Děkuju všem čtenářům za přízeň a podporu –
a přeju plné skleničky a všechno nejlepší v novém roce 2008.
Novoroční
Jen tak
Předvánoční
Dnes narychlo o posledním vánočním dárku, vánočním cukroví a o novém šampaňském koníčku pana Skleničky. Šampaňské ničím nenahradíš, jak říkají piloti Formule 1!
Co byste sestavili z těchto knoflíků? Pořídil jsem si včera na degustaci šampaňských vín nový koníček – sbírání kovových záklopek z šampaňských vín. Ještě nevím, co s nimi budu dělat, ale tyhle smaltované knoflíky zabírají méně místa, než moje předchozí sbírka korkových špuntů!
(Na včerejší ochutnávce šampaňských se podával sýr chaource s jahodami a s pěnou z pineau.) A přesvědčil jsem se o nesprávnosti svého dřívějšího přesvědčení, že alsaský Crémant je stejně dobrý jako šampaňské. Je sice podstatně levnější, ale není tak dobrý – včerejší košt devíti sektů trochu nesplnil očekávání a euforie se nedostavila, ale po návratu domů jsem se chtěl v bludném přesvědčení utvrdit nad láhví Crémantu od Wolfbergera a ta v přímém srovnání s šampaňským neobstála. Nejlepší bublinky jsou z šardonky.
Doufám, že už máte napečíno – pokud ne, doporučuju přeskočit tento odkaz. Teketapa je Candy Girl, která to s pytlíkem v kuchyni opravdu umí. Protože jsem si nestihl vyžádat povolení, ukradnu si sem jen kousek obrázku jako lákadlo ke zmíněnému odkazu.
A když jsem v mezičase vyloudil od Teke pardon i souhlas, přidávám ještě jeden obrázek… a žasnu.
Poslední tip na vánoční dárek je kniha z nakladatelství Slovart. Koupil jsem ji včera na ochutnávce šampaňského v Le Caveau za 500 Kč, web je tady. Úžasné čtení a prohlížení jako doprovod k dobrému vínu. Šťastné a veselé!
Jen tak
Meursault 2003 AOC, Francois Martenot
Po několika neuspokojivých večerech s červenými víny dnes vytahuji z lednice potenciální poklad, který ovšem může ošklivě zklamat. Ještě se v e-mailech popichujeme s kolegou Svahem, který právě zažívá sinusové návaly nadšení a zklamání nad novozélandským Pinotem – chvíli po otevření už bez obav ze zklamání a s poťouchlým pocitem, že dnešní víno bych jen tak za něco nevyměnil.
Víno jsem koupil cestou z dovolené v Alsasku v roce 2006. Když paní Skleničková pozorovala vršící se krabice vína v alsaském domečku, kde jsme po dva týdny bydleli, začala si potichu něco žbrblat o bláznech a o tom, že se dvěma malými dětmi nepojede domů na krabicích vína. Potom konstruktivně zakoupila letenky u nízkonákladové letecké společnosti a požádala mě o odvoz na letiště v Basileji – potom se prý můžu vrátit a naložit si víno. Cestou domů jsem se s naloženým autem zastavil u hypermarketu Leclerc u Cernay a utrácel zbylé peníze, mimo jiné i za toto víno. Stálo asi 17 €, ale risknul jsemto kvůli nálepce se Zlatou medailí z výstavy vín v Maconu – ta ještě nikdy nezklamala.
Jedinou výhradu tak mám k etiketě, která uvádí jen jméno výrobce – Francois Martenot – ale už ne jeho adresu. Z výletu do Burgundska tuším, že jméno Martenot tam je rozšířené, a tak až na webu dohledám ve výsledcích maconské výstavy, že jde o výrobce z Beaune. Na horním obrázku je náměstí v Meursaultu, a pro jistotu dodám, že víno je burgundské Chardonnay.
Barva vína je světlá, jiskrná, citronová žlutá. Vůně je nečekaně nasládlá. Napoprvé mi připomněla svou pronikavostí dávný zážitek, práškový anasový nápoj z pardubické Vitany, prodával se tehdy za padesátník? Pamatujete si ještě někdo z osmdesátých let ten malý pytlík, jehož aroma tak prudce atakovalo nos ? Čekal jsem jinou vůni. Po chvíli, když se víno otevře, převládá vanilka a jemná vůně zahradních květin.
