Degustací zahraničních vín s osobní prezentací výrobce není nikdy dost, takže když jsem na webu objevil zmínku o pondělním koštu německého vinaře Klause Höflinga v Pavilonu Grébovka, posedla mě zvědavost. Z Německa znám jen moselské a rýnské ryzlinky, degustační list ukazoval i Spatburgundy čili Pinoty Noir, těšil jsem se.

A byl jsem vrchovatě odměněn, z degustace jsem odcházel nadšený. Weingut Höfling Franken je menší rodinný podnik s roční produkcí 90.000 lahví, zaměřený na bílá vína (85% výroby) a excelující v červených. Pan Höfling komentoval vína i vinařství se sympatickým nadšením a s malou pomocí vín dokázal nadšení přenést i na mě. Celkově jsem měl nesmírně dobrý dojem z toho, jak jsou všechna bílá vína připravená stylově čistě a jednotně. Upřímně bych si ze čtrnácti vín našel jen několik favoritů, ale u všech vín jsem musel ocenit čistotu a řemeslo. Ta stylová jednota mi učarovala, až druhý den mě napadlo, že zrovna to jsem postrádal před pár týdny na ochutnávce vín Josefa Valihracha v pražské kanceláři Ano-Vino, a dodnes kvůli tomu nejsem schopný napsat článek.

Moc se mi líbil první vzorek, sekt z Kernera 2005. Prý zrál 39 měsíců na kvasnicích, krásně voňavý s jemným kvasničním podtónem, překvapivě nazrálý a „kulatý.“ Netypický díky menšímu procentu kyselin a větší plnosti chuti, ale za 235 Kč výborný. Podobně názrálou nebo spíš vyzrálou surovinu jsem vytušil i v několika následujících vzorcích, ale jak píšu dál, tam už mě to tolik nebavilo. A možná je za tím jen to, že u sektu nebylo srovnání.

Potom jsem začali odspodu, jakostním suchým Mullerem Thurgau 2009, lehkým vínem s květinovými a zemitými aromaty. Nic zásadního, ale příjemné pití na letní zahradu. Díky záměně při rozlévání jsme ochutnali za sebou dva Sylvány ročníku 2009, kabinetní a Spatlese. Mně vyhovoval svěžejší a lehčí kabinet s náznakovým perlením a s pepřovým závěrem chuti. Spatlese mi připadalo zbytečně přezrálé. Podle pana Höflinga je Sylván ve Frankách tradiční odrůda (loni se slavilo 200 let pěstování Sylvánu) a je taky nejdůležitější pro image vinařství.  V Německu je prostě důležitá hlavně tradice, potom tradice a nakonec tradice, takže největší peckou pro mě byl desátý vzorek, suchý barikovaný Sylván 2008.

Samozřejmě barikovat Sylván nemá s tradicí nic společného, je to hereze jako hrom. Hned mě napadlo, že se na to dá dívat dvěma způsoby: barikový sud potlačil odrůdu (naslepo by sotva někdo poznal Sylván) nebo barik povýšil víno o třídu výš. Já se kloním k druhé interpretaci, protože výsledek byl prostě skvělý.

Dva suché ryzlinky z téže trati (Stettener Stein) demonstrovaly stejný přístup, ale na mnohem „mladším“ materiálu. Zatímco Sylvány pocházely z padesátileté výsadby (vinice s výsadbou keřů 160 x 120 cm, hektarový výnos 5 tun), ryzlinky z téže polohy byly z tříleté výsadby, takže dávaly víno spíš slibné než nějak zásadní. Potěšilo mě, že při srovnání kabinetního ryzlinku a pozdního sběru je mládí vinice poznat.

Blanc de Noir 2009, suché bílé z odrůdy Pinot Noir nadšeně prezentovala přítelkyně pana Hoflinga, ale pro mě je to víno spíš divné – skladba chuti neodpovídá obvyklým chutím bílých vín, tak tenhle vzorek klidně přeskočím. Weisburgunda čili Rulandské bílé 2009 Spatlese je ambiciozní pokus o velké víno, ale zase skepticky dodávám, že méně by bylo více a pro mě by stačilo v kabinetu. Malá odbočka k uzávěrům: snad všechna tichá vína byla pod šroubovacím uzávěrem. Už jsem nedávno psal, že mě tenhle typ uzávěru baví, protože se s ním snadno manipuluje a ve mně vzbuzuje důvěru (ale pořád mě neomrzelo vytahovat korek z lahve Meursaultu :). Pan Höfling přidal příběh o 1500 lahvích nejlepšího vína zničeného pod korkem, a o tom, jak po této zkušenosti rychle začal experimentovat se screwcapem. Po dvou sezónách zjistil, že když zalahvuje půl vína korkem a půl screwcapem, dřív se vyprodá screwcap.

Největší špás jsme zažili při prezentaci suchého Cuvée 2009, kdy se pan Höfling nemohl dopočítat složení do sta procent. Oficiálně 45% Sylván, 30% barikovaná Weisburgunda, 10% RR a 5% Tramín. Někdo to řešil s humorem jako Zehn percent Wasser, pan Höfling nakonec vyhýbavě pravil něco o Bacchusu. Ve Frankách se směsi nenosí, ale pan Hofling je na tohle cuvée evidentně pyšný.

Druhý vrchol přišel se dvěma víny z Pinotu Noir. Obě jakostky, Spatburgunder trocken Eussenheimer First 2008 (182 Kč) mělo krásně průhlednou červenou pastelovou barvu, krásně čistou chuť, příjemnou, ale takovou až jakoby vyžehlenou, jako čerstvě vyžehlená košile na neděli. Zákeřné víno, protože se báječně pije, ale má 13% alkoholu. Spatburgunder Barrique trocken Eussenheimer First 2008 (380 Kč) je jaksi podstatnější víno, dospělejší. Obě vína jsou ze stejné vinice a mají stejná analytická data (barik má navíc 3 gramy tříslovin v extraktu), ale dobré použití bariku zase víno zvedlo o třídu výš. Nové sudy, čisté víno s příjemně štiplavými taniny, moc pěkné.

I obě poslední vína měla hodně společného s Pinotem. Domina 2007 měla barvu vypůjčenou od Zweigeltu a pinotovou vůni – jako bychom pili podtržený a předčasně barikovaný Pinot. Domina je kříženec Modrého Portugalu s Pinotem Noir a roste prý i na Mělníku. Poslední Fruehburgunder 2008, Jakubské, je prý časná mutace Pinotu Noir s malými výnosy (takže by se asi hodila i k nám?).

Na rozdíl od Jižního Svahu, který víno plival a proto stihl napsat report do příštího rána, já jsem si užíval, polykal a zveřejňuju se zpožděním. Ale i kdyby z toho žádný text nebyl, stálo to za to. Pořadatele, dovozce Mikuláše Cylka a Petra Kose, jsem neznal, ale z jedné ochutnávky soudím, že to jsou spíš nadšenci než obchodníci a že jim to s panem Höflingem půjde pěkně dohromady. Pěkná vína a nejmíň tři bych si rád koupil, ale s respektem pohlížím i na ta ostatní.