Archiv pro měsíc: Červen 2008

Otevřené sklepy, Nový Poddvorov, 21. června 2008

Tuto sobotu jsem se obrátil k civilizaci zády a navštívil hned dva konce světa. O prvním z nich jsem psal v předchozí zprávě o Horňáckém kosení, v Malé Vrbce končí silnice a za hřbitovem se nachází místní rarita, konec světa. Také do Nového Poddvorova vede silnice, a nedá se říct, že by tam končila. Jen se zúží na poloviční šířku a vede někam do polí za vesnicí.
V tom vedru bych neměl sílu to ověřovat pěšky, ale pořadatelé poddvorovských Otevřených sklepů zařídili koňský kočár, který celý den vozil zvědavce z jednoho konce Poddvorova na druhý. Vzal jsem tam ženu a děti, nalákal jsem je doma na slib, že se tam budou moci svézt na koňské bryčce.
Tak jsme jeli. Z Hodonína na Dolní Bojanovice a z Bojanovic do Starého Poddvorova, konec světa je blízko :o) Ještě před Starým Poddvorovem přejedete pár kopečků, z jednoho z nich je krásný výhled na vinice, že jsem neodolal, zastavil a fotil. A protože mi slunce svítilo do objektivu, přivstal jsem si, abych tam byl v sobotu už v půl šesté ráno. Později odpoledne jsem se ve sklepě vinařství Krásná Hora dozvěděl, že ta vinice se jmenuje… Krásná Hora. Když vidíte tak krásnou vinici, to se to hned líp chápe význam v poslední době tolik omílaného pojmu terroir.
Otevřené sklepy v Novém Poddvorově byly letos 21. června už počtvrté. Zúčastnilo se jich 11 vinařství a asi 300 návštěvníků. V soboru tam byla největší hustota wine-bloggerů, kromě několika komentátorů ze Skleničky jsem potkal i dvojici psavců z Ovíně. S radostí zvěstuju, že organizace byla příjemná a podle mého názoru by snesla ještě vyšší návštěvnost. Pozdě odpoledne už byl v některých sklepích nával, ale sám jsem to řešil tím, že jsem poodešel pár kroků k vedlejšímu sklepu a po jednom vzorku se vrátil. Vstupné 300 Kč, v ceně byla sklenička a neomezená konzumace.
Na horním obrázku ukázka vinařské architektury, nový a starý sklep. Vyrazil jsem do Poddvorova bez tužky a skončil bez poznámek. Ještě že tak, nabídka byla v tom horku nebezpečně rozsáhlá, 11 sklepů a v každém 8 až 10 vín. Vyhýbal jsem se vínům se zbytkovým cukrem a soustředil se na růžová a červená. Nechci lovit vzpomínky na jednotlivé zastávky, ale aspoň jednu – u Kašíků měli zajímavý (sladký) klaret z Rulandského modrého.
Popisovat vína podrobně by bylo nefér, protože jsem našel přátelský azyl ve sklepě vinařství Krásná Hora, kde kromě devíti suchých vín měli i ty báječné chleby s červeným pepřem… ale z celého odpoledne mi zůstal dojem, že v Poddvorově se nadprůměrně daří růžovým vínům (rosé z Pinotu Noir z Krásné Hory doporučuju, a to jsem začátkem května ochutnával Rosé de Marsannay na otevřených sklepích v burgundském Savigny) a taky Pinotům.
Ve finále jsem si v Krásné Hoře vyprosil druhou skleničku, abych mohl porovnat (už docela proslulý) Pinot Noir 2005 Milana Sůkala a Pinot Noir 2006 z Krásné Hory, obě skleničky vidíte na fotce, Sůkal je vlevo.
Já bych dal o bod víc Pinotu od Sůkala, paní Skleničková by hlasovala pro Pinot z Krásné Hory, obojí těsně. Ale výborných Pinotů bylo v Novém Poddvorově víc. Na fotce nalévá Milan Sůkal.
Kromě zmiňované bryčky byla k vidění i cimbálovka ve sklepě Milana Sůkala.
Zastavil se tam na skleničku i profesor Vilém Kraus.
V některých sklepích probíhal košt jako show (na fotce u Padalíků), v jiných klidně a věcně.
Prakticky všude bylo připraveno dostatek jednoduchých chuťovek k vínu. O šéfkuchařích s exotickými jmény a jejich ještě exotičtějších jídlech na Žofíně se můžete dočíst skoro všude, ale v Poddvorově mě dostávaly chleby se škvarkovou pomazánkou i škvarky samotné, olivy, chleba se sádlem a cibulí,
chleba s tvarohovou pomazánkou
a absolutní vrchol byl chleba s bryndzovou pomazánkou s nakládaným červeným pepřem ve vinařství Krásná Hora. Jakkoli to vypadá obyčejně, pomazánky se s vínem neuvěřitelně dobře doplňovaly, odnesl jsem si spoustu inspirace.
Nejenže na nás všude byli hodní a nalévali, ale taky vysvětlovali a prezentovali, jak jsem si všiml někdy i desetkrát za sebou nově příchozím, ochotně, bez rozmrzelosti a únavy. Měl jsem z toho příjemný pocit, že poddvorovští vinaři se na Otevřené sklepy těšili stejně jako návštěvníci. Cítil jsem z místních vinařů sebedůvěru a přesvědčení, že jejich vína stojí za to. Rád potvrzuji, jsou dobrá. Aby taky nebyla, dodávám se vzpomínkou na krásné vinice na Krásné hoře.
Byl bych raději, kdybych si nemusel vybírat, ale jestli bude příští rok zase ve stejném termínu Prák-fů a Otevřené sklepy v Novém Poddvorově, jedu do Poddvorova.
Reporty