Chuť je hodně jemná a nasládlá s podtónem ušlechtilého dřeva a jemným minerálním spodkem. V první chvíli jsem překvapený, nemám srovnání, Meursault jsem ochutnával nanejvýš desetkrát a žádný z nich nebyl takto jemný. Teprve po delším čase, když se víno ohřeje a vydýchá, objevuji v chuti naplno typické atributy Meursaultu, hlavně mineralitu. Všechno je ale nesmírně vyvážené a luxusně jemné. Zpočátku jsem váhal, zda je to následek horkého ročníku 2003 a skladování, nebo zda se to tak povedlo výrobci. Nakonec mě ta jemnost přesvědčí, přidává se i paní Skleničková, která pozdě odpoledne prohlásila, že dnes nebude pít, ale po ochutnání Meursaultu si beze slova nalévá plnou sklenku. Zlatá medaile z Maconu zase zafungovala…
A pokud jste dočetli až sem, popřeju vám krásné vánoce a k vánoční večeři něco aspoň tak dobrého, jako byl tento Meursault.
Recenze
Srovnávací ochutnávka – Rulandské modré z Moravy a Pinot Noir z Burgundska
Náhoda tomu chtěla, že se mi doma sešly vedle sebe dvě láhve Pinotů: jedna z Burgundska a jedna z Moravy. Porovnej je, našeptával mi čertík. Porovnej je, uvidíš. Tak jsem je otevřel obě najednou a porovnával. První je Rulandské modré 2006, Výběr z hroznů, od Znovínu Znojmo, a.s., ze Strachotic, viniční trať U kamenů, druhé víno Hautes-Cotes de Beaune 2003 AOC od u nás neznámého burgundského vinaře Marka Boutheneta z Maranges (Domaine Marc Bouthenet, Cheilly-les-Maranges). Vysoký přívlastek ze známé moravské vinice a nejnižší, regionální apelace z Burgundska.
Adjustáž: klasická burgundská proti klasické znovínské. Obě mají na etiketě pérovku vinice – Znovín ze strachotické trati, Bouthenet používá obrázek svého domu s vinicí na zápraží. Obě vystavují získaná ocenění, Znovín s tímto vínem získal Zlatou medaili na Festwine 2007 v Brně, Bouthenet taky zlatou na výstavě vín v Maconu v roce 2005. Znovín boduje zadní etiketou se základními analytickými daty. Bouthenet uvádí na etiketě pouze obsah alkoholu (obě vína 13%). Bouthenet u mě boduje tím, že prodává Pinot ve správné láhvi, ve které Pinot má být – tak nějak důvěřuju víc Pinotu v burgundské láhvi než Pinotu v klasické bordeauxské láhvi od Znovínu.
V barvě vyhrává Burgunďan, ale s otazníkem. Burgundský Pinot má nezvykle temnou rudou barvu, nevídanou a nápadnou. To muselo porotce v Maconu zaujmout! Ani znojemská barva není slabá, jen je o poznání světlejší. Není to podstatné a u burgundských pinotů jsem zvyklý na bledší barvy, ale kdybych měl bodovat, musel bych vyzdvihnout Boutheneta.
Jemná vůně s kávou, čokoládou a lékořicí u Znovínu, na první nadechnutí mi není úplně lahodná, ale je jemná a elegantní. Hodinu po otevření láhve je vůně agresivnější. Burgunda voní silněji, vůně je těžší, ale podobně jemná. Má víc lékořice a po ohřátí je více cítit peckové ovoce, první dojem nerozhodně. Po dvou hodinách se poměr překlápí výrazně ve prospěch burgundy.
Chuť: jemná tříslovina s lesními plody vespod u Znovínu, dochuť zůstává viset na patře nečekaně dlouho. V chuti výrazněji brusinky nebo jeřabiny. Bouthenet má ovocnější a plnější chuť, třísloviny jsou už časem vyhlazené. Chuť je ostřejší, lépe strukturovaná – přičítám to (odpusťte mi ten laický odhad) menšímu obsahu zbytkového cukru, který možná u Znovínu rozostřuje dojem (asi jako když si ve Photoshopu pustíte na celý obrázek filtr Blur s malým poloměrem). Při prvním napití bych vzhledem k ročníkům vína (2003 byl v Burgundsku netypický, ale výborný ročník) čekal od burgundy jasnější vítězství. Znovínská rulanda překvapila, ale připadá mi řidší. Rozdíl v chuti se zvětšoval s časem, po který bylo víno otevřené – brzy po otevření byl překvapivě malý.
