Po několika neuspokojivých večerech s červenými víny dnes vytahuji z lednice potenciální poklad, který ovšem může ošklivě zklamat. Ještě se v e-mailech popichujeme s kolegou Svahem, který právě zažívá sinusové návaly nadšení a zklamání nad novozélandským Pinotem – chvíli po otevření už bez obav ze zklamání a s poťouchlým pocitem, že dnešní víno bych jen tak za něco nevyměnil.
Víno jsem koupil cestou z dovolené v Alsasku v roce 2006. Když paní Skleničková pozorovala vršící se krabice vína v alsaském domečku, kde jsme po dva týdny bydleli, začala si potichu něco žbrblat o bláznech a o tom, že se dvěma malými dětmi nepojede domů na krabicích vína. Potom konstruktivně zakoupila letenky u nízkonákladové letecké společnosti a požádala mě o odvoz na letiště v Basileji – potom se prý můžu vrátit a naložit si víno. Cestou domů jsem se s naloženým autem zastavil u hypermarketu Leclerc u Cernay a utrácel zbylé peníze, mimo jiné i za toto víno. Stálo asi 17 €, ale risknul jsemto kvůli nálepce se Zlatou medailí z výstavy vín v Maconu – ta ještě nikdy nezklamala.
Jedinou výhradu tak mám k etiketě, která uvádí jen jméno výrobce – Francois Martenot – ale už ne jeho adresu. Z výletu do Burgundska tuším, že jméno Martenot tam je rozšířené, a tak až na webu dohledám ve výsledcích maconské výstavy, že jde o výrobce z Beaune. Na horním obrázku je náměstí v Meursaultu, a pro jistotu dodám, že víno je burgundské Chardonnay.
Barva vína je světlá, jiskrná, citronová žlutá. Vůně je nečekaně nasládlá. Napoprvé mi připomněla svou pronikavostí dávný zážitek, práškový anasový nápoj z pardubické Vitany, prodával se tehdy za padesátník? Pamatujete si ještě někdo z osmdesátých let ten malý pytlík, jehož aroma tak prudce atakovalo nos ? Čekal jsem jinou vůni. Po chvíli, když se víno otevře, převládá vanilka a jemná vůně zahradních květin.
Chuť je hodně jemná a nasládlá s podtónem ušlechtilého dřeva a jemným minerálním spodkem. V první chvíli jsem překvapený, nemám srovnání, Meursault jsem ochutnával nanejvýš desetkrát a žádný z nich nebyl takto jemný. Teprve po delším čase, když se víno ohřeje a vydýchá, objevuji v chuti naplno typické atributy Meursaultu, hlavně mineralitu. Všechno je ale nesmírně vyvážené a luxusně jemné. Zpočátku jsem váhal, zda je to následek horkého ročníku 2003 a skladování, nebo zda se to tak povedlo výrobci. Nakonec mě ta jemnost přesvědčí, přidává se i paní Skleničková, která pozdě odpoledne prohlásila, že dnes nebude pít, ale po ochutnání Meursaultu si beze slova nalévá plnou sklenku. Zlatá medaile z Maconu zase zafungovala…
A pokud jste dočetli až sem, popřeju vám krásné vánoce a k vánoční večeři něco aspoň tak dobrého, jako byl tento Meursault.
