Tma sedá, Arno černě svítí, slunce se šetří na ráno

zbývá jen najít důvod k žití a mám vyhráno

Okolo umírá i žije

celá má sladká Florencie

kdekdo mne líbá jen vy ne

a to je důvod nad jiné

Odpoledne mi pan vydavatel Houdek přivezl knížku Angiola Poliziana Poklony a pošklebky (v překladu Jiřího Dědečka). Atmosféra básní florentské renesance mi báječně sedla, zrovna když žiju vzpomínkama na toskánskou dovolenou. Samozřejmě jsem předem znal celý příběh o tom, jak Jirka Dědeček překládal z italštiny.

Čí ruce asi dotýkají se tě? Kdo líbá tvoji krásnou líc?

Kolik je smutku v jedné větě: Nikdy víc

Ztratil jsem lásku naději i víru

bez cíle bloumám ztracen ve vesmíru

Necítím radost ani zlost

jen hýčkám minulost

Blanc de Blancs 2007 Dobré Vinice jsem měl dnes večer po ruce

(už taky rýmuju!), sedl jsem si na zahradě a každou chvíli zaržál nadšením, až se to neslo přes Labe až k Mělnickému zámku:

Kdekterý Florenťan už zná mé hoře, těžko je totiž přehlédnout

od Arna po Tyrhénské moře valí se slaný slzí proud

A všude kudy teče tudy

dívky v něm omývají údy

a topí se v něm Giulio

pod Ponte Vecchio

Tak rovnou přidám omluvu recenzentům, kteří autora nepoznali: Il Nonno je čtivý, básně jsou seřazeny tak, aby ty průkazné („nepochopil jsem Mefista,“ moderní odkazy na Nevermore nebo lásku, naději i víru nebo citovaný dvojsmysl o omývání údů) se ztratily v lehce běžících rýmech, které postrkují příběh dopředu a ženou ho tak, že hned obracíte pozornost k dalšímu textu. Z webových citací jsem si myslel, že bych autora snadno poznal, ale to bych se nesměl nechat strhnout textem a sugestivitou příběhu (a musel bych zapomenout, že právě rýmy ženoucí příběh kupředu jako aljaští psi saně ve vánici jsou poznávacím znamením Jiřího Dědečka).

Nalít si večer k básním Angiola Poliziana staré Brunello z loňských Komunitních Bedýnek, asi bych tenhle text-recenzi nenapsal. Propadl bych těm archetypálním biblickým citům, smál bych se nahlas tam, kde je Poliziano vyšponoval přehnaně do hyperboly a zdá se, že prohrává, a jen v duchu bych se tiše usmíval, když bych se poznal v situacích méně vyhrocených, ale o to intimnějších.

Má láska vpravdě už jen doutná, netuším co jsem vám kdy psal

Od vinic tiše hraje loutna a není důvod truchlit dál

Co bude teď? To nikdo neví

Nudí mě už i vlastní žalozpěvy

ode mne k vám se jako most

klene lhostejnost

Moc nesejde na tom, jestli byl autor současníkem Medicejských nebo naším, protože vývoj vztahu od Poklon k pošklebkům je zcela autentický. Jen na konci jsem trochu zalitoval, že jsem si o celém pozadí Dědečkova překládání přečetl předem – bylo by asi mnohem napínavější přečíst si knížku bez znalosti okolností jejího vzniku a zjistit, jestli bych autora odhalil nebo jestli bych podlehl čtivosti příběhu a nechal se taky ošálit.

(Angiolo Poliziano, Rispetti e dispetti – Poklony a pošklebky, přeložil Jiří Dědeček, vydal Galén 2009)