Horňácké kosení, 21. června 2008

Sobota 21. června byla náročná. Vyjel jsem na Otevřené sklepy v Novém Poddvorově, ale chtěl jsem stihnout i Horňácké kosení od šesti ráno v Malé Vrbce. Naštěstí to byla nejkratší noc a nejdelší den v roce, takže jsem stihl v půl šesté ráno fotit nádhernou krajinu s vinicemi na Krásné hoře u Starého Poddvorova i v půl sedmé sraz sekáčů v Malé Vrbce.
Horňácko je zapomenutý kopcovitý kout Moravy s devíti vesnicemi, až u slovenských hranic. Obsahuje nadprůměrnou koncentraci folklóru, na jednoho obyvatele připadá asi 100 zachovalých lidových písní. Samozřejmě by nebylo možné si tolik písní zapamatovat a šířit je jen ústním podáním, ale Horňáci zredukovali počet melodií asi na osm – jednu pomalou, jednu rychlou a asi pět až šest ve středním tempu (sedlácké). Etnografové to vysvětlují tak, že v lidové písni nejsou text a melodie pevně svázány a je možné „přesadit“ text na jinou melodii. Sám jsem to využil, když jsem chtěl jednou při Slováckém roku v pět ráno na kyjovském náměstí trumfnout Břetislava Rychlíka ve znalosti nekonečné písně „Ej, čo som to porobil na detvanskom moste“ a povypůjčoval jsem si všechny možné slovenské zbojnické texty, jejichž počet slabik vyhovoval nápěvu. Pan režisér nad mým výběrem písní vrtěl hlavou, ale nakonec stejně znal asi o šedesát slok víc, než já…
Jednou z devíti metropolí Horňácka je Malá Vrbka. Jak uvádí Necyklopedie, ze které pochází i horní mapka Malé Vrbky, celá obec se dělí na tři části: Horní Konec, Dolní Konec a Hnilý Kút. Obyvatelé mluví malanštinou, jejíž zvláštností je nepoužívání hlásky „ř.“ Dodávám, že ani „l“ se běžně nevyslovuje, což může zmást turisty, kteří přijedou na Kosení louky – horňáci to vyslovují „kosení úky.“ Horňácké kosení úky se letos konalo už podeváté.
Sraz účastníků byl už v šest ráno na Malanském náměstí, do sedmi hodin většina účastníků snídala u místního hypermarketu „Smíšené zboží“ a klábosila, pilo se pálené.
Přestože zde raději píšu o víně, sekáči většinou v časném ránu odmítali pít víno, a pálené se ukázalo být jako náhrada snídaně vhodnější než víno. Myslím, že na Horňácku se víno ani nepěstuje, vinorodá Morava se dostane Horňácku nejblíž v Blatnici pod Sv. Antonínkem a ve Strážnici. Mnoho horňáckých písní opěvuje víno, ale s opravdovým nadšením se v písních vzývá pá(u)ené. „Vínečko, pálené, borovička,/ je v tebe voděnky polovička,“ je zpívaná technologická norma. Miluju tuhle píseň: „Pila jsem pálené, pila jsem růž,/ lezla jsem na půdu, byl tam Matúš./ Potrkal mňa jedním rohem,/ a potom odešel, nedal sbohem.“ Ve včerejším kvízu jsem nechal hádat, co znamená terminus technicus vinná tercie, ale na Horňácku by bylo namístě mluvit o borovičkové kvartě nebo slivovicové kvintě :o) Ale zpět od teorie k horňáckému kosení v sobotu ráno v Ma(u)é Vrbce:
Někteří přijížděli koňskou bryčkou, někteří přišli pěšky.
Někteří zvolili horňáckou MHD.
V sedm hodin zahrála muzika Petra Galečky z Lipova, projev přednesl starosta, místostarosta a pan rídící František Okénka, ten co nazpíval báječné album s muzikou Martina Hrbáče (vydal Gnosis a snažně prosím kamaráda, kterému jsem ho půjčil a zapomněl, ať se přizná a CD vrátí!).
Potom se všichni účastníci a hosté vydali pochodem do stráně nad horňáckým akvaparkem pokosit orchidejovou Vojšickou louku.
V dusném ránu se pochod jako zázrakem obešel bez zranění, přestože kosy nesené na rameni každou chvíli zvonily.
Potom sekáči nabrousili kosy,
na stráni opět zahrála muzika, pilo se pálené a krojovaná družstva s kosami, reprezentující sousední horňácké obce, vyrazila kosit.
Samozřejmě jim přitom hrála muzika a pilo se pálené a zpívalo se, tak není divu, že po deváté, kdy jsem se sbíral k odjezdu do Nového Poddvorova (Otevřené sklepy) bylo pokoseno sotva tolik, aby se postavily tři nebo čtyři stany.
Přesto hodnotím celý podnik vysoko: kosecké písně jsou zvláštní žánr a často je neuslyšíte. Už devátý ročník horňáckého kosení ukazuje, jak je možné, že si tak malá (a chudá) oblast uchovala tak bohatý folklór. Když jsem se rozhlížel po stráni, kde se kosilo, vypadalo to, že se tam ráno sjela polovina Horňáků – nás turisty nepočítám. Příště se snad už dostanu k Otevřeným sklepům v Novém Poddvorově.
Mezitím si zkuste ve včerejším kvízu tipnout, co je to vinná tercie.
Reporty

