Třetí z bílých vín z degustačního kartonu vinařství Torre Raone z italského Marche. Směs odrůd Pecorino, Pinot Grigio a Incrocio Manzoni 6.0.13 (nikdy dřív jsem to jméno neslyšel, dodatečně jsem našel, že Manzoni Bianco je kříženec Riesling Renano x Pinot Bianco).

Moderní robustní láhev, silná žlutá citronová barva. Ve vůni se hodně prosazuje Pinot Grigio, je svěže ovocná a květinová. Chuť je hodně plná, suchá s potlačenou kyselinou, kulatým tělem a minerálně-kořenitým závěrem po Pecorinu. Je to příjemné pití, přestože se nedá zařadit do žádné škatulky. Módnímu označení naturální víno (nebo autochtonní) nevyhovuje kompozicí, autochtonní odrůda je doplněná jednou mezinárodní a (pro mě) neznámou, nejspíš novošlechtěncem. Pinot Grigio se navíc v chuti dost prosazuje, ale když si odmyslím všechno aktuální PR harampádí, tak je to poctivě řemeslně udělané víno a navíc docela příjemné pití. Jen 12,5% alkoholu, to při italském počasí svědčí o pečlivosti vinaře.

O třetí odrůdě, Incrocio Manzoni, nevím vůbec nic, ale z projevu vína bych usuzoval na delší ležení na kvasnicích a malolaktickou fermentaci (při italských letních teplotách bych se vsadil, že proběhla rovnou na vinici). Podle webu výrobce mošt maceroval asi 12 hodin, po stočení ze slupek kvasil v nerezu při řízené teplotě.

V červenci 2012 je víno svěží a v bezvadné kondici. Přemýšlel jsem o něm do Komunitních Bedýnek a původně jsem ho chtěl zavrhnout právě pro složení, kterým nevyhovuje škatulce pro autochtonní vína, ale možná ho nakonec právě proto natruc použiju. Je použití mezinárodní a autochtonní odrůdy ukázkou řemeslného mistrovství vinaře nebo hříchem proti požadavkům autentičnosti? Sám nevím, ale Raone Bianco 2010 mě trochu provokuje!