Poprvé jsem psal o asparágusu loni v květnu tady, ale potkal jsem se s ním ve skutečnosti už před lety při dovolených v Chorvatsku a před dvěma roky taky doma. Chřestová pole s charakteristickými dlouhými hroby jsou k vidění na staré mělnické silnici (R9) kolem Neratovic.

O víkendu se ve Vojkovicích pořádaly Chřestové slavnosti, ale byl to průšvih. Vystál jsem frontu na degustační porce, děti jsem nechal honit se kolem a přesně po hodině čekání mi pořadatelé oznámili, že bude třičtvrtěhodinová přestávka ve vaření, protože došel chřest a musejí ho nadloubat. Zbývá asi 40 porcí a ať frontu rozpustíme (odhadoval jsem, že jsem asi na šedesátém místě, bezpečně mimo VIP zónu). Řekl jsem dětem, že bysme mohli jet domů a vytáhnout na zahradu ping-pong a děti byly pro. Bye-bye Vojkovice.

Ale ve čtvrtek už slunce svítilo, chřest se klubal a já si zajel do Vojkovic znova (mám to ze všech bloggerů nejblíž). Koupil jsem půl kila bílých špiček (zelené budou až v květnu) a uvařil je jen jako přílohu k vepřovým kotletám. Hurá!

V pátek už mi z chřestu harašilo. Objednal jsem karton nejlepšího kamptálského veltlínu a třikrát jsem přečetl Šárčin recept na chřestovej koláč (tady). V sobotu se mi upekl sám (a dokonce za poloviční dobu oproti Šárčině receptu:)! Jen ho příště udělám slanější, nadrobím do něj nivu nebo tak něco :o) ale čerstvý na zahradě s mladým GruVe nebo ryzlinkem je báječný. Ať žije chřest!