Jestli mě paměť neklame, je to za pět let vůbec první americké víno, o kterém na blogu píšu: Sky Hill Red 2009, výrobce RoxyAnn Winery, Medford, Oregon.

Královský dar, za který vděčím českému ex-patu Petru O. a zprostředkovaně Komunitním Bedýnkám. Petr pracuje v Silicon Valley a občas si zaletí domů do Čech. Letos si objednal obě alsaské bedýnky i krásnohorskou, u té poptával, jestli mu ji schovám do půlky září. A že zrovna jede na výlet do Oregonu a když se to povede, že mi něco přiveze. Tento týden jsme se poprvé setkali a dostal jsem hned tři oregonská vína. Něco jsem z něho vytáhl o Americe: že se mu výlety do Napy moc nelíbily. Místní vinařství se tváří moc hogo-fogo a šroubují ceny od padesáti dolarů výš, přitom vína jsou příliš nabušená, tělnatá … a vlastně nudná. Trochu líp že je jižněji v Monterey a teď se jim líbilo pár vinařství v Oregonu.

Dva dny na to nedočkavě otvírám první červené, bez gůglování informací na webu, zvědavý jako myš na sýr položený ve sklepě :o) a zrovna tak jsem i dopadl. Lahev je robustní burgundská, etiketa příjemně jednoduchá, ale zhola nic nesděluje o složení vína, jen 14,5% alkoholu. Na zadní etiketě je kresba americké stáje a informace o tom, že Parsonsovic rodina farmařila na jihozápadním svahu RoxyAnn Peaku v oregonském Rogue Valley už od roku 1908. Víno je pojmenované podle nejvyšší a nejsvažitější parcely vinařství. Takže to bude skoro naslepo :o)

Ve skleničce má víno pěknou čistou třešňově rudou barvu bez výrazných známek nazrálosti. Ve vůni sušené ovoce a voní vlastně jako stylizovaná, travnatější Rhona. Třešně a maliny, spíš vysušené, několik vrstev koření – moc zajímavé! V chuti suché, výrazně ovocité, ale zase s podtextem sušeného ovoce, s decentním kořeněným štychem v závěru. Kyselina je hodně zkrocená a příjemná, zrovna tak třísloviny. Až podle štiplavého závěru bych hádal na barikové sudy (no hádal, čekal jsem je od začátku, ale lehkost a ovocnost vína mě překvapily :o). Odrůdu neuhodnu, zřejmě půjde o cuvée, ale celkový projev vína je překvapivě lehký, příjemný a ovocný. S přibývajícím časem se víno proměňuje, ve vůni se objevují tóny bylinkových výluhů, v chuti jde naopak až do sušených švestek, zřejmě se v závislosti na teplotě prosazují jiné odrůdy ve směsi a podoba se mění…

Jestli takhle vypadá Amerika, tak chci být Kolumbem!

Post scriptum: Samozřejmě jsem neodolal a zagůgloval. Směs 32% Grenache, 25% Mourvedre, 17% Syrahu, 15% Merlotu, 10% Malbecu a 2% Cinsaultu. 18 měsíců v nových francouzských a amerických barikových sudech (!!!). Vyrobeno 746 kartonů (není uvedeno, zda po 6 nebo 12 lahvích 🙂 Jsem z toho zmatený – americký barik jsem si představoval jako robustní, nabušené víno. Tohle sice má na etiketě 14,5% alkoholu, ale působí lehce a pitelně. Barik je dobře zakomponovaný a neruší (nebo mám po pěti dnech nemoci bez vína ještě nějaký hendikep). Krásné chutě sušeného ovoce, jaké v evropských vínech v podobné podobě nepotkávám, příjemně a vkusně zakomponované kořeněné tóny (na které si třeba Francouzi děsně potrpí). Jediná výhrada: přece jen vínu chybí hloubka, výraznější elegance. Je bezvadně pitelné už teď, přesto by mě strašně zajímalo, jak se bude vyvíjet dalších pět let.