Minulý týden se mi tu rozhořela nevídaná polemika o supermarketových vínech, ve které padly i takové argumenty, jako 1) že taková vína nepiju, tak proč o nich sakra píšu a 2) když už propaguju vlastní heslo „Nekupujte nic, co vám předem nedají ochutnat,“ tak bych se měl supermerkáčům vyhýbat.

Doznávám se k uvedenému citátu, skutečně si myslím, že bychom si měli vybírat a kupovat na základě ochutnávky, proto jsem taky tolik aplaudoval WINE DEPOT, i když vína, která jsem v něm nakoupil, nebyla co do kvality nijak převratná… Jsou však situace v životě lidským, kdy se nákupu naslepo nevyhneme, například supermarkety a v Čechách i vinotéky…

Přestože občas propaguji cizácké způsoby, i v cizině se v supermarketech kupuje naslepo. Přesto na některé supermarkety, do kterých jsem vešel v cizině, vzpomínám s láskou. Už jsem tady psal o italském řetězci supermarketů COOP. Jednak jej mám spojený s krásnými italskými dovolenými, takže asi nejsem objektivní, jednak jsem vlastně začal objevovat Itálii skrze nákupy v COOPu. Myslím, že italský COOP má strategii lokálního nákupu – některé druhy zboží nakupuje od místních dodavatelů, zejména ovoce, zeleninu, uzeniny a sýry.

Zřejmě to platí i o víně – v toskánských prodejnách jsem našel silnou nabídku toskánských vín, předpokládám, že v jiných italských regionech tomu bude jinak. Podobnou strategii jsem odhadl i v alsaském COOPu, tam také v nabídce převládala alsaská vína. V každém případě koupit v italském COOPu víno kategorie D.O.C. (odpovídá zhruba domácí kategorii „víno s přívlastkem“) bylo prakticky bez rizika, laciná vína do 6 € téměř nikdy nezklamala. A tak kromě nákupů ve vinařství vždy večer před odjezdem z Itálie ukrývám do volných prostor kufru auta vyzkoušené levné lahve – supermarketovky, naposled jsem tak přivezl asi deset lahví různých Vermentin.

Podobné to bylo ve Francii, ale tam mám navíc jednoho veleoblíbence, HyperChampion v Beaune. Napřed jednu jedinou výhradu, tou je prodejní doba. Na rozdíl od českých hypermarketů ty francouzské mají velmi omezenou otevírací dobu. Žádné státní svátky, jen vyjímečně neděle. To je zřejmě problém francouzských služeb všeobecně. Nikdy jsem nechápal, proč se ve Francii vedou diskuse o něčem tak nesmyslném, jako je pětatřicetihodinový pracovní týden. Letos jsem pochopil, že při otevírací době obchodů (9 – 12, 15 -18) zbude zaměstnancům – prodavačům právě ta hodinka denně na přípravu placu a úklid a máte 35 hodin týdně. Letošní výlet do Francie jsem začal 8. května a první den jsem měl velké problémy s nákupem základních potravin.

Ale dál už jen samá chvála. HyperChampion stojí při cestě od jižního sjezdu z dálnice do Beaune, takže jsme u něj zastavili při prvním výletu do Burgund v roce 2005. Nakoupili jsme základní potraviny a čtvero vín, vesměs burgundská Premier Cru v cenách kolem 8 € – nekupte to! Večer jsme si na penzionu studovali neznámé apelace stylem Tour de Bourgogne po otevřených lahvích. Byla to pro mě studijní zkratka – měl jsem tehdy poprvé na Burgundsko jen tři dny a neměl ponětí, co mám očekávat v lahvích s etiketami Givry, Montagny, Saint-Véran atd. Doháněl jsem to na supermarketových vínech a podle toho se potom rozhodoval: musíme ještě zajet do Santenay! Samozřejmě, že při návštěvě místní vinotéky v Burgundsku jsem nakoupil lepší vína, než v HyperChampionu, ale jako pomocník pro základní orientaci v některých apelacích posloužil HyperChampion výborně.

