A nezapomeň, že Itálie chutná jinak v Itálii a jinak doma! varoval mě nedávno kamarád. Už jsem tu mnohokrát psal, že obrovský talíř pod pizzou a výhled na toskánské kopečky se zapadajícím sluncem (případně na moře atd… :o) katapultuje každé víno o dvě třídy výš, i o Brennerském paradoxu. Jenže to platí i obráceně. Víno na které máte ty skvělé vzpomínky z dovolené působí o dva měsíce později v deštivém září nedomrle a vyhasle. V čem to může být?

Občas se tady rochním v psychologických souvislostech požívání (a hlavně užívání si) vína, ale to je jen půlka pravdy.

veršoval v pohádce Pavel Šrut, oblíbený autor mých dětí (četl jsem jim to před spaním už nejmín stokrát, i v Toskánsku). Prostředí a prázdninová nálada dělá hodně, ale ne všechno. Druhá půlka pravdy o tom, proč víno z dovolené chutná doma hůř, je – bohužel – špatný výběr vína. Vysvětlím: spousta vína se v Itálii vypije rovnou v místě původu díky turistům. Laciná vína vylepšená dobrým vesnickým jídlem a úchvatnou večerní scenérií tečou proudem, předtím jste se celej den koupali v moři nebo se plahočili po vyprahlých toskánských kopcích a vínu leccos odpustíte. Doma v Čechách po návratu z kanceláře vaší pojišťovny, reklamní agentury nebo obchodního oddělení telefonního operátora už celodenní komplexní zážitek z dovolené nedoženete. Průměrnému nebo špatnému vínu už nepomůže slunečná dovolená ani šplouchání moře. Zbývá jen ta základní pravda, totiž jestli je víno samo dobré. In vino veritas!

A když není, tak se přihlásí ty staré známé blbé pravdy: že italské víno chutná v Itálii jinak než doma :o))) Proto jsem byl tak opatrný. Už dva roky jsem nadšený z Vernaccie Simona Santiniho, ale zachovával jsem nejvyšší opatrnost. Vernaccia di San Gimignano je jen lokální odrůda (Italové jim říkají autochtonní), která se pěstuje v okolí toskánského Manhattanu, San Gimignana. Prý se jí vyrobí ročně asi půl milionu litrů, říkal mi v červnu italský vinař v Perugii: kdyby každej druhej Pražák vypil ročně litr, nezbylo by už nic :o) Tradičně dávala řídká vína s příjemnými ovocnými a květinovými aromaty a výraznou, někdy až nepříjemně výraznou mineralitou. Našel jsem několik vín, které tyhle handicapy dokázaly překonat, a nejvýrazněji se to dařilo Vernacciím z Tenuty Le Calcinae, tedy od Santiniho.

Ve skutečnosti mi chutná doma na zahradě líp, než v Toskánsku. Nejspíš proto, že přímo tam jsem si ještě nebyl jistý (proto jsem si taky koupil rovnou čtyři lahve). Barva je světlá citrónovka. Ve vůni typické ovoce, květiny a mineralita. Meruňky a broskve, ale díky nižší kyselině si to s ryzlinkem ani Sauvignonem nespletete. Chuť je nečekaně plná a svěží s příjemnou kyselinou a už v nástupu jde do meruňkových tónů. Je to lehké víno, ale není řídké ani vodové. Santini dělá Vernacciu v nerezu a nechává ji dlouho zrát na kvasnicích, proto ta plnost chuti. Svěží dojem podtrhuje jemná perlička na jazyku a odrůdovost přiznává minerální závěr. Neruší, je dobře zakomponovaný ve středně plném těle.

12,5% alkoholu a bezvadně pitelné – než jsem napsal konec textu, zmizelo z lahve půl litru. Dlouho jsem se rozmýšlel, jestli není Vernaccia a její středoevropanům neobvyklé chutě příliš velký risk v Komunitních Bedýnkách, ale sobectví zvítězilo: tohle víno chci na zimu! Jestli se mi povede zorganizovat v září další bedýnkový dovoz, tahle Vernaccia by v něm neměla chybět.

Třeba jen jako důkaz, že dobrá toskánská vína můžou doma chutnat stejně dobře, jako v Itálii.

No dobře, já vím… V té zelené a sluncem rozpálené zemi chutná všechno líp.