valtice, nedávno ověnčený na vídeňském AWC, ale dostali jsme o rok starší sylván. taky pěkný, ale ten z Vídně omedajlovaný si ještě doufám seženu a ochutnám. K tomu jsou ty výstavy dobré, i na sobě to vidím, jak podporují spotřebu. Ne že bych se chtěl hádat, že valtický sylván je víno roku 2008, ale když ho renomovaná porota vyzvedla, rád si ho koupím a vyzkouším.
Výrazný byl alsaský Sylvaner 2006 z Domaine Weinbach s rychle proměnlivou vůní. V počátku dominovaly hřiby, za chvíli se zjemnily do vůně podhoubí a po další chvíli z vůně zbyly jen chemické dojmy. Ale tak výrazné hřiby jsem z bílého vína si ještě nečichal. Spoustě lidí se to líbilo a skončil v hodnocení na třetím místě. Patnáctý sylván z alsaského podniku Dopf & Irion byl moc pěkný, voněl pestře a selsky, v chuti byl zajímavě kořenitý. Zase jsem pro něj hlasoval a tentokrát jsem nebyl sám, skončil na druhém místě.
Velký dojem na mě udělala patnáctka účastníků. Především soustředěním na víno. Samozřejmě jsem s repektem sledoval komentáře k vínům, diskusi o možných vadách a jejich původu, ale především tím, jak se tahle společnost až oddaně věnovala vínu a jeho poznávání. Po skončení programu a volbě tří nejlepších vín (už jsem to psal, ale shrnu to: 1. Sylván 2007 Boleslava Kopřivy z Němčiček, 2. Dopf & Irion, 2005 a 3. Domaine Weinbach, 2006) se samozřejmě rozpoutala prudká společenská diskuse, ale dokud se koštovalo, všichni se soustřeďovali na víno a ostatní témata šla stranou. Přispívaly k tomu i střídmě malé vzorky vína.
Pak jsme se Svahem odešli o patro výš a ve vinárně zakoupili Chardonnay 2005 Trpělka a Oulehla, jehož o rok mladší bratříček zvítězil v listopadovém kole soutěže časopisu VinoRevue. S tím se sice těžko smiřuju, protože jsem tam dal jeden Meursault, který skončil hluboko za T & O, ale ten večer to nevadilo, protože jsme se shodli, že šardonka T & O je výborná, a s trochou štěstí si jich taky ještě pár koupím. Dokonce jsem ještě stihl půlnoční autobus do Skleničkové Lhoty. Co víc si můžu přát ? Aby Horešovský brzo uspořádal další kolo. Cabernet Sauvignon, Rulandské modré nebo Sauvignon, to je fuk. Chci se vzdělávat!

O skle

Písek byl kdysi skleněnou horou
sype se jak se ti prosívá v dlaních
marnotratně kroutíš skloněnou hlavou nad pokorou
kterou se podobá zrnko prachu hvězdě za svítání

(Vladimír Merta : O skle)

Proč se dva lidé se zálibou ve víně málokdy shodnou, to je téma na vědeckou práci, kterou nikdy nenapíšu. Umístil bych ji do oboru národopisu, protože si myslím, že kořeny jsou nejspíš v historicky tradované slovanské řevnivosti a nesvornosti. Jedna z mála věci, na které se s podobně postiženými oenofily většinou shodnu je to, že k pochopení vína a vytvoření vztahu k němu pomáhá znalost prostředí, kde víno vzniká, počínaje krajinou a lidmi až po architekturu, jazyk a historii. Zjednodušeně řečeno, při dvouhodinovém koštu ve sklepě s výrobcem snadno navážete vztah k vínu, který často bývá nepochopitelný pro chladného posuzovatele, který nejedl chleba se sádlem od vinařovy manželky a neví, že na otázku po vinařovi odpovídá místní farář s úsměvem „á, ten s koňským ohonem!“
Proto i já budu teď pít víno ze sklenic z harrachovské sklárny Novosad a syn. Ještě jsem nestihl otestovat jejich vlastnosti na svých oblíbených vínech a porovnat je se špíglovkami, které jsem si přivezl z Burgundska nebo se strojně vyráběnými sedmičkami od Rony. Ale viděl jsem skláře kolem pece, jak nabírali na píšťalu bambule zářícího tekutého skla, jak z nich ve vodní lázni v jakémsi primitivním leč důmyslném strojku vyfoukávali ten krásný tulipán, potil jsem se při pohledu na to, jak jiný sklář přilepil na spodek malou kuličku roztaveného skla a další z ní vytáhl a srovnal nožičku. A jak potom ještě další k ní přilepil ten podstavec a vytvaroval ho.
A potom jsem sledoval, jak se diamantem vykrouží rýha, nahřeje a utrhne vršek skleničky, jak se to potom obrousí a otaví, aby okraj neměl ostrou hranu, o kterou bych si pořezal pusu. Zatoužil jsem po té skleničce … a hned jsem si koupil dvě sady a paní mi to skládala do tašky a říkala, dávám vám tam šest skleniček plus jednu na rozbití, to kdyby se k vám skutálel ze svahu někdo kdo rozbíjí drahé skleničky a jednu vám křupnul
Vlastně jsme šli s mými dětmi na exkurzi do sklárny, aby viděly ukázku pracovního procesu, a na nějakou souvislost s vínem jsem ani nepomyslel! Hodně věřím na to, že to všechno, co nás obklopuje, utváří náš život, stejně knihy, které čteme, jako skleničky, ze kterých pijeme vodu a víno. Přesto jsem se dosud bránil utrácet extravagantní částky za ručně vyráběné riedlovky … piju víno skoro každodenně a průběžně rozbíjené drahé skleničky by mi tu radost kazily, paní Skleničková je v rozbíjení skla též nadprůměrně dobrá. (Zcela všeobecně, popíjet dobré moravské malovinařské červené za 70 Kč z riedlovky za 2 000 Kč mi připadá… nepatřičné.) Přesto jsem tady už několikrát psal hlavně o alsaských ryzlincích, jak jejich vnímání až brutálně ovlivňuje použité sklo. V létě jsem konal ochutnávku cizích vín pro skupinu vinařů a byl jsem z toho nervozní, a mám dojem, že mě výrobci začali pozorněji poslouchat, když jsem na alsaský ryzlink vytáhl alsaské skleničky a nabídl jim test ze tří druhů skleniček. „Já to zkusím, ale nemělo by to nějak závažně ovlivnit…“ říkali napřed a za chvíli „to bych si nepomyslel, že to je takový rozdíl.“ Doufám, že ty harrachovské skleničky budou dobré, protože bych se jich nerad vzdával!
O skle se dá tvrdit cokoliv tak snadno
Mnohem hůř se mluví o lidech… (Vladimír Merta: O skle)

