Zapeklité víno! Dostal jsem jako dárek špinavou láhev s fixovým popiskem na dně. Předčasně jsem podlehl příležitosti a otevřel, protože jsem si od tak starého vína (vlašáku!) moc nesliboval. Očekávání se splnilo i nesplnilo, snad to budu umět napsat…

Víno má ve skleničce vysokou, nazrálou barvu. Nazlátlou, ale s jakoby nevyzrálou (ještě hůř by se mi to popisovalo, kdybych nevěděl, že jde o RV 03 🙂. Ve vůni medová vyzrálost, tráva a seno, apatykový tón sušených bylinek, nevyhraněné oxidativní tóny. Za apatykovými bylinkami je nejspíš akátový sud, za oxidací zčernalý korek? V puse mdlý oxidativní nástup (první dojem: mrtvé víno), ke kterému se za chvíli přidává tenká kyselina a zajímavá komplexní bylinková chuť, trpce svírající jazyk, ale příjemná a krásně dlouhá. Po čtvrtlitru jsem si vzpoměl na starší Chablis, která bývají zamlada tenká a nesená kyselinami, ale s věkem oxidují a posouvají se někam jinam. Jednou jsem v euforii napsal, že pálavský vlašák je moravská odpověď na Chablis, a teď se mi to vrací. Snad mi dárce nepřijde vybít okna za ten rozporuplný popis! Projev vína je příjemný, netradiční a vzpírající se popisu.

Nejspíš je to tím, že jsme si zvykli pít moravská vína mladá. Ostatně celá moderní společnost je jaksi juvenilní, nejenže starší pánové vyměňují starší partnerky za mladší modely, ale zkoušejí to i dámy. Mladistvý vzhled a jeho atributy se cení víc, než vyzrálost a stabilita. Dost, ať to nevypadá, že si stěžuju za sebe :o)

O víkendu jsem kupoval víno u moravského vinaře, který komentoval časné březnové lahvování tak, že on pije vína mladá, ani jeho vlastní vína ho nebaví pít po roce. Zarděl jsem se při vzpomínce na to, jak jsem od něj před pár lety kupoval poprvé asi sedm kartonů vína a vyptával se na dobu archivace. Tehdy mi řekl kulantně: to si je dáte do sklepa, každý půlrok upijete láhev. A když se vám zdá, že už je víno na sestupu, tak rychle vypijete všechno. Teď už vím, jak to myslel. Jeden kolega taky rád říkával, že do pekla se má dojet na mladém koni. Jen jestli tam všichni moc nespěcháme?

Po třech letech tomu vinaři dávám za pravdu, poslední dvě lahve jeho dvaadevadesátibodového vína jsem dopíjel zlomené. Ale jednou za čas natrefím na vyjímku. Úplně lituju, že dnes večer to víno piju sám. Sedět tu se mnou kamarád A., který nevěří na archivaci moravských vín a pije jen mladá vína, a B., který by nejradši pil všechno až po deseti letech, to bych si víno užil nejlíp. Pošťuchoval bych jednoho proti druhému a v duchu se bavil. Oba mají svou pravdu. Většinou to stojí za prd, ale jako v Člověče, nezlob se, občas hodíte šestku.

Mohlo by to bejt i častějc.

(Zítra čtěte Zajíce v pytli!)