Můj dojem z prvního kola ochutnávky byl blízký remíze s tím, že moje osobní preference by mě posunuly k burgundskému vínu. Úskalí srovnávacích testů je v tom, že člověk rozdělí víno na jednotlivé „složky“ a ty hodnotí odděleně. Vede to k soustředění se na stromy a přehlížení lesa. Zanesl jsem oba vzorky vína k ochutnání „naslepo“ paní Skleničkové a povzbudil ji: nebudu nic říkat, ty jistě poznáš, o jaká vína jde. Připomínám, že tou dobou byla obě vína už skoro dvě hodiny otevřená.
„To jsou Pinoty, viď?“ pravila po přivonění.
„A tenhle je z Moravy“ – uhodla to. „On je ten moravský takový zamřelý, ten druhý je živější.“
Měla pravdu, jako vždycky. Na druhou stranu, kdybych to popsal jen dvěma větami, nebylo by co psát ani co číst. Každopádně si paní Skleničková nechala pro sebe nalít Boutheneta.
Závěr? Obě vína jsou dobrá, někdo jiný by je možná ohodnotil jinak. Znovínská strachotická trať je v domácích poměrech vyhlášená, víno stálo ve specializovaném velkoobchodě 152 Kč. Hautes-Cotes de Beaune je u Boutheneta základní, nejlevnější víno, u výrobce (asi) za 6 € (přibližně 160 Kč).
Recenze
Cabernet Moravia 2003 kabinet, František Spěvák, Dubňany
Teď v prosinci mám mnohem větší sympatie k britskému zvyku nepít alkohol před setměním, jinak bych byl v zimě nejraději medvědem nebo jiným tvorem provozujícím zimní spánek. V minulých dnech mě brzké stmívání nepokoušelo, trápilo mě nachlazení a rýma. V takovém stavu se vína rád zříkám, je ho vlastně škoda. Včera jsem se rozhodl, že už svou schopnost vnímat vůně vyzkouším, odnesl to Pinot od Moillarda, Hautes-Cotes de Nuits „Les Chaumes“ 2003, koupený za 8 €. Společně s paní Sleničkovou jsme ochutnali a usoudili, že je dobrý tak akorát k jídlu, ale má příliš hrubé třísloviny, takže jsme ho zase na chvíli zavřeli a otevřeli Cabernet Moravia 2003 s přívlastkem kabinet z dubňanského vinařství František Spěvák a synové.
Cabernet Moravia je odrůda vyšlechtěná na Moravě (Lubomír Glos z Moravské Nové Vsi) křížením odrůd Zweigeltrebe a Cabernet Franc, ve Státní odrůdové knize je teprve od roku 2001. Ing. František Spěvák je nadšeným pěstitelským experimentátorem a propagátorem nových odrůd. Pěstuje (pokud si dobře pamatuju) přes 30 odrůd, podle vlastních slov sklízí v horších letech hrozny z asi 26 odrůd. Pro mě ztělesňuje jednu vlastnost domácího vinohradnictví, a to je přílišná rozmanitost odrůdové skladby. Mnozí patrioti to považují za přednost domácího vinohradnictví, já na to pohlížím s krajní nedůvěrou. Byl jsem svědkem v Itálii, jak se domácí vinaři i konzumenti vína identifikují se Sangiovese a myslím, že podobně to mají Burgunďané s Pinotem Noir a Chardonnay, ale jak má domácí afficionado fandit seznamu odrůd, který začíná Alibernetem a po dalších padesáti položkách končí Zweiglem? Byl jsem ochotný naučit se zpaměti všech deset apelací Beaujolais, ale všechny současné schválené domácí odrůdy se nenaučím. Přiznám se, že mně víc imponuje Ital, který na všech svých osmdesáti hektarech vysadí Sangiovese, než domácí vinař, který vysadí na svém třičtvrtě hektaru patnáct odrůd. Ale to není myšleno jako osten proti panu Spěvákovi osobně – ten hospodaří na deseti hektarech v mutěnické oblasti.
