Vloni jsem vítal Svatého Martina na slunečném Staromáku, letos na vlhkém sychravém nádvoří čejkovického zámku. Za stovku vstupného se nalévala vína asi patnácti čejkovických vinařství, ale ochutnávka pod plátěnou stříškou deštníků v takovém počasí byla jako za trest, nic jsem si víno neužil.

Vynahradil jsem si to všechno o tři hodiny později pravou svatomartinskou husou. Napřed jsem té kombinaci husa – mladý Portugal nevěřil, ale Portugal z Vinařství Veverka chutnal dospěle, s třinácti procenty alkoholu a nečekaně silným tělem husu unesl. Ve skutečnosti se, stejně jako v pražských restauracích, které tady avizoval Cuketka, podávalo tříchodové menu, sestávající z domácí paštiky z husích a kachních jater (s pistáciemi, rukolou, rybízovým džemem a bagetou a se čtyřmi svatomartinskými millery), hlavní chod byla pečená husa s jedním knedlíkem (kulatým, a k tomu čtyři svatomartinské Portugaly) a jako dezert hruška nakkládaná ve víně s náplní z vlašských ořechů. Paráda, s takovou výživou se dá i venkovní sychravé počasí přežít.

Později večer jsme zasedli k desítce čejkovických svatomartinských vín. Protože nás bylo víc, řeč se stáčela k tomu, jestli může svatomartinská milerka chutnat jako Sauvignon a proč je ve všech Portugalech tolik tříslovin. Ale všechna ta zrychlená vína byla dobře pitelná, mně se nejvíc líbila milerka od Lukáše Hlineckého, Portugal od Vína Škrobák a už citovaný třináctivoltový Portugal od Františka Veverky. Později si k nám ještě přisedl rozveselený vinař Lukáš Hlinecký a kromě svatomartinských tradic a vinařských problémů jsme nakonec vyřešili i to, jaký kávovar je nejlepší.

Nad ránem jsme znovu zasedli ke studenému pekáči se zbytky husy… ještě že jsem ráno nemusel vstávat do práce! Na odpolední vycházce vinicemi jsme s yaxim ochutnávali martinské hrozny, zbylé na keřích. Nejenže byly často dobré, jako sladký bonbonek po obědě, ale občas to byl zábavný kvíz: co je to? Tramín nebo rulanda šedá? Šardonka nebo ryzlink?