Čisté Sangiovese, trochu temnější rubínovka (při večerním osvětlení v bývalé stáji rekonstruované na toskánský apartmán pro turisty). Obvykle se o adjustáži nerozepisuju, ale srovnáním fotek je vidět, že na etiketě je skutečně komiksově stylizovaný obrázek usedlosti Palazzo Vecchio poblíž Valiana. Vysoká pinie vlevo prý má 150 roků.

Vůně komplexní, zpočátku hlavně lesní vůně od jehličí až po ostružiny, později se rozvíjí i kávové a dřevnaté vůně. Chuť je suchá, středně plná, s hodně potlačenou kyselinou a s charakteristikami kopírujícími popis vůně. O stupínek svěžejší než vůně, s naprosto dokonale zakomponovanými tříslovinami, které jsou samostatně rozlišitelné až v závěru. Celkový dojem je harmonický a přes zkrocenou kyselinu docela hodně ovocný. Jen jedno varování, víno se hodně proměňuje s teplotou a je lepší nenechat ho příliš ohřát. Dokonale pitelné víno, které snad bude umět ještě pár let stárnout a vyzrávat, ale dá se bezvadně pít už teď.

Nejspíš se na projevu hodně podepsalo tradiční sklepní zpracování – výrobce používá ke školení jen velké dubové sudy, žádný barik. Maestro zraje 24 měsíců v padesátihektolitrovém sudu a před prodejem dalších nejmíň 12 měsíců v lahvi. Na dotaz po ročníku 2008, občas rozporuplně popisovaném, mi slečna Federica obmyslně odpověla, že to záleží na vinici. Některé jejich vinice jsou hodněstaré (Maestro má přes 40 let) a mají tak hluboko zahlodané kořeny, že si už našly cestu k podzemním zásobám vody a suché léto je neporazí.

Pro mě soukromě bylo Maestro 2008 velká satisfakce za namáhavý červnový degustační víkend v Perugii. U Maestra jsem se tehdy zastavil a vyloudil jsem láhev pro soukromé zkoumání. Ani večerní siesta s půlkou lahve neodhalila žádný problém, tak jsem se o tři týdny později rozjel do Valiana (Montepulciana) k výrobci. Když už jsme tak s Federicou Riboldi prošli vinice a ve sklepě jsme znova ochutnali Maestro (hrozny se pěstují na vinici ležící asi padesát kroků od sklepa), spočítal jsem si v duchu, že tehdy v Perugii kromě mě ochutnalo Maestra dalších (nejmíň) 23 obchodníků s vínem od Švédska a Dánska až po Maďarsko či Německo. „Kolik z nich se ještě u Maestra zastavilo a vyžádalo si ho k degustaci?“ zeptal jsem se. Nikdo, řekla mi věcně. Až doma jsem si našel, že víno dostalo 91 bodů v hodnocení italského vinařského průvodce. Ne že by tehdy v Perugii bylo nabito senzačními víny nebo že by se hodnocení Veronelliho nemohla splést. Ale soukromě si myslím, že se nespletl a že ti veselí chlapíci z celé Evropy, co po ránu na recepci hotelu tak uvolněně drbali anglicky o tom, jak z vinařství vyrazit degustační kartón zadara, byli vedle jak ta jedle. Jsou prostě chvíle v životě lidským, kdy jednomu nezbude nic než pokrčit rameny a říct si jen: „Jojo… kdepak!“