Toto víno jsem koupil přímo ve vinařství v létě 2006 po ochutnávce asi dvaceti odrůd z produkce pana Spěváka, nutno říci, že ochutnávka byla velmi přesvědčivá a vína byla technicky dobře zvládnutá. Koupil jsem několik lahví Frankovky se zábavnou tabákovou chutí a tento Cabernet.
Víno má nazrálou rubínovou barvu, krásnou a výraznou paprikovou vůni (o poznání méně výraznou papriku měly letos Pinoty ročníku 2005 z Nuits), která přechází až do likérové višňové vůně s trochou černého rybízu a kopřiv. Chuť je lehká, uhlazená, příjemně kořeněná, má tenké třísloviny, jemné kyseliny. Až nasládlá chuť s jemnou, byť jednoduchou harmonií a prašná, suchá, středně dlouhá dochuť. Jednoduché, ale pěkné víno. Dal jsem za něj 150 Kč, což odpovídá kvalitě, ale vzhledem k jednoduchosti vína bych vyšší cenu považoval za přehnanou.
Nezařazené
Pernard-Vergelesses 2003 AOC, Domaine Pavelot, Francie
Jsou dny, kdy se nedaří. Ráno vyjedete do práce a v půli cesty vás zastaví porucha auta. První schůzku se zákazníkem musíte odvolat, porouchá se vám kotel vytápění a pohádáte se s manželkou. Proč zrovna v takový den musí být ošklivé počasí? Uffff…, tak se nedivte, že jsem si večer vzal k ruce pár fotek z letního Burgundska a zapátral ve sklepě po něčem zvlášť dobrém. Vybral jsem Pernard-Vergelesses 2003 od Domaine Pavelot.
Burgundská vesnice Pernard s nejznámější vinicí Vergelesses leží „za kopcem“ od mnohem slavnější vesnice Aloxe-Corton, vklíněná mezi Savigny-les-Beaune a Aloxe-Corton. Paní Skleničková bůhvíproč říká zdejším vínům „pržené srdele.“
A když už sčítám neúspěchy, rovnou přiznám, že fotku manželů Pavelotových nemám – při letošním květnovém výletu do Burgundska jsem sice našel adresu Pavelotových za pernardským kostelem, ale neodvážil jsem se zazvonit, protože byla právě neděle, jedna hodina po poledni, a na to moje francouzština nestačí, abych bez ohlášení přepadl vinaře v takovou hodinu. (Stačí sotva na to, abych na etiketě dole našel hrubku.) Na kraji Pernardu jsem míjel slibně vypadající restauraci, tak jsem se rozhodl, že zkusím napřed poobědvat a potom se k Pavelotovým vrátit, ale na úplně zaplněném parkovišti u restaurace jsem objevil ceduli s michelinovskou hvězdou a u ní menu, které začínalo na 80 €. Vzdal jsem to a popojel kousek dál do Aloxe-Cortonu.
Koupil jsem tři lahve náhodně před rokem v Beaune v supermarketu za 9,90 € a hned napoprvé mě dostalo. Barva je poctivá burgundská bledá – bůhvíproč si burgunďané nepotrpí na dobarvování svých Pinotů všelijakými Neronety – má trochu sytější odstín, ale je průhledná až vodová. Na okraji sklenky barva prudce přechází do bledé bílé. Vůně už od otevření přesvědčuje, že víno přežilo skladování a je zdravé, jasný Pinot Noir. Je to bohatá komplexní vůně, marně hledám jednotlivé výrazné podněty, možná kousek švestek, určitě ostružiny, možná trochu lesa a papriky, jemná pikantní štiplavost, ale schválně, co objevím za hodinu, až se víno otevře. Některé Pinoty mívají výraznější vůni, ale tato je jemná a zprvu až nenápadná. Dodatečně poznamenávám, že po dvou hodinách převládají švestky a višně.
