Jak každý skaut ví, třetí den přichází krize. Navíc byl První Máj a Francouzi umějí svátky slavit. Takže jsem si udělal odpočinkový program a dokonce jsem za celý den koupil jen dvě lahve vína (Vosne-Romanée a Morey-St-Denis, obě 2003)!

Ráno jsem probloumal střed Beaune a v Hospicech koupil dětem trička (francouzská móda pro děti je úžasná!). Zajel jsem do Santenay a ve vinotéce na náměstí jsem hledal vína Vincenta Girardina, marně, měli jen dvě červená, nekoupil jsem nic. V poledne jsem zajel do Puligny a v Maison Leflaive vyzvednul dva kartony vín, které jsem tam včera objednal. Cestou z náměstí jsem potkal provozovatelku místního penzionu, asi stočtyřiceticentimetrovou Portugalku paní Adao, u které jsem už dvakrát bydlel. Živě se ke mně hlásila s tím, že právě včera jí volal někdo z Čech o ubytování. Samozřejmě jsem si tu zásluhu rád přivlastnil s tím, že její penzion všude v Čechách doporučuju, a abych předběhl její otázku, proč u ní nebydlím letos, řekl jsem, že příští rok budu zase bydlet u ní. Pak jsem se rozjel na oběd do Fixinu.

U Žanety (Chez Jeanette) jsem obědval už dvakrát, a byl to pro mě zážitek jako když se důchodci z Náchoda vypraví autobusem do Národního. Francouzských restaurací se totiž z mnoha důvodů obávám. Jednak vím, že francouzské obědy probíhají v zásadě hodně jinak než ty, na které jsme zvyklí v Čechách, a není to jen záležitost stravování, ale kulturní problém. Navíc k bezproblémovému obědu ve francouzské restauraci potřebuju umět skutečně dobře francouzsky, což neumím. Kdysi mi kamarád vysvětloval záludnosti francouzských jídelních lístků, například to, že „Pošťákovy staré ponožky“ může být místní specialita, aromatický sýr, a podobně. Ostatně když jsem vloni přišel k Žanetě utrmácený na večeři a chtěl to zvládnout rychle, číšnice mi zřetelně dávala najevo nesouhlas až despekt – dokonce se mě zeptala, zda si dám ke svíčkové bílé víno. („A vy byste mi doporučila bílé víno?“ „Ale ne, monsieur, my nedoporučujeme, my jen nabízíme!“)

Takže poprvé jsem se tam dostal se dvěma známými, kteří mluví plynně francouzsky, jeden z nich už asi pětadvacet let ve francouzském kantonu Švýcarska. Od té doby se osměluji, hlavně u Žanety mi to připadá schůdné, takže tam pokaždé zajdu. Tady jsem poprvé dostal amuse-bouche, tady jsem poprvé viděl divadelní číslo, když nám dva číšníci synchronizovaně zvedli nerezové poklopy na jídle a my jsme nadšeně hleděli na svoje jídla.

Takže jsem si zase objednal to první z jídelního lístku a měl jsem štěstí, zase to byl pořádný kus hovězího. Ale napřed mi ještě přinesli víno a minerálku (číšník přinesl seznam rozlévaných vín na malé tabuli a rovnou mi nabídl červená), a za chvíli přede mnou přistála první chuťovka – amuse-bouche.

Na fotce ji vidíte, hrstka zeleného salátu s vinným octem a bonbónek – kyselé želé s uzeným lososem a bílou rybou, jak se říká v Chorvatsku. Překvapivá kombinace, ale fakt dobré. Cuketka myslím před časem experimentoval s výrobou želé z jakýchsi molekulárních důvodů, budu se ho muset zeptat na postup.

Ostatně U Žanety jsem okoukal i závitky s uzeným lososem, se kterými jsem slavil úspěch (foto mé varianty nahoře, s laskavým svolením La Côte Verte).

Objednal jsem si Hautes-Côtes de Nuits 2005 s překvapivě dokonalou barvou a sametově hladkou chutí, a mírná kyselinka ve víně krásně ladila s nakyslým želé. Pak jsem čtvrt hodinky seděl a pozoroval cvrkot, než přišla číšnice s porcelánovým hrníčkem polívky.

Petite consommé de légume, monsieur, nebo tak něco zašvitořila a byla pryč. Byl to teplý hustý zeleninový vývar nebo spíš řídká kaše se spoustou zeleninových jadérek a kousků čehosi, určování druhů jsem hned vzdal a ponořil se do vychutnávání. Paráda!