Jaká vína se v něm najdou nejlíp dokumentuje zkušenost z prvního večera v Burgundsku. Můj kamarád svévolně propašoval do nákupního vozíku lahev kategorie Vin de Pays za 1,54 € (horní obrázek). Když jsem protestoval proti tomu barbarství, pravil, že ho večer načne a dá mi ochutnat naslepo, aby zjistil, zda to poznám. K večeři jsme otevřeli dvě vína:

Hautes Cotes de Beaune 2002 Blanc, Chateau de Santenay 6,60 €
Montagny 1er Cru Blanc, Montessuy 7,59 €

Kamarád odšpuntoval svoje levné víno za 1,54 €, přičichl a řekl, že to ani nebudeme zkoušet, že to bych určitě poznal. Když jsme to potom porovnávali, vypadalo to srovnání až směšně, ale uvědomil jsem si, kolik takových lahví jsme už doma vypili a ujišťovali se, že se to dá pít 🙂

Na jednu věc se ve Francii dá spolehnout, a to jsou ohodnocení ze soutěží vína. Pokud najdu ve francouzském supermarketu víno s typickou kulatou samolepkou soutěže vín v Maconu (Concours des Grands Vins de France), kupuju bez obav. Letos proběhl už 53. ročník výstavy, z výsledků ročníku 2005 vybírám základní data: 10.251 vystavovaných vín, 2.000 porotců rozdělených do 500 skupin po 4 porotcích. Bylo uděleno 2.808 medailí, z toho 673 zlatých a 869 stříbrných. Takže vína se zlatou nebo stříbrnou medailí z Maconu putují okamžitě do mého vozíku, i v supermarketech.

To je mimochodem docela zajímavá informace pro spotřebitele, kteří se zajímají o víno jen okrajově. Už několik známých si přečetlo tiskové zprávy o medailích, které přivezli domácí vystavovatelé z různých evropských soutěží vína, z Bruselu, z Paříže atd., a dotazovali se mě, proč s větším nadšením nepřijímám informace o zlatých a stříbrných medailích ze soutěží. Složitě jsem jim vysvětloval, že víno není atletika a že záleží na podmínkách soutěže, ale že v zásadě dostanou zlatou medaili všechna vína, která přesáhnou například devadesátibodovou hranici (ze sta možných), takže v závislosti na metru poroty si může odnést nějakou medaili i polovina přihlášených vín. Velmi záleží na renomé soutěže a nastavení měřítek poroty. Až dodatečně po zveřejnění textu o Galerii ryzlinků rýnských z tohoto týdne jsem se dočetl, že to byl i případ Galerie: přes 85% přihlášených vín dostalo některou ze tří medailí!

Druhou nálepkou, se kterou mám z Francie naprosto excelentní zkušenosti, je tzv. Tastevinage. Tu uděluje dvakrát ročně Confrérie des Chevaliers du Tastevin, Bratrstvo rytířů tastevinu, které tak vyzdvihuje vína, která svou kvalitou překračují svůj AOC statut. (Mimochodem, tastevin je stříbrná mistička na víno, ze které se ochutnávalo víno ve středověkých sklepech – předchůdce dnešní koštovačky OIV. Obrázek najdete v dalším textu z Itálie, tamní sommeliéři nosí ozdobný tastevin na krku jako cechovní odznak.) Vína takto oceněná smí používat standardní etiketu Tastevinage a podle mojí zkušenosti se tímto oceněním dá spolehlivě řídit. Když jsem prohledával seznamy oceněných výrobců poté, co náhodně zakoupená a vypitá lahev vzbudila můj zájem, občas jsem zjistil, že někteří výrobci část oceněných vín prodávají pod starými etiketami bez označení Tastevinage (Confrérie prodává vítězným výrobcům etikety za 0,30 Euro). Navíc, při přihlášení do soutěže o Tastevinage musí výrobce udat velikost šarže, a podle toho smí pro úspěšné víno nakoupit etikety – nemělo by se tedy stávat, že výrobce polepí etiketami i jiné šarže. Podobných soutěží a nálepek existuje ve Francii více (Burgundia d’Or, Guide Hatchette, medaile z výstavy v alsaském Colmaru), z vlastní zkušenosti mohu doporučit Macon a Tastevinage – tato vína kupuji bez obav i v hypermarketech.

