Teď o prázdninách to na blogu vypadá, jako bych abstinoval a jen občas někam vyjel na výlet. Na Moravu, do Itálie, občas zajdu na ochutnávku v Praze… z prázdninových zápisků jsem nemilosrdně vyhazoval degustační poznámky, protože mi připadaly nudné v porovnání s tím, co se všechno o prázdninách děje (nebo co by se dít mohlo). Navíc mě skupinové ochutnávání stále utvrzuje v tom, že co člověk, to jiná chuť. Často si z podobných akcí nepamatuju jednotlivá vína, ale to, s kým jsem se na hodnocení shodl a s kým ne.

Při červencové dovolené v Itálii jsem několikrát našel prodejnu v Tenutě San Guido zavřenou a hojil jsem se v trafice u cesty na Bolgheri Rosso 2007 DOC Michelle Satty (15 Euro) a v EuroSparu v Cecině na Chianti Classico 2006 Badia al Coltibuono. To byla ukázka toho, jak funguje reklama: při spatření lahve v regálu supermarketu mi secvaklo, že jsem o výrobci už četl, ale nevybavil jsem si kde. Spojil jsem si to s článkem o pět let starém slepém testu italských vín a natěšeně víno koupil. Další den k obědu jsem přetrhl chatrný korek a během cezení vína přes papírový filtr jsem si uvědomil, že jsem o výrobci četl jakýsi placený článek v britském Decanteru. Už se nedalo nic dělat, víno bylo slušné (8 Euro), jen hodně tříslovinové, nabušené a jaksi jednotvárné. Až jsem se přistihl při rouhačských myšlenkách, jestlipak není lepší mladičké vodové Chianti (k vypití do dalších vánoc po sklizni) než nabušené, opulentní, ale jaksi nudné Chianti Classico?

K italské večeři padlo i Bolgheri Rosso od Michelle Satty. Jak nejsem na tyhle bordeauxské směsky přeborník (CS 30%, Sangiovese 30%, Merlot 20%, Teroldego 10% a Syrah 10%), na první napití mi připadá, že dominuje Cabernet, podle slepičího dvorku ve vůni a podobně kovového tónu v chuti. Víno je kultivovanější než předešlé Chianti Classico, ale je taky dvakrát dražší a jaksi ne dosti vzrušující. 12 měsíců v bariku, inzerovaných na zadní etiketě, bych netipoval, víno rozhodně neotravuje tříslovinami (i když ve vůni je to kafe cítit), prostě nevím, jestli bych si ho koupil znovu. Odkládám nedopitou lahev na zítřek.

A když už je na fotce, přiznám se i k levném Prosecco ze supermarketu : Valdo, Prosecco di Valdobbiadene VSQPRD. Neročníkové, etiketa uvádí jen 11 % alkoholu, 15 gramů cukru a doporučení podchladit na 7-9 ^oC. Kdybyste mě zabili, na těch 15 gramů cukru bych nepřišel, hádal bych suché, suché jako saharský písek. Nijaké, ani kyselé, ani sladké, Prosecco do míchaných nápojů nebo k nějakému jídlu, ale na samotné pití nic oslnivého, inertní jako helium.

Kdybych měl o některém ze zmiňovaných vín napsat něco zpaměti, nevybavil bych si nic. Za to si přesně pamatuju, že když jsem vína upíjel na terase našeho apartmánu v Mazzantě, v jedenáct večer ještě Italové v Ristorante o dvě patra níž hlasitě oslavovali pěkný den i s batolaty na klíně, hráli ping-pong (ano, v restauraci) a tančili latinu při diskotéce. Po jedenácté vyženou z parketu děti a nastoupí dospělí, hlasitá zábava (u nás by se sjela policejní auta z celého okresu, kdyby někdo pustil v restauraci muziku takhle hlasitě) trvá do jedné.

To se mi na Jihu líbí : nikdo nic neřeší. Složitě jsem posunkovou italštinou řešil v realitce odjezd z dovolené. Vysvětloval jsem, že chceme odjet dříve, protože to máme domů daleko, a realitka otvírá až o desáté. Když to konečně pochopili, mávli rukou a řekli, Hodíte klíče do naší schránky a všechno bude v pořádku. Žádný problém. Udělejte si to po svém a my si nějak poradíme 🙂

O Vermentinu ze sardinského vinařství Sella e Mosca jsem tady už párkrát psal. V COOPu stojí 5 Euro, není to nejlepší suché bílé na světě, ale objevil jsem si ho v roce 2003 při první výpravě do Itálie. Je to pro mě jakési sebepotvrzení, podobně jako vypravovali bájní cestovatelé z husákovské éry o razítkách do pasu z rozvadovské celnice stvrzujících jim jejich vyjímečný status, stejně mívám já při nalezení Vermentina od Sella a Mosca v COOPu pocit, že jsem ve správný čas na správném místě a že jsem prostě klikař. Letos mělo výrazně vyšší zlatou barvu – vždycky bývalo bledé, i chuť je dnes o stupeň limonádovitější a hustší, ale pořád je to takové sardinské Chablis, tenké v těle, takže může vyniknout minerální závěr, svěží dokud mladé, ale podezřívám je, že nezajímavé a nudné za rok. Na etiketě stojí 12% alkoholu, ale alkohol necítím, to bude příslovečných 11,51%. Báječné lehké víno, a když si ho náhodou objednáte v Ristorante k rybímu předkrmu nebo rybě, číšník vás pochválí a dá najevo radost nad tím, že si umíte dobře vybrat.

Letos jsme měli o dovolené štěstí, že jsme bydleli dvě patra nad restaurací s báječnou pizzou. Přesto jsme dvakrát zajeli do dva kilometry vzdálené restaurace hotelu La Ventola, kde jsme jedli při několika předchozích toskánských dovolených, abychom si nastavili chutě na skutečně excelentní pizzu. Kuchař vyhrál několik soutěží, mimo jiné newyorkský Pizza Week, a předloni mě dostala jejich Margherita, nejobyčejnější, základní pizza. Zase byla výborná, k tomu jsme měli Prosciutto e Funghi, následně dolce klasiku – Tiramisu a Creme Brulée. Foťák jsem zapomněl vzít, ale byli jsme tam o pár dní později znovu. Tentokrát cíleně, pro chřestovou pizzu, se kterou kuchař vyhrál nějakou celojadranskou soutěž. Chřestová pizza měla báječný smetanový podklad (tedy bez rajčat), chřestovou pastu i celé chřesty, několik druhů sýra a byla báječně jemná a chuťově vyladěná… Jen mě překvapilo, že při obou návštěvách byla restaurace poloprázdná, letošní sezóna dovolených asi pro hotely a restaurace nebude úžasná. Druhé překvapení se týkalo místního piva. Před pár lety se mě dotklo, že v místní sámošce byly Budvar a Plzeň nejlevnější piva. Dnes by mě to nevzrušilo, místní italské Birra Poretti je prostě lepší a navíc k jídlu mnohem vhodnější.