Toskánská slámovka z malého vinařství (web) v městečku Guardistallo. Překvapivě jen 12% alkoholu a žádné informace o odrůdě na etiketách. Z trávníku a parkoviště u vinařství je báječný výhled na sousední Montescudaio.

Podle informací z vinařství se vyrábí z hroznů odrůd Trebbiano a Malvasia. Hrozny se suší na slámových rohožích, po vykvašení se víno uzavře v dvěstělitrových sudech na pět let. Barva ukazuje stáří i oxidaci (tradičně se v sudech nechá pár litrů místa a sudy se nedolévají, aby víno rychleji oxidovalo a stárlo), je zlatá až dohněda. Vůně zase prozrazuje oxidaci, ale zároveň je hroznová nebo spíš rozinková. V chuti je zbytkový cukr, sametová jemnost a příjemná kyselina. Nejsem objektivní, klidně bych napsal, že zbytkového cukru je jen malinko, ale spíš ho vyvažuje kyselina. Půllitrová lahev stojí 12 Euro.

V Itálii se Vin Santo doporučuje mimo jiné k sýru doprovázenému medem, ale toskánská babička nám ho před rokem naservírovala s cantuccini, sušenkami o tvrdosti diamantu, o jejichž účelu a poživatelnosti jsem do té doby pochyboval. Zkamenělou sušenku namočíte na minutu do malé skleničky s dezertním vínem a nasáklou, rozmočenou, ji ujídáte. Najednou život začne dávat smysl…

V Toskánsku jsme s dětma kupovali čerstvé, měkké cantuccini v několika verzích, s lískovými oříšky, mandlemi, čokoládou, s želé… Čerstvé cantuccini byly naopak prudce jedlé. Prodávají se na váhu, a když jsem jich koupil dvacet deka dětem jako KPZ na nějaký výlet, obvykle jsme je snědli už cestou z pekárny. Vin Santo jsem přivezl jen pár lahví pro návštěvy nebo veřejnou degustaci, ale zároveň jsem v Kobylisích objevil supermercato Grazie s typickými kamennými sušenkami catuccini. Po otevření první lahve se zdá, že na návštěvy nic nezbude, moje železná vůle roztává jako sníh na jarním slunci… Výrobce tvrdí, že víno po otevření vydrží v lednici přes půl roku (aby ne, když zrálo pět let v dopola dolitém sudě), ale to je utopie, otevřená půllitrovka nepřežije ani tři dny – a to jsem si myslel, že mě na slámovku nikdo nenachytá…