I letos v květnu jsem burgundský výlet zakončil v HyperChampionu v Beaune, a omylem jsem koupil i tři lahve vína Chardonnay 2005, Vin de Pays de Sainte Marie, burgundského výrobce Domaine Vincent Sauvestre, a abych přesvědčil kritiky, kteří mi odpírali právo „recenzovat“ supermarketová vína, něco o něm napíšu. Předem podotýkám, že stálo 3,31 €, takže necelou stovku v korunách. Barva je světle žlutá, do zlatova. Vůně má trochu lučních květin, převládají banány a citrusy. Je typická pro burgundskou šardonku, jen trochu slabší a zastřená. V chuti je cítit tropické ovoce, ale celkový projev je chudší a zdaleka ne tak čistý, jak bych mohl čekat u vyšší kategorie AOC. Převládají kyseliny, na konci chuti se výrazněji objeví hořkost. Odrůdově typické Chardonnay, leč znatelně nižší kvality, než bývají burgundské AOC. Kéž by se takové víno dalo koupit za stovku v českých hyper- a supermarketech!

Proč takové víno u nás nekoupíte za stovku, naznačím dále. Víno jsem nejspíš koupil „přehmatem,“ když jsem chtěl koupit jiné víno stejného výrobce. Domaine Vincent Sauvestre je typický burgundský velkovýrobce orientovaný na supermarkety. Zajímal jsem se o něj, když jsem při předchozích výletech koupil jiná vína s vysokým poměrem kvalita/cena, čímž nechci říci, že by kvalita sama byla nutně špičková. Před rokem jsem si nechal poslat jejich exportní ceník, z něhož tady ocituji několik položek. Ceny jsou uvedeny bez DPH a podmínkou je odběr po paletách. Pro srovnání cituji i ceny domácího dovozce, které jsou včetně DPH, jsou to maloobchodní ceny pro koncového zákazníka. Výše popisované Chardonnay VdP prodává výrobce za 2,31 € bez DPH. Pro zábavu i poučení, tady jsou ty ceny :-))))

Pinot Noir AOC 2004 – 3,48 € / 340 Kč (pil jsem, slušné základní víno)

Chablis AOC 2005 – 5,64 € / 564 Kč (pil jsem, slabé supermarketové Chablis, Francouzi říkají, Nekupujte Chablis od negocianta z Cote d’Or!)

Chablis Premier Cru Beauroy AOC 2004 – 9,58 € / 958 Kč

Savigny Les Beaune AOC 2004 Rouge – 6,24 € / 628 Kč

No to mi řekněte, jaký kalkulační software používá český dovozce při stanovení ceny?

Četl jsem polemický článek v říjnovém Víno & Styl na téma připravovaného statusu V.O.C. (Vína Originální Certifikace) Článek se jmenuje se „Vinařské zákony“ a napsal ho Zdeněk Reimann. Mám k němu pár poznámek.

Pokud jde o samotný článek o vinařských zákonech, ten zpočátku probírá informace o francouzském, italském, španělském a americkém způsobu regulace výroby vína a přináší celkem očekávaný závěr, že víno je natolik rozmanitý výrobek, že kontrolovat ho a řídit by mohl jen Bůh. Nechme vinaře dělat víno po svém… říká autor. Jako podnikatel a zastánce volného trhu bych s tím rád souhlasil, jako průměrný spotřebitel (kterým nejsem, s mojí nadprůměrnou roční spotřebou…) s tím souhlasit nemůžu.

