V nedávnému článku O skle jsem psal o odtažitých a s vínem jen volně souvisejících věcech, totiž že „k pochopení vína a vytvoření vztahu k němu pomáhá znalost prostředí, kde víno vzniká, počínaje krajinou a lidmi až po architekturu, jazyk a historii.“ Cuketka připsal zneklidňující poznámku, z které cituju: „je ale zajímavé, proč na všech stranách u vína taková posedlost smysly, které s tím poznáváním nesouvisí. To ale naopak pomáhá rozvoji emocí. Možná by na ty etikety neměli vůbec psát charakteristiku smyslovou a techniologickou, ale cílit to podle psychologického profilu konzumenta :)))„

Píšu, že je to od něj čertovina, protože on se taky zabývá chutí a čichem, a taky musí bojovat s tím, že tyhle smysly nemají zpracované technické zázemí jako zrak a sluch. Kdyby se víno dalo hodnotit zrakem (pomíjím teď vědomě hodnocení barvy, vzhledu), stačil by nám na přesnou dokumentaci vína expozimetr vzdáleně podobný tomu v automatickém kompaktním foťáku. Etiketa vína by mohla vypadat jako trochu delší čárový kód. (Nejspíš by to nevzalo zvláště disponovaným jedincům touhu vášnivě se vínem zabývat, protože smyslové přijímače máme každý nastavené jinak, dokonce se to nastavení zřejmě mění v průběhu roku i v průběhu dne. Navíc zkušenost ukazuje, že i informace získávané smysly dokážeme filtrovat už před rozumovým zpracováním. To by poskytovalo mnoho příležitostí k tomu, aby bylo smyslové hodnocení zase spojeno s emocemi.) Kamenná věda nás vybavila rozsáhlou metodologií k měření a popisu světelných a akustických vjemů, ale zatím nezaznamenala srovnatelný pokrok pokud jde o analýzu chuti a čichu.

Podle některých (Stanislav Komárek, Příroda a kultura, Academia 2008) je to dáno tím, že v současné kultuře se zrak a sluch považují za „vyšší“ smysly a čich a chuť za společensky méně významné. Zatímco zvířata se při setkání očichávají, lidé si nanejvýš podávají ruce, ale většinu informací získávají zrakem a sluchem. (Myslím, že o tom je i báseň Roberta Gravese Like Owls, Jako sovy. Vzájemně se očicháváme, ohmatáváme a ochutnáváme jen v přísném soukromí :o) Zatímco malířství, film, fotografie a literatura dosáhly nejvyššího uměleckého uznání, díky přezíravému společenskému názoru k čichu a chuti (a hmatu) se takového postavení nedostává kuchařství, vinařství, výrobě parfumerie nebo třeba masážím. (Na seminářích o sochařství jsme se učili, že jako diváci máme sochu ohmatat. V galeriích pro to nemají žádné pochopení.)

Ještě že tak. Představte si, co by stála Sassicaia, Romanée Conti nebo Chateau Latour, kdyby jejich výrobci (tvůrci?) byli všeobecně považováni za umělce. Někteří vínopsavci se sice kloní k názoru, že vynikající víno je uměleckým dílem, já doufám, že takový názor za mého života nepřevládne. Už jsem se smířil s tím, že vína z DRC neochutnám, ale kdyby mi moravský strýc účtoval za vyšeptalou frankovku pár tisíc s tím, že „za Celníka Rousseaua nebo Hlinomaze si taky musíte připlatit…“ asi bych to nepřekousnul.