Chuť je až nasládlá, když pod dojmem vůně hledám v chuti papriku, najdu zprvu šťavnatou sladkou papriku, až v závěru zaštípe na jazyku ta mírně pálivá. Mezitím se kaleidoskopicky objeví chutě lesního ovoce, švestek a višní. (Ad „lesní ovoce“ – správně lesní plody – je asi podvědomý italismus, zřejmě doslovný překlad italského „frutti di bosco.“) Víno má překvapivě málo kyselin (i tříslovin), ale to odpovídá vypečenému roku 2003. No dobře, ale kde se všechno to bohatství bere v supermarketovém víně za 9,90 €?
To víno si asi hned tak nekoupíte (HyperChampion v Beaune), ale musel jsem se to napsat – koupit skvělé víno v Chateau Corton za 35 € dokáže kdekdo, ale udělat takovou trefu v hypermerkáči, to je radost. Moje žena zatím o patro níž popíjí Meursault 2004 od Louise Chavyho – tak o tom už nic nenapíšu… půjdu se s ní honem udobřit, abych ten Meursault stihl alespoň ochutnat. Dobrou noc.
Recenze
Interblogární degustace s receptem
První prosincový pátek došlo ve Skleničkové Lhotě u Prahy k první interblogární degustaci. Je jen škoda, že tak velkolepé slavnosti jídla a pití zůstal název, který vznikl spíše omylem v diskusi mezi Matesolou a Jižním Svahem, ale nějak se s tím už nedalo nic dělat. Organizace byla více spontánní než promyšlená, hlavním cílem bylo sejít se u jednoho stolu s panem Cuketkou a dalšími bloggery a prodiskutovat co nejvíc názorů na víno, což se zřejmě podařilo, ale podrobnosti si už bohužel nevybavuji. Na spodním obrázku vidíte čerstvý čískejk a jako břitva ostrý límeček košile pana Cuketky.
Hvězdou setkání ovšem nakonec nebyli již zmínění spisovatelé blogů, ale Florentýna, která přijela zkušeně jako britská panovnice dvě hodiny po začátku plesu, a přivezla neuvěřitelně dobrý cheesecake a pravý Sacher dort. Tomu se říká ukrást show.
Jižní Svah se schovával v přítmí, aby nebylo poznat, že s přibývajícím věkem se bude stále více podobat jistému nevin(n)ému sbormistrovi. Tu diskusi o vínech z Tesco si budeme muset vyříkat příště!
Flaschen-parade s malou hádankou na konci. Pokud vám bude můj popis vín připadat až příliš stručný, spoléhám na Jižní Svah, který bývá obvykle o pár procent podrobnější:
1. Nultý vzorek, Rulandské bílé 2006, pozdní sběr, Jan Bartoš, Tvrdonice. 90 bodů a zlatá medaile na březnové výstavě vín v Lanžhotě. Na rozjezd řízná suchá rulanda bez chyby.
2. Rulandské šedé 2004, PS, Tanzberg. Severní typ šeďáku, suché, čisté víno, u kterého se rozhořela vášnivá debata o tom, zda bylo barikováno či ne, bez výsledku.
3. Viognier 2005, Anakena. 14,5 % alkoholu, asi 2,5 gramu kyselin. Částečně barikované, plná vůně, v našich končinách hodně netypické víno, hlavně malým obsahem kyselin.
4. Svatovavřinecké 2006, MUDr. Petr Šusta, Mělník. Ukázka suverénně zvládnutého vína z mělnické oblasti. Chtěl jsem mít na takové akci víno ze 100 miles limit. Pan doktor Šusta léčí Skleničkovic děti, a když malá Anička Skleničková prokašlala celou noc před degustací a musel jsem s ní zajít k lékaři, využil jsem té příležitosti abych opatřil na degustaci místní víno. Docela jsem se obával, jak víno obstojí, protože jsem z dřívějška znal od pana Šusty jen výborný Kerner (asi 2005), ale obstálo. Výtečnou barvou, kompotovitou vůní i šťavnatou chutí.
5. Rulandské modré 2006, MUDr. Petr Šusta, Mělník. Jasný český pinot se zeleninovou vůní (Cuketka: petržel a celer), odrůdově zřetelný, až sirupovitý nástup chuti (švestkový kompot).