Prostě se mi příčí, když na první straně textu autor konstatuje, že „Je nasnadě, že kvalita francouzského vína šla ustavením vinařského zákona rapidně nahoru…“ a v závěru z toho vyvodí, že „tak jako náš vinařský zákon umožňuje prodávat vína odlišných úrovní pod stejným zařazením, francouzský (…) vinařský zákon také. Nezaručuje kvalitu či chuť vína v lahvi, pouze místo původu.“ Nějak mi to nedá a zdá se mi, že ty dva výroky jsou v rozporu.

Věc samozřejmě není tak jednoduchá, že by nějaký zákon zaručil, že si v sámošce nemůžete koupit špatné víno. Jde o to, že některé zákony nastavují parametry tak, že vedou jaksi „samovolně“ ke zvyšování kvality regulovaného výrobku, zatímco jiné zákony tuto vlastnost postrádají. Jinak řečeno, některé zákony podporují samoregulační mechanismy trhu, jiné ne. Není to ale jen způsob, jakým zákon reguluje trh – zákonodárce také musí mít co regulovat. Vlastnosti trhu a vlastnosti zákona se musí potkat. Ale někde v pozadí zůstává základní myšlenka: regulovat nebo neregulovat?

Teď si dovolím malou odbočku, než budu pokračovat: jako příklad správné funkce regulace autor uvádí americké zákony a říká: „Situace v Argentině a Chile je jednoduchá, vinaři říkají: Uděláme vám jakékoli víno, které chcete. Jen pošlete objednávku.“ Pokud vás tento výrok nevyruší (mě ano, já hledám ve víně odraz osobnosti výrobce a osobitosti místa původu, ne jen dokonalou technologii), ocituji podobný výrok z knihy Antonína Konečného „Vinařem v Africe“ (kterou zpopularizoval Ms. Cuketka zde): „Na moje námitky, proč kazíme tak dobré víno lihem a cukrem, mi pan Dynybyl odpověděl: „Zákazník chce víno silné a sladké, (…) kdyby si přál, aby bylo víno cítit močůvkou, tak mu ji tam také dáme!“ Omlouvám se za ten příklad, ale mě nezajímají vína, která vinař vyrábí na objednávku. Jsem zvědavý na vína, která dělá podle svých představ a podle svého nejlepšího porozumění pro zeměpisné a jiné podmínky, ve kterých víno vyrostlo na vinici a ve kterých kvasilo a zrálo ve sklepě.

Před mnoha lety jsem sbíral pracovní zkušenosti v rozhlasovém vysílání (to je mimochodem taky silně regulovaný obor) a dostalo se mi od jednoho z předních profesionálů podobného poučení o posluchačské poptávce a o tváři rozhlasového vysílání : „My pracujeme podle nezávislých výzkumů poslechovosti rádia. Jestli nám výzkumy ukáží, že naši posluchači chtějí slyšet krkání a prdění, budou naši moderátoři krkat a prdět!“ Podle toho dnes vypadají rádia v éteru (a vína v supermarketech).

Takže lituji, jsem pro přísnější regulaci. Blahodárnost takové regulace by se dala ukázat na Burgundsku, kde kdysi francouzský hrál (nebo burgundský vévoda, vlastně nevím?) nakázal sázet pouze Chardonnay a Pinot Noir. To je už hodně rázná regulace, ale výsledky jsou přesvědčivé (někdo by z nich mohl odvozovat i blahodárnost monarchie, po několika deci dodávám, že by to bylo dobré téma na filmovou komedii na téma Vévoda burgundský na Moravě: „Kam se poděl Aurelius, Hibernal, Rudava, Sieger a Scheurebe?“). O přednostech regulace mě přesvědčily i dva výlety za vínem do Rakouska, jejich D.A.C. Weinviertel už nejen kupuji bez obav, ale těším se na ně. (Vlastně to ani není regulace, jak si ji představuji, vedle kategorie DAC existuje ještě celý systém označování vín podobně jako u nás.) Rakouské označení DAC není nic zázračného – pro zákazníka je to orientační pomůka, pro vinaře marketingový nástroj, který mu pomáhá při prodeji. Přesně dané podmínky pro víno, spolehlivá jistota pro kupce. Nejlepší vína, absolutní špičky, je třeba hledat jinde.