Víno a folklór – kvíz

Minulý týden jsem sliboval, že se k tématu moravského vína a folklóru ještě vrátím, a už je to tady. Co se slíbí, to se splní, říkává můj malý syn. Jak se blíží prázdniny, dostihly mě vzpomínky. Dlouhá léta pro mě prázdniny začínaly stejným rituálem. Poslední červnový pátek, z vlaku Brno – Veselí jsem vystoupil v Bzenci a během necelých dvou hodin do příjezdu dalšího vlaku jsem obešel sklípky a koupil dvě lahve vína. Dalším vlakem jsem dojel do Veselí, zašel jsem k místnímu jezu a vykoupal se v Moravě. Potom večeře v hotelu Grossmann (jmenuje se tak ještě?) a večerní lokálkou do Strážnice. Bágl jsem nechal v nádražní úschovně a silnicí lemovanou zralými třešněmi (už tam nejsou!) jsem došel k zámeckému areálu. Poslední červnový víkend totiž odjakživa začíná strážnický folklórní festival.
Nejspíš by se u mě náklonnost k vínu rozvinula i bez toho, ale mladíček z Čech propadlý cimbálovkám se bez vína neobejde. Poprvé jsem přijel do Strážnice v osmnácti letech a byl to pro mě šok, zjevení. V tuhém socialismu vypadala zámecká zahrada jako ostrůvek svobody. Navíc jsem se tehdy hodně zajímal o muziku a písničky, a tady jsem byl u vytržení – většinu písniček jsem neznal, a dokonce jsem ani nerozuměl textům! Přestože jsem založením racionální skeptik, objevil jsem tam několik muzik, jejichž hru jsem analyzovat nedokázal. Anonymní muzika z Vracova, starý pan Jura Petrů nebo Martin Hrbáč jakoby mi hráli smyčcem přímo po těch mozkových závitech, ve kterých jsou ukryté emoce, a já jsem chtěl jen splynout s místním halekajícím davem. Samozřejmě k tomu splynutí napomáhalo víno, taky mi dodávalo odvahu, abych si občas zkusil něco zazpívat, a víno bylo naštěstí vždy po ruce. Bohužel s mým hudebním nadáním by mi nepomohla ani bečka vína, abych se u muziky prosadil…
Ve vlaku cestou zpátky po prohýřených a prozpívaných nocích jsme slýchávali potichu hrát cimbálovku. Jednou jsme prolezli celý vlak, ale žádného muzikanta jsme nenašli. Až potom mi došlo, že to jen vítr duní v otevřeném okně vlakového kupé a muzika hraje v našich hlavách, do velké míry i díky dvěma prozpívaným nocím. Dnes už tolik neporušuju životosprávu, vlakem nejezdím, ale cimbálovky v hlavě už bohužel neslýchám. Vždycky je něco za něco.
Program strážnického festivalu najdete tady. Ale pokud byste tam jeli poprvé, stačí si vybrat nějaké večerní představení ve Skanzenu vesnice a hlavně noční volnou zábavu v parku. (Muzika Martina Hrbáče bude hrát Pod Šancema v pátek večer.) Jednou jsem tak zažil neuvěřitelný koncert, když kolem muziky vyhrávající lidem k tanci (už si nevzpomínám, která to byla – Burčáci?) šel Martin Hrbáč, primáš ho pozval a půjčil mu housle. Martin Hrbáč zahrál jednu písničku a šel kolem Jiří Pavlica. Kontráš mu půjčil svoje housle a Pavlica s Hrbáčem hráli lidem k tanci další hodinu. Kdo jste je slyšeli hrát a zpívat, víte, jak rozdílně zazpívají třeba písničku „Tam za Váhom biely dom.“ (Ano, tehdy ji hráli.) A představte si to vzrušení, když ji hrají společně stohlavému davu (vínem povzbuzených) zpěváků a tanečníků. Je to už nejmíň deset let, ale dodnes se divím, že žádného vydavatele nenapadlo natočit podobnou desku (a sám jsem si na to netroufnul). Juro Plocku, Jaromíre Kratochvíle, ještě jedno CD!
Takže nezapomeňte – už tento pátek ve Strážnici! A abych strážnický folklórní festival trochu oslavil, připravil jsem vám malou soutěž o ceny. Obě otázky by mohly patřit do kulturního minima milovníka moravského vína:
1. otázka je o souvislosti mezi vínem a zpěvem: co je to vinná tercie? Gůgl asi nepomůže, dokonce ani někteří hudební vědci ten termín neznají. Ptejte se vinařů a folkloristů:o))
2. otázka: Kde stojí první česká socha věnovaná Cikánovi (a koho zpodobňuje – ale to je redundatní informace, ten, kdo ví, kde socha stojí, bude vědět i to, komu je věnovaná) ? Pokud víte, kdo ji sochal, napište to taky, já to totiž nevím (a jsem líný gůglovat :o)
Pokud odpovědi nevystřelíte ihned a bez přemýšlení, o důvod víc vyrazit o víkendu do Strážnice! Spojitost obou otázek s MFF Strážnice je jasná. Odpovědi na můj soukromý e-mail, vítěz vyhraje láhev vína z vinařství Krásná hora z Nového Poddvorova. Přivezl jsem si pár lahví čerstvě ze sobotních otevřených sklepů v Novém Poddvorově, až láhev vyfotím, tak sem fotku přidám. Pište, pište, domácí i prespolané!
Komentáře a plky

