Jen pár odtažitých cestovatelských poznámek. Na nedávné cestě do Burgund moje ojetá Mazda 626 dostala křídla. Když ji vyženu na D1, bojím se jet přes stovku a při stodvacítce se oba tak třeseme, že se bojím, že se mi rozsype. Na dálnici v Německu a ve Francii jsem ji musel krotit, občas jsem ji přistihl, že si to sype 180. V Německu to nevadí, ale ve Francii mě už dvakrát vyfotili, tak si dávám bacha. (Pavouka prej teď taky vyfotili a taky si dává bacha 🙂

Jednou, dvakrát do roka se v našich médiích objeví příliv příspěvků o bezpečnosti na českých silnicích. Pravidelně před volbama, změnama zákonů, před důležitým rozhodnutím parlamentu. Novináři pranýřují bezohlednost českých řidičů (prý nevídanou v celém motorizovaném světě), agresivitu a machismus za volantem. Mám o tom pochybnosti a myslím, že média jen sedají na lep politickému lobbingu. Dodnes ještě někdy udělám za volantem pitomost, špatně vyřeším situaci na křižovatce, chytnu se za hlavu a omlouvám se řidičům kolem, ale s nějakou přehnanou reakcí jsem se ještě nesetkal.

Myslím, že naši domácí řidiči nejsou bezohlednější, pitomější nebo agresivnější než řidiči v Německu nebo v Itálii. Celý problém je v tom, že řidiči v Německu, Itálii, Francii (ale i Chorvatsku, abych nejmenoval jen ty nejbohatší země) jezdí v lepších autech a po lepších silnicích, než naši řidiči. Myslím, že za počet nehod v ČR může především stav silnic a stav „vozového parku.“ Oba tyto parametry jsou v režii státní správy. Za stav vozovek může stát a jeho orgány (státní správa a samospráva), za technický stav vozového parku mohou STK (Stanice technické kontroly). Tolerance alkoholu za volantem v některých vyspělých evropských zemích tento problém ještě víc trivializuje. Prostě všude ve světě se jezdí líp, protože jedete po lepší silnici a nepřekáží vám pětadvacet let staré škodověnky. Někde se navíc můžete před jízdou napít vína :o)

Za Montagny Premier Cru „Les Montcuchots“ 2005 dostal J.P. Berthenet v Revue de Vin de France tři hvězdičky ze tří možných. Psal jsem o tom tady, že je to zázrak, protože tohle víno stávalo kolem deseti Euro, ale jinak jsou dvě až tři hvězdičky vyhrazeny pro dvěstěeurové Grand Crus z Montrachetu. Taky jsem v květnu 2007 v Montagny u Berthenetů zjistil, že Montcuchots jsou už vyprodané (a s nimi i základní Montagny „Samotok“ – Téte de Cuvée). Tak jsem si zahojil zvědavost až letos díky Pavoukovi, který zajel k Berthenetům místo mě a jeden karton Montcuchots 2007 mi přivezl. A já teď celý večer blaženě usrkávám a přemýšlím, co z těch dojmů je terroir a co ročník. Dnes večer se mi zdá, že víno samo je tenké, málo tělnaté, a díky tomu může vyniknout minerální závěr. (Je to Chardonnay, suché jako papír.) Trochu tělnatější, kulatější než Chablis, trochu éterické a nepostižitelné, vzpírající se analýze: jemná kyselina, už v těle je cítit nástup hořčinky, následuje minerální závěr a doznívání. Asi to ještě není úplně vyladěné, víno je moc mladé a za rok bude harmoničtější a zábavnější. Ale mám podezření, že za rok už nebude, že ho vypiju dřív.

Letos jsem byl v Burgundsku už pošesté a přesto jsem si objevil úžasnou novinku – taky na doporučení kamaráda, který ji objevil hned napoprvé. Sklepy Marché Aux Vins mají vchod na beaunském Staromáku, hned vedle proslavených hospiců a Hotel Dieu, naproti přes ulici je prodejna suvenýrů, kde každoročně kupuju dětem trička s burgundskými motivy. Pětkrát jsem vchod do Marché Aux Vins minul, protože mi připadal příliš vznešený, příliš lákavý, příliš prvoplánově turistický. Letos jsem tam zašel a hned mě dostali.