Potom přiletěly tournedos (Tournedos Bardé a la Poitrine Fumé, Sauce Bourgignone, slušný biftek zabalený do slaniny) na velkém talíři s poklopem, číšnice mě důrazně varovala, že talíř je trés chaud a odnesla poklop. Myslel jsem, že ten keřík nahoře na bifteku je řeřicha, ale stonek byl dřevitý, nejedlý, takže hádám tymián? (kdo to poznáte, napište do komentářů!).

Pobavily mě pečené mrkve svázané proužkem slaniny, byly výborné. Jedinou výhradu mám k hovězímu, nebylo midi, ale rare, ale třeba mají ve Fixinu jinou stupnici. Ovšem maso úžasné, buď mají ve Fixinu nějaké vhodné krávy, nebo je umí dobře připravit, nevím – přece se svíčková nedá upéct nějak jinak? Nanejvýš předem naložit, nevím. Maso bylo podlité lžící husté hovězí omáčky, malinko nakyslé. Jako příloha mi byly nabídnuty tři druhy domácího pečiva, mini-bulky, vybral jsem si dvě a to jsem zaváhal, měl jsem si jima nacpat kapsy na večeři, byly výborné. Podle vlastního pečiva poznáte dobrou hospodu!

V závěru jsem bádal nad tím, z jakého těsta byly ty tři větrníky na talíři, rozhodl jsem se pro bramborové a číšnice to potvrdila. Ale nebylo to tak jednoduché, přemýšlel jsem i o rýži, protože těsto mělo zvláštní hrudkovitou strukturu připomínající rýži.

Odmítl jsem zákusky, sladkosti, zmrzliny a nakonec i sýry a dal si jen kafe. Na výběr byly tři, Etiopie, Brazílie a Kolumbie, zvolil jsem Kolumbii a zase vyhrál. Ve Francii si kafe moc nedávám, Francouzi myslím nesdílí italskou posedlost espressem, ale kafe U Žanety bylo silné a dobré. Kávový servis vidíte – několik druhů cukru, skořice a čtyři mini-zákusky – jednohubky.

Chtěl jsem zachovat dekorum a nechat je tam, ale neodolal jsem a slupnul je. První podlomil mou vůli pidi-banánek v čokoládě, potom pusinka, mini-linecké kolečko… Řekl jsem si, že si zachráním tvář spropitným, a proto tam ty zákusky asi dávají. Vosum Skleniček z deseti! Ale řeknu vám, že Cuketkovi vůbec nezávidím, nafutroval jsem se doruda!

Jak to dokáží sníst Francouzi, kteří si napřed ještě objednají husí játra, potom sýr (přiváží je na zaplněném servírovacím stolku o ploše asi půl metru čtverečního), dorty, ovoce a nakonec brandy? To jsem žabař já a ne oni. Účet jsem si nevzal, takže ještě doplním, co to stálo.

Tournedos Bardé …. 20€

minerálka 3€

sklenka vína 5€

káva 4€

celkem 32€

Odreagovával jsem se večer na trávníku datlováním tohoto textu a srovnáváním dvou červených, Meursaultu 05, o kterém jsem psal už dříve a základní burgundy 2004 od Méo Camuzeta z Vosne. Meursault mi dnes při opětovném otevření připadal unavený až zoxidovaný, ale už po včerejšku jsem si psal, že ho mám koupit spíš jako raritu než pro jeho kvality. Burgunda od Camuzeta naopak při nalití vzbudila podezření, že se v láhvi rozkvasila, ale po hodině se uklidnila a je dobrá. Má tu zvláštní prachovou vůni, jako když rozbijete křemen, s lesními plody nebo možná jahodami v pozadí, má zvláštní barvu, podobnou měla dnes všechna vína, která jsem ochutnával na krátké zastávce ve Vosne, a trochu plochou chuť s jemnými tříslovinami. Ale po chvíli se ukázalo, jaký je rozdíl mezi hodnocením vína na soutěži a domácím pitím. Po čtvrt litru mě Camuzetova burgunda přestala bavit, rostl ve mně dojem, že je to našlechtěná prázdnota, a že bych udělal lépe, kdybych místo ní koupil dvě obyčejné selské burgundy od neznámých vinařů s všemi nedostatky i přednostmi obyčejných burgund. Takže na místo Camuzetovy ušlechtilé nudy přidám do kufru něco obyčejnějšího – ne že bych se ostýchal nabídnout Camuzeta návštěvám, ale tady se tak snadno najde dobrý Pinot do 7 €!

Příště zajdeme ochutnat vína do Premeaux-Prissey a do Gevrey-Chambertinu – tady.