V úterý odpoledne na mě z Novinek.cz vykoukla tahle zpráva, že nejvíc Pražanů jezdí dvaadvacítkou. Za tři květnové dny sečetli více než milión cestujících. Nejvytíženější tramvajovou linkou je podle průzkumu číslo 22, kterou se za den svezlo více než 125 tisíc lidí. Na druhém místě je linka 9 se 110 tisíci cestujícími.

Začal jsem bilancovat, jak to mám s dopravou já, a teď vám řeknu na rovinu, co si o tom myslím. Nejoblíbenější dopravní linkou pana Skleničky je průsmyk na Brenneru. Na druhém místě je francouzská silnice RN74, která vede z Dijonu na jih. Vlastně jí radší jezdím od jihu na sever, to máte všechny ty slavné šardonkové a pinotové svahy po levé ruce, což je pro řidiče pohodlnější.

Už před osmi lety mě uhranuly silnice v italském vnitrozemí. Nejen Via Aurelia, která mě bleskově přepraví od etruských pláží k bolgherským vinařstvím, ale hlavně místní Strade del Vino. Náhodou jsem se připletl na jednu z nich, Strada del Chianti asi, a každých pět set metrů zastavoval u další farmy s cedulí Vendita diretta – Vino e Olio, ochutnával a nakupoval. Musí to bavit i řidiče – abstinenty, nečekané průhledy do toskánské krajiny mi každoročně připomínají, abych si koupil lepší foťák. Tady jsem poprvé zažil, jak se italští vinaři starají o náhodné návštěvníky, ochutnávky slavných vín v bolgherských trafikách, kde mívají v chladničkách pod dusíkem osmero lahví za drobný poplatek, nebo drobné zajížďky k místním slavným vinařstvím podle všudypřítomných cedulí.

Když objevíte na křižovatce pod Guardistallem, třicet kilometrů od Montecatini, směrovku „Fattoria Sorbaiano,“ pomyslíte si, že Sorbaiano určitě stojí za vidění a zatoužíte tam zajet. Snad jen v našich končinách si myslíme, že fanoušek cestující za vínem dvě stě kilometrů je blbec, který si zaslouží zpestřit cestování blouděním, a tak ho v tom vymácháme jako první křesťani novokřtěnce v řece. Kdo to přežije, to je náš člověk už nafurt.

Alsaské vinné stezky jsou v porovnání s italskými až příliš civilizované a uspořádané. Díky německému vlivu v Alsasku a podobnému odrůdovému složení alsaských vín se tam cítím jako doma, ale není to takové vzrušení, jako ochutnávat relativně exotické toskánské odrůdy. V Burgundsku je to jiné, tam na vás dýchne historie. Nejen štíhlými kamennými kříži uprostřed vinic nebo kamennými dvorky ve vinařských obcích (beztak při podrobnějším pohledu za vrata zahlédnete na kamenném dvorku teréňák od BMW nebo Porsche).

Historie se projevuje především klidnou kontinuitou šesti století pěstování dvou nejvhodnějších odrůd a postupným kultivováním vinohradů, sklepních postupů i náhodných návštěvníků. Mimochodem tuto sobotu to bude 616 roků, co burgundský vévoda Filip vydal dekret přikazující odstranit z burgundských vinic odrůdu Gamay (jen pro oživení historických souvislostí, bylo to už v době, kdy se v Praze učilo na Karlově Univerzitě, ale ještě předtím, než se Jan z Husince stal jejím rektorem a vyhnal z ní Němce). Byl to první pokus o řízení kvality burgundského vína. Měl za následek omezení odrůdového složení vinic (Pinot Noir a Chardonnay), vzestup kvality a světovou pověst burgundského vína.

A všem zastáncům nulové tolerance alkoholu za volantem s radostí připomínám, že zmiňované vinařské dálnice a silnice jsou bezpečně sjízdné i přesto, že je zde povoleno půl promile alkoholu v krvi, a pokud můžu laicky soudit od vidění, Italové i Francouzi si k obědu běžně víno dopřávají. Že je alkohol na silnicích typická česká mediální pověra, to mi připomněl prázdninový článek o českých cyklistech – pivařích v páteční příloze Lidovek. Autor v něm zmiňoval italské cyklisty, kteří prý na silnici vzorně sportují a alkohol nepožívají. To by ovšem nesměl sedět na zadku v Čechách – kdyby chvíli poseděl v italském baru u silnice, sotva by přehlédl skupinky cyklistů v slavných dresech, které každou chvíli vejdou, nechají si namíchat (každý cyklista jiný) koktejl s alkoholem a zase vyrazí po rozpálené silnici. Lahev s vodou na kolech nevozí – proč taky, když je všude tolik barů :o)))