6. Rulandské modré 2002 VzH košer, České vinařství Chrámce. Zase jasný pinot, okolo kterého se rozvinula debata příznivců a odpůrců. Mně připadal přestárlý, a hlavně mě vyrušuje typická domácí hořkost, v chuti všudypřítomná.
7. Cote-de-Beaune Villages 2005, Joseph Drouhin, Francie. Pinot od jednoho z největších burgundských výrobců, tenké víno, svíravé, ještě mladé. Na jednu stranu škoda, že jsme ho otevřeli tak mladý, na druhou stranu jsem už koupil v Čechách správně stará vína od Drouhina zničená špatným skladováním…
8. Auxey-Duresses Premier Cru „Les Duresses“ 2003, Domaine Roy Freres, Francie. Hustý Pinot, koncentrovaný, typický pro spálený rok 03.
9. Chateau Petit Bocq 2003, Saint-Estephe, S.C.E.A. Lagneaux-Blaton. Je mi líto, poznámky chybí. Zřejmě jsem byl stržen diskusí na nesouvisející témata, chutnal jsem ho, bylo výborné, ale detaily zůstaly nezaznamenány.
10 – končím s počítáním. Coyam 2002, Vinedos Organicos Emiliana, Chile. Těžká neprůhledná barva, štiplavá až chlupatá vůně (vanilka a snad i kokos), nasládlá tříslovinová chuť. Velká debata se rozproudila díky Matesolově oddanosti chilským vínům, ale názory o nadřazenosti chilského vinohradnictví nebyly přijaty. Pro mě soukromě trochu málo výrazná vůně, příliš tříslovin na konci chuti, ale krásná až marmeládová chuť s velmi dlouhou dochutí. Hezká zkušenost.
Sangiovese Special Reserve 2000, Prahova Valley, Rumunsko. Jednoduché víno s výraznou kyselinou.
Graham’s Late Bottled Vintage Porto 2001. Červené portské s těžkým sladkým nástupem, ostružinovým tělem, štiplavé, těžká cukrová váha. S portským mám minimum zkušeností, ale hádal bych, že pár let by se ještě mohlo zlepšovat. Tedy kdybychom ho už neotevřeli.
Pinot Gris 2002 Grand Cru Hengst, Wolfberger, Francie. Alsaské rulandské šedé s vyšším zbytkovým cukrem, ale výraznými kyselinami, ve vůni rozkvetlá louka, v chuti výrazně minerální. To už bylo mimo program, otevření tohoto vína vyprovokoval Florentýnin cheesecake a Sacher a touha vyzkoušet, jak půjde dohromady alsaský šeďák s cheesecakem.
Montagny Premier Cru 2004 Vieilles Vignes, Jean Pierre Berthenet. O bratříčkovi tohoto vína jsem se tady už rozepisoval, jen kriticky dodám, že víno působí taky ještě hodně mladě s překvapivě silnými kyselinami, ale jinak je to typická burgundská šardonka. Podle bolestivých následků dalšího dne měla snad raději zůstat neotevřená.
Když jsem ráno po večírku vynášel do kontejneru tři vypité lahve (ostatní zbyly nedopité v lednici), chtěl jsem původně skončit hádankou, které tři lahve jsme vypili jako první. Ale moje vzpomínky jsou už rozostřené a nerad bych, aby mi někdo připomenul, že jsem ty tři lahve vypil (možná?) sám a bez pomoci… Doufám jen, že až budeme podobnou degustaci opakovat, nastoupím v lepší formě.
P.S. Na žádost z Jižního svahu přikládám recept na chuťovku podávanou k Viognieru: závin z plátků uzeného lososa a pohankové (slané) palačinky. Klíčová je patlačka, kterou se to potře, s tou zatím ještě experimentuju. Základní ingredience jsou kysaná smetana, hořčice, kopr a šťáva z citrusů, kapka citronového octa. Celé se to dá vychladit a teprve potom se to rozřeže na jednohubky. Podáváme chlazené k burgundským šardonkám. Navrch kudrnka. Originál mě okouzlill U Žanety (Chez Jeanette, Fixin, Burgundsko) – podávají ho jako amuse-bouche k ukrácení čekání na hlavní chod. Dobrou chuť.
Jen tak
Výsledky kvízu z minulého týdne
Soutěž z minulého týdne (Spárujte vína a obrázky) skončila a máme tady výsledky.