Vyluštění a losování

Minulý týden jsem to až přeháněl se soutěžením. No spíš než soutěže to byly jen okamžité nápady, až bych měl všem čtenářům poděkovat za shovívavost. Pokusím se to teď napravit pomocí několika lahviček vína. Druhá hádanka vznikla jako reakce na nedělní fotbalový výprask od Turků. Moje žena na to reagovala touto říkačkou:
V Cařihradu na zápraží tlustý Turek kávu praží
Praží kávu na turka, nos má jako okurka.
A protože to učila děti odříkávat jako přesmyčku, zapsal jsem to v přesmyknuté podobě. Myslím, že to je pro děti dobré cvičení na koordinaci mluvení a myšlení, a doporučuju vyzkoušet si to (nahlas!) po vypití sedmičky vína:
V Řicaduhra zána žípra týtlus rektu vuká žípra
Žípra vuká na katur, nos má koja okakur!
Zajímavostí téhle říkačky je to, že se rýmuje v originále i v přesmyknuté verzi! (A lahvičku vyhrává čtenář s nickem -69-. Sám jsem rád, sice ho neznám a nemám jeho adresu, ale předpokládám, že se potkáme v sobotu na víně v Novém Pottvorově.)
Předchozí hádanka byla trochu zásadnější a týkala se mého oblíbeného tématu, a sice folklóru. Odpovědí přišlo jen pár, takže to beru jako pobídku k tomu, abych o moravském folklóru ve spojení s vínem psal častěji. Dobře vím, že na Moravě platí folklorista = milovník vína, ale asi to neplatí naopak.
Píseň „Synečku z Jalubí“ byla oblíbená pecka horňáckého primáše Jožky Kubíka z Hrubé Vrbky (toho jména třetího). Na stařičkém videu mu kontruje Martin Hrbáč. Sám jsem Jožku Kubíka už nezažil, slyšel jsem hrát jen jeho příbuzného Jožku Kubíka IV.
Vlastní fotku Martina Hrbáče jsem v archivu hledal marně, tak přidávám alespoň tuhle fotku z loňské noci ve Velké 🙂
Druhá otázka byla složitější: jak vznikl název obce Jalubí? V Jalubí se vypráví o pramenu dobré vody, ke kterému se sjížděli přespolní i zdaleka, taky jeden kněz až z Kroměříže či Prostějova. Toho se jednou někdo z místních u pramenu zeptal, jak se mu u nich líbí. Kněz odpověděl „Ja, lúbí,“ a název byl na světě. Jazykovědci tvrdí, že je to nesmysl, protože nemají doložen žádný jiný název obce, který by vznikl spojením těchto slovních druhů, takže druhá možná odpověď je, že způsob vzniku názvu Jalubí neznáme. Byl jsem připraven uznat i odpověď „nevím.“ Nejblíž pravdě možná bude teorie o odvození názvu Jalubí z jména pana Gelube (Geloube?) kterému obec kdysi patřila, ale na to by většina z nás potřebovala Wikipedii…
Takže cenu, poloviční butylku šardonky od Domaine Prieur-Brunet (foto nahoře) vyhrává čtenář s nickem Sajmik – pošlete mi adresu, mám jen Váš e-mail!
A těšte se, už smolím další soutěž s folklórní tématikou!
Jen tak

Hautes-Côtes de Nuits 2004, R. Dubois, Premeaux-Prissey

Červené, dodávám, protože to z názvu není jasné. Tastevin v roce 2006, koupeno v roce 2007 u výrobce. Letos jsem ho už nenavštívil, přestože jsem týden bydlel přímo přes ulici od vinařství. Dílem za to může asi i to, že pan Dubois je v Premeaux starostou a během prvomájového týdne se na prostranství u jeho domu konaly v šesti dnech tři hlasité veřejné slavnosti, které zřejmě spoluorganizoval.
O šestihodinovém cyklistickém maratónu uličkami Premeaux jsem se tady už zmiňoval, taky byl turnaj v pétanque a jakási další slavnost se spoustou stánků s občerstvením, kde se hlaholilo dlouho do noci.
Málo platné, Francouzi umějí své svátky slavit a užívat.
A nejen svátky. Nějak propadám trudnému dojmu, že si lépe užívají i všední dny a vlastně celý život. O tříhodinových obědech jsem se už zmiňoval, jejich zvenčí středověce patinované a zevnitř moderně zařízené a pohodlné domy je třeba vidět, spolu se zdvořilostí a dobrou náladou, kterou jejich obyvatelé vyzařují. Pátý den pobytu jsem se při procházce v Beaune zarazil – potkal jsem na chodníku telefonující Francouzku s mobilem u ucha, první a za celý pobyt jedinou. Předpokládám, že ve velkých městech ty nervózní telefonisty různého věku lze potkat, ale já jsme měl štěstí, mně se vyhýbali…
A když už píšu nostalgicky o dlouhých obědech, vzpomenu smutně na francouzské snídaně. Copak se moje děti nikdy nenaučí snídat nic jiného než Actimel a čtvrtku jablka? Fotka ze snídaně z letošního pobytu v Premeaux je tady, nahoře recykluju tři roky starou fotku z Puligny: snídaně u paní Adao jsou něco, na co se fakt dá dlouho vzpomínat…
To jsem se rozpovídal, a může za to jen slovo „slavnosti“ ve spojení s Francií. Takže víno – výrazná barva se stopami nazrálosti, už má cihlové tóny. Výrazná vůně ve které lékořice s kůží přebíjejí višně, v závěru se výrazně projevuje paprika, pepř a tabák. Krása! V chuti višně a lékořice, trocha tříslovin a zase paprikový závěr. Chuť působí jaksi zeleninově a nevyzrále, takže jsem na vážkách. Víno je silné a bohaté, ale převládají kyselé chutě, které mi evokují nevyzrálost. Přemýšlel jsem i o to, zda jsem víno neotevřel moc brzo, ale asi ani po několika letech by se v něm neobjevily moje oblíbené švestky, nejlépe v povidlové podobě… nene, je to dobrý, výrazný Pinot v základní, regionální apelaci, poplatný „klasickému“ ročníku, ale na dobré Village nemá…
Recenze

