Jsou dva způsoby, jak odvést řízenou degustaci vína. První je, že o víně samotném vůbec nemluvíte. Když jste vinař, mluvíte o vinařství, o révě, o krajině a o lidech (jako to dělá Marek Vybíral z Krásné Hory), nebo vykládáte historky o holkách, o kamarádech, o nadějích a zklamáních, o tom, jak jste to které víno našli a jak jste se seznámili s jeho výrobcem – vinařem. Prostě to okecáváte kolem a jen sem-tam utrousíte něco o víně samotném, aby hosté neměli dojem, že jim to svoje vnucujete. Druhý způsob je vzít jedno víno po druhým, představit ho, popsat ho včetně souvislostí. Slabinou je, že když vám uprostřed degustace vedoucí řekne, že ve víně cítí koňské sedlo a višně, borůvky nebo maliny, spolehlivě je tam najdete taky. Říká se tomu sugesce. Daniele Cernilli to dělal tím druhým způsobem. A dělal to skvěle. Měl nadhled a vůbec jsem neměl dojem, že mi něco vnucuje.

Poslední dva roky pracoval jako šéfredaktor vydavatelství Gambero Rosso, které se zabývá italskými víny (a italským jídlem) a jehož průvodce italskými víny před čtyřiadvaceti lety spoluzakládal. Když jsem se připravoval na listopadovou degustaci Gambero Rosso tady, narazil jsem na webu na informace o přehlídce Putování po italských vinicích, kterou pořádala PR agentura jeho paní. Včera přivezla Vínorevue Procházku i do Prahy. V Alcronu ve Štěpánské byla od půl třetí volná degustace patnácti italských vinařství, od čtyřech řízená degustace. Po jednom vínu z každého vinařství. Pro velký zájem znova od šesti.

Prošel jsem si od tří volnou degustaci. Bylo to milé překvapení. Většina italských prvoligových vinařství už má v Praze zastoupení, vystavovatelé v Alcronu byli z té druhé řady dosud nedovážených vinařství, ale jednotlivá vína byla skvěle vybraná. Vypadl jsem z hlavního sálu právě včas, abych viděl signora Cernilliho zkoumat a ochutnávat patnáctku vín, připravených na řízenou degustaci. Čtvrt hodiny před začátkem si kontroloval vůně a chutě všech připravených vín.

Bylo to od severu k jihu, od Alto Adige k Puglii. Začali jsme bílými, srovnáním dvou Vermentin z Toskánska a ze Sardinie. Trojka, tělnaté Frascati od Poggio le Volpi z Lazia (regionu propagovaného v novém filmu George Clooneyho) s devadesáti procenty Malvasie bylo hodně pěkné překvapení. Broskve, pěkná kyselina, vysoký extrakt, víno na delší archivaci. Stejně jako u moravského tramínu zbytkový cukr pomáhá vůním, aby se prosadily, dodal Cernilli a abych nemluvil za ostatní, mě tím dostal. (Frascati jsem do té doby znal jen jako laciné víno ze samoobsluh, ale tohle byla vyšší třída.)

Friulano z vinařství La Tunella hodně připomínalo Sauvignon. Pan Cernilli mu přezdíval „rustikální Sauvignon,“ mělo kouřové vůně, olejovité chutě, pěkné tělo a malý zbytek cukru, který eliminoval nahořklou mandlovou dochuť. Pecora je ovce, jak v Itálii učila moje přítelkyně děti. Pecorino je ovčí sýr. Pecorino IGT 2008 Alto Tirino je bílé víno z vinařství Cataldi-Madonna v Abruzzu. Má slanou vůni jako přezrálý Sauvignon, připomíná Sauvignony z Nového Zélandu a je to krása. Velké víno se spoustou kyselin, tělnaté, hodně aromatické a nečekané – velké bílé Abruzzo! Následovala čtyři vína ze Sangiovese a dvě bordeauxské směsky. Pan Cernilli se vyjadřoval opatrně a jen náznakem dával najevo vlastní preference: moderní kontra tradiční. Technologie přebíjí původ.

Ten přehled mu závidím. Pokud jde o celou přehlídku, vlastně procházku italskými vinicemi, mohli jsme ochutnat vína z patnácti vinařství, z nichž čtrnáct nemá v Čechách zastoupení. Ta nejvýznamnější italská vinařství už mají dovozce, byla to vlastně italská druhá liga. Když mě nějaké víno zaujalo, ptal jsem se na cenu a můžu dodat, že v poměru kvality a ceny by často tu pomyslnou první ligu překonala. Ale těžko soudit, za jakou cenu by se prodávala v Čechách?