Předsilvestrovská cesta do Krkonoš začala slibně – kostel ve Velkých Hamrech mi nápadně připomínal alsaské Églises, holt Sudety jako Sudety. Vlevo kostel v alsaském Orschwihru, vpravo ve Velkých Hamrech v Podkrkonoší. Následuje obrázkový seriál o krkonošském pohostinství.
Sněžná vášeň mojí ženy mě na přelomu roku odvála na hory – paní Skleničková si potřebovala potvrdit svou společenskou příslušnost k lyžující střední třídě, takže jsme sbalili obě děti, oblečení a několik lahví vína (kterými se utvrzuji o své příslušnosti ke střední třídě já) a vyrazili lyžovat. Z představ o příslušnosti ke střední třídě nás vyváděli někteří číšníci v krkonošských restauracích, pro které jsme všichni jen póvl.
Nebudu zde zveřejňovat pikantní rodinné historky o podvrknutém koleně paní Skleničkové a o tom, jak jsem po stu letech znovu začal lyžovat. Nebudu dělat reklamu ani sobě historkami o tom, jak jsem první den lyžoval v obšlém zimním kabátě, ani vietnamskému velkoobchodu oděvy a elektronikou, který mě druhého dne vybavil značkovou lyžařskou bundou (1.150 Kč). Zmíním se jen krátce o pohostinství. Jak jsem zjistil dotazem u paní Skleničkové, byli jsme v Rokytnici nad Jizerou, kde moje žena vypůjčila krásnou chaloupku (horní foto).
Ještě doma paní Skleničková podlamovala moji vůli k odporu prospekty opravdové italské pizzerie s opravdovou pecí na dřevo. První večeři jsme tedy měli v Pizzerii Genziana. Interiér je stylový, pizzu skutečně pečou v pravé peci na dřevo a mají dobré těsto, řecký salát byl O.K. Pokud si potrpíte na dlouhé čekání, přijdete si na své – po půlhodině čekání si zmatený číšník přišel ověřit objednávku – ale to nejpodstatnější je, že pizza sama byla mizerná. Zejména směs sýrů, kterou na pizzu používají namísto v jídelním lístku slibované mozzarelly, je skutečně podivná a dokáže vám zkazit večer, pokud máte pizzu rádi. Paní Skleničková to komentovala slovy „jen to obyčejné je pro nás dost dobré,“ ale když zaplatím za pizzu „Prosciutto e funghi“ 135 Kč, očekával bych něco lepšího.
Druhý den jsme se vypravili na oběd těsně před druhou hodinou do Hospůdky u Voctů, kde obsluha pracuje usilovně, ale bezvýsledně. Po 30 minutách jsem si samoobslužně vypůjčil jídelní lístek, po dalších 15 minutách jsme objednali (za tu dobu v narvané hospodě dostalo najíst 5 hostů). Za dalších 30 minut jsme byli po jídle a poklidně čekali (tentokrát už jen půlhodinku) na placení, nakonec jsem podlehl samoobslužnému pudu a šel zaplatit k pultu. Jídlo nic moc, inzerované borůvkové knedlíky dokonce místo borůvek osahovaly džem. Never more!
Odpoledne po silvestrovském lyžování jsme se báječně najedli v Music Clubu na náměstí (grilovaná vepřová panenka se smetanovou omáčkou s liškami byla fakt skvělá, útrata za 2 dospělé a 2 děti za 1000), ale když jsme se tam pokoušeli obsadit volný stůl na Nový rok před 18 hodinou, vrchní číšník nám sdělil, že stůl je sice rezervovaný až od 19, ale jídlo by nám nestihli uvařit. Naštěstí se nad námi slitovali v blízkém hotelu Krakonoš. Další den se odmítnutí v Music Clubu opakovalo, ale vrchní nám iniciativně nabídl vizitku s radou, abychom si příště stůl rezervovali. Paní Skleničková naletěla a chtěla rovnou zamluvit stůl na zítřek, ale (překvapivě) na zítřek již bylo vše obsazeno. Já jako milovník suchého britského humoru jsem to čekal.
Pokud jde o obsluhu, žádné námitky jsme neměli další večer v restauraci Roky, ale pár námitek by se našlo proti cenám a kvalitě jídla (půlkilová porce masa à la mixed grill vychladla dříve, než jsme ji rozdělili na talíře).
Poslední pokus jsme učinili v restauraci penzionu Matula – to nejlepší na konec, bez ironie. Ochotná servírka, dobré jídlo (i když mám podezření ohledně stáří krávy, ze které pocházela moje svíčková), rychlá obsluha s přístupem „není problém.“ Ale to je úděl všech dovolenkářů, že nejlepší pláž na koupání objeví až poslední den před odjezdem! Jak říká jeden z Murphyho zákonů, You always find something the last place you look. Na cestu domů nám po týdnu dokonce vyšlo slunce!
Jaké máte vy zkušenosti ze zimních Krkonoš?
Pokud jde o víno, nezahálel jsem, zjistil jsem dokonce, že alsaský Pinot Gris se nejlépe vychladí v kbelíku se sněhem, ale další texty o víně budou následovat v závislosti na mé píli.