Wimbledon

Už před časem jsem napsal, že nebudu psát každý den, a docela se těším na prázdniny, kdy očekávám velké prázdno a nedostatek nových témat, ale dnes neodolám a blognu malou aktualitku.
Už dlouho přemýšlím ze všech stran o tématu párování vína a jídla („Sbratření“ 🙂 a dnes se naskytla příležitost osvěžit starou dobrou dvojici.
Je to tak profláknuté, že současně s tím, jak položila přede mě na stůl přepravku jahod, se paní Skleničková zeptala: „Máme nějaké šampaňské?“ Po trapné pauze jsem musel přiznat, že nemáme, ale našel jsem Crémant de Bourgogne, který jsem před rokem koupil v Chateau de Prémeaux-Prissey.
Je to sekt z Pinotu Noir, v chuti trochu nevýrazný, ale do mixu s ovocem dobrý. A přiznám, že ještě víc než s jahodami mi sekt chutná s malinami, asi proto, že víc pouštějí chuť do vína a jsou v něm výraznější.
Přemýšlel jsem i o tom, že k tématu Sbratření chutí udělám soutěž, ale možná je to škoda, je to téma na celý rok. Některé dvojice jsou notoricky známé – Roquefort a Sauternes? Šampaňské a ústřice? A odjinud zase prosciutto crudo a fíky? Párek a pivo! Znáte ještě jiné dvojice, které volají po spárování?
Jen tak

Gran Gala del Vino Italiano

Ochutnávku italských vín pořádala firma B. Chovan & partneři s.r.o. ve čtvrtek 12. června ve Villa Richter, nové restauraci nad Starými zámeckými schody, na okraji areálu pražského hradu. Místo s krásným výhledem, 22 italských vinařství, vstupné 450 Kč. Stálo to za to!
Největší zážitky byly dva: první z toho, že si Italové zastupující jednotlivá vinařství (ale platí to i o domácích sommelierech za pultíky) degustaci tvrdě odpracovali. Bez známky únavy, s energií (začínalo se v 11 hodin, já jsem tam byl od 16 do 19 hodin), zábavně, s dobrou vůlí se věnovali každému hostu. Žádné klábosení s kamarády, známými, žádné ignorování neznámých prosebníků s prázdnou skleničkou.
Bylo velmi povzbuzující vidět, že přezíravý přístup k návštěvníkům, na jaký jsme si (neradi) zvykli v našich končinách, není normou všude. Tady nastoupilo několik majitelů proslavených italských vinařství a bez únavy nebo přezíravosti se (radostně!) věnovali všem příchozím, bez rozdílů. Majitelům domácích vinařství bych doporučil příští Chovanovo Gran Gala jako ukázku rozdílu mezi italskou profesionalitou a českým flákačstvím. (Dodnes si pamatuju, jak jsem se nedovolal pozornosti u některých stánků na prezentaci V8 v Diplomatu na podzim 2006.) A to mezi moje zkušenosti nepatří výstava Víno a destiláty, která je u nás synonymem pro přezíravý a povýšený přístup k návštěvníkům, pokud mohu usuzovat z nezávislých reportáží. Jako ilustrace poslouží úvodní fotografie, zachycující pozornost, se kterou signor Clerico poslouchá nově příchozího návštěvníka. (Ukážete-li myší na obrázek, zobrazí se vám jména osob nebo vinařství na obrázku zachycených.)
