Smolil jsem včera večer nový příspěvek, obrazovka svítila, ale inspirace nepřicházela. Probudil jsem se čelem o stůl a prázdná lahev s rámusem poskakovala po podlaze. Inspirace se nedostavila, ale na svítící obrazovce monitoru se ukláněl panáček. Klikal jsem na něj, ale z monitoru jsem ho nevyhnal. Nepředstavil se, mluvit neumí, ale píše mi na obrazovku vzkazy, a že chce taky psát sem do mého blogu. Nenechá se vyhnat, a mně už nápady vyschly, možná to tak bude lepší, když ho nechám psát místo sebe.

Vypadá jako sklenička se svatozáří, tak mu říkám Skleničko, zatím, než mě napadne něco lepšího.

Děkuju všem čtenářům za vlídné ohlasy, ale přišel čas, abych s psaním o víně skončil. Přenechávám své místo panu Skleničkovi a odcházím na odpočinek. Napíše-li sem nějakou pitomost, popudí-li vás tím, že nerozezná vysoký přívlastek od obyčejného přísudku, ať si to vyřídí sám, já už za to nebudu moct. Jen pěkně prosím, buďte na něj v komentářích stejně laskaví, jako jste byli na mě.

Loučím se. Je to tady tvoje, Skleničko!