Když už jsem tedy napsal, že jsem pro regulaci, měl bych také napsat, koho a jak regulovat. Tady ovšem začíná problém. Český trh s vínem se podstatně odlišuje od trhů zemí, se kterými bychom domácí víno rádi srovnávali. Na rozdíl od vinařství ve Francii či Itálii, kde i malý podnik s deseti či dvaceti hektary může získat důstojné postavení a celé generace živit rodinu vlastníků, u nás takové podniky chybí. Náš trh je trhem několika desítek velkých hráčů, za kterými zeje velká mezera. Z loňské zprávy MZV (Situační a výhledová zpráva, Vinná réva a víno, 4/2006) vyplývají alarmující data. Z 19 351 vlastníků vinic jich 13 796 vlastní pozemky menší, než 0,2 hektaru a jen 380 vlastníků vlastní vinice s výměrou 5 a více hektarů. Když jsem zhruba odhadoval velikost vinice, na které by mělo smysl hospodařit, aby to uživilo rodinu, došel jsem právě k číslu 5 hektarů. Do této kategorie zřejmě spadají i velké podniky jako Znovín, Patria, VSV, atd., takže na malé soukromé vinaře zbývá cca 300 míst, pravděpodobně jich bude ještě méně. (To už možná máme víc prodejců aut!)

Velká část vinařů je spokojena se statutem malovinaře, který je osvobozuje od daňové povinnosti (a s ní spojené byrokracie) pod podmínkou, že vyrobí nanejvýš 2.000 litrů vína ročně výhradně pro spotřebu své rodiny. Malovinaři občas 2.000 litrový limit překračují a víno v malém množství prodávají (ale ne příliš, aby na sebe nepřivolali potíže). Následkem toho máme na Moravě tisíce malovinařů a jen málo opravdových vinařů, kteří by vinohradnictví brali jako řemeslo, povolání a poslání. Od takových malovinařů vlastně ani nemůžete chtít nějakou vysokou kvalitu (dělají víno jen pro sebe a je to od nich dobrá vůle až altruismus, že se s vámi o ně podělí), a oni sami naopak nemohou prosazovat nějaké společné zájmy (oficiálně žádné nemají, nejsou ekonomicky činní a neplatí daně).

Tím se dostávám znovu k tvrzení, že domácí trh je trhem několika (desítek) velkých hráčů, těch, kteří prodávají ve velkém do hyper- a supermarketů. Nejsem nijak nadšený kvalitou moravských vín nabízených v supermarketech (navíc těch několik podniků, dodávajících do supermarketů je v tak privilegovaném postavení, že ani nemusí příliš usilovat o vysokou kvalitu a kdybych chtěl být jedovatý, napsal bych, že na policích v supermarketu se i sebelepší víno za pár týdnů zkazí), a pod dojmem citovaných statistik si uvědomuji, že ani není možné mít jakékoli požadavky na vína malovinařů, kteří víno prodávat nesmějí, a pokud mi je prodají, porušují zákony.

Koho tedy chci regulovat? Tato diskuse se zřejmě týká asi 380 vinohradníků, kteří se vinařstvím živí. Myslím si, že převaha velkých dodavatelů na trhu je i tím důvodem, proč se o moravských VOC tak dlouho a bezvýsledně diskutuje. Až se to bude hodit velkovýrobcům, tak VOC bude, ve formě, která jim bude vyhovovat. Pokud se na tom neshodnou velcí hráči, budeme zřejmě jen svědky odborných diskusí.