Druhý velký zážitek byl, že si tu osmihodinovou šichtu přítomní Italové dokázali užít. Michele Satta si polil červeným vínem bílé kalhoty, ale beze známky otrávenosti si uvázal kolem pasu ubrus a za půl minuty nato už (podoben kuchaři) dál vysvětloval návštěvníkům vlastnosti vín z Bolgheri.
Když viděl, že si fotím jeho lahve, sám od sebe u nich zapózoval. Neutuchající dobrou náladu měla paní Chiara Mattei, exportní manažerka vinařství Ciacci Piccolomini d’Aragona z toskánského Montalcina, ale všechny trumfla dvojice kumpánů v zadní místnosti: Domenico Clerico (jméno jako vystřižené z románu Maria Puzza, jinak majitel stejnojmenného vinařství z Piemonte) a Francesco Romano.
Tihle dva by dokázali udělat show i z otevření plechovky Coly, ale přesto se se stejným nadšením věnovali i procházejícím zákazníkům. Při návratu z prezentace jsem se přistihl, že duchu závidím všem, kdo s nimi ten večer zapíjeli večeři – signor Clerico se zdál mít energie s přibývajícím časem čím dál víc.
Vína byla podle očekávání. Italská, pokaždé s výraznou vůní a krásnou barvou. Věřte mi, že přestože většinou popíjím (bledé) burgundské Pinoty, dokážu barvy italských červených ocenit. Chutě se výrazně lišily, ale nic proti tomu – nabídka byla široká, takže si svoje favority mohl najít ten, kdo má rád svěží ovocná vína (Galatrona IGT 2005 z toskánské Fattorie Petrolo), tak ten, kdo dává přednost uleželým vínům (Sangioveto IGT 2003 z Badia a Coltibuono). Nebudu vyzdvihovat jednotlivá vína, kdo tam byl, našel si své oblíbence. Jako fanoušek italských Vermentin jsem ocenil, že jich na prezentaci bylo hned několik.
Tlachání s majiteli nebo šéfy exportu jednotlivých vinařství bylo občas i poučné. Nejen v tom, jak věří svým vínům a jejich sepětí s rodným krajem, ale občas i v technických podrobnostech.
Že jsem měl teď několikrát debaty o vhodnosti archivace některých vín, zeptal jsem se na totéž Angela Dalbella z Agricoltori del Chianti Geografico. Termíny spotřeby základního Chianti vysvětloval velmi jednoduše. A že mám ve sklepě ještě dvě krabice Chianti z loňské dovolené, nebuďte překvapeni, pokud se pár lahví Chianti objeví jako cena pro vítěze v nejbližší čtenářské soutěži 🙂 za pár měsíců už by bylo pozdě. (Nebo, jak by řekl pan Dalbella, bylo by to very unprofessional.)
Že budou vína dobrá, to jsem čekal. Ale největší dojem na mě udělala oddanost italských vinařů svému vínu a svým zákazníkům. Možná se tomu říká jen profesionalita, ale tihle pánové a dámy vykonávají svou profesi s elegancí a noblesou a ještě se přitom dobře baví. Úplně jim závidím, jim i obchodníkům, kteří je v Čechách zastupují!
Reporty

