V lednu jsem tady zopakoval starý seriál o mé první cestě do Burgundska. Když jsem si ho po sobě četl, uvědomil jsem si, jak nečekaně rychle se domácí vinohradnictví změnilo. Vyhodil jsem z textu jednu (jedinou) větu o tom, že jsem po letech objíždění moravských koštů někdy v letech 2002 – 2003 přestal na Moravu jezdit, protože jsem byl tehdy nespokojený se službami spojenými s prodejem vína (a s poměrem kvality a ceny vína).

Dnes je zřejmé, že staré časy, kdy jste dorazili do sklípku, ochutnali pár vín a potom je stáčeli do PET-lahví od Coly a Fanty jsou nenávratně pryč, že dneska už kdekdo vína lahvuje a etiketuje. Včetně toho, že od vína v lahvi se očekává větší čistota a stabilita, než od sudovky odvezené ve vlastním kanystru. Technologicky udělalo moravské vinařství obrovský pokrok a stačilo mu na to jen pár roků. Před deseti lety jsem si takový vývoj nedovedl představit.

Myslím si, že teď stojí domácí vinařství před dalším velkým skokem a že tím bude redukce odrůdové skladby. Současná praxe pěstování deseti nebo dvaceti odrůd na ploše třičtvrtě hektarů vede k tomu, že malí vinaři nemají vlastně vinařské zkušenosti s žádnou odrůdou. Určitě jste to už taky slyšeli: Letos nám nedopadl Sauvignon, ale krásně nám vyšla mullerka. Rulanda se nám letos nevyvedla, ale za to máme krásný veltlín. Příští rok si dosaďte zase jiné odrůdy. Všude jinde se vinaři specializují na několik málo odrůd (vyrábějí z nich různá vína podle polohy vinice) a mají se dvěma odrůdami intenzivnější zkušenosti, než naši s dvaceti odrůdami.

Náznaky se už objevují. Mluvil jsem na podzim soukromě s jedním vinařem o jeho vinařství. Řekl mi, „zjistil jsem, že si lidi u mě nejčastěji kupují dražší vína. Nemají problém koupit víno za 150 Kč, i když jim dám ochutnat Portugal za 80 Kč. Prostě chtějí to nejlepší.“ – „To máš dobrý,“ pochválil jsem ho. „A to je právě ten problém,“ pokračoval. „Když nestihnu Portugal prodat do další sklizně, příští rok už neobstojí vedle novýho Portugalu. Zrovna tak muškát nebo veltlín. Rulandu nebo ryzlink můžu prodávat třeba tři roky po sklizni, u červených je dokonce žádoucí prodávat je naleželá, ale když ty levnější vína nevyprodám do léta, tak mám problém.“ – „Tak se budeš muset vykašlat na Portugal a Muškát a dělat áčkový odrůdy. Ty, co vydržej ležet,“ povídám já. „Ryzlink, Rulandu, Tramín a Sauvignon. A hlavně Rulandu modrou.“ No, taky jsem už na to došel, řekl mi.

Můžete se na to taky podívat z druhé strany. Asi dvě třetiny domácí spotřeby vína pokrývá dovoz. Nejspíš to tak ještě dlouho bude. A soutěžit s italskými a španělskými víny v tržním segmentu vín do osmdesáti korun nemá smysl. Italská nebo španělská vína za padesátku budou vždycky lepší, než ta domácí (do padesáti kaček). Pro domácího vinaře je rozumnější konkurovat (levným) dovozům s víny kolem dvou stovek.

Samozřejmě se tyhle úvahy týkají hlavně těch, kdo se vínem živí. Malovinaři – zahrádkáři, kteří si vysadí po stu hlav Portugalu, Alibernetu, Muškátu, Večerky a Aurelia a sami je během roku vypijí, těm je to jedno. Ale úroveň kvality v každém oboru určují velcí hráči. A dokud se ti, co víno prodávají, budou specializovat na padesát odrůd, bude většina vín v té nižší kvalitě. Takže fandím tomu, aby se odrůdové složení vinic zjednodušilo.

Co tomu brání? Nejvíc asi roztříštěnost vlastnictví vinic. Jakmile by byly vinice v rukou velkých výrobců vína (Michlovský, Patria Kobylí, Znovín, Templáři, Víno Mikulov…) byl by to logický krok, aby velcí majitelé vysadili větší vinice s jednou odrůdou, na základě analýzy půdních podmínek vinice. Vidím tedy jistou naději v tom, že ubude malopěstitelů a vinice postupně přejdou do rukou větších pěstitelů, kteří jsou zároveň výrobci vína. Nízké výkupní ceny hroznů vidím jako přátelský pozdrav z blízké budoucnosti, která se nám snaží ukázat, že nemá smysl pěstovat hrozny bez toho, abychom z nich vyráběli víno.

Já vím, vypadá to jako utopie. Ale před deseti lety bych taky nečekal, že domácí vinařství udělá takový pokrok. Že tu bude několik stovek výrobců, kteří budou svoje vína lahvovat a prodávat je pod svojí značkou. A že ta vína budou čistá a vydrží rok nebo dva ve sklepě. Nechci vydávat svoje přání za trendy, ale vsadil bych se, že za dalších deset let bude všechno jinak. Jen si to dneska ještě nedovedeme představit.