Myslím, že podstatný problém našeho vinařství je struktura trhu, to, že kromě pár desítek velkých podniků se (skoro) nikdo výrobou vína neživí. S trochou nadsázky je možné říct, že schválených odrůd révy máme více než velkých vinařských podniků. Samozřejmě by mělo smysl regulovat kvalitu velkovýroby velkých podniků, ale zatím se mi zdá, že ti velcí se takovým pokusům snadno ubrání. Závěr pana Reimanna, totiž že stačí mít dvě kategorie VOC – Vína z Čech a Vína z Moravy, je myslím právě v tomto duchu, ve prospěch velkých a regulaci odmítajících podniků. Můj názor je, že charakter trhu vždy určují velcí hráči, u nás více než jinde. Máme-li zájem prosadit na trhu kvalitu, je nutné, aby tuto kvalitu prosazovaly především největší podniky. Neříká se mi to snadno, ale regulujte, regulujte, regulujte! Regulujte, dokud je co regulovat.

P.S. Omlouvám se těm, kteří logicky očekávali, že taky napíšu jak regulovat. Dokud nedokážu zpaměti vyjmenovat všechny u nás schválené odrůdy, ani se do toho nebudu pouštět.

P.P.S. Zůstaňte se Skleničkou – pokud se nestane něco nečekaného, nenechte si ujít v pondělí 22. října ochutnávku zázračně levných vín z předního hypermarketu!

Chcete jet do Francie za vínem a neumíte francouzsky? Nenechte se odradit příběhy o nechuti Francouzů k angličtině, prozradím vám i jeden trik, jak je přimět mluvit anglicky.

Například Daniel Brož, když poznal, že si chci sám zajet za vínem do Burgundska, mně jich vyprávěl několik, včetně té, jak viděl vinaře hnát ze sklepa partičku Anglánů, kteří začali konverzaci větou „Do you speak English?“ Ne že by Francouzům na správně vyslovované francouzštině nezáleželo, ale s odmítnutím jsem se ve francouzském vinařství nikdy nesetkal, já jsem chtěl koupit a oni chtěli prodat, takže se žádné drama nekonalo.

Pokud chcete jet do Francie za vínem a neumíte francouzsky, poradím vám jednu techniku, která se vyvinula tak nějak samovolně při mém posledním výletu do Burgundska. Neptejte se Francouze „Do you speak English?“ ale zeptejte se francouzsky: „Parlez-vous anglais?“

Je to prosté: připravte si univerzální (lámanou) větu v přibližné francouzštině, začínající pozdravem a končící žádostí o prodej vína.

Příklad: Bonjour, monsieur… (v Burgundsku se lidé při pozdravu vždy oslovují pane/paní, prosté bonjour nestačí). Jsem turista a hledám (je cherché) několik lahví vína ke koupi. O překlad se pokuste sami.

Následuje vrcholný fígl. Váš vinař už pochopil, že chcete nakoupit pár lahví, snažíte se mluvit francouzsky, ale moc vám to nejde. Druhý krok je jednoduchý, zeptáte se, zda mluví anglicky (nebo německy, jestli mluvíte lépe německy): Parlez-vous anglais? Důležité je, že se zeptáte stále ještě francouzsky.

Normálně nakoupíte víno. Někdy vám váš Francouz odpoví, že anglicky mluví a někdy řekne, že ne. Ale vždy se k vám chová vstřícně a profesionálně, pokud jde o samotné víno a jeho prodej. Dostanete ceník vín, skleničku a ochutnávku všeho, co je v ceníku. Mimochodem, přes 50% exportu burgundského vína směřuje do Británie, takže by bylo divné, kdyby měli vinaři averzi vůči angličtině. I vigneron na spodním obrázku mluví skvělou angličtinou.

Samozřejmě všechno plyne mnohem příjemněji, mluvíte-li dokonale francouzsky. Po třech výpravách do Burgundska mohu potvrdit, že to jde i bez francouzštiny. Ta mi mnohem víc chyběla třeba v restauraci. Naopak, od návratu domů mívám někdy zoufalý pocit, že je snazší se domluvit posunkovou řečí v burgundském sklípku než plynnou češtinou s domácím vinařem nebo prodejcem vína.