Další soutěž

Spíš než do Plivátka by tahle soutěž mohla patřit do receptů paní Skleničkové. Zadání je jednoduché jako malá domů – vyluštěte následující básničku.
V Řicaduhra zána žípra
Týtlus rektu vuká žípra
Žípra vuká na katur
Nos má koja okakur
Vylosovaný výherce získá láhev něčeho tekutého, určeného k brzké spotřebě, s obsahem alkoholu do 15 %. Z okruhu soutěžících předem vylučuji osoby mladší 18 let a děti paní Skleničkové, které se tuto básničku učily nazpaměť, včetně jejího smyslu :o)
Odpovědi na prosím na můj soukromý e-mail. Smuteční prapory vyvěste dle vlastního uvážení…
Plivátko

Liány ve vinici

Ve středu večer při sledování fotbalového utkání Švýcarsko – Turecko mi paní Skleničková rozšafně sdělila: „Tulek dar gor tulkum.“ Někdy se mi posmívá, když po dlouhém koštu mluvím svahilsky, ale sama ovládá svahilštinu pasivně i aktivně.
Tento týden se sousedům za plotem začervenal rybíz. Moje čtyřletá dcera objevila v křoví u plotu první maliny a dokonce i višně na stromku, který vyrostl z větve, kterou jsme dostali od sousedů. Višeň byla jen růžová, tak jsem ji poučil, že se ještě nemá trhat, že se na ni budeme chodit dívat a sníme ji, až zčervená. Asi za minutu přišla s višní v ruce: Hele tati, co jsem našla! Pobavilo mě to, matně si vzpomínám, že jsem jako dítě taky trhal nezralé ovoce. Děda měl velkou zahradu a dokonce na ní vypěstoval meruňky. Když mu meruňka poprvé dala ovoce, vydal zákaz trhání. Měl meruňky na stromě spočítané, bylo jich asi 23. Babička věděla, že na mě se zlobit nebude, tak mě naváděla: Běž se podívat, jak dědovi rostou meruňky! Nemáš na nějakou chuť?
Vyrazil jsem na vycházku na mělnické vinice. A vzpomněl jsem si při tom na starou příručku pro amatérské vinaře, kterou sepsal profesor Vilém Kraus.
Z té brožurky jsem se poprvé dozvěděl, že vinná réva je vlastně původem liána.
Pralesní parazit se popínal po stromech a snažil se vyšplhat po jejich větvích ke slunci, protože ve stínu se nedokáže množit – tedy dávat hrozny. Doufám, že si to pamatuju dobře.
Hrozny ještě nebyly, ale réva se popínala a liánovala ostošest.
Tady šátrala, ale ještě nedosáhla.
Jak dokázala tohle, to netuším.
Tohle bude asi omyl, to stéblo ji neudrží 🙂
Když nebyly dráty, chytala se i železa.
Tady se zkouší vecpat pod kůru 🙂
Tady si dvě liány dávají pusinku přes dvoumetrový řádek.
Další objetí.
Tady se pod listím perou…
Ale vypadá to dobře – víno bude!
Jen tak