Podle vašich odpovědí vidím, že soutěž byla příliš lehká – všechny došlé odpovědi byly správné! Takže správné výsledky i s komentářem zveřejňuji jen pro ty, kdo se nezúčastnili:
Triviální, soutok Labe s Vltavou pohledem od Mělnického zámku a etiketa Školního statku z Mělníka.
Budovy vinařství Trimbach v Ribeauvillé (Alsasko) a jejich vlajková loď, ryzlink Clos-Ste. Hune. Kdo poznal detail z etikety vína, mohl uhodnout i „sudeto-alsaskou“ architekturu.
Vlevo Tenuta San Guido (Bolgheri, Toskánsko, Itálie), výrobce vína Sassicaia (vpravo). Ve skutečnosti se Sassicaia vyrábí v jiné budově, která není přístupná návštěvníkům. Někteří (správně) tipovali podle křížku na zvonici domu Itálii, a bylo to.
Vlevo Svatý kopeček u Mikulova, pohled od Rakouska, a etiketa Mikrosvín Mikulov. Snadné.
Plakát propagující rakouský Poysdorf, hlavní město Veltínu (sklenky tvoří Y ve slově Poysdorf, nafotil jsem si tam podobný s korkovými zátkami) a Veltliner z Weinviertelu. Možná největší hádanka, protože ti, kdo plakát neviděli, si ho nespojili s Y a s Poysdorfem.
To vše ale ani nebylo nutné vědět, správné odpovědi jsou prostě a stručně jen : A-4, B-3, C-5, D-2, E-1. A první cenu vyhrává soutěžící m.v. Pokud se ozve, získá odrůdový sekt z ryzlinku rýnského (suchý) z alsaského vinařství Wolfberger. Vítězi blahopřeju, všem účastníkům děkuju za snahu a už připravuju něco rafinovanějšího…
Jen tak
Alsaský ryzlink – za málo peněz hodně muziky
O alsaském ryzlinku a o tom, jak se jeho vůně a chutě mění podle sklenice, z níž víno pijete.
Už jsem tady psal o Gewurtztramineru od stejného výrobce, tentokrát se vrátím k ryzlinku ze stejné vinice – Riesling Grand Cru Eichberg 2004, Schneider André et Fils z alsaského Eguisheimu. U popisu alsaských vín se dá zkrátit text věnovaný adjustáži – štíhlá láhev funguje jako poznávací znamení. Barva vína je citronová světle žlutá, ani v alsaské sklence se zelenou stopkou nevypadá zvlášť teple. Vůně je jemně květinová, zprvu nenápadná, protože jsem podle alsaského zvyku víno podchladil.
Chuť je jako ovocná bomba, v nástupu mě zavalila dojmy tropického ovoce, pomerančů a grapefruitů. Grepy a citrony zůstávají viset i v dlouhé dochuti. Celkový dojem je nepříliš elegantní, spíš selský, jednoduchý suchý ryzlink. Na Grand Cru jako by toho bylo málo, ale kupoval jsem ho za 6,50 €, takže první pochyby překonávám uspokojením, že víno sice nesplňuje očekávání spojované s Grand Cru ryzlinkem, ale jako ryzlink za 6,50 € je úžasné…
Víno se dramaticky promění, když ho přeliju z tradiční alsaské nízké sklenky do klasické široké půllitrovky. Ztratí prvoplánové kvality a získá na hloubce a eleganci, jakoby o třídu vyrostlo. Ve vůni nastoupí meloun, v chuti zapadnou ovocné vjemy ve prospěch uhlazenosti a elegance. První překvapení nad proměnou svádí k přirovnání ke klasickým burgundám, ale výraznější kyseliny (a slabší obsah minerálů) ho od nich odlišují. Po delší době, když se víno ohřeje a provzdušní, vylézá z široké sklenky těžká květinová vůně a čerstvě ovocná chuť. Bože to jsou kolotoče dojmů – a v ryzlinku za 6,50!