Při úklidu šuplíků narazil pan Sklenička na jídelní lístek z první poloviny devadesátých let. Kdysi dávno ho přinesl na večírek párek překladatelů z angličtiny, kteří byli večer předtím na večeři s Američany v jakési příšerně drahé malostranské restauraci. Vybírali si tam z anglické verze jídelního lístku, která vznikla amatérským překladem českého menu. Naši překladatelé nelenili a anglické menu zpětně přeložili do češtiny. Pan Sklenička přiznává, že jeho angličtina je mnohem povrchnější než jejich, takže by se s některými anglickými výrazy klidně spokojil. Pro hosty z ciziny, pro které je to první setkání s českými službami, to může být zábavné čtení.

THE READY MEALS FROM THE CZECH (BOHEMIAN) KITCHEN

The young duck baked with force-meat with the smoked flesh and the home potatoes‘ pancakes – Ta mladá kachna, vypálená s tou nádyfkou s uzeným tělem a lívanci domácích brambor

The sirloin of beef on the cream with the cranberry and the dumplings – Ta svíčková z hovězího na té smetaně s tou brusinkou a těmi knedlíky

The fallow-deer shin of beef on the wine with potatoes‘ crocets – Ta dančí holeň z hovězího na tom víně s grogetama brambor

The pheasant as the wild flesh with the red cabbage and the potatoes‘ crocets – Ten bažant jako to divoké tělo s tím červeným zelím a grogetama brambor

THE SELECTION OF THE MEALS AS PER ORDER – SELEKCE TĚCH JÍDEL JAKO NA OBĚDNÁVKU

The pepper-Steak on the green pepper with the vegetables‘ panelling – Ten pepperstejk na tom zeleném pepři s obkladem té zeleniny

The English beefsteak piquantly filled up mit the vegetables‘ panelling – Ten anglický biftek, pygantně nacpaný mit der celénina obklady

The beefsteak according to the Switzerland’s manner (chimney cornered with the asparagus) – Ten biftek podle chování Švýcarska (komín, zahnaný do úzkých s chřestem)

Sirloin of beef’s cuts with the goose liver and Englich bacon – Seky hovězí svíčkové s husejma játrama a englickým špekem

The pig’s fine-flesh, filled up with the smoothered vegetables – Vepřovo jemné tělo, nacpané tou zardoušenou zeleninou

The chicken’s little breast on the butter with the asparagus and the crevets – Kuřátkův malý prs na tom másle s tím chřestem a s těma kreténama

The champignon’s risotto with the cheese, the cabbage salad and the horse-radish – Z žampiónu rizoto s tím sýrem, tím zelovým salátem a křeněním

THE SUPPLEMENTS – TYDLE DODATKY

The roasted potatoes‘ prismes – Hranoly opečených brambor

The cooced potatoes, lubricated with the butter – Ty ufářeny brambory, namáslený do kluzka

The roll’s dumplings – Z ten róhlik knedle

The smothered rice – Zardoušená rýže

The cooked spagets with the butter – Tydle uvařený špagáty s tím máslem

THE SALADS – TYDLE SALÁTY

The fresh, mixed salad, according to the offer of the market (with the French or dill’s drezing) – Ten svěží, míchaný salát podle nabídky toho trhu, s tou francouzskou nebo z kopru zálifkou

Italy dresing – Itálije zálifka

THE FISH’S SPECIALITIES – Z TÉ RYBY SPECIALITY

The trout on the grate with the almonds – Ten pstruh na mříži s těmi mandlemi

The carp baked on the anchovy – Ten kapr v troubě sušený na jedné sardeli

The salmon on the grate with the Dutch sauce – Losos na mříži s divnou majdou

(Redakčně kráceno). Teď je mi mnohem jasnější, proč se k nám cizinci v devadesátých letech chovali tak povýšeně. Kví kvá kválimany umbajkví!

Doufám, že dnes už se takové výtvory zlatých českých ručiček nenajdou, ale kdybyste o nějakém věděli, napište!