Synečku z Jalubí – malá soutěž

Napřed zprávy. I letos bude víno. Přináším čerstvou fotku z výroby, další zprávy a komentáře budou následovat.
Tuto sobotu jsou otevřené sklepy v Tvrdonicích a ve Vlkoši. (Konec zpráv.) Těšil jsem se, že vyjedu a v otevřených sklepech zúročím úsilí vynaložené při únorovém koštu, ale teď se to nedaří. A že mám o tvrdonických vínech popsaného půl notesu! Krom toho hned za čárou je folklórní festival v Myjavě. Byl jsem tam jenom jednou, ale jak je blízko z Hrubé Vrbky do Myjavy, tak je blízko i od horňáckých písniček k myjavským. Pokud jste zklamaní, že odbíhám od tématu, tak neodbíhám – k moravskému vínu cimbálovka patří jako kulturní fenomén, asi jako k Beaujolais francouzština, jako k Eskymákům sáně, o tom jsem se přesvědčil už při první návštěvě folklórního festivalu ve Strážnici.
A nesouvisí to jen s jevem nazývaným vinná tercie. Zpěváci před cimbálovkou se totiž obvykle shodnou na pořadí prvních dvou až třech písní. Když mají začít čtvrtou, nasadí každý zpěvák jinou píseň. Záleží potom na primáši, koho podpoří. Podle prastarého rituálu má několik možností: zahraje nejlepšímu zpěvákovi. Nebo tomu, kdo v závěru vytáhne nejvyšší výšky. Nebo tomu, kdo zpívá nejhlasitěji a všechny ostatní překřičí. Nebo tomu, kdo si vybere nejdelší píseň a zpívá i poté, co všichni ostatní už dozpívali. Nebo tomu, kdo je u nich doma starostou. Nebo tomu, kdo má v ruce nenačatou litrovku a zdá se, že by ji mohl dát do cimbálu. Ta poslední možnost někdy zaboduje. Myslím, že ještě za časů starého pána Jury Petrů hrávala jeho muzika před přestávku stručnou píseň: Nezapomeňte sa napiť!

Malá soutěž o (malou) cenu

První soutěžní otázka se vztahuje k videoklipu : poznáte oba protagonisty? Mimochodem, tomu mladíčkovi, který podehrává sólistovi, bude napřesrok sedmdesát. Píseň se jmenuje Synečku z Jalubí a přestože nejsme v rádiu, posílám ji do Valtic Ing. Marku Babiszovi, hlavnímu sommelierovi Národního vinařského centra. Proč? Proto!
Předchozí dva vinařsko-kulturní kvízy suverénně vyhráli Moraváci a je mi jasné, že první otázka bude pro ně hračkou. Jsem zvědavej, jestli ji správně zodpoví i někdo narozený západně od Brna… proto přidám druhou otázku (pro čížky nepovinnou). Jalubí se v sousedních Traplicích přezdívá Psojedy. Proč, to tady raději nebudu rozpitvávat, druhá soutěžní otázka je ještě záludnější: Jak vznikl název vesnice Jalubí? A protože je to otázka zatraceně těžká, uznám obě odpovědi: tu obecně tradovanou, i tu správnou… ale protože mezi moravské kulturní fenomény nepatří Google, tak ty vygůglované neuznám 🙂 Jestli je druhá otázka příliš těžká, tak bude stačit odpověď na první otázku, ale bude-li mít někdo i druhou odpověď, bude to veliké PLUS!
Odpovědi na můj soukromý e-mail, pokud vylosuju výherce, získá buď nedávno zde popisovaný půllitřík RB 99 od Tanzbergu nebo tuhle demi-lahvičku. Rulanda by byla vzhledem k tématu soutěže stylovější, ale fakt nevím, jestli ještě nějakou mám… nechme se překvapit. Uzávěrka někdy příští týden, nebo až někdo odpoví správně.
Jen tak