Byl to náhodný nákup při bleskové jednodenní cestě Alsaskem, která bohužel vyšla na 8. května, kdy jsou v celé Evropě státní svátky. Díky tomu měla nejprestižnější (rozuměj nejbohatší) vinařství zavřeno a já náhodou narazil na horním konci hlavní ulice v Eguisheimu na vinařství Schneider – ve skutečnosti jsem jen zabíjel čas do dvou nebo třech hodin odpoledne, kdy otvíral na opačném konci hlavní ulice Wolfberger. Při ochutnávce mě zaujalo několik vín (taky Pinot Blanc AOC, tedy česky Rulandské bílé, se zlatou medailí z výstavy v Colmaru, za 3,90 €) a přátelské ceny – a pak že jsou francouzská vína dražší než moravská!
Recenze
Pinot Noir 2005 pozdní sběr „Novosedly,“ Tanzberg
Díky pracovním povinnostem jsem se v minulém týdnu dostal i na Pálavu. Udělal jsem si malou zajížďku a zajel si pro jedinou láhev vína do vinařství Tanzberg. Napřed několik aktualit: pod Pálavou u silnice rostou famózní trnky velikosti slušných višní, ceny většiny vín Tanzbergu vysoce překračují 200 Kč, ochutnávka při nákupu se v zimní sezóně neposkytuje. Dobrá zpráva je, že službukonající paní ve vstupní hale vinařství se snažila mi vyhovět a něco k ochutnání přinést… Koupil jsem výše zmíněné víno za účelem okamžité konzumace po večeři na hotelu, a zatímco v televizi červený Liverpool trápil FC Porto, já jsem okusoval Pinot Noir.
Adjustáž má Tanzberg dokonalou. Krásný (nestandardní) tvar láhve, jednotně zpracované etikety, dokonce korek s potiskem odrůdy a ročníku. Jakkoli se tyto láhve mizerně skladují v chladnicích a sklepech, jako zákazník je obdivuji. Krása! A navíc, jak dokonalou má Tannzberg adjustáž lahví, tak dokonalou má i „adjustáž“ vinařství, kterou ukazuje návštěvám – absolutně stylový interiér i exteriér, od nových „selských“ budov až po archaický lis a podlahu ve vstupní hale.
Hrozny pochází z novosedelské vinice „Růžová hora,“ mezi domácími milovníky Rulandského modrého vyhlášené a občas až nekriticky obdivované. Barva vína je světlá rubínová, správně pinotová, ale zakalená a bez jiskry. Škoda! Vůně mě taky nepřesvědčila, není typická pinotová, je hodně slabá a jen neurčitě ovocná. Musel jsem si vypůjčit nestandardní sklenici v hotelu, takže jsem byl ochuzen o pohodlí vlastní skleničky. Vyfasoval jsem malou úzkou tulipánovou sklenku, která by zřejmě složitější aromata potlačovala. Láhev jsem nechal před ochutnáním dvě hodiny otevřenou, ale ať jsem se snažil sebevíc, žádné typické pinotové vůně jsem nenašel. Zklamání.
Chuť je řídká, vodová, málo extraktivní. Příjemné jsou kyseliny (je jich málo), a pro mě by tam nemusel být žádný zbytkový cukr (zde 2,7 g/litr) – tím by možná kyseliny získaly větší ostří a chuť by nebyla tak rozmazaná (ale to se mi to kibicuje, když výrobce chvályhodně dává vplen analytické hodnoty). Podle prodejních materiálů vinařství jsou ve vůni znát jeřabiny a lesní plody – jeřabiny jsem ještě nechutnal, v chuti bych spíš hlásil brusinky. Ale co s tím, když v Pinotu čekám úplně jiné věci – pro začátek třeba švestky, jahody nebo ostružiny ?
Chuti vlastně nemůžu nic vytknout, víno nemá žádnou chybu, žádnou zákeřnou hořkost v dochuti atd., chuť je jen málo odrůdová, nevýrazná a krátká. Je to příjemné pitelné víno, včetně nižšího obsahu alkoholu, ale zdá se mi, že přísnější měřítka nesnese a za 232 Kč je toho sakra málo. Z tohoto Pinotu si bohužel Patrik Leflaive na zadek nesedne, jestli si ještě pamatujete tu historku….
Hned poté, co na Anfield Road Liverpool rozstřílel Porto, dal jsem si na dobrou noc malého panáka Baileys, a to je jiná káva, už podle vůně je jasné, že jde o Baileys a nic jiného!