Vstupné je deset Euro, za ty dostanete plechový tastevin (kopii středověké OIV sklenice, ze stříbrného kalíšku se koštovalo víno ve světle svíčky ze sudů ve sklepeních), mapku a degustační lístek a samoobslužně procházíte soustavou hlubokých sklepů ze 17. století se třinácti zastávkami.

První tři zastávky jsou bílá vína, následuje desítka červených. A všechna jsou skvěle vybraná. Nenapíšu, že všechna jsou dobrá – na některých z nich jsme s Pavoukem debatovali o vlivu ročníku a o tom, proč některým ročníkům Burgunďané říkají eufemisticky klasické a jiným vynikající. Ale vystavená vína tyto jevy bezvadně představují a přibližují. Včetně toho, že můžete v menší skupince hned diskutovat, jestli je lepší Village AOC z výborného ročníku nebo Aloxe-Corton Premier Cru z „klasické“ 2004.

Jeden průchod trvá asi hodinu a kdybych nechtěl vypadat jako nenasyta, hned bych si dal druhé kolečko (a tastevin si můžete nechat na památku). Příště půjdu zase. Některá ochutnaná vína byla fakt skvělá (zrovna úvodní Chorey-les-Beaune nebo Beaune Premier Cru) a samozřejmě na konec bonbónek, Corton Grand Cru. Přelet nad Burgundskem se třinácti zastávkami a zábavným balancováním s tastevinem a snahou nepolít si košili a nepocákat si botky červeným vínem 🙂 Vřele doporučuju!

Ještě jednu libůstku jsem si letos v Burgundsku našel: Plat du jour. Už jsem kdysi psal o tom, že mě traumatizují francouzské jídelní lístky a vůbec provoz v restauracích. Lákalo mě to, chtěl jsem ochutnávat, ale v restauraci jsem si připadal jako zajatec kanibalů. Postupně jsem se osměloval pod vlivem zkušenějších výletníků a letos jsem pookřál. Už vloni jsem objevil úžasnou vymyšlenost jménem Menu. Restaurace mívají tři až čtyři varianty takového menu od úsporného desetieurového až po gurmánské padesátieurové, často si můžete v rámci jednotlivých menu v každé položce vybrat z nabídky tří – čtyř jídel. Většinou aspoň jedna z variant vypadá povědomě a já do toho jdu.

Letos jsem zjistil, že některé neturistické restaurace, hospody pro Francouze, nabízejí taky Menu du jour (dnešní menu) a Plat du Jour – jídlo dne. Plat du jour bývá denní nabídka, jedno jídlo v ceně kolem deseti Euro. Prostý strávník si prostě vybere svoji restauraci podle své kapsy – podle toho, jestli Plat du jour stojí devět nebo sedmnáct Euro – a zajde tam každý den v poledne. Restaurace dbá na to, aby se jídla správně měnila a rotace jídel v týdnu byla pestrá, strávník to má bez starostí. Připlatí si za kafe a za nápoje.

Tak jsem v Gevrey-Chambertinu poobědval ledvinky s bramborovou kaší, v Beaune vepřové kotlety po maďarsku, v maconském Vinzelles neuvěřitelně krásně udušené vepřové… personál se vám většinou pokusí střelit místo Plat du Jour celé tříchodové Menu du Jour a klidně využije vaší chatrné francouzštiny, ale pokaždé jim to rádi odpustíte…

Francouzské číšnice (a občas i číšníci) jsou vůbec k sežrání. Žádné uniformy, ale civil (džíny a trička), naprosto neformální až familiární chování (když mi servírka v Beaune položila levou ruku na moje levé rameno, zprava mi strčila (svoji) hlavu do talíře a zeptala se, jestli mi chutnalo, nadšeně jsem se rozesmál), ale při tom všem se chovají profesionálně a nedají si nic líbit od hostů, kteří překročí hranici. Geniální scénku z Dobrého ročníku, kdy číšnice sklapne jídelní lístek a řekne otravným Američanům, McDonalds je dvacet kilometrů na jih, vypadněte a nezabírejte nám tady místo, tu jsem nezažil, ale docela bych tomu věřil.

Nejblíž tomuhle přístupu byl v Čechách vrchní v pražské restauraci Na Kopci, ale toho jsem otipoval na majitele – francouzské servírky jsem tipoval spíš na brigádnice. Přesto by strčily do kapsy všechny číšníky v Čechách, a moc by mě zajímalo, jestli má francouzština adekvátní překlad pro český výraz pingl.