V lesích Ontária, kde čerstvá smůla voní
a kde paže drsných mužů vládne jen…
Poprvé jsem se s ním setkal jen nepřímo, když mi bylo devět. Na pionýrském táboře jednou večer u ohně někdo z vedoucích zazpíval s kytarou Slabocha Bena. Moje devítiletá dušička byla připravená hltat Rodokapsy a westerny a samozřejmě podlehla. Už tehdy se nesla zvěst, že ten epos složil Kapitán Kid, přezdívka bezvadně pasovala k dílu. Písnička je ve skutečnosti zhudebněný Rodokaps (ostatně jako mnoho country hitů, namátkou Big Iron Martyho Robbinse nebo Věci, které neudělá bílá žena od Honzy Vyčítala), jenže k prokletí autora to tak nikdo nebral. Kid se později přiznal, že to byla parodie a že písničku vůbec nemyslel vážně, ale publikum to bralo jako rouhání. Ostatně ani moje děti letos v červenci v tom žádný posměch nenašly a ptaly se mě nevinně: Tati, a co je to parodie? (Moc by mě zajímalo, zdali Vyčítal myslel Bílou ženu úplně vážně, ale znáte to: jak to bylo oné noci, to se snad už nikdy nedovím :o)))
Druhé setkání už bylo skutečnější. Bylo to na obskurním trampském hudebním festivalu v Horním Jelení a bylo mi patnáct. Vzpomínku na prcka lítajícího s mikrofonem na valníku jako kdyby to bylo Wembley Stadium nepřekonal ani Mick Jagger na Strahově. Bez ohledu na trampsky orientované publikum zpíval o dědečkově flanelové noční košili nebo o šoférovi gangsterského bouráku. Kid byl malého vzrůstu a měl nadbytek energie, bylo ho plné jeviště. Bylo jasné, že s mnohotvárným talentem bude mít v sedmdesátých letech spoustu potíží, ale některé nepadaly na vrub jen vedoucí úloze jedné strany. Už tehdy jsem si povšiml, že mnozí pořadatelé festivalu – trampové neschvalovali některé peripetie jeho soukromého života.
Vypadá to paradoxně, ale je to složitější :o) Kapitán Kid jako autor (jako písničkář vystupoval pod trampskou přezdívkou, jako spisovatel publikoval pod občanským jménem a rodokapsové čtivo podepisoval pseudonymy) tak prostě Kapitán Kid má leccos společného s Ivanem Mládkem (podezříval jsem Mládka, že to byly kromě banja i některé melodie, ale důkaz jsem nenašel) a Jiřím Suchým. Kromě lásky k banju a vynalézavosti v rýmech i George Formbyho, jehož jednu písničku rekonstruovali. Jenže na rozdíl od Suchého Kid selhává, když se dostane na vážná a velká civilní témata. Jeho doménou je stylizace. Když se vyjadřuje k současným velkým tématům, je to často nedotažené a bez schopnosti strhnout, probudit nadšení. Naopak exceluje, když si vytváří vlastní paralelní svět (disciplína tak vhodná do husákovských sedmdesátek). Jeho písně s prvorepublikovou gangsterskou tématikou podtržené stylizovaným třicátoletním šramlovým zvukem obstojí i dnes (že bysme zase potřebovali úniky z reality?) – „Holka Nitroglycerín,“ „Pancéřová dodgka.“ Jakoby nejlepší písně napsal pro ženské, „Výlet s panem Goddardem“ mě dodnes uchvacuje včetně mnohoznačného závěru: „pak seděli jsme v objetí, až přišlo nový století…“ Snaha o vytvoření vlastního paralelního světa byla v pozadí trampského hnutí, ke kterému Kapitán Kid patřil, a provází celou jeho tvorbu. Kromě písničkové i tu spisovatelskou, zejména jeho sci-fi romány.
Kdybych bejval pro milenku každou
nesnažil se skončit sebevraždou
Moh jsem bejt dneska prachatej
otravnej blbej baňatej…
Fascinovaly mě jeho Pitavaly – písně, kde se vztah k ženám mísí s násilím :o) „Čtyři způsoby, jak se vypořádat s nevěrnou ženou“ mají brilantně vypilovaný a vypointovaný text, „Dopis na rozloučenou“ je na první poslech jen zábavný (nemluvě o mnoha textových verzích), Šanson mě iritoval jistou přízemností a western „Malá Jane“ skrývá smrt, nenávist a násilí tak dokonale, že se většina poslucháčů nechá oklamat lehce plynoucí melodií a morbidního podtextu si nikdy nevšimne. Zklamání ze soukromých vztahů sotvakdy ventiloval veřejně, ale do písní je zakoval a zakul tak pevně, že to většina posluchačů ani nepostřehla. Tolik lásky k ženám a násilí vůči nim v jedné písni, jako ve Čtyřech způsobech nebo Malé Jane, to nemůže být náhoda. I svoji nejlepší kapelu Krakatit kvůli jedné takové aféře rozpustil. V tomto ohledu je život a dílo v naprosté shodě – do svých písní zaklel nejen svoje ambice, ale především traumata a neúspěchy.
Paralelně s písničkovou tvorbou se vyvíjela jeho spisovatelská kariéra. Když se v expozici jeho sci-fi románu objevil na pódiu metr šedesát vysoký zpěvák s banjem, bavil jsem se a bral jsem to od začátku jako výše popisovanou jednotu života a díla :o) Ke sci-fi literatuře se necítím být povolán, tuhle větev Velinského tvorby ponechám jiným. Víc mě bavily texty, kde se sci-fi mísilo s detektivkou a úplně nejvíc oceňuju jeho detektivky. František Jungwirth přirovnal jeho detektiva Otu Finka k Philu Marlowovi. Pokud jde o literární význam v českém kontextu a stylotvornost, tak to podepisuju. Jeho detektivky mají něco společného i s knihami Josefa Škvoreckého – kromě dokonalé znalosti (už zaniklého) prostředí i radost z vyprávění.
Asi před šesti lety jsem za ním zajel do Libouchce, kde žil. Zdigitalizoval jsem tehdy a sestříhal záznam jednoho koncertu s Krakatitem a výsledek jsem mu dovezl. (I když teď konečně vyšly živé záznamy první sestavy Marsyas, několik nejlepších folkových kapel té doby stále nemá vydané cédéčko, namátkou Blátotlačky a Krakatit.) Tehdy v Libouchci měl ještě spoustu energie a vypadal nezdolně. Byl pyšnej na několik cen za nejlepší sci-fi román roku i na to, že si knihy dokáže vydávat a distribuovat sám. I přes generační propast mezi námi byl otevřený a vstřícný. Odpoledne jsem mu řekl něco v tom smyslu, že má vlastně celej život smůlu. Jako autor trampských písniček je pro trampské publikum příliš intelektuální a tvořivý a jako autorovi sci-fi a detektivek mu škodí jeho spojení s trampingem. „Tos vystih přesně,“ řekl mi tehdy a zaklel.