Pozdní sběr: biodynamika a terroir

Fiona Sims (přítelkyně Jamieho Goodea?) napsala pro Timesy článek o novém londýnském vinném baru Terroirs. Nabízí se v něm 200 vín s důrazem na organická, biodynamická atd. vína. Článek má titulek „Jak předejít kocovině s přírodními víny.“ Ten vtipný blud, že po biodynamických vínech druhý den nebolí hlava, autorka v textu zmiňuje s jistým odstupem. Jamie Goode to komentuje výstižně: „pro mě je podstatné, jestli mají zajímavou chuť.

Debata na toto téma už proběhla před časem na webu ovíně.cz, tady a tady. Ukázalo se ovšem (stejně jako u londýnského baru), že největší propagátor biodynamického zdraví je prodejcem těchto vín a o vztahu mezi složením vína a kocovinou toho ví asi tolik co já. Jak napsal Tom Wark na blogu Fermentation v reportu z nedávné kalifornské blogovací konference, „Koncept terroiru je skoro tak mystický jako biodynamika, ale pro prodej vína je mnohem praktičtější.“
Myslím, že jsem se tady už nejmíň jednou vyjádřil přezíravě o tom, že Jamie Goode dává na svém blogu vínům příliš vysoké známky. Po přečtení výsledků šardonkového testu VínoRevue (mělo vyjít v pátek) se J.G. pokorně omlouvám a prosím o odpuštění. Víc nebo míň bodů vínu nepomůže, ale může příznivě ovlivnit rozhodování, zda koupit či nekoupit. Takže se kloním k názoru, že víc bodů víc ví.
Web Decanteru hlásil v pátek, že francouzská ministryně zdravotnictví Roselyne Bachelor navrhuje dodatek k zákonu, který má zakázat koštování vína, přesněji „alkoholické nápoje zdarma za účelem propagace.“ Bordeauxské en primeur koštování ze sudů, veletrh Vinexpo i moje návštěvy malých burgundských vinařů by dostaly smrtelnou ránu. Také se posuzuje zákaz internetové reklamy alkoholických nápojů. Francouzská média naznačují, že wine-blogy jsou vlastně reklama vína, a v případě schválení zákona by měly skončit. Ani nevím, jak to komentovat :o) Vaše starosti a Rotschildovy peníze… Jestli budou Francouzi takhle pokračovat, nastanou moravským vinařům zlaté časy!
Při přehrabování webového haraburdí jsem narazil na zajímavý střípek: co víte o čase vinobraní a o kvetení révy? Podle Laurenta Ligniera z burgundského podniku Albert Bichot nastává vinobraní obvykle 100 dní po kvetení, ale například v horkém roce 2003 byla prodleva jen 85 dní. Ptal jsem se na to ratíškovické vědmy, Marka Vybírala z vinařství Krásná Hora, který tvrdí, že u něj to bývá obvykle 115 dní. „Ale je otázka jestli od začátku ranných nebo od konce pozdních, rozdíl by byl max 14 dní, já beru nějaký takový střed, kdy už kvete všecko.“ Byl jsem u něj na nedávno popisované brigádě, tak jsem se přitom nenápadně vyptal, jak to kvasí a zjistil, které hrozny půjdou do které láhve. Hlídám si to, protože jsem si spočítal, že 500 litrů pinotovského moštu, který jsem před dvěma týdny vychválil, bylo z cca 500 hlav na poddvorovské Krásné Hoře. To je sice v domácích poměrech luxusně nízký výnos, ale normálně bych nad tím pokrčil rameny a klidně čekal, co bude v květnu. Ale tady si pamatuju na hustou hruškovou chuť moštu a říkám si, že tyhle dvě bečky musím hlídat! Až příště napíšu něco o vinařství Krásná Hora, varuju předem – nejsem nestrannej!
O hektarových výnosech a zatížení vinic se nerado mluví, i vinařské sdružení V8 se zavazuje k hektarovým výnosům, ne k zatížení na keř. Takže si to (snad) trochu začínám rovnat v hlavě až potom, co jsem brigádničil na vinobraní a ocucával mošty. A snažím se hledat souvislosti mezi řídkým, vodovatým vínem a zatížením přes 2 kg na keř nebo naopak mezi hustým moštem a zatížením okolo 1 kg na keř. Marek Vybíral říká o vývoji redukce úrody asi toto: „Když jsme to začali dělat, tak jsem po prvním dnu šel a koupil ty největší sadařské nůžky jaké se vyrábí, od té doby si je už moc lidí půjčilo a hodně chlapů si je i koupilo. Nikdy před tím jsem takový nástroj ve vinohradě neviděl. To mluvím o